Pan Zeiler: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založení povídky |
pokračování povídky |
||
Řádek 20:
Zdalipak se odbývá svatojánská pouť alespoň v kostele pořád ještě tak, jak odbývala se asi před padesáti lety!? Já to nepopíšu, já jen vzpomínám. A vzpomínka ta moje by mohla slavit vskutku brzy již svoje půlstaleté jubileum. Je ale přece jen tak jasna, tak živa - vidím a slyším všechno zrovna před sebou --
Nalézám se v chrámě svatovítském. Je půl jedné s poledne, pouť církevně tedy odbyta. Právě odchází kněz s ministrantem od hrobu svatého Jana, kde byl sloužil poslední mši, a klestí si lidem namáhavě cestu. Dnes tu u hrobu od páté hodiny ranní sloužena mše za mší, a jen někdy zacinkal zvonek také ještě u některého oltáře jiného, hodně vzdáleného, nepovšimnutý, ostýchavý.
Šum lidstva, beztoho stále hlučný, se teď ještě zvýšil; máť každé procesí svého předříkávače a ten pak hlasitě říká modlitby a houfec jeho hlasitě je říká za ním. Mimovolně houfec jeden druhý přitom přehlušuje, a klenbou chrámovou vlní se konečně takový lomoz, že věru až ouzko. „Tatíčku svatý Jene,“ proniklo tu ale najednou ostře vším tím hlukem, „tatíčku náš svatý - ach, my se s tebou tedy již zase rozlučujeme, my tě opouštíme - ach, snad tě v tom životě svém ani více už nespatříme -,“ a mimovolně utichlo několik hlasů vůkolních. Předříkávač křičí dál a dál, stále hlasem vyšším a ostřejším, ba křičí celé čtvrthodinové kázání - kolem něho ozývá se dušený vzlykot, pak hlasitý pláč. - „Tatíčku svatý Jene,“ zazní mezitím také zas z jiného houfce - a už zase z jiného - teď tedy nastal teprve vrchol svatojanské pouti, oblíbené „loučeni se se svatým Janem“ --
A tamhle za třetím pilířem, pod schody na kruchtu, stojí na stupínku náš pan Zeiler! Jeho dlouhý krk je nahnut kupředu, jako když pták na bidélku poslouchá zpěv ptáka v sousední kleci. Oči jeho hledí přes brejle, tiše, upjatě. Tvář jeho, jindy vždycky pokrytá lehýnkou, veselou září, je opravdova a zdá se o něco bledší -
Pan Zeiler je pořadatel a předříkávač našich malostranských procesí. Postava typická. Muž dosti vysoký, kostnatého, ne však vychrtlého těla. Klobouk nosíval pan Zeiler skoro vždycky jenom v ruce, za zády; lysý svršek hlavy se pak zdaleka leskl a svítil. Podlouhlá, čistě vždy oholená tvář měla barvu zdravou, začervenalou. Na šedivých, chytrých očích seděly kulaté brejle, ale v těch bylo asi sklo jenom nepřibroušené - byloť panu Zeilerovi naprosto jedno, dívá-li se těmi brejlemi nebo dívá-li se přes ně! Na krku pyšnil se mu široký sněhobílý šátek, na prsou piková, drobně květovaná vesta, život vězel v dlouhém, černém kabátě kněžského střihu. Pan Zeiler chodil vzpřímeně, krokem vážným, trochu strkavým, jako by šel vždy uprostřed procesí.
V den tedy po tom svatém Janě, v den 17. května, pan Zeiler zrána vystoupil ze svého bytu v Hluboké cestě a kráčel pomalu dolů, k ulici Ostruhové. Tvář jeho byla jasnější ještě a veselejší, než bývala jindy, a oči se mu svítily jako dvě hvězdy.
Hned na rohu Ostruhové ulice stál tu kupec pan Nekvasil před svým krámem a vyhříval se na ranním slunci.
„Děkuju pěkně, pane Zeiler, dej pánbůh dobrýtro! No - už je tu skoro zase prázdno - ale bylo nějakého lidstva, bylo procesí!“
„Jak náleží to bylo letos pěkné, jen co je pravda!“ přikyvoval pan Zeiler. „Ale my - však my také něco venkovanům ukážeme - my to letos taky budeme mít zcela onaké!“
„Co?“
„Inu tu naši pouť hájeckou! My letos“ - a pan Zeiler trochu přitlumil hlas, jako by sděloval tajemství - „my nepůjdeme jen se samotnou panenkou Marií, my si poneseme taky svatou Annu!“ Ustál a podíval se na pana Nekvasila přes skla.
{{Konec formy}}
| |||