Akkord/Julius Zeyer: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
dokončení |
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Akkord
| AUTOR = Miloš Marten
| ČÁST = Julius Zeyer
| PŘEDCHOZÍ = In memoriam Karla Hynka Máchy
| DALŠÍ = Otokar Březina
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Julius Zeyer
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Miloš Marten|Miloš Marten]]
| POPISEK =
| ZDROJ = MARTEN, Miloš. ''Akkord.'' Praha: B. Kočí, 1916. s. 23–82. [http://archive.org/details/akkordmchazeye00ebesuoft Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Julius Zeyer]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 83:
Existují stránky, na nichž náplň dekorativních detailů trhá psychologickou tkáň prosy Zeyerovy. Její linie je nejčistší, kde její motivy samy harmonisují imaginaci a sensibilltu: tam, kde křísí doby, v nichž splývala barvivost životních forem s živelností pudův a vášní, nebo tajila jemnou, odstíněnou citovost, vyznívají „obnovené obrazy“ bohatými, plnými akkordy. Mezi vášnivým dramatem a hieratickou scenerií ''Krále Menkery'' není dissonance, jako jí není v capricciu Zeyerových japonerií, těch rozkošných hedvábů, vyšívaných sladkými lyrickými stilisacemi. Naopak zůstala ''Sestra Paskalina'' přes mnohost daemonologických údajů nezhuštěným, nezceleným náčrtkem. V poslední velké prosové práci básníkově, v ''Marianské Zahradě'', chybí vnitřní dramatický moment úplně, a celá skladba se rozlučuje v tok obrazův, isolujících řadu episod jako sceny z písma na okrajích starých oltářních obrazů.
Intensita lyrického živlu proniká i epos Zeyerovo. Přiovnává-li se jeho nejobjektivnější báseň, ''Karolinská Epopeja'', ke starofrancouzským vzorům, nelze přehlédnouti, že nahradil všude prostou, jasnou epickou skutečnost zvýšenou a prohloubenou citovou fikcí. Přes to, že látku prvotných ''
Ještě hlouběji prolnula lyrická sensibilita mythické vidiny ''Vyšehradu''. Zde, kde Zeyer tvořil volně z náplni své obraznosti, maje na očích sotva velký, rozplývavý obrys osob, dějů, prostředí báječného světa, křísil poeta ryze vnitřní přeludy, podobné oblakům, plovoucím v neskutečné dáli, která je činí ohromnými a tajemnými, schopnými přijmouti tvář každé, i nejintimnější myšlenky, zbarviti se každým, i nejjemnějším světlem snu. Jeho básně mají kouzlo mlhy, prozařované sluncem, jehož neviděti, vláčné, stříbrné mlhy, hrající duhami. Heroické soužití lidí a živlů dodává národnímu symbolu kosmické mocnosti, spojuje jej s tajemstvím přírody a věčnosti. Stejně ''Čechův příchod'', nedoceněná báseň ryzích, přísných linií — takový chladný, zářící mramor, který mezi všemi díly Zeyerovými byl tesán s nejsoustředěnější uměleckou vůlí a s největší noblessou tvůrčího gesta. Není to mocná mravní symbolika ''Oresteie'', ale cosi prvotnějšího, tajemného, jako chaos světů, jež vznikají: kus Hesiodské theogonie, promíšené transcendentní hloubkou druidských triad a vášnivou krvácející něhou nejčistších lidských vznětů.
Řádek 130:
Tak bral, tak přetvořoval Julius Zeyer motivy starých literatur, z nichž je setkána velká část jeho díla. Právě tvarný idealismus — a onen požadavek veškeré idealistické estetiky, který vyslovil Racine v předmluvě k ''Bajazetovi'', požadavek „vzdálenosti“ — učinil ho poetou minulosti a tím také obnovovatelem daných básnických látek, po kterém bylo hozeno slovem „parafrázista“.<ref>Nezatajím, že je mi trapno vyvraceti tuto námitku. Ukazuje tak základní neporozumění psychologie tvorby, že by o ní bylo mlčeti, kdyby znovu a znovu dotěrně neputovala literární historií. Nutno vysvětlovati po sté, čím je látka v uměleckém díle, a že tvůrčí síla je zcela jinde, než v látce?</ref>
I kdyby nebylo knih invence naprosto bezprostřední, jako ''Plojhar'', ''Dům „U tonoucí hvězdy“'', ''Trojí paměti'', ani děl, v nichž daná látka poskytovala básníkovi sotva neurčitý obrys jeho skladby, jako ''Vyšehrad'' — jak nové a osobní hodnoty nabyly převzaté motivy v pojetí Zeyerově! Kdo četl cantefable o Aucassinovi a Nicolettě, najde ve ''Zvěsti lásky z Provence'' novou vůni její něhy, a starofrancouzská povídka ''
Viděti ''takto'' znamená tvořiti. U Zeyera je zcela jasná hranice, kde přestává rozkošnická podlehlost minulosti a začíná se tvůrčí gesto, uchvacující minulost, zmocňující se jí jako látky vlastní umělecké vůle. Ať byl utvořen z čehokoli, je svět forem v jeho díle světem osobní lidské pravdy básníkovy, tvořící jeho vnitřní říši a jeho vnitřní osud.
Řádek 164:
Přes to, že není možno určiti, který z těchto dvou typů představuje promítnutou skutečnost poetova života a který je imaginárním kontrastem, fikcí, jíž básnický duch si obohacuje i zároveň korriguje život, jisto jest, že jejich protiklad obsahuje základní akkord Zeyerovy erotiky. Mezi těmito póly kroužila, tyto nepřátelské středy střídavě ji přitahovaly a odpuzovaly. Tady se projevil nejhlouběji antagonismus hmoty a ducha, smyslnosti a transcendence, působivší tak intensivně na Zeyera-umělce. Jeho překonáním, takřka erotickým vykoupením byl kult Panny, obnovený v idealismu ''Marianské Zahrady'' s asketickou čistotou Primitivovou.
Sensitivní podstatou své inspirace byl Zeyer předurčen, aby byl mnohem více básníkem ženiným, než mužovým. Rythmus života, jak jej pociťoval, koncepce tragiky, kterou uctíval, sama forma jeho idealismu a mysticismu odpovídala důvěrněji citovým silám nitra ženina. Cesty vůle a činu, moci a vzdoru jsou mu téměř vždy cestami zla, viny, zmaru. Ničeho není v jeho poesii tak málo, jako rozkoše odvahy, vznešenosti vzpoury, opojení božského násilí. Která ''
Jen jednou — v ''Karolinské Epopeji'' — vsáhl Zeyer do náplně vlastní, činné heroické emoce. Je náhodou, že to se stalo v jakémsi rozhodujícím okamžiku jeho vnitřního života, těsně před bolestným, zkoumavým pohledem, kterým básník sondoval své já, napsav ''Plojhara?'' Při všem zjemnění, jímž přehodnocuje ''Epopeja'' látky epického cyklu, je básní horké, jasné, proudící krve. Její nejkrásnější postava, Renald, typisuje hrdinnost, prýštící z nadbytku života, utvořenou z mužných ctností, ovládanou vůlí k moci. Jaká nevyčerpatelnost síly se tají ještě v pokání tohoto pyšného vroucího vzbouřence, jenž vztyčuje k nebi kathedrálu, kamennou modlitbu gigantickou, — a umírá jako hrdina myšlenky, přestav býti hrdinou činu!
Řádek 226:
Velké ideje lidstva vstávají v jeho díle jako mocná gesta hledajícího a zápasícího Ducha, planou a hasnou jako rudé hvězdy jakéhosi druhého, vnitřního vesmíru. Mysliti znamená zde míti kult duchovního hrdinství, náboženství myšlenky, v němž podiv a sen jsou povýšeny na orgány poznání.
Mohl o sobě říci, co o sobě napsal Keats, že „kolísal dlouho mezi vypiatým smyslem rozkoše a láskou k filosofii“ — ''
{{Oddělovač}}
|