Akkord/Julius Zeyer: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
dokončení
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Akkord
| AUTOR = Miloš Marten
| ČÁST = Julius Zeyer
| PŘEDCHOZÍ = In memoriam Karla Hynka Máchy
| DALŠÍ = Otokar Březina
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Julius Zeyer
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Miloš Marten|Miloš Marten]]
| POPISEK =
| ZDROJ = MARTEN, Miloš. ''Akkord.'' Praha: B. Kočí, 1916. s. 23–82. [http://archive.org/details/akkordmchazeye00ebesuoft Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Julius Zeyer]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 83:
Existují stránky, na nichž náplň dekorativních detailů trhá psychologickou tkáň prosy Zeyerovy. Její linie je nejčistší, kde její motivy samy harmonisují imaginaci a sensibilltu: tam, kde křísí doby, v nichž splývala barvivost životních forem s živelností pudův a vášní, nebo tajila jemnou, odstíněnou citovost, vyznívají „obnovené obrazy“ bohatými, plnými akkordy. Mezi vášnivým dramatem a hieratickou scenerií ''Krále Menkery'' není dissonance, jako jí není v capricciu Zeyerových japonerií, těch rozkošných hedvábů, vyšívaných sladkými lyrickými stilisacemi. Naopak zůstala ''Sestra Paskalina'' přes mnohost daemonologických údajů nezhuštěným, nezceleným náčrtkem. V poslední velké prosové práci básníkově, v ''Marianské Zahradě'', chybí vnitřní dramatický moment úplně, a celá skladba se rozlučuje v tok obrazův, isolujících řadu episod jako sceny z písma na okrajích starých oltářních obrazů.
 
Intensita lyrického živlu proniká i epos Zeyerovo. Přiovnává-li se jeho nejobjektivnější báseň, ''Karolinská Epopeja'', ke starofrancouzským vzorům, nelze přehlédnouti, že nahradil všude prostou, jasnou epickou skutečnost zvýšenou a prohloubenou citovou fikcí. Přes to, že látku prvotných ''<span lang="{{Cizojazyčně|fr">|chansons de geste</span>}}'' zhustil, zmnožil v nich přece nesmírně obsah pathetické síly, prosytil je nekonečně bohatší vroucností vášně, něhy, muky, snu. Vedle naivních dřevorytů takového Huona de Villeneuve klade Julius Zeyer svrchovaně odstíněnou psychickou illuminaci. Tam, kde originál slavil čin, hledá jeho ideovou nebo citovou podstatu; kde konstatoval suše vztah osob a rodů, komponuje drama lásky, viny či vzdoru. Tak se stalo, že prvky, v originálu pouze episodické, Zeyerovi vyrostly v pilíře epické klenby. Jeho epopeja se rozvíjí řetězem románů, spojovaných tkaní tří vůdčích motivů, lásky, víry, rytířství. Jako epická skladba mu se proměnily i postavy básně. Karel Veliký, Roland, Renald nabyli duchovní krásy rytířů Kristových z gotických oltářů, andělův, oděných ocelí. S nezemských výší k nim se sklánějí etherné milenky s křehkýma rukama Madon a rozněcují v jejich srdcích závrati lásky, jež má vůni mysteria. I když se zvedne sladká mlha pobožné něhy a pudy primitivního světa tryskají volně a prudce, je to zase především vnitřní bouře a pak teprve vnější, je to vzdor a hněv a pak teprve čin.
 
Ještě hlouběji prolnula lyrická sensibilita mythické vidiny ''Vyšehradu''. Zde, kde Zeyer tvořil volně z náplni své obraznosti, maje na očích sotva velký, rozplývavý obrys osob, dějů, prostředí báječného světa, křísil poeta ryze vnitřní přeludy, podobné oblakům, plovoucím v neskutečné dáli, která je činí ohromnými a tajemnými, schopnými přijmouti tvář každé, i nejintimnější myšlenky, zbarviti se každým, i nejjemnějším světlem snu. Jeho básně mají kouzlo mlhy, prozařované sluncem, jehož neviděti, vláčné, stříbrné mlhy, hrající duhami. Heroické soužití lidí a živlů dodává národnímu symbolu kosmické mocnosti, spojuje jej s tajemstvím přírody a věčnosti. Stejně ''Čechův příchod'', nedoceněná báseň ryzích, přísných linií — takový chladný, zářící mramor, který mezi všemi díly Zeyerovými byl tesán s nejsoustředěnější uměleckou vůlí a s největší noblessou tvůrčího gesta. Není to mocná mravní symbolika ''Oresteie'', ale cosi prvotnějšího, tajemného, jako chaos světů, jež vznikají: kus Hesiodské theogonie, promíšené transcendentní hloubkou druidských triad a vášnivou krvácející něhou nejčistších lidských vznětů.
Řádek 130:
Tak bral, tak přetvořoval Julius Zeyer motivy starých literatur, z nichž je setkána velká část jeho díla. Právě tvarný idealismus — a onen požadavek veškeré idealistické estetiky, který vyslovil Racine v předmluvě k ''Bajazetovi'', požadavek „vzdálenosti“ — učinil ho poetou minulosti a tím také obnovovatelem daných básnických látek, po kterém bylo hozeno slovem „parafrázista“.<ref>Nezatajím, že je mi trapno vyvraceti tuto námitku. Ukazuje tak základní neporozumění psychologie tvorby, že by o ní bylo mlčeti, kdyby znovu a znovu dotěrně neputovala literární historií. Nutno vysvětlovati po sté, čím je látka v uměleckém díle, a že tvůrčí síla je zcela jinde, než v látce?</ref>
 
I kdyby nebylo knih invence naprosto bezprostřední, jako ''Plojhar'', ''Dům „U tonoucí hvězdy“'', ''Trojí paměti'', ani děl, v nichž daná látka poskytovala básníkovi sotva neurčitý obrys jeho skladby, jako ''Vyšehrad'' — jak nové a osobní hodnoty nabyly převzaté motivy v pojetí Zeyerově! Kdo četl cantefable o Aucassinovi a Nicolettě, najde ve ''Zvěsti lásky z Provence'' novou vůni její něhy, a starofrancouzská povídka ''<span lang="{{Cizojazyčně|fr">|Li Amitiéz de Ami et Amile</span>}}'' obsahuje sotva vůdčí motiv rozvětvené skladby, v níž Zeyer vzkřísil celý barevný sen rytířského středověku a již prohloubil tragickým pozadím daemonického příběhu Thorgjerdina. Mluvil jsem o zlyričtění ''Karolinské epopeje''; zde jako všude všecko citové ovzduší, všecka vnitřní perspektiva děje i psychologická kresba postav je vlastním výtvorem básníkovým. A tvůrčím činem je zde a všude také komposiční ingenium, s nímž jsou vybudovány velké cyklické celky látek, až dosud dějově episodických. Ale nejintensivněji se projevuje tvůrčí potence Zeyerova tam, kde lyrický obraz minulosti mu vyrůstá v symbol jejího ducha a její myšlenky. Episoda Belisantina v ''Románu o věrném přátelství'', vypravující o záhadné lásce k antické soše, je křišťálová parabola prvních, nejasných záchvěvů rinascimenta, sladkého a zmateného svítání zemské krásy, pohřbené s mramory starých bohů. A nejkrásnější passáž ''Epopeje'', finale ''Románu o čtyřech synech Ajmonových'', kde Renald se mění v stavitele kathedrály a vysílá k nebi střelnou modlitbu prvního gotického oblouku, obsahuje tak mocnou básnickou myšlenku, přehodnocuje epickou látku tak smělým uměleckým gestem, že se rozzáří netušenou krásou své nejskrytější pravdy.
 
Viděti ''takto'' znamená tvořiti. U Zeyera je zcela jasná hranice, kde přestává rozkošnická podlehlost minulosti a začíná se tvůrčí gesto, uchvacující minulost, zmocňující se jí jako látky vlastní umělecké vůle. Ať byl utvořen z čehokoli, je svět forem v jeho díle světem osobní lidské pravdy básníkovy, tvořící jeho vnitřní říši a jeho vnitřní osud.
Řádek 164:
Přes to, že není možno určiti, který z těchto dvou typů představuje promítnutou skutečnost poetova života a který je imaginárním kontrastem, fikcí, jíž básnický duch si obohacuje i zároveň korriguje život, jisto jest, že jejich protiklad obsahuje základní akkord Zeyerovy erotiky. Mezi těmito póly kroužila, tyto nepřátelské středy střídavě ji přitahovaly a odpuzovaly. Tady se projevil nejhlouběji antagonismus hmoty a ducha, smyslnosti a transcendence, působivší tak intensivně na Zeyera-umělce. Jeho překonáním, takřka erotickým vykoupením byl kult Panny, obnovený v idealismu ''Marianské Zahrady'' s asketickou čistotou Primitivovou.
 
Sensitivní podstatou své inspirace byl Zeyer předurčen, aby byl mnohem více básníkem ženiným, než mužovým. Rythmus života, jak jej pociťoval, koncepce tragiky, kterou uctíval, sama forma jeho idealismu a mysticismu odpovídala důvěrněji citovým silám nitra ženina. Cesty vůle a činu, moci a vzdoru jsou mu téměř vždy cestami zla, viny, zmaru. Ničeho není v jeho poesii tak málo, jako rozkoše odvahy, vznešenosti vzpoury, opojení božského násilí. Která ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|acta sanctorum</span>}}'' vyhnala trpnost askese na stupeň, který symbolisuje Inultus a Samko Pták? Olgerd Gejštor není o nic méně typem passivnosti nežli Kunála. Skoro všude v Zeyerově díle hrdina, který nepadá vzruchem vášně, vysiluje se podlehlým, snivým pološerem atonického života. Připadá, jakoby příliš vyvinutá citovost vypíjela jeho energie, jako by jeho krev vystřebával paradoxní upír jeho duše. Je to bledý, do sebe zapadlý fanatik snu, malovaný Gustavem Moreauem jako bezmocná oběť Chimaeřina, roztoužený po prostorech, kterých nedobude.
 
Jen jednou — v ''Karolinské Epopeji'' — vsáhl Zeyer do náplně vlastní, činné heroické emoce. Je náhodou, že to se stalo v jakémsi rozhodujícím okamžiku jeho vnitřního života, těsně před bolestným, zkoumavým pohledem, kterým básník sondoval své já, napsav ''Plojhara?'' Při všem zjemnění, jímž přehodnocuje ''Epopeja'' látky epického cyklu, je básní horké, jasné, proudící krve. Její nejkrásnější postava, Renald, typisuje hrdinnost, prýštící z nadbytku života, utvořenou z mužných ctností, ovládanou vůlí k moci. Jaká nevyčerpatelnost síly se tají ještě v pokání tohoto pyšného vroucího vzbouřence, jenž vztyčuje k nebi kathedrálu, kamennou modlitbu gigantickou, — a umírá jako hrdina myšlenky, přestav býti hrdinou činu!
Řádek 226:
Velké ideje lidstva vstávají v jeho díle jako mocná gesta hledajícího a zápasícího Ducha, planou a hasnou jako rudé hvězdy jakéhosi druhého, vnitřního vesmíru. Mysliti znamená zde míti kult duchovního hrdinství, náboženství myšlenky, v němž podiv a sen jsou povýšeny na orgány poznání.
 
Mohl o sobě říci, co o sobě napsal Keats, že „kolísal dlouho mezi vypiatým smyslem rozkoše a láskou k filosofii“ — ''<span lang="{{Cizojazyčně|en">|between an exquisite sens of the luxurious and a love of philosophy</span>}}'' — a byl by tím projádřil mučivou a rozněcující, úrodnou a stravující směs nadšení, pochybnosti, neklidu a touhy, která v něm kvasila.
 
{{Oddělovač}}