Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XI: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m {{Poznámky pod čarou}}, −Kategorie:Části |
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
{{Textinfo
| TITULEK = XI
| PODTITULEK =
| AUTOR = Josef Braun
| POPISEK =
| ORIGINAL =
| PŘELOŽIL =
| ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=AL4DAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA)
| VYDÁNO = In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
| ISBN =
| LICENCE = PD old 70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Václav Beneš Třebízský]]
| WIKIPEDIA = Václav Beneš Třebízský
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
}}
{{Forma|proza}}
'''(Beneš spisovatel. Kdy a jak dlouho psával? Obcování s lidem živý pramen jeho prací. Z duševní dílny. Péče o jazykovou stránku děl. Veliká píle spisovatelská a její výsledky. Jak vysvětlujeme popularitu Benešovu? V čem spočívá jeho individualita spisovatelská? Vůdčí idea při jeho spisovatelském působení a s ní nepřímo souvisící nedostatek realismu v jeho pracích. Bílého ocenění Benešovy práce literární v celku. Spisovatelská činnost Benešova pro mládež. Psal-li Beneš i drama? Názory jeho o kritice. Hlas o vzdělávací hodnotě Benešových spisů.)'''
Na Klecanech dospěla spisovatelská činnost Benešova svého vrcholu nejen množstvím, ale i hodnotou prací. Dříve než přikročíme k rozboru této jeho činnosti, připomeňme si způsob jeho života, který pravidelně v Klecanech zachovával.
„Ráno,
Z toho seznáváme, že ve všedních dnech a za normálních poměrů psal aspoň čtyři hodiny denně.
Řádek 34:
nebo je odkládal. Každý pohled z kaplanky, jejíž vyhlídku nahoře jsme popsali, i každá vycházka alejí míšeňáků z Klecan ku Drastům, kudy obyčejně se brával (mnohdy nesa s sebou dalekohled), a odkudž viděti Řip
s bílou kapličkou, Bezděz hrad, blíže Žalov, kostelík
Levohradecký a jiné památníky slavné minulosti, musily v nitru Benešově i v těchto chvílích věnovaných oddechu a procházce jen podněcovati onen tvůrčí plamen, jenž mu osvěcoval minulost a starou slavu národa. Na této aleji i v nedalekém háji na t. z v.
Lid sám, jeho mluva i jeho tradice, jeho způsob myšlení i jeho smýšlení byly mu pramenem, k němuž nepřestával se obraceti, a jako nebylo dítěte, jehož by na cestě byl nezastavil, tak dával se na vycházkách za každé možné příležitosti do rozmluvy s dospělými. Zvláště se starci rád hovořil.
Když byl Beneš poprve na výletě na Levém Hradci a převozník konečně převážel jej i s jeho průvodčím nazpět přes Vltavu, „rozhovořil se (píše jeho průvodčí) s přívozníkem a nemohl se s ním ani rozloučiti. Dvakrát jsme přejeli Vltavu, a hovorný stařeček také se nemohl od dobrého pána odtrhnouti, jako by věděl, že ho dobré zpropitné nemine
začínal: „ale vždyť tu prý
„Často zadívav se v dál,
Zajímavou episodu, týkající se „Bludných
šlechtického Refundy utvořenu a dle něho nazval román, jejž kolem postavy jeho vytvořil,
K tomu připomínáme, že Refundova postava vynikla
ze vzpomínek na Benešovo dětství, kdy starý Beneš o podivném
„Než počal psáti, velmi pracně všecka díla historická
prohledával," čteme dále v „Matici
vše důkladně zjistil, pak teprve počal psáti, ale pak mohl psáti také rychle. Nerozděloval si látky předem na jednotlivá oddělení, procítil ji celou nejvřeleji, v duchu vše viděl se rozvíjeti, a pak psal přímo na čisto.
Stalo se kdysi, že diktoval některým přátelům, ač
nebylo to z pravidla jeho zvykem; ale těžko prý mu
bylo postačiti. Co jednou napsal, ovšem nerad pozměňoval a přepracovával, ale na „mniších
Také o „Královně
se zmínil přátelům svým, že nutno je přepracovati.
O snaze Benešově, jazykovou správností zdokonalovati
svoje díla, napsal nám prof. Vycpálek, druh jeho z dob seminářských: „Když kdysi, potkav Beneše v Praze v Bredovské ulici,<ref>Setkání toto stalo se nedlouho po Benešovu vysvěcení na kněze.</ref> vytýkám mu nepečlivost slohu, povídá on, že mu to nedá: jakmile něco napíše, že již nemá trpělivosti, by to ještě přečetl. Na to já, by aspoň přečetl chyby, které mu najdu v některém (jeho) spise, a opravy; že mu z každého jeho spisu vzdělám takový brousek, na němžto by se učil a sloh vylepšoval a ušlechťoval, k čemuž on milerád svolil. A od té doby udělal jsem mu několik takových brousků, jichžto působením pozdější spisy Benešovy byly daleko lepšími prvých (viz na př. „Anežku
Že nepracoval pomalu a zdlouhavě, již nahoře bylo vzpomenuto; jeho hbitost při práci musila přirozeně se státi rychlostí ne-li kvapem, když v pozdějších časech kde který podnik belletristický žádal Beneše o práce, a on - neodepřel nikomu. Někdy byl nucen pracovati i o několika povídkách najednou. Tento kvap i roztříštěnost nemohly ovšem zůstati bez škodlivých následků na uměleckou hodnotu jeho prací v pozdější době; Beneš však byl si toho vědom, a jako výroky jeho o
žádosti, vyznávaje, že by bylo nejlépe, kdyby psal jen do několika málo literárních podniků. Zajímavo jest, nejen že těmto ustavičným žádostem nedovedl odolati a že nikdy žádnému podniku spolupracovnictví svého odepříti nedovedl, ale že dokonce nebyl potěšen, jestli některá redakce delší čas o jeho příspěvky nežádala. „Psaní bylo Benešovi pravou rozkoší,
pobytu v Klecanech často do 2. i do 3. hodin v noci, nepozoruje ani, že je tak již pozdě. Tu býval přepadlý, a když jsem si ho všimnul a tázal jsem se ho, zdali mu snad něco chybí, nikdy mi pravou příčinu neřekl. Teprv později se přiznal k tomu. Říkával, že osoby, jednající v povídce, vidí před sebou, a že se nemůže od nich ani odtrhnouti."
„Několikrát jsme počítali jeho díla,
jeho přítel, „a tu přál si vždycky, aby mu Pán Bůh dopřál aspoň 50 let věku. Pamatuji si také, že jednou vyrovnal své všecky spisy na stůl a měl z toho velkou
radost. Říkával mi: „Počkejte jen — než vyčerpám
látku z našich dějin, zvláště z pohnutých dob, budou oba tyto stoly plné."
Neobyčejná Benešova píle nezůstala ovšem bez výsledku: v osmi letech, jež v Klecanech strávil, napsal daleko přes šedesát větších menších prací belletristických. Obmezením místa vázáni, nemůžeme vypočítati, které to jsou; podle letopočtu, při každé z prací v „Sebraných
kdy první paprsky Kristovy víry zazářily na české nivy, až do dob nejnovějších, kdy našemu lidu po dlouhých věcích sňato potupné a tížící jho roboty. Dějištěm jich jsou ovšem města, hrady, tvrze, zámky, dvorce a dědiny naší vlasti, jen Martinem Puškarem a Příšerami vyšel Beneš z vlasti, ale zůstal přece mezi Slovany.
Řádek 79:
Tuto popularitu vysvětlujeme dvojí příčinou. Jednak
byla to látka jeho prací sama: čtení s látkou dějepisnou mělo a bude míti vždy v národě našem hojněji čtenářů než v kterémkoli jiném, jenž i v přítomnosti požívá politické i národní svéprávnosti. Ale ještě více byla příčinou této popularity Benešova individualita spisovatelská. Ona klíčila již v Benešovu mládí, v oněch chvílích, kdy poslouchával muže z lidu: otce, děda, táčkáře; mužové z lidu to byli, kteří svými stesky, touhami i pamětmi jej na spisovatele odchovali, aniž byl se studiemi, které neoddálily ho daleko od vrstev, v nichž se zrodil, a nezavedly jej do kruhů, jež by naprosto jinak cítily a smýšlely, nežli jak on již v letech pacholetských smýšleti a cítili se naučil, v nejmenším odcizil jejich stanovisku, jejich názorům a tradicím — proto uměl k srdcím lidu tak úchvatně promluviti. Vhodně nám tu poslouží slova estetikova, jenž praví o umělci, že „zvláštním způsobem poznává svět, a proto, kdo vystihnouti chce pravou podstatu umění, nejvíce to jeho poznávání studovati musí. Je tedy dílo umělecké výronem zvláštního pozorování.<ref>»0 studiu děl básnických« od T. G. Masaryka. Praha r. 1885.</ref> —
Toto „zvláštní
při tvůrčí své práci Bencš-uniělec patřil na dějinné látky svých prací a na všecek náš český svět, bylo stanovisko starého českého písmáka, rozumáře venkovského a starých pamětí čitatele — totéž stanovisko, na němž stáli otec a děd Benešův. Že nevystoupil nad ně ani nesestoupil s něho, je tajemství nejen jeho individuality, ale i jejího následku, totiž populárnosti a jeho síly, kterým poutá ku svým pracím srdce nejširších vrstev českého čtenářstva.
Vroucí cit ku rodné zemi a ku jejímu jazyku, stupňující se u Beneše v lásku, ať díme fanatickou, zbožná úcta ke zvykům starodávným, ku právům našich předků, hrdost nad jejich vítěznými zápasy, nesmírný žal nad jejich porážkou a potlačením: to vše vzklíčilo v Benešovi již při vypravování starců pod doškovou střechou rodné chaloupky i prodlením času vzrostlo, vzmohutnělo a kypělo v útlých, ale mocně cítících prsou mladého muže, pudíc jej bezděčně, aby vtělil všecky tyto city ve formu historické povídky. A poněvadž tyto city jsou částí přesvědčení, jež tkví pevně v hloubi srdce každého uvědomělého, pravého Čecha, musily přirozeně spisy Benešovy docházeti mocného ohlasu a účinku stejně ve vrstvách širších jako v užším kruhu čtenářském, a že byly i zevnější formou svou, řečí a její obraty opravdu české a při tom naprosto svérázné, individualitě Benešově přiměřené, to jenom stupňovalo jejich úspěchy ve všech vrstvách národa. Teskná nálada, prochvívající z největší části jeho skladeb do nejhlubšího nitra čtenářova, největší síla citu, uchavacující čtenáře právě při líčení utrpení, trpného útisku a hlubokého potlačení národního, typické postavy lidí starosvětských, starců, kteří, abychom užili slova Grimmova, „zapomněli v pravý čas do hrobu se
Jakož původem svým tkvěla v lidu, tak spisovatelská
činnost Benešova v první řadě i platila lidu, k němuž
poutaly jej nejkrásnější vzpomínky dětství a zároveň nejideálnější láska jinošského mládí, které i po všecken život svůj beze změny věren zůstal, spatřuje v lidu nezničitelný kořen síly národní. Širé vrstvy lidu uvědomiti, jejich dobré vlastnosti chváliti, zušlechtiti a rozmnožiti, špatné vymýtiti, zůstalo napořád ideálem jeho nejen jako kněze, ale i jako
spisovatele. „Což by bylo za radost, aby z českých končin vypleta byla ospalost, rozehřáta lhostejnost, sobectví změnilo se v obětovnost, rozervanost ve svornou práci, zabednělost v probuzení, a prodejnosti aby hlava jako zmiji byla rozšlápnuta,
Pro všecku tuto výlučnost individuality dá se Beneš
Řádek 95:
aby nebyl setřen její původní pel zevnější i vniterné formy, nemluvě ani o tom, že kouzlo, dýšící k nám z jeho skladeb, čtenáři národa jiného z těžka by bylo srozumitelno.<ref>Svého času byla požádána El. Krásnohorská polskou spisovatelkou Helenou Kuczalskou ve Varšavě, by se otázala Beneše, kterou ze svých povídek by do polštiny dal přeložiti. Doporučil »Povídky Karlštejnského havrana«, ale není známo, zdali sl. Kuczalská skutečně je přeložila.</ref>
Nemaje tuto tolik místa, abychom aspoň co nejstručněji uvedli, kterak současná kritika přijímala jednotlivé skladby Benešovy, pokud jedna za druhou u veřejnosti se vyskytovaly; na místě toho uvedeme podstatnou část úvahy v
„Právě rok a den po A. V. Šmilovském zahynul nám
Beneš-Třebízský, maje teprv 35 let věku svého!" píše Fr. Bílý. „Morana má u nás vybíravý vkus, osud staré lásky své k nám posavad nezapomněl! Dávnoliž tomu, co se v české veřejnosti poprvé ozvaly skromné, ale srdečné zvuky vypravování Benešova! Ihned došly pozorného a vděčného sluchu. A brzy z jeho povídek sálal oheň, rozehřívající všecku bytost čtenářovu, rozprouďující krev, rozechvívající duši. I zcela drobná jeho práce vzbudila celý tlum představ, druhdy slzy pudila v oči, jindy nutila pěsti zatínati nad tím do nebe volajícím bezprávím a ukrutenstvím necitelných nepřátel, ale i nad porobou, poddajností
a nesvorností vlastní. Kdo zabrav se kdy do české minulosti, poznav aspoň z hrubého dílu utrpení předků, a vida, jak ještě bolu jejich nepřítel se rouhavě smával, kdo, pravíme, odložil vesel a kliden tu starou kroniku „minulou hrůzou rušící duševní
Prožil v duchu svém tisíciletý život národa a pak slovem svým bezčetná srdce až do hloubi vzrušil a roztklivil, rozněcuje, utvrzuje, osvěžuje, tříbě a ušlechťuje v nich národní uvědomění.
Řádek 109:
subjektivní ráz spisovatelův tak určitě na sobě, že čtenář Třebízského ihned pozná, i kdyby povídka nenesla jména původcova v čele. Příbuznost hrdin v řečech, a smýšlení, větší štěstí ve tvoření charakterů mužských než ženských, jednotná (obyčejně chmurná) nálada v celém díle, technika namnoze až příliš jednoduchá, za to však vroucí žár dýchající
z každého řádku — toť jsou aspoň některé přívlastky
Benešových plodů.
Spisové jeho měli neobyčejné u nás štěstí, že je kritika zahrnovala přízní a časopisové že rádi podávali zvěst o nich obecenstvu. Ale Třebízský nebyl poize mnoho chválen, on byl také mnoho čten. Po jeho pracích byla jak ze strany literárních podnikův, tak ze strany četnářstva živá poptávka, a Třebízský horlivě se snažil napořád jí vyhovovati, v posledních letech skoro se zimničným chvatem, tak že posléze nastala vážná obava jak o jeho zdraví, tak o uměleckou hodnotu a výši jeho prací. Nemíváť dokonalost urputnějšího protivníka nad přílišné a kvapné tvoření. Ale záhy bolestný konec učiněn všelikým těmto obavám, plynoucím z upřímné k Třebízskému lásky, a s nimi také všem nadějím, které jsme do něho kladli a které choval sam, an před samou smrtí svou se vyslovil, že toho má ještě tolik na srdci, co by pověděti chtěl svému milovanému lidu!
Obzor Benešovy povídky sahal do všech takořka dob české historie. „Letopisy
„Stadický
době Josefově, do které padá čelné jeho dílo: „Bludné
duše"; válek Napoleonských a roku 1848. týkají se některé obrázky, vedoucí nás „Stezkami našich
Ve všech pracích Třebízského obráží se vysoce mravní
Řádek 125:
Snad k tomu přispěl i lehký, prostý a všepřístupný
tón, jenž se zračí ve všem Benešově tvoření. Výborné
čtení pro lid — toť čestný název, který pracím jeho především přísluší. Proto se jméno jeho stalo tak populárním po všech končinách českých. Až tělo jeho dávno již bude proměněno v prach, duch jeho žíti bude dále mnohonásobným životem v jeho spisech, pokud v české hlavě bude paměti a v českém srdci vděčnosti a lásky!" — —
Skromným doplňkem této stati profesora Bílého budiž zmínka o Benešově spisovatelské činnosti pro mládež. Jest opravdovou zásluhou paedagoga Josefa Sokola, že počínaje redigovati nově založený časopis pro mládež „Jarý věk,
pro maličké a měl v úmyslu během času takto probrati a české mládeži v obrazech předvésti celé české dějiny.<ref>Píše o tom v květnu 1883. příteli: »Nyní také píšu do »Jarého věku« »Povídky starého zbrojnoše«. Chci tak probrati celý český dějepis; ovšem že budu k tomu potřebovati dlouhého času ...»</ref> Také k pohádce, kterou pěstoval v nejprvnějších začátcích svého literárního působení, mínil se vrátiti; pan Neubert ve Slaném nám oznámil, že Beneš v posledních dobách svého života zamýšlel pro jeho náklad psáti pohádky, jež by byly vycházely ve skvostné úpravě a s malovanými obrázky.
Neúprosná smrť zmařila i jiná jeho literární předsevzetí <ref>15. února 1883. píše svému příteli: »Co říkáš »Zábořskému vladykovi?« (vyšel před tím v »Hl. tiskového spolku«). Zamýšlím psáti z doby Karlovy celý cyklus — co číslo 2. »Písanská řež« a 3. »Arnošt z Pardubic«.</ref>; nejdůležitější z nich zajisté byl úmysl zkusiti síly ve tvorbě dramatické. Zdálo se nejdříve, jako by byl v oboru tomto Beneš síly své již zkusil, neboť Gustav Eim, tlumočník a strážce posledních Benešových dob v Marianských lázních v nekrologu jeho v č. 171. V „Nár.
Pokládali jsme tuto otázku Benešovy tvorby dramatické za velice důležitou a neopomenuli jsme nižádné strany, odkud bychom byli mohli nabýti v této věci světla. V pozůstalých papírech, které hned po smrti Benešově dány do semináře, aby tu pod dohledem a péčí dra. Doubravy byly prohlédnuty, nalezena nebyla, jak nám dr. Doubrava sdělil, ani dramata vypracovaná, ani jakýkoli náčrt aneb aspoň jakákoli poznámka, jež by svědčila, že Beneš nějaké drama připravoval. Nemeškali jsme se vyptati jeho důvěrnějších přátel, pokud j i m jest o té věci známo. Neváhame nejdůležitější z jich sdělení sem v podstatné části položiti: „Vácslav Beneš-Třebízský měl v úmyslu psáti pro nově zbudované Národní divadlo dramata z dějin českých,
Náhled jen poněkud od tohoto se uchylující uvádí
pan Jindřich Rais, spolupůvodce životopisu Benešovu K. V. Raisem v „Matici
Za nejzávažnější pokládáme svědectví P. Kačera, Benešova přítele nejdůvěrnějšího. „Pokud já vím,
Jednou, nevím určitě rok, mi zvěstoval: „Mám psát
pro divadlo — jsem vyzván — co tomu říkáš?" Já řku: „Vácslave, bylo by to něco, aby tak obecenstvo volalo: Beneš! Třebízský!
Na to, ačkoli vždycky tázával jsem se: „Už máš? -
ni jedenkráte se nepochlubil, že by měl z dramat něco
napsáno — a přece mně vždycky všecko pověděl, všecko
Řádek 148:
Beneš sice často sliboval, že napíše drama; — ano
mnohému, komu na tom záleželo, aby skutečně něco napsal, pověděl: ...
a já jsem přesvědčen, že by mně toho nebyl
zatajil — protož: napsal-li G. Eim po smrti Benešově
v „Nár.
Ostatně Beneš neměl ani tolik času, by byl mohl pro divadlo néco napsati v době poslední. Veškeré české časopisy a podniky literární žádaly si míti jeho práce — a tu Beneš — z nouze — klamal mnohé ujištěním, že už pro ně píše atd.... a kolikráte se stalo, že na různých místech měli a tiskli počátek některé povídky, aniž by byli měli celek. Tak bylo hlavně, když se počaly tisknouti povídky: „Bludné
Račte se sám přesvědčili na místech jednotlivých, co
to stálo dopisování a dožadování se, by se odevzdal ukončený rukopis prací jednotlivých. — Sám račte nahlédnouti, že Beneš měl co činiti s pokračováním. Opětuji tedy, že Beneš, ač
Papírů (většinou dopisů to od osob nejrůznějších) ujal se p. farář Rottenborn a odevzdal vše, jak to měl Beneš složené, panu dru. Jos. Doubravovi, vice-rektoru kn. arcib. semináře, který s ochotou nevšední dovolil každému, kdo si toho posud přál, tu Benešovu pozůstalost si prohlédnouti. Rukopisu Beneš nikdy nikomu nepůjčoval. Co psal, psával — jak se říká — z jedné vody na čisto — a již to šlo do tisku — a tak rukopisů ani zanechati nemohl. — V té pozůstalosti nalézaly se — ale jen částečně —
na různých papírkách
Tím, tušíme, rozřešena jest otázka, pokud dramatické
tvorby Benešovy se dotýče; nezbývá než litovati, že předčasná smrt zabránila Benešovi, aby nejen z knihy, ale i s jeviště zaznělo k nám jeho výrazné slovo.
Z literárních nárazů Benešových uvádíme pouze jeho mínění o kritice. „Kritik si příliš nevšímal,
Pokud však dotýkaly se jej kritiky nepříznivé — a těch, mimochodem řečeno, za celý běh jeho literární dráhy bylo velmi málo, — o tom nám podávají zprávu dva svědkové: „Právě v době,
Nemůžeme pak lépe ukončiti skrovné vylíčení Beneše jakožto spisovatele nežli slovy, která u příležitosti recense čtvrtého pořadí „Z různých
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}
|