Židovská encyklopedie/Čechy: Porovnání verzí

| TITULEK = Čechy

| AUTOR = M. Grunwald

| POPISEK =

| ORIGINAL = Bohemia

| ZDROJ = ''Jewish Encyclopedia.'' Volume III. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. 286–291. PDF na [[:File:Jewish Encyclopedia Volume 3.pdf|Wikimedia Commons]], též ''[http://www.jewishencyclopedia.com/articles/3472-bohemia Bohemia]'' na [http://www.jewishencyclopedia.com JewishEncyclopedia.com]

| PŘELOŽIL = [[Uživatel:Okino|Miroslav Langer]]

| VYDÁNO =

| ISBN =

| LICENCE = PD old 70

| SOUVISEJÍCÍ =

| JINÉ =

| WIKIPEDIA =

| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Židé v Česku|Židé v Česku]]

| IMAGE =

| POPISEK-IMAGE =

Nabubřelá rezoluce [[w:Říšský sněm (Svatá říše římská)|Říšského sněmu]] v roce 1501 (Wertheimer, s. 178), že už nikdy nebudou z Německa Židé vyháněni, byla rychle v rozporu s vyhošťováním v letech 1503, 1504, 1506, 1507, 1512 a 1516. Podobný dekret z roku 1520 byl revokován při zvážení velmi vysokých finančních kontribucí (ib. ss. 175, 177; Pod. s. 40; „Jahrbuch“, l.c. s. 147). K systematickým perzekucím docházelo za fanatického [[w:Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]]. V roce 1527 stvrdil skvěle vypadající rezoluci schválenou [[w:Vladislav Jagellonský|Ladislavem II.]], ale v roce 1541 jednal s českou šlechtou o vyhnání Židů. Poprvé bylo vůči nim vzneseno obvinění z velezrady; byli obviněni ze spolčování se s Turky; a Ferdinand byl téměř horlivým zastáncem obnovení téměř zapomenutého nařízení ohledně odlišujícího židovského oděvu (1541, 1544, 1551 [„Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 251], 1571). V roce 1540 (Kohut, ib. s. 554; do té doby musel každý učenec platit dva feniky za psací materiál; Wertheimer, s. 181) uvalil na Židy zvláštní daň z majetku, přičemž každý musel pod přísahou na Desatero uvést hodnotu svého majetku. V roce 1541 (ib. s. 179) byli všichni Židé s výjimkou patnácti rodin vyhoštěni z Prahy, k velkému zadostiučinění [[w:Martin Luther|Luthera]] (Grätz, „Gesch. der Juden“, ix. 313), největšího Ferdinandova nepřítele. V roce 1554 ale byli uvítáni nazpět výměnou za velké finanční náhrady; v roce 1559 byli opět vyhoštěni, aby byli opět přijati o dva roky později („Gal'Ed“ s. 22; Pod. s. 42). A znovu byl proti nim vydán edikt o vyhoštění v letech 1562–64 (Wolf, Th. s. 61, pozn.), ale aspoň vřelost se kterou císařovna (Pod. s. 42) a arcivévodové hájili část Židů, byla aspoň částečně uspokojující okolností dekretu. V roce 1568 byli vyhnáni z Kolína a Kutné Hory a v roce 1571 z Vratislavic („Hebr. Bibl.“ iv. 149).

Osmnácté století, v jehož poslední čtvrtině byly brány ghetta doširoka otevřené, bylo poznamenáno skvrnou na panování [[w:Marie Terezie|Marie Terezie]], kterou nikdy neodstranily ani formální toleranční edikty. Připomínkou zcela bezbranné pozice Židů byla konfiskace jejich knih v roce 1715 (M. ss. 41, 359). Mohli doufat, že znovu získají milost svou výraznou loajálností, kterou poprvé vyjádřili v roce 1741 při příležitosti narození [[w:Josef II.|Josefa II.]] a první návštěvy císařovny v kostele (Kohut, ib. s. 655) a zejména znovu na hradbách Prahy v letech 1742 a 1743, kde se svolením svého rabína Jonathana Eybeschütze věrně bojovali proti Francouzům dokonce i na [[w:Jom kipur|den smíření]] ("Jahrbuch„Jahrbuch,"“ l.c. s. 151). Jejich loajálnost byla odměněna ediktem z roku 1745, kterým byli bezdůvodně naráz, v počtu 60 000 duší, vypovězeni z Čech po vyplacení pokuty 160 000 zlatých. Poselstva z Benátek, Holandska, Anglie, Hamburku a dalších liberálních mocností přišla vniveč. Jonathan Eybeschütz psal francouzským obcím a dokonce papeži (Kohut, ib. s. 658). Zcela zahořklá ze zrady šlechty se moc rozhodla vytvořit z Židů exemplární příklad, zvláště proto, že nepřátelský císař [[w:Karel VII. Bavorský|Karel VII.]] jim prokazoval svou náklonnost, a proto, že [[w:Fridrich II. Veliký|Bedřicha Velikého]] lid považoval za „otce Židů“ (K. Bur. s. 3). Že moc sama nevěřila obviněním ze zrady ukazuje fakt, že nikde není uveden důvod vyhoštění a že později, v roce 1771, Češi sami bránili Židy před podobným obviněním (Wolf, Th. s. 69); o exkomunikaci židovských zrádců, vydáno v roce 1756 Ezechielem Landauem, viz H., 1894, s. 416; Wolf, Th. s. 64. Smutným výsledkem této ohavnosti, která zasáhla celou zemi, byla stagnace obchodu a otevřené stížnosti lidu nakonec přiměly úřady, aby nakonec přijali Židy zpět. Od vydání ediktu do jeho odvolání se zdá, že vyhnání mohli Židé uniknout pobytem v Kouřimi, Táboře, Jindřichově Hradci, Písku, Sušici, Vodňanech, Plzni, Stříbře, Klatovech, Rokycanech a Lounech. Byli ale vyhnání z následujících měst, kde žili před tím: Čáslav, Budějovice, Cheb a Litoměřice („Jahrbuch“, l.c. s. 188; na památku krvavé vlády Chorvatů v roce 1745, které mj. R. Jonah padl za oběť, se stále ještě vzpomíná svátek v České Lípě na 4. [[w:tevet|tevet]]; viz Kohut, ib. s. 658). Po tomto vyhnání byla Marie Terezie Židům příznivěji nakloněna než dřív (Wolf, Th. s. 60). Ale zákony jako [[w:familiantský zákon|familiantský zákon]] (Fr. Gr. s. 171), který omezoval počet manželství v komunitě, omezení uvalená na židovský obchod (Wolf, Th. s. 77), přísné trvání na nošení židovského odznaku (žlutého límečku na kabátě; zrušeno 1781; „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland,“ i. 27) a omezení uvalená na židovské lékaře (Wolf, Th. ss. 75–77; první lékař absolvoval studia v roce 1778) stále prokazovaly určitou intoleranci. Vše z toho ale naráz smetl [[w:toleranční patent|toleranční patent]] vydaný Josefem II. v roce 1782. Byla založena Pražská židovská čtvrť (1784); židovští lékaři dostali v roce 1785 svolení léčit křesťanské pacienty (Lieben, „Gal'Ed“, s. 18) a Židé byli povoláváni do vojenské služby (Kohut, ib. s. 757). I domácí podmínky pražských Židů se odpovídajím způsobem zlepšily. K velkému požáru z roku 1754 viz K. Heine, s. 43; Pod. s. 92. Sběratel knih David Oppenheimer položil základ židovské bibliografii. Jonathan Eybeschütz, žijící příklad destruktivního vlivu [[w:Šabtaj Cvi|Šabtaje Cviho]] (Kohut, ib. s. 680), a jeho oponent Ezechiel Landau byli hlavními učenci té doby. Na druhé straně Peter Beer a Herz Homberg usilovali o reformy židovských rituálů, ale setkávali se s rozhodným odporem, zejména proto, že Josef II. sám nechtěl mít nic společného s [[w:Moses Mendelssohn|Mendelssohnem]] a jeho „[[w:haskala|osvícenstvím]]“.