Císařský rada Jan Otto (1841—1916): Porovnání verzí

m
{{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
(- manuální kategorizace dle autora)
m ({{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy)
{{Textinfo
| TITULEK = Císařský rada Jan Otto (1841—1916)
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:František Bílý|František Bílý]]
| ZDROJ = Zlatá Praha, roč. XXXIII (1915–1916), čís. 36, s. 423–426. [http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=ZlataPrahaII/33.1915-1916/36/423.png Dostupné online.]
| VYDÁNO = 7.6.1916
| LICENCE = PD old 70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Jan Otto]]
| WIKIPEDIA-HESLO =
}}
 
{{Forma|proza}}
Ve dvou sousedních předních bankách českých na pražském Příkopě odehrály se v posledním týdni májovém význačné události: v Zemské bance oslavovali dne 23. května radostně osmdesátiny generálního ředitele svého dra Karla Mattuše, jenž přes zcela mimořádně vysoký počet let denně tam úřaduje s mužnou svěžestí; v Živnostenské bance dne 29. května vyvěsili černý prapor na důkaz smutku nad úmrtím 75letého předsedy svého Jana Otty. Tak život a smrt se střídá v životě lidském, rozsévajíc tu hořké símě žalu, tu zase radost a jas.
Když pak se k těmto podnikům přidružila r. 1876 {{Prostrkaně|Salonní biblioteka}}, bylo Ottovo jméno ve všech ústech. Spisovatelé i čtenářstvo vidělo v něm předního nakladatele a skupilo se kol něho, jako již kol žádného druhého. Salonní biblioteka stala se předním literárním podnikem českým; ona uvedla do písemnictva Vrchlického Epickými básněmi a Duchem a světem jeho, Svatopluka Čecha Povídkami, arabeskami a humoreskami, jichž se neodvážil vydati nakladatel jiný. Tento čin spjal navždy jméno Ottovo s dějinami české literatury. Salonní knihovnu pak ovládl Vrchlický na řadu let; ale ona dopřávala ochotně místa i jiným jménům posud neznámým neb málo známým, jako Bohdanu Jelínkovi, Otakaru Theerovi, Otakaru Mokrému, Karlu Kučerovi, Fr. S. Procházkovi, Fr. Táborskému, Jos. Jakubcovi, Fr. Kvapilovi atd. Z prosaikú se tam skvějí Jirásek, Ferd. Schulz, Zikmund Winter, Servác Heller, Arbes, Jan Lier, Herites a poučnými pracemi Ed. Jelínek, Jan Dunovský, Václ. Hladík a jiní.
 
Odtud nastal velký rozmach v závodě Ottově. Posavadní místnosti už nestačily, bylo nutno přesídliti (1879). Ale brzy ani nové místnosti (v Jungmannově ul.) nevyhovovaly a Otto si koupil dům na Karlově náměstí (r.&nbsp;1883). Tam putovali návštěvníci Prahy jako kdysi do Krameriusovy České expedice, tam spěli spisovatelé s rukopisy. Ottovi táhly hlavou sny o velkých dílech. Plány se rodily, úrady stíhaly úrady. Především chtěl míti velký obrázkový týdenník rodinný, aby se vytlačily z českých domácností <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Gartenlaube</span>}}, <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Über Land und Meer</span>}} a <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Leipziger Illustrierte Zeitung</span>}}, které tam byly pevně zakořeněny.
 
Podnik ten uskutečněn r.&nbsp;1884 a časopis dostal jméno každému Čechu tak milé: {{Prostrkaně|Zlatá Praha}}. Redakci převzal Ferd. Schulz. Ke Zlaté Praze připojeny časem Knihovna Zlaté Prahy, Hudební příloha Zlaté Prahy a vydávány i umělecké prémie obrázkové k ní. A nyní již to šlo do šíře a hloubky. Závod rostl tou měrou, že se vyvinul v největší nakladatelství pražské. Každý pátek, kdy se vydávaly novinky, býval u Ottů stav obležení a nakladatelský vozík měl toho a následujícího dne pernou práci. Otto si hleděl stejně poesie a krásné prosy jako vědy. Ale vždy byl při tom dbalý dobré pověsti své. Spisy špatné, literatura kluzká a kramářská — těch se vystříhal. A proklouzlo-li některému redaktoru cos příliš pikantního, hned přišel a prosil o větší opatrnost. Vůbec rád se účastnil redakčních porad a nebyl z nakladatelů, kteří řízení listu ponechávají úplně odpovědnosti pořadatelově. Redaktorům to nebývalo vždy milé, ale Otto si té pravomoci nedal vzíti. —
75 329

editací