Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/III: Porovnání verzí

nezavadil. Proto, ač věcné vědomosti chlapcovy, jemuž jiždvanáct let v únoru bylo uplynulo, úplně stačily na zkoušku ku přijetí do gymnasia, musil ještě do čtvrté třídy Slanské hlavní školy, taktéž německé a pod zprávou Piaristů se nalézající. Počátkem školního roku 1861.-2. vedl jej otec do Slaného.

 

 

Vácslavovi nyní nastala pilná a živému, obraznosti plnému duchu ne dvakráte příjemná práce: naučiti se německy tak, aby v desíti měsících mohl s prospěchem poslouchati německé přednášky gymnasialní. Toto „mechanické biflování německých slov a vět“ bylo často, jak praví Lacina, „kořeněno paedagogickými pohlavky věčně mrzutého P. Aegida“. Ale za školní rok, ač denně bylo mu vykonati bezmála desítikilometrovou cestu do Slaného ze Třebíze a zpět, prospěl Vácslav v němčině na tolik, že jej P. Aegidius pak sám doporučil P. Sigmundu Kouíníkovi, senioru řádu Piaristského a tehdejšímu rektoru Slanské koleje.<ref>Za svou píli na IV. třídě hlavní školy Slanské vyznamenán byl na konci školního roku 1862 zapsáním do »Zlaté knihy« mezi ty, kteří »se vynasnažili« a tudíž pochvalné zmínky zasluhují.</ref> Počátkem školního roku 1862.—3. stal se tedy Beneš žákem primy Slanského gymnasia. Také nyní musil denně vážiti cestu až ze Třebíze; otec neměl vůle a hrubě ni možnosti, aby mu ve Slaném byt zjednal. Spolužákem jeho v primě byl Jaroslav Vrchlický, jenž se vzácnou ochotou napsal nám na Beneše v této době následující vzpomínku: „Poprvé setkal jsem se s Benešem na lavicích nižšího gymnasia ve Slaném u otců Piaristů v r. 1862.—3. Byli jsme oba primáni a jako ve snu pamatuji se na Beneše. Byl malý, zavalitý hoch, dobrácké tváře a nesmírně krásných modrých očí, jemný v chování, bodrý a prostosrdečný. Nosíval z pravidla kalhoty do vysokých bot, přes rameno pak velkou koženou tašku, ve které měl školní knihy a svačinu, jež dle všeho byla i obědem; dva krajíce černého chleba s jamkou uprostřed, kde měl uschovanou pomazánku neb sýr. Vím, že my městské děti jsme se závistí pohlížely na mysteria jeho kožené tašky. Přes oběd býval Beneš v koleji; byl přespolní a chodil domů teprve až po vyučování odpoledním. Tu chodívali jsme obyčejně spolu, nebo já bydlil v ulici, kudy Beneš vycházel z města (nyní dům p. Hlaváčka), a tak jsem v jeho společnosti chodíval až k našemu krámu. Pamatuji se dobře, jak v zimních krátkých odpolednách bylo mi podivno kolem srdce, když já byl již doma a on teprve takřka ha začátku své daleké cesty. Jednou byla sněhová prášenice tak veliká, že jsem jej chtěl podržeti u nás — ale vše bylo marné. Stál chvíli nepokojně mezi dveřmi krámu mého otce, a sotva trochu vánice ulevila, dal se na cestu zavátou silnicí. Patrně bál se, aby doma o něj starost neměli. Vidím dosud malou jeho postavu mizící v sněhové bouři — zdá se mi dnes, že již tenkrát na jednu nohu napadal.“

 

Na jeho „povahu“, jak tehdy se jevila, vzpomíná jeho tehdejší spolužák: „Neslyšel jsem od něho nikdy nějaké nadávky, potupného slova; již tehdy sloužiti mohl svým spolužákům za vzor mravného jednání, proto dána mu prostořekými přezdívka: „Páter Beneda“. Byl-li v dobrém rozmaru, vtipkoval rád, ale vtipy jeho nebyly vyzývavé a

{{Poznámky pod čarou}}

{{Konec formy}}