Ctirad/II.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
m české uvozovky |
||
Řádek 51:
zašeptal tiše v ucho zvířete:
jak šťastný byl můj život dosavad!
Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž
Řádek 84:
ta věčně čistá, věčně vznešená,
nemohou nikdy, nikdy nahradit,
ta uchvátila mocně duši mou! ...
Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné
Řádek 96:
„Můj druhu, díky za tu odpověď!“
teď zvolal Ctirad koně líbaje.
Já přišel zmiji hledat v doupěti,
já přišel bojovat a vítězit,
a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil,
zlé kouzlo bylo na mne vržené!
Po těchto slovech vrátil dávný klid
Řádek 179:
Čech zvolá rozhorlen, a na to pták:
a proto srdce moje krvácí!
Po těchto slovech zmizel v oblacích,
a zlaté péro krví zbrocené,
Řádek 275:
a tato slova zapěl k varitu:
ó hoste, který z krajin dalekých
nám požehnání nosíš, slunce, slyš
Řádek 291:
Ó, rci jim tam, ty slunce přesvaté,
že naše bohatýrská srdce též
v žal pohroužena po nich touhou mrou!
Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým
Řádek 299:
Když velkou tryznou Libušinu smrt
byl oslavil, tu pravil přátelům:
mé zazní varito,
tou velepísní lid svůj oblaží,
to bylo posud jeho tajemstvím.
Řádek 314:
a snivě ozval Přemyslův se hlas:
jak blahé léto, bohův ladný sen,
a věk můj podobá se jeseni.
Řádek 324:
Vy slavnými jste zbytky, přátelé,
té slavné doby, která nikdy víc
se vrátit nemůže.
však Ctirad reptal v srdci úkrytě:
Ten velký věk se vrátit může zas!
Sám cítím sílu, odvahu a vzlet
se rovným státi velkým hrdinům,
jež zlatou písní slaví vděčně svět! -
Zatím byl západ zbled´ a temnota
Řádek 338:
„Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal,
co Přemysl a jeho rekové
nad zlatým věkem truchlí minulým.
Tak děl a vyšel tiše z dvora ven
Řádek 404:
Chtěl vystoupit ze svého úkrytu -
v tom ozval mohutný se děvy hlas:
když smrtelná jsi žila na zemi,
jsem Šárka, mocná kněžka měsíce
Řádek 449:
Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch?
Do prachu padni, ženo Přemysla!
Dej korunu a závoj, mrtvolo!
Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou
Řádek 457:
však Ctirad vyřítil se jako saň,
a hromem duněl kobkou jeho hlas:
tvé hrdé čelo rázem rozdrtí!
Že hadí tvoje tělo v lese spí?
Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach,
neb duše tvoje nevrátí se víc!
Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje,
a Šárčin hlas proniká ozvěnou,
již dívek křik ze spánku probudil:
Já nechci vrátit se na bílý den,
já nenávidím slunce zářící,
a vítám soumrak navy s jásotem,
když nedokonán zůstal velký čin!
A slunné její oči vbodají
Řádek 522:
a Ctirad vida, že to labutě,
za nimi volal hlasem velikým:
kde luně žertvy pálíš každou noc,
tam zaplatíš svou krví okamžik,
kde temným kouzlem přinutilas mne,
bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!
Tak volá Ctirad záštím rozzuřen,
|