Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VIII: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m {{Poznámky pod čarou}}, −Kategorie:Části |
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
{{Textinfo
| TITULEK = VIII
| PODTITULEK =
| AUTOR = Josef Braun
| POPISEK =
| ORIGINAL =
| PŘELOŽIL =
| ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=AL4DAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA)
| VYDÁNO = In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
| ISBN =
| LICENCE = PD old 70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Václav Beneš Třebízský]]
| WIKIPEDIA = Václav Beneš Třebízský
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 29:
při odchodu Benešova z Teplice drem. A. Ottem
vystaveném, výslovně jest podotčeno, aby Beneš
zdržel se všeho většího namáhání, aby se chránil nastuzení a v zimě aby lůžko měl v pokoji vytopeném. Že toho výstražného hlasu během času pozapomněl, důtklivé rady lékařovy jednak nedbal a jednak — v semináři — dbáti nemohl, musíme s politováním připomenouti a zároveň doložiti, že lékaři právě v tuto periodu Benešova života kladou vlastní počátek pozdějšího plicního jeho neduhu. — Do semináře vrátiti se ještě nemohl; trávil tedy pod otcovskou střechou ve Třebízi. Tělesným stavem, namnoze bolestným, ani nepohodlnými okolnostmi skrovničké domácnosti nedal si brániti, aby horlivě nepsal. V této době, sklonkem r. 1872. a počátkem r. 1873. povstaly první jeho skladby většího objemu. Nejdříve napsal „Vodníkovu
začala vycházeti jako příloha ku Slanskému „Svobodnému
Této plodnosti mladého theologa musíme tím více se podiviti, uvážíme-li, že právě nyní, nedlouho po návratu z Teplic, noha jeho rheumatismem sklíčená a z kloubu kyčelního vymknutá se mu otevřela. Dlouhé, bolestné bylo hojení a zůstavilo následky pro celý život: noha se zkrátila a Beneš celý život při chůzi na ni napadal.
V této době zvolil také příjmí Třebízský, poněvadž jméno ještě jednoho Vácslava Beneše (Šumavského) počalo se tou dobou v listech zábavných objevovati. Vrátiv se konečně do semináře, chtěl především složiti omeškané zkoušky tak, aby soudruhy své dohonil: avšak prof. N., u něhož zapsán byl na dogmatiku, trval správně sic, ale neústupně na svém, že mu v indexu návštěvu přednášek nepotvrdil a na konci roku ku zkouškám jej nepřipustil. Tím se stalo, že Beneš musil druhý ročník studií theologických opakovati; zpočátku dosti těžce prý to nesl, an druhy své z druhého ročníku ztratil a novým nesnadno přivykal. Také nejdůvěrnější v této době Benešův přítel, k němuž zachoval nejvroucnější přátelství své až do své smrti, theolog Kačer, nebyl ze středu nových kollegů, ale z ročníku III.
Píle jeho spisovatelská neustávala ani po všecken
ostatní čas studií theologických, a její výsledky níže souhrnem uvedeme; o čase a okolnostech, za kterých Beneš v semináři psával, dovedeme dle svědectví druhů jeho pověděti, že psával i při
knihovny universitní." Že mezi zábavnými knihami,
jež nejbedlivěji pročítal, byly dojista skladby Prokopa Chocholouška, sezná ten, kdo přirovná na př. Benešovu prvotinu: „Mara
Kterak již tehdy mezi soudruhy svými, zvláště mladšími a nejmladšími, jako spisovatel u veliké byl cti, svědčí tato slova Šnajdaufova: „Beneš byl v našich očích zázrakem. Byli jsme mu stále jako policejní zřízenci v patách a donášeli ve večerní svoje besedy na chodbách seminářských
nebo na nádvorní zahradě o něm zprávy. Dnes bylo
zjištěno, že Beneš každodenně po
bystře, ačkoli namáhavě. To jeho holubičí oko vždycky, i když na tebe se zadívalo, zářilo vlahým leskem tklivých nějakých dum, že jsi mimoděk přál vědět, nač si asi Beneš myslí... Velmi často vídal jsem Beneše zadumaného státi na chodbě u okna, z kterého otvírá se pohled na blízkou Staroměstskou mosteckou věž a královské Hradčany za ní. Bylo to obyčejně večer .... Všiml jsem si Beneše vždycky, kdykoli mi bylo kolem něho jíti, a nikdy nespatřil jsem ho usmívajícího se. Ale nikdy také ne úzkostně sklíčeného. Znak to povahy hluboce vážné a silné."
Že vybízel i své mladší soudruhy k působení literárnímu a byl jim radou i skutkem pomocen v ušlechtilé snaze, dokazují slova dra. Doubravy, jenž v ten čas taktéž v Pražském semináři studoval.
„Jeho přímluvami stalo se, že vedle svých prací bohosloveckých zabýval jsem se též písemnictvím, podrobuje se v té věci kritice Benešově; žehrával, že nepíší více, a nutil, abych vyšel na veřejnost; tak dostaly se jeho domluvami mé příspěvky do
sám jsa nadšen a zaujat touhou psáti, psáti, psáti lidu z duše do duše —"
Řádek 55:
Oba nám líčí povahu Beneše v této době jakožto
mladíka skromného, jehož ret byl obyčejně tichý, ale srdce vždycky hluboké, naplněné vroucími city a ideály, a jenž už „od svých dětských let byl uvyklý raději trpěti i ústrky a podezřívání nežli se
nejmilejší zábavou zahráti si v
libůstka neopustila Beneše ani v roce jeho života nejposlednějším. Skrblíkem však nebyl ve hře nikdy a za zábavu po své chuti by byl dal všecko."
„Víme již, proč po čase byl přinucen nositi hůl —
a „že ji častěji použil i na obranu proti druhům svým, bývala z toho přečasto zábava až i slzy vynucující. V té době počal býti nazýván „statným
Tato náchylnost k nevinnému šibalství a žertovnému čtveráctví, jakož byla zajisté dědictvím z povahy otcovy, zůstala při Benešovi na vždy. Jen škoda, že vliv tak nepatrný doznala v jeho uměleckém tvoření. Víme jen o jedné práci („Sedlák
Podle toho, co nám druhý věrný přítel Benešův
pověděl, dalo by se souditi, že i tato veselost Benešova podle slov Aristofanových, že směšné jest jen na povrchu, nepronikala až do hlubiny srdce a mysli. Píšeť: „Nezapomenu na večery, kdy stojíce v šerém výklenku chodeb seminářských, co druzí již spali, hovořívali jsme zde mnohou hodinu o povinnostech, ideálech budoucnosti. Již v těch dobách zmocňovala se Beneše jakási tesknota a truchlost! Jindy vesel a mezi druhy jarý, tu zatesknil nejednou: „O že nejsem zdráv!
zde plno povídek, ale ty já asi nevypíši — umru brzy!!" Jinak nereptal ani slovem.
Nebyla to zajisté fantastická hypochondrie mladého muže, jenž nechtěl se nikterak klamati o svém útlém zdraví a o svém slabém těle; po celou dobu seminářských studií byl v domácí nemocnici hostem dosli častým. Tento vitální smysl vrhal již tehdy chmurné stíny do duše Benešovy; on zůstal mu vlastním na vždy — neboť Beneš nikdy „necítil se v dobré
Ve čtvrtém ročníku potkalo však Beneše opravdové
neštěstí: smrt otcova. Celou tíhu rány té na mladého theologa dovede jen ten posouditi, kdo poznal Benešova otce v jeho nenahraditelné svéráznosti, jeho vliv na syna, jenž, čím dále dospíval a svět poznával, jen tím více otce
miloval, jeho sebezapření, s kterým utrhoval sobě od úst, aby syn jakž takž na studiích s živobytím mohl se obejíti, a při tom jeho největší a jedinou touhu viděti syna knězem, přijati z rukou jeho požehnání při jeho primici. Nevyplnila se tato touha otcova, a mladému Benešovi bylo to tím bolestnější, poněvadž její vyplnění již nadcházelo nikoli v letech, ale v několika krátkých měsících. Starý Beneš za posledních let valně sešel; syn jeho píše o něm, sám jej nazývá
slíbil, zcela otevřeně Vám jeho stav a budoucnost sděliti. Pakli jste od těch dob direktně z domu žádné zprávy neobdržel, tehdy vizte, že prognosa jest zde špatná — že by se otec Váš dočkal kýženého dne (vysvěcení Vašeho) nedá se očekávati ani s malinkou pravdě podobností; naopak jeví se již patrné známky talovitosti krve, pyaemie.
Ano nemoc tak daleko již pokročila, že obávám se v brzkém čase toho nejhoršího, a ačkoliv nedostávám denních raportů o stavu jeho, radil bych Vám přece, byste, pak-li Vám trochu možno, v brzkých dnech jej navštívil, a možno, že přijedete právě v čas. Odpusťte mé upřímnosti, přál jste si toho" — atd.
Že tento list nemálo Beneše poděsil, soudíme z toho, že ještě téhož dne, vzav si od představených dovolení, odjel domů. Prognosa dra. Formánka byla zcela přesná: za týden, dne 18. ledna 1875. zesnul pětasedmdesátiletý otec Benešův v Pánu, a syn jeho po výslovné jeho vůli
odzvonil mu doma ve světnici hodinku stříbrným zvonečkem, který v rodině Benešove chovali k témuž účelu jako posvátnou reliquii od pokolení k pokolení.
O jeho smrti a pohřbu sám vypravuje: <ref>»Z klidu a víru« XXIII.</ref>
„A když v lednu roztály na polích sněhy, střecha naší chaloupky se zašedivěla a stromy v zahradě pod strání se rozhučely, shasínal stařeček tiše, jako když svíce dohasíná, polehounku; a když vyšlo slunce nad naší vsí a zasvítilo v chaloupce do okénka, zasvítilo mu zrovna do tváří, do těch lící usměvavých, na tu hlavu bílou — studenou. Kdybyste byli na ní ty vlasy viděli, byli byste řekli, že jsou to stříbrné nitky, a kdybyste se jich byli dotkli, řekli byste, že je to nejjemnější hedvábí. Tak ležel jako by byl živ, a tak se usmíval, jako když mi povídával, co věděl,
co slyšel, a co já nevěděl ani neslyšel; jediné, že měl oči zavřeny jako by dřímal milý sen, jako by byl mezi těmi druhy z dávných let, kteří žili v čase dávno zapadlém... A pochovali ho, jako za starodávna pochovávali; ale slavně, jako kdyby byl boháč a jako kdyby měl statek pětistakorcový. Za rakví šla celá ves, celinká ves, i z jiných vsí jej šli vyprovodit, protože jej znali všude široko daleko, a kde ho znali, všude jej měli rádi. Lid náš dovede si ještě vážiti poctivosti, pověsti bezeskvrnné, a blaze mu, dokud bude si jí vážiti a nejen vážiti, jestliže si ji také sám zachová! Za rakví modlil se jeden z dobrých druhů zesnulého, předříkával, a před rakví rozléhalo se
výšinou od naší vesnice dolů do údoliny
jakéž nevychovává nynější věk, řinuly se slzy s očí i těm, kteréž jsem neviděl plakati jaktěživ... A když jsem se vrátil do naší světnice, prázdné, bez něho, a usadil se na židlici, na které sedával on, vzal jsem do ruky
péro a napsal jsem tyto řádky — —"
Rána smrtí otcovou způsobená nebyla zajisté ještě
zacelena, ani když Beneš stanul u konce své studijní dráhy, posvěcen na sluhu Božího. V nejednom ohledu zajímavý jest list, jejž o svém svěcení poslal příbuzným Šarochovým do Třebíze:
„Milý strýčku! Zůstal jsem při prvotním úmyslu,
odbyti zde v Praze vše v tichosti. U nás doma bylo by to spojeno s velikými obtížemi a konečně bych se přece neuhnul přetřepávajícím jazykům. Však to jsem Vám pověděl ústně. Svěcení začne nám ve středu,<ref>Tedy hned druhý den po té, kdy list tento byl psán; nese datum 13. července 1875.</ref> a sice na
arcibiskup. Svěcení na kněžství je v neděli ráno po 7. hodině. V pondělí ráno dne 19. července budu mít první mši svatou v Tejně na Starém Městě. Byl bych velice rád, kdybyste mohli býti všickni přítomni této mé první sv. oběti, protože dům Váš mi byl od nejprvnějších let takořka druhým domovem. Při této první mši svaté budu ve „vzpomínce za
aby Vám Bůh odplatil dobrým za to, zvláště Vám, Antoníne a Josefe, co učinili Jste v Pánu zesnulému Otci mému v posledních chvílích jeho života. Mně to z paměti nevyjde. Přijeďte, kdo můžete, snad není dosud práce tak pilno — — —"
Primici Benešovu líčí dle vlastního seznání životopisec jeho v
Doprovodivše tedy Beneše novokněze poprvé k oltáři, rozhlédněme se po práci literární, kterou vykonal až do této chvíle, t. j. od vstoupení do semináře až po vystoupení z něho.
Tiskem byly vyšly v této periodě následující jeho práce: „Povídky a
črt otištěných ve feuilletonech listů politických tu nevzpomínáme. Prostá lidová pohádka, pověst s dějinným pozadím, povídka, jejíž základem byla cizí zkušenost a vypravování, až ku historické skladbě většího rozměru („Mniši
historické belletrie, totiž vystihnutí kulturních momentů doby líčené — to vše bylo již oborem, kde zkusil mladý spisovatel své síly a je-li obliba čtenářstva vysvědčením o dokonalosti literárního díla, on toho vysvědčení již měl u značné míře. Odcházeje ze semináře, byl již znám a oblíben u valné části českého čtenářstva.
{{Poznámky pod čarou}}
|