Wikizdroje

Máj (almanach 1860)/František Palacký: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
- manuální kategorizace dle autora
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = František Palacký
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Václav Zelený|Václav Zelený]]
| AUTOR-UVEDEN-JAKO = Vácslav Zelený
| POPISEK =
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD old 70
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
| ZDROJ = ''[[Máj (almanach 1860)|Máj : Jarní almanah na rok 1860]].'' Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 97–125. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/11022933 Dostupné online.]
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:František Palacký]]
| WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}
 
{{Forma|proza}}
Veliký ruch, který za posledních let minulého věku otřásal z Paříže celou Evropou, vzbudil v tehdejších Čechách jenom hrůzu a ošklivosť; aspoň nenacházíme ve spisech našich z doby té ani nejmenší stopy, že by byl který spisovatel český pojal hlubšího smyslu bouřlivých výjevů nad Seinou. Ale duchovni rozčilenosť, zdá se, dotkla se mimovolně i národu československého a vštěpila mu zárodek nového, bujnějšího života. Neníť v dějinách našich druhých dvanácti let, ježto by byla zplodila tolik výtečných mužův, jako doba uplynulá od r. 1787, kdežto bylo viděti na obzoru první blesky zvěstující hroznou bouři na západě, do r. 1799, kterého vichřice ta uchlácholena mocným kouzlem korsického velikána.
Řádek 74 ⟶ 73:
Výhodné toto postavení pojistilo Palackému ochranu pánův českých, kdykoli se jednalo o přemožení překážek při otvírání nějakého archivu, zvláště pak prospělo mu v Římě, kdežto archiv vatikánský jenom po úsilném domáhání se cís. vyslance hraběte Lützova přístupným učiněn.
 
Od počátku bádaní Palackého až do vydání prvního dílu dějin českých v jazyku německém uplynulo celých třinácte let. Všeho toho času užil Palacký pilně a svědomitě ke sbírání a snášení drahocenného staviva, k rozbírání všelikých pramenů historických a ke spisování rozličných pojednání z dějin českých. Než vydán první svazek jeho díla, vědělo již obecenstvo, že bude dílo výtečné, věděloť to ze příprav k dílu konaných a z části aspoň uveřejněných. Prvním skvělým důkazem učenosti a důmyslu Palackého jest spis ověnčený: „Ocenění starých dějepisců českých <span lang="{{Cizojazyčně|de">|(Würdigung der alten böhmischen geschichtschreiber)</span>}} v Praze 1830“, sepsaným následkem vypsání ceny r.&nbsp;1826 od pražské společnosti nauk učiněného. Dílo Palackého bylo ''jediné'' po opětném vypsání ceny zaslané — bylť ovšem Palacký ''jediný'', jenž se o dílo takové pokusiti směl, ale společnosť rozhodla, že může i jediný ten spis, vyhovuje-li výminkám položeným, ceny dostati. Komise, sestavená ke zkoušení spisu, vyřkla však, že spis zaslaný činí netoliko zadost výminkám vysloveným, sestaviv zřetelně všecko to, co posud o starých dějepiscích našich psáno bylo, ale že nad to vědomosti o nich značně rozšířil — a Palackého dílo ověnčeno v sezení král. společnosti nauk dne 24.&nbsp;ledna 1830. Tak oslaven jest první důležitý krok Palackého na dráze nastoupené — dobré znamení pro budoucnosť!
 
Již o něco dříve (1829) vydán nákladem král. společnosti nauk na světlo jiný důkaz neunavené píle jeho — „''Staří letopisové čeští''“, obsahující paměti zachované z doby 1378 do 1527, od něho bedlivě snesené a dle času spořádané — obraz bouřlivého století patnáctého.
Řádek 86 ⟶ 85:
Než účinek spisu toho byl i v životě našem občanském velmi prospěšný; mnohá nestvůra, zplozená v bývalých vrchnostenských kancelářích, zapuzena od té doby pravým, čistým jménem českým.
 
Díla pro dějezpyt náš důležitá, a svědčící o vzácné učenosti původce svého jsou: ''Italienische reise'' v Praze 1838, spis obsahující učené zprávy o prospěchu cesty do Říma na jaře 1837 konané k vyhledávání tam pramenů českého dějepisu; ''<span lang="{{Cizojazyčně|de">|Uiber formelbücher</span>}}'' v Praze 1842, spis svědčící o mistrovství Palackého v nauce historické pomocné — diplomatice; ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Monumenta conc. basiliensis</span>}}'' — vydal r.&nbsp;1857 ve Vídni nákladem cís. akademie věd; dílo pro dějezpyt český nadmíru důležité.
 
Konav po mnoho let svědomité přípravy k hlavnímu dílu svému a podav dlouhou řadu důkladných pojednání z dějin domácích vydal Palacký r.&nbsp;1836 první svazek díla svého „Dějin českých“ <span lang="{{Cizojazyčně|de">|(Geschichte von Böhmen)</span>}}.<ref>Dílo vycházelo napřed jenom německy, an spisovatel jsa dějepiscem stavovským vůli jejich v tom se řídil; ale vzdělával ovšem i česky dílo své, jehož první díl vydán r.&nbsp;1848.</ref> Spis docházel slavného uznání se všech stran: učenosti, schopnosti spisovatelově vzdávala se vůbec slušná česť; ale předce se dílo v Němcích mnohým nelíbilo.
 
Vytýkali mu strannosť, přílišnou lásku k svému, nelibosť k německému národu. Čím dále pokračovalo dílo, tím hustěji a hlučněji ozývaly se podobné výčitky, až pak o spisech Palackého ustálilo se v Němcích mínění, že jsou ovšem velmi učené, důmyslné, ale také prý velmi strannické. Kdo zná střízlivý způsob výtečného dějepisce našeho, kdo ví, že u Palackého mluví dějiny samy, ne pak vložené do nich myšlénky spisovatelovy, mohl by se diviti tak příkrému mínění; a předce není těžko, vyložiti je. Po dvě století nebyl žádný znamenitý dějepisec domácí sepsal dějiny české. Cokoli psáno v Čechách, toho si v Němcích nevšímali, a co psáno v Němcích o Čechách, bylo arci psáno tak, aby bylo Němcům po chuti.
Řádek 104 ⟶ 103:
Dějiny Palackého zdají se mi býti velebnou budovou chrámovou, v nížto s kazatelny kněz nadšený láskou k vlasti a ku pravdě vypravuje smutné i veselé osudy národa svého slovy vždy stejně vážnými, nedávaje se ani unesti nejskvělejším vítězstvím, ani zaraziti krutým neštěstím. Věku našemu však nebývá takovýto poklid hrubě po chuti; barvy nejpestřejší v nejpodivnější směsici, divoký jásot a hrdé provolávání slávy, tu zase usedavý pláč a skřípění zubů mají se střídati v knihách historických. Co asi sluší lépe staré ''učitelkyni života?''
 
Stvořil-li Palacký národu svému výtečný dějepis politický, nebyl méně pilným vzdělavatelem i jiných větví dějin našich, zvláště pak literárních. Bystroduchá pojednání jeho o rukopise Kralodvorském v letopisech vídenských <span lang="{{Cizojazyčně|de">|(Wiener jahrbücher)</span>}} jsou posud v čerstvé paměti; o témže předmětu napsal nedávno opět několik důležitých článků, když někteří lidé vynikající ne tak učeností a důmyslem, jako jizlivou nenávistí všeho českého, činili drzé útoky na Soud Libušin i Rukopis Kralodvorský. Přední však v tom ohledu dílo jest se Šafaříkem vydané: <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Die ältesten denkmäler der böhmischen sprache</span>}} 1842, v němžto Palacký jmenovitě Soud Libušin mocnými důvody hájí. I v dějinách svých podal výtečné články o literatuře; nemámeť posud důkladnějšího pojednání o literatuře české, než článek o písemnictví za věku Jiřího Poděbradského.
 
Co dějepisec pojistil si Palacký čestné místo mezi prosaiky českými všech dob; ale Palacký není nám pouze dějepiscem. Nemenší zásluhy získal si jedenáctiletým vedením předního časopisu českého — časopisu českého museum, jehož vysoké někdy v literatuře naší postavení přičítati sluší nejvíce Palackému.
Řádek 140 ⟶ 139:
Rok 1848 překvapil celou Evropu, překvapil také Čechy; volání po opravách bylo jednohlasné, hlučné, ale zároveň velmi zmatené. Každý byl přesvědčen, že musí býti jinak než bylo posud; ale kdo věděl, jak má býti? V tomto zmatku obecném obracely se přirozeným během zraky všech po mužích, kteří si jednáním svým byli získali obecné důvěry; u nás, kdežto nebylo života veřejného leč literárního, požívali téměř jenom spisovatelé důvěry v celé zemi, a muž, který byl po mnoho let nejčinnějším spisovatelem, octnul se tu najednou v čele veškerého téměř slovanského obyvatelstva v Čechách a v Moravě.
 
Na tomto novém, nikdy netušeném dějišti osvědčil pak slavný dějepisec náš veliké vlastnosti své, bystrý zrak, pevnosť vůle a lásku ke vlasti své. V době té, kdežto se všecko, co posud trvalo, v pochybnosť uvedeno býti zdálo, ustanovil se Palacký a s ním všecko téměř vzdělanstvo české na třech hlavních zásadách: Úplná neodvislosť Čech od budoucí říše německé, zachování říše rakouské a takové zřízení zemí českých, aby co do vnitřních záležitosti samy se spravovaly. Vyslovením první zásady počal Palacký činnosť svou politickou. Požívaje slavné pověsti v Němcích, vyzván byl od německých vlastenců, kteří ku připravování říšského sněmu ve Frankfurtě shromážděni byli, výborem padesáti <span lang="{{Cizojazyčně|de">|(Fünfziger-ausschuss)</span>}} se nazývajíce, aby co zástupce Čech buď sám místo mezi nimi ujal aneb nějakého náměstka poslal. Palacký děkuje pánům těm z důvěry dokázané vyslovil zároveň pevný úmysl, nejíti ani neposýlati nikoho místo sebe.
 
List jeho 11.&nbsp;dubna 1848 do Frankfurtu poslaný jest patrným důkazem, že Palacký věcem německým mnohem lépe rozuměl, než většina vzdělaných Němcův samých. Vykládalť jim, kterak koruna česká nikdy nenáležela k říši německé tak, jako jiné země, že poměr ten býval vždy jenom panovníka ku panovníku, nikoli pak národa k národu; kterak Němci chtíce dojíti jednoty politické, musí projíti republikou a že si nemůže přáti, aby ve zmatcích a strastech z toho převratem vyplývajících, měly účastenství země naše: dokládalť pak, že samostatné mocnářství rakouské potřebné jest k ochraně rozličných národů v něm spojených a že se tudy nesmí rozdrobiti poddáním se jedné části zemí pod vrchní vládu německou. Při tehdejší rozdrážděnosti národní neposloucháno mocných důvodů, tím vášnivěji pak spíláno původci osudného listu toho.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Máj_(almanach_1860)/František_Palacký“