Babička/VIII: Porovnání verzí

{{NavigacePaP

}}

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtessa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. „I, milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín ten se usuší a semínko potřebuje se v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného.“ — „A což tu není v městečku lékárny?“ zeptala se komtessa. — „V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale což je to všecko platno, kdyby i nakrásně v městečku byla; latinská kuchyně je drahá kuchyně, a proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme.“ — „A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte vařit?“ — „I to to, milostslečno, kam pak by člověk přišel, aby hned při každém malém stonku měl doktora. On je odtud hodinu cesty, trvá to půl dne, než se ho člověk dočká, zatím by mohl někdy umřít, kdyby nebylo domácí pomoci. A když přijde, tu je toho: hned léky na kolikero, a flastry a pijavice, a toto ono, že neví člověk, kde mu hlava stojí, a nemocný se z toho teprv pořádně roznemůže. Já, milostslečno, nic na ně nevěřím, a když mi něco je anebo těm dětem, dostačí moje koření; proto ale, když se lidé rozstůňou, říkám: „Pošlete si pro doktora.“ Ale co, když vzpomene Pánbůh s těžkou nemocí, jsou doktoři s rozumem v koncích a přenechají to nátuře, aby si pomohla. Pánbůh zůstane tedy přece nejlepším lékařem; má-li člověk žít, i bez doktora se uzdraví, má-li umřít, nepomůže ani celá apatyka.“ — „A to si nesete v klíně samé koření?“ ptala se komtesa. — „I ne, slečno Hortensie,“ rychle odpověděla Barunka. „V klíně neseme kvítí na věnce. Zítra je Božího těla, a já a Mančinka budeme za družičky.“ — „A já taky, já půjdu s Hélou,“ doložila Adélka. — „A my budeme sedláčkové!“ vykřikli chlapci. — „A kdo je ta Héla?“ ptala se komtessa. — „To je Héla paní kmotry z města, z toho velikého domu, co je na něm lev.“ — „Musíš říci z hostince,“ poučovala babička děťátko. — „Půjdeš také na procesí?“ ptala se Barunka komtessy. — „Ovšem že půjdu!“ přisvědčila tato, a sednouc do trávy, pomohla rovnat babičce a Barunce květiny. — „Ty, slečno, nebylas ještě nikdy za družičku o Božím těle?“ ptala se Barunka. — „Nikdy; ale když jsem ještě u své pěstounky byla ve Florencii, byla jsem jednou o slavnosti Madonny za družičku, nesla jsem Madonně růžový věnec.“ — „Kdo je ta Madonna?“ — „Madonna se říká v Italii Panně Marii,“ odpověděla komtessa. — „A milostslečna pochází z Italie? To je tam, co naši vojáci leží?“ ptala se babička. — „Ano; jenže v tom městě, odkud já pocházím, ve Florencii, neleží. Ale tam pletou se ty krásné klobouky, co máte, z rejžové slámy. Tam roste na polích rejže a kukuřice, na pahorcích sladké kaštany a olivy, jsou tam cypřišové a vavřínové háje, krásných květin, bezoblačné modré nebe.“ — „Ah, já už vím!“ vskočila jí do řeči Barunka, „to je to město, co máš namalované ve svém pokoji, viď, slečno? V prostřed je široká řeka, a nad řekou je do vrchu vystavené město. Ach, babičko, tam vám jsou krásné domy a kostely! Na druhé straně jsou samé zahrady a domečky, a u jednoho domečku hraje si děvčátko a vedle ní sedí stará paní — to je slečna Hortensie se svou pěstounkou; viď, slečno, tys nám to povídala, když jsme byly v zámku?“

 

 

„Cos to povídala, slečno Hortensie?“ ptala se jí zvědavě Adélka, lichotivě se k ní tulíc. Hortensie podepřela hlavu o hlavinku děvčete a nebránila slzám, které jí splynuly po tváři na klín. – „Milostslečna vzpomněla si na svůj domov a na svoje přátele,“ pravila babička; „to vy, děti, ještě nevíte, jak to je, když musí opustit člověk místo, kde vyrostl! Kdyby se mu i dost dobře vedlo nápotom, přece na ně nemůže zapomenout. Však to jednou také pocítíte. A milostslečna zajisté tam má příbuzné?“ — „Nemám na světě žádných příbuzných, o nichž bych věděla,“ odpověděla komtesa smutně; „moje dobrá pěstounka, moje přítelkyně Giovanna žije ve Florencii, a po té se mi mnohdy zasteskne a po mém domovu. Ale kněžna, moje dobrá matka, slíbila mi, že se tam brzy zase podívám.“ — „A kde paní kněžna až tam daleko vás, milostslečno, našla?“ ptala se babička. — „Paní kněžna znala dobře moji matku, byly si přítelkyně; můj otec v bitvě u Lipska těžce byl poraněn, a když se na svoji vilu do Florencie navrátil, za několik let umřel, následkem té rány; Giovanna mi to mnohdy povídávala. Matka se nad tím trápila a umřela též. Mne sirotka malinkého tu zanechali. Když se o tom paní kněžna dověděla, přijela tam a byla by si mne s sebou vzala, kdyby mne Giovanna nebyla milovala jako matka. Nechala mne u ní, zámek a vše, co v něm, dala jí pod moc, a ona mne vychovala a ve všem vyučila. Když jsem vyrostla, vzala si mne paní kněžna k sobě. Och, já ji velice miluju, tak jako bych svoji matinku byla milovala!“ — „Však i vás paní kněžna nejinak miluje, než jako svoji vlastní dcerušku,“ pravila babička; „já to dobře viděla, jak jsem to v zámku byla, a to se mně od té paní velmi líbilo. — Ano, abych nezapomněla milostslečně povědít o Kudrnovic. Když jim Barunka peníze od vás odevzdala, div radostí do stropu neskákali; ale když dostal starý službu za hlídače panských polí a dvojnásobný deputát se mu vykázal, to bylo takové podivení a radost, že to vypovědít nemožno. Do smrti nepřestanou se za paní kněžnu a milostslečnu modlit.“ — „To mají jen tobě co děkovat, babičko, tvému dobrému slovu,“ odpověděla slečna. — „I, milostslečno, co pak je to všecko platno, kdyby to dobré slovo nebylo padlo na dobrou půdu, bylo by nevzešlo z něho požehnání,“ pravila babička.

Kočár zastavil u hospody. „No, zdrávi jste svezli,“ děkovala se Kristla, podávajíc ruku Mílovi, který jí pomáhal s kočáru. „Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička; „nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červeno-Hůrští do Svatoňovic?“ — „Snad jako kdy jindy: Červeno-Hůrští mezi matičkama, a Žernovští na první Mariánský svátek po sv. Janu. Já jdu také.“ — „To chci také,“ mínila babička. — „Já jdu letos také s sebou,“ smála se Barunka. — „Já také,“ přisvědčila Mančinka. Ostatní děti pravily, že také, ale Barunka je odbývala, že by tři míle cesty neušly. Zatím švihl Václav zase do koňů, a jeli ke mlýnu, kde složili Mančinku a kde odbyla babička svěcených několik věnečků, pro panímámu přichystaných. Když dojížděli domů, přiběhl jim Sultán a Tyrl velikými skoky vstříc a nemohli se radostí ani ustanovit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně domů dojeli, ona stokrát raději pěšky šla, než se vezla, neboť na tom voze, a když ti bujní koně v jednom cvalu uháněli, zdálo se jí ustavičně o sražení hlavy.

 

{{Konec formy}}