Karel Havlíček Borovský (Tůma)/X. Redaktorem: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m −duplicitní argument šablony |
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Karel Havlíček Borovský
| AUTOR = Karel Tůma
| PŘEDCHOZÍ = IX. Smělý harcovník
| ČÁST = X. Redaktorem
| DALŠÍ = XI. Pravdou i žertem
}}
{{Textinfo
| TITULEK = X. Redaktorem
| PODTITULEK =
| POPISEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Tůma|Karel Tůma]]
| ZDROJ = TŮMA, Karel. ''Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa.'' Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 108–120. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20909798 Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Karel Havlíček Borovský]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
„Hleděl jsem vždy dle svého nejlepšího vědomí povzbuditi mysl národu; minulá před věky sláva vlasti naší tanula mi vždy před očima, naděje pevná, že možna jest ještě skvělejších časů se dodělati, neopustila mne nikdy i při nejtěžších překážkách.“
Tak charakterisoval Karel Havlíček dne 28. prosince 1849. v „Národních Novinách“ sám svou tehda tříletou činnost redaktorskou, která počala Novým rokem 1846. náhodou rovněž pro talent Havlíčkův jako pro věc národa českého šťastnou. Tehdejší „Pražské Noviny“, — jediný to trpěný tehda politický list v jazyku českém i s belletristickou svou přílohou „Českou Včelou“ dostalyť se jinému vydavateli (Karlu Medauovi), a tento hledě je vyprostiti z jejich souchotin posavádních, — živořilyť při 200 odběratelův, obrátil se na Palackého s
Vědělť arciť dobře, jakým bojům a protivenstvím všeho druhu jde vstříc. Tušil, čeho se může při redigování českých ''politických'' novin r. 1846. nadíti od Metternichovské ''censury'', jejímž Argusem byl správce policie rakouské, pověstný ''Sedlnický''! Vždyť chtěla nedávno teprv slavná ta censura zhola potlačiti ''celý jeden díl'' Palackého ''Dějin českých'', a nepropustila jej dříve, až dal si Palacký do charakteristiky ''Husa'' vnutit od ní slova: „tvrdošíjnost, nepoddajná svéhlavost a justamentnost“.
Řádek 28:
Ne, že by se byl chtěl snad střemhlav, bez rozmyslu vrhati do zápasu neplodného a pyšně se dosud dmoucími peřejemi libovolné, absolutistické moci. Ale poněvadž již tehda bystrým rozumem postihoval, že absolutism překročil svůj zenith, že opírá své bodáky o půdu, která není více tak pevnou, jako byla ještě před desítiletím. Jemu nikterak neušlo, jak i do samého toho ''stavovského sněmu'' českého od několika let vniká poznenáhla sebevědomější, zmužilejší duch, jak se ty druhdy ohnuté do oblouku hřbety pomalu vzpřimují a jak v těch hlavách „našich pánův“ konečně opět rozbřeskuje vědomí, že jsou zástupci ''důležitého staroslavného království'', které mívalo slavné sněmy, ''s velikými právy a velikou mocí'', takže ani vítěz bělohorský netroufal si mu vzíti právo povolování daní.
Již roku 1843. z daleké Moskvy sledoval se živým interessem toto prociťováni oposičního ducha mezi „stavy“ českými a radil přátelům svým pražským důtklivě, aby hleděli z pohody té co možná rázně kořistit ve prospěch — českého divadla v Praze: Psal již tehda v listu příteli: „''Dupnout si na Stavy!'' Říci jim zrovna do očí: Což pak my Češi, panující národ v Čechách, budem platit na německé divadlo a na české žebrat? he? Kde pak jste to páni Stavové viděli, aby evropský šestimilionový národ neměl ani divadla?“ Nesmíme zapomínat, že jsme my Češi panující národ v Čechách… To si myslím, že by se pomocí p. arc. Štěpána vymoci dalo, aby s počátku aspoň dvakrát za týden od 7 do 10 česky hráno bylo a německy od 4
Zejména stav panský, maje na sněmu většinu, jal se prostředkem práva povolování berní, jež počalo se bráti opět do opravdy, vymáhati sněmu českému bývalé právo jeho, zejména právo rokovati a usnášeti se o zákonech týkajících se těch věcí, na které se daně povolují.
Řádek 34:
Tento ruch v staré sněmovně na hradě pražském ovšem zůstával při tehdejším vyloučení veřejnosti utajen národu, ale národovci v Praze dychtivě se pídili po zprávách ze stavovského kolbiště a sdíleli radostně druh druhu každé slovo rázné, které tam padlo. Před jinými pak Havlíček. Kladl do tohoto vzmužení se stavův k vědomí vlastenecké povinnosti a k vědomí státního práva českého takové naděje, že kdysi v kruhu přátel s povýšeným hlasem a s veškerým důrazem svého přesvědčení předpovídal: „Pamatujte na má slova: ''půjdeli sněm tím chodem bez přetržky dále, máme za deset let ústavu českou tak dobře opatřenu jako Uhři.''“
Bystrý důvtip je ovšem nejvzácnější schopností politického spisovatele, ale ta schopnost musí býti právě cvičena a tužena bez ustání pilnými a hojnými studiemi dějin, zřízení státních, poměrův hospodářských i kulturních. Roku 1846. se toho v Rakousku arci na redaktoru nežádalo. Naopak, všeřídící absolutismus si přál, aby redaktoři trpěných po „provincích“ novin měli co možna nejméně politických vědomostí a dokonce žádného vlastního úsudku. O politice rakouské nesměli vůbec psáti, o politice zahraničně, však jen tak nevinně a krotce jako duchaprázdný vídeňský
Potřebujeme dokládati, jak se Havlíčkovi vzor ten protivil? Byl mu zrovna odstrašujícím příkladem: noviny, jaké on chtěl lidu českému psáti, měly býti právě učiněným opakem té myšlenkové pouště nudnosti officiósní a proto Havlíček znovu se dal do studií s veškerou tou svou železnou pílí a s veškerým tím ohněm dychtivé vůle, jakýmž připravovával se druhdy na belletristiku. Octl se v nové škole života a to konečně v té ''pravé''. Jakož pak druhdy Šafařík býval mu rádcem v studiích slovanských, tak nyní opět Palacký v studiu dějin a literatur politických, kteréž přirozeně obrátilo zřetel Havlíčkův ku západu evropskému, a sice popředně k ''Anglii a Francii'', jež svým bohatým životem politickým skytaly učelivé mysli jeho látku přehojnou a přezajímavou.
| |||