Za Karolinou Světlou (Nováková): Porovnání verzí

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Jest šedo a studeno v Praze z rána dne 11. září 1899; pluky mraků ženou se semo tamo po neklidné obloze, chladný vítr točí prachem po ulicích, nad řekou a kolem břehů choulí se hustá, kalná mlha s kouřem smíšená. Ve starém kostele svatoštěpánském je šero jako za blížícího se večera, profily pilířů v koutcích skoro splývají s obrysy černohnědých lavic, obrazy oltářní halí se ve tmu, a v červenavé záři svící kmitne tu tam tvář, rámě, šíj světce neb světice. A je těch světel ve všech výklencích a při všech sloupech; všude odsluhují kněží mši, zlaté monstrance se zdvihají, zvonek klinká, hoši-ministranti odříkávají své věty, shromáždění klekají, bijí se v prsa. V presbytáři vyvrženo imposantní, temné lešení, směs to černého splývavého aksamitu, vztýčených voskovic, zelených palem, velikých chomáčů růží, orchidejí, chrysanthém, dlouhých, po černé zastřené zemi se vlekoucích fáborů, zlatých a stříbrných ozdob, křížů, sloupků. Jíž na lešení neční rakev, která přede dvěma dny, ve smutně památný 9. září 1899 činila střed černé skupiny, již jen sádrový profil bohatýrské tváře Karoliny Světlé, na černém stupátku umístěný, vypráví, komu na počest koná se tato zádušní sláva, za koho odsluhovány mše při oltářích, za koho pronášeny jsou hlasité modlitby. Jednotvárné, jakoby hrobové zvuky, těžká vůně uvádajících a rozpadávajících se květin, čmoud voskových svící, vysoko planoucích, mlha, jež dere se z venčí, jakmile zotvírány jsou dvéře do síní, to vše omamuje, ponořuje do jakéhos středověkého snu, plného tesknoty, bolesti, tmy a tíže…

A náhle vše ustupuje, mizí, i šerá kobka kostelní, i lešení s kříži a anděly, oltáře, kněží — — — Zjevuje se údolí, které protéká potok, s hor se vrhající, olšemi a houštím lemovaný; na obzoru rýsují se tmavá čela pohoří ještědského, na nichž s černou zelení borů střídá se neroztavený ještě sníh a led; při potoce stojí socha sv. Jana z Nepomuka vesnickou nádherou vyzdobená a překlenutá, a davy lidu i „pánů“ ji obklopují. Jich zrak a sluch obrácen k mladému Michalu Luhovskému, k „nemodlenci“, jenž stoje na balvaně s puškou v ruce, neohroženě hlásá: „Neobracejte se k modlám a bohů litých sobě nesdělávejte, jediné jest světlo, jediný jest bůh. Ve všech srdcích přebývá, v každém z nás jiskra z něho. Kohož osvěcuje, vyučen jest, nepotřebuje již učitelů jiných.“ I mluví dále o hvězdě jitřní — poznání, o zákoně lásky, o spravedlivosti a soucitu, o bohu pravdy, jenž přivede svět k spasení, jenž od věků jest a bude, a k němuž již předkové se hlásili duší i krví svou. A konečně puškou prostřelí patent, pánům cizím neobmezenou moc nad lidem dávající, a prostřelí i sochu dřevěnou…

 

 

Nová a nová se k nim budou pojiti jednání, až půjdou pokolení příští v jejích stopách, až budou žíti a bojovati v tradicích dějinných, které znovu na světlo vynesla a oslavila v „Poslední paní Hlohovské“, v „První Češce“, ve „Zvonečkové královně“, ve „Frantině“, v „Nemodlenci“, v románu „Na úsvitě“ — až muži a ženy, pout sobectví sproštění, budou se snažiti, aby byli tak spravedliví, silní, obětaví, horoucí, jak je ona vylíčila ve „Vesnickém románu“, v „Kříži u potoka“, v „Hložinách“, ve „Skaláku“, „Krejčíkově Anežce“, „Lamači“, — až nezvratně budou dychtiti všecky děti Čechie po „jediném bohu pravdy, jenž přivede svět k spaseni!“