Ctirad/II.: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m české uvozovky; kosmetické úpravy
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m české uvozovky
Řádek 51:
zašeptal tiše v ucho zvířete:
 
"Můj„Můj bílý oři, milý druhu můj,
jak šťastný byl můj život dosavad!
Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž
Řádek 84:
ta věčně čistá, věčně vznešená,
nemohou nikdy, nikdy nahradit,
ta uchvátila mocně duši mou! ..."
 
Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné
Řádek 96:
„Můj druhu, díky za tu odpověď!“
teď zvolal Ctirad koně líbaje.
"Můj„Můj úkol jesti jiný nežli lkát!
Já přišel zmiji hledat v doupěti,
já přišel bojovat a vítězit,
a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil,
zlé kouzlo bylo na mne vržené!"
 
Po těchto slovech vrátil dávný klid
Řádek 179:
Čech zvolá rozhorlen, a na to pták:
 
"Já„Já tvého lidu zlatá sláva jsem,
a proto srdce moje krvácí!"
Po těchto slovech zmizel v oblacích,
a zlaté péro krví zbrocené,
Řádek 275:
a tato slova zapěl k varitu:
 
„Ó, slunce, jež se kloníš za hory,
ó hoste, který z krajin dalekých
nám požehnání nosíš, slunce, slyš
Řádek 291:
Ó, rci jim tam, ty slunce přesvaté,
že naše bohatýrská srdce též
v žal pohroužena po nich touhou mrou!"
 
Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým
Řádek 299:
Když velkou tryznou Libušinu smrt
byl oslavil, tu pravil přátelům:
"Jen„Jen jednou ještě písní mohutnou
mé zazní varito," však kdy a kde
tou velepísní lid svůj oblaží,
to bylo posud jeho tajemstvím.
Řádek 314:
a snivě ozval Přemyslův se hlas:
 
"Věk„Věk zlatý Libušin juž zanikl
jak blahé léto, bohův ladný sen,
a věk můj podobá se jeseni.
Řádek 324:
Vy slavnými jste zbytky, přátelé,
té slavné doby, která nikdy víc
se vrátit nemůže." Tak Přemysl;
však Ctirad reptal v srdci úkrytě:
 
"Proč„Proč zoufati, proč v sebe nevěřit?
Ten velký věk se vrátit může zas!
Sám cítím sílu, odvahu a vzlet
se rovným státi velkým hrdinům,
jež zlatou písní slaví vděčně svět! -"
 
Zatím byl západ zbled´ a temnota
Řádek 338:
 
„Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal,
"bych„bych nové činy chystal mezi tím,
co Přemysl a jeho rekové
nad zlatým věkem truchlí minulým."
 
Tak děl a vyšel tiše z dvora ven
Řádek 404:
Chtěl vystoupit ze svého úkrytu -
v tom ozval mohutný se děvy hlas:
"Ty„Ty neznalas mne, kněžno Libušo,
když smrtelná jsi žila na zemi,
jsem Šárka, mocná kněžka měsíce
Řádek 449:
Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch?
Do prachu padni, ženo Přemysla!
Dej korunu a závoj, mrtvolo!"
 
Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou
Řádek 457:
však Ctirad vyřítil se jako saň,
a hromem duněl kobkou jeho hlas:
"Stůj„Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat
tvé hrdé čelo rázem rozdrtí!
Že hadí tvoje tělo v lese spí?
Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach,
neb duše tvoje nevrátí se víc!"
Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje,
a Šárčin hlas proniká ozvěnou,
již dívek křik ze spánku probudil:
 
"Bij„Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó, bij!
Já nechci vrátit se na bílý den,
já nenávidím slunce zářící,
a vítám soumrak navy s jásotem,
když nedokonán zůstal velký čin!"
 
A slunné její oči vbodají
Řádek 522:
a Ctirad vida, že to labutě,
za nimi volal hlasem velikým:
"Já„Já přijdu, Šárko, v lesní samotu,
kde luně žertvy pálíš každou noc,
tam zaplatíš svou krví okamžik,
kde temným kouzlem přinutilas mne,
bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!"
 
Tak volá Ctirad záštím rozzuřen,