Wikizdroje

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/V: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m jednoduché uvozovky; kosmetické úpravy
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m české uvozovky
Řádek 29:
kde v půlletí mezi 97 žáky byl devatenáctý a v 2. půlletí mezi 86 žáky šestnáctý.
 
V Čechách zavládl tou dobou živý politický ruch; počínala ostrá oposice celého národa proti prosincové ústavě sdělané bez Čechů, proti nim i proti českému státnímu právu. Smýšlení proti nové ústavě i proti ministerstvu, na základě její pro „Cislajtanii"„Cislajtanii“ jmenovanému, jevilo se ovšem i o slavnostech národních, z nichž nejpamátnější a nejvelkolepější byla slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu. Sextán Beneš byl jí také přítomen
a vypravuje o tom:<ref>»Pamětní
list« K. Sladkovského. 1884.</ref>
Řádek 35:
„... Měl jsem čapku ze tmavočerveného sametu
s bělavým beránkem a sokolím pérem. Četli jsme sice tenkráte ještě ve škole Vergilia s Herodotem, učili se zoologii, poslouchali středověk, zkroucený až Bůh bránil, posmívali se nám, že jsme měli někteří nedobrý německý
přízvuk, vyvolávali nás s jizlivým úsměšekm, professorská tužka se ve dvou tlustých prstech nad katalogem tetelila pomstychtivě a načervenalými rty prodralo se chvílemi polosrozumitelné slůvko, tak jako by řekl někdo česky: „dál"„dál“. Ale velikolepého průvodu dne 16. května 1868. súčastnili jsme se přece, a sice dosti značným počtem s těmi tmavočervenými čapkami na hlavách a ve mladých duších s nadšením, jež přetěžko vylíčiti. Potom nám ty přemyslovky trhali s hlav, škubali z nich péra a přišel mandát, kterýmž přísně zakázáno nositi čepice, na nichž pod sokolím pérem ve knize rozevřené byla čitelna slova: „Vědě a vlasti"vlasti“.
 
Na Svatojanskou pouť přicházívají od pradávna do Prahy za studenty rodičové, bratří, sestry, . .. Za mnou chodíval jedním rokem otec, druhým matka; střídávali se. Když jsem se vracel ze školy, čekávali na mne vždycky
Řádek 43:
nejbohatší hrách.
 
„Tenkráte měli skoro také takové... Vypadlo to však pro všecky zle ... velmi zle ... Však víš ... A nevím, co bych si počal, kdyby mne připravili o tebe!... Buď opatrný!"“
 
„Buďte, tatíčku, beze starosti!"“
 
„Inu — inu! Tenkráte začali také jen s čepicemi, a kolik jich skončilo v cizí zemi, že když umírali, nebylo ruky přátelské, jež by jim byla poslední službu z lásky
prokázala ...."
 
Starý otec můj se odmlčel, a nevím, byla-li to slza, jež mu nyní skanula opálenou tváří, či zase bohatá krůpěj horkého potu. „Jen buď, chlapče, opatrný ... Věnoval jsem na tebe poslední groš a byl bych nerad, aby se mi potom dobří přátelé konec ke konci vysmáli, jaký jsem byl bloud..."“
 
Za těchto starostlivých slov bylo mi opravdu nějak úzko kolem srdce ...
Řádek 66:
tak, jako dnes, chvěl nade Prahou všecken vzduch nejbouřnějším provoláváním slávy staletému nezadatelnému právu českému.
 
„Karel Sladkovský?"“
 
Otec si přejel pravicí čelo, jako by se na něco rozpomínal.
Řádek 75:
Tučka všude... všude... I u nás na hambálka vylezli, všecko z líce na rub zpřevraceli, každou štěrbinu proslídili a do chalupy jim položili vojáky ... Maďary... A když se rozneslo, že v Praze zatkli Sladkovského, zaťukal někdo v noci na zamřížované okénko, vedoucí do komory, a když se z nitra ozvalo: ‚Kdo to ?‘ odpověděl příchozí: ‚Já — váš Jan ...‘ Starý Tuček přiskočil rychle k okénku . .. ‚Pro Bůh, chlapče ... utec ... jsou zde ... a ještě bdí... Běda jestli jim padneš do rukou ...‘ — ‚Udám se sám ... nic platno, otče . . . Trpěl byste za mne . . . Nebudou mně moci mnoho udělati... Vždyť jsem se téměř ničím neprovinil ... Budou mne musit pustiti co nejdříve!...‘ A mladý muž, student právník, zmizel potom ve tmě... Od těch dob ho již tatík neviděl ..."
 
Otec se na okamžik odmlčel a oko jeho utkvělo opět na mé čapce ze tmavočerveného sametu se sokolím pérem, pod nímž se skvělo heslo: „Vědě a vlasti!"“
 
„Za několik neděl je odvezli všecky z Čech, některé do Uher, jiné do Tyrol a ještě jiné do Olomouce na Moravu... Jana Tučka do téhle pevnosti... A připravili mu v ní za krátko i hrob!..."“
 
Tentokráte odcházel otec z Prahy poněkud znepokojen. Měl o mne starost. Jaký div!"
Řádek 86:
nebude. Účastníkům z paměti nevyšly a nevyjdou. Ale druhý den po slavnostech bývalo vždy zle. Kolik ve třídě Čechů, tolik vždycky skorem dvojek. Někomu se za hodinu dostalo dvou i tří."
 
„Wart, Ihr Čechen, ich werde euch schon zu Paaren treiben. A ve svém slovu (professor) stál —"—“
 
Slova tato týkají se beze vší pochyby professora dra. Pelletra, prednášejícího dějepis, s nímž měl Beneš již v VI. třídě nejednou nepříjemnost, které co živ vzpomínal.<ref>Panu profesoru bylo proti mysli, když jeho žák v dějepisu českém dobře povědomý, nejednou při přednášce se hlásil, aby údaje svého učitele doplnil nebo pozměnil.</ref> Ale v VII. třídě (školní rok 1868.—9.) takováto oprava pojednou vzala na sebe jiný ráz. Beneš líčí to sám:
Řádek 94:
zcela dobře, nejsou tak nevyslovitelna. Co všecko ještě ke každému přidával! ...
 
„Pane professore, my jsme Češi, my ty své předky známe, tak tomu není...!"“
 
Ve světnici zavládlo náhle hrobové ticho. Ani jsem věru nevěděl, jak se mi tato slova ocitla na jazyku. Ale to vím, že mi tváře hořely jako nejžhavější železo... Ruce se mi také tak chvěly, zraky všech upíraly se na
Řádek 100:
tváře se mu měnily všemi barvami. Uklouzl mu z ruky i katalog.
 
„Víte-li to lépe, povídejte."“
 
A já — povídal. Ve škole ještě ticho, já přišel do proudu... Že tu a tam kladu nedobrý přízvuk, ano že i členu někde špatně užívám, nikdo si ani nevšiml, pan professor také ne... Od té chvíle měl jsem však od
něho pokoj. Stalo se v máji devětašedesátého roku.
 
Dotyčný pan profesor ostatně byl s dějepisem, jak se říká, neustále na štíru, zvláště za odpoledních hodin dvakráte v téhodni. Stalo se nejednou, že v „konferenci"„konferenci“ mezi nedbalci předčítán byl žák, jenž po celý měsíc ani
nebyl vyvolán. Některá jména měl v katalogu zanesena dvakráte; při těch, jež byla psána s č či š, poznamenány třídy špatné a u oněch s „tsch"„tsch“ dobré, ano velmi dobré. A byli to titíž žáci!!
 
Asi o tři léta později gymnasium opustil a nedlouho potom i Čechy. Někde ve Wiirtemberku či Badensku může si, poslouchá-li ho kdo, překrucovati naše dějiny po chuti."
Řádek 114:
 
Pokud se týče známek z mravného chování, z pilnosti a z prospěchu v jednotlivých předmětech, zaznamenáváme předem, že mravné chování jeho označeno v V. třídě v 1.
běhu „lobenswerth"„lobenswerth“ a v 2. „ausgezeichnet"„ausgezeichnet“, v VI. třídě po oba běhy „lobenswerth"„lobenswerth“, v VII. tř. v 1. běhu „lobenswerth"„lobenswerth“, v 2. běhu „musterhaft"„musterhaft“ (scéna v dějepisné hodině prof. Pelletra neměla tedy, jak již řečeno, nijakého vlivu na jeho známku z mravu), v VIII. tř. opět v obou bězích „lobenswerth"„lobenswerth“. Pilnost v V. tř. označena v 1. běhu znám. „befriedigend"„befriedigend“, v 2. běhu „unermüht"„unermüht“, v VI. tř. po oba běhy „befriedigend"„befriedigend“; v VII. tř. v 1. běhu taktéž „befriegend"„befriegend“, v 2. běhu „hinreichend"„hinreichend“, ale v VIII. tř. zase po oba běhy „befriedigend"„befriedigend“. Z náboženství v V. tř. po oba běhy „genugend"„genugend“, v VI. třídě „befriedigend"„befriedigend“ a „lobenswerth"„lobenswerth“, v VII. tř.
po oba běhy „lobenswerth"„lobenswerth“ a v VIII. po oba „befriedigend"„befriedigend“. Latina vykazuje v V. tř. po oba běhy „befriedigend"„befriedigend“, v VI. tř. „befriedigend"„befriedigend“ a „genugend"„genugend“, v VII. tř. po oba běhy „genügend"„genügend“, v VIII. tř. v 1. běhu „befriedigend"„befriedigend“ a v 2. „genügend"„genügend“. Řečtina: v V. tř. „lobenswerth"„lobenswerth“ a „ befriedigend"befriedigend“,
v VI. tř. „be- íricdigcnd"íricdigcnd“ a „genügend"„genügend“, v VII. tř. po oba běhy „genügend"„genügend“, v VIII. třídě po oba běhy „genügend"„genügend“. Němčina: v V. třídě „befriedigend"„befriedigend“ a „genugend"„genugend“, v VI. tř.- po oba běhy „befriedigend"„befriedigend“, v VII. a VIII. třídě vždy po oba běhy „geniigend"„geniigend“. Pozoruhodny jsou známky z češtiny: v V. třídě „befriedigend"„befriedigend“ a lobenswerth", v VI. tř. po oba běhy „lobenswerth"„lobenswerth“, v VII. tř. po dvakráte „vorzüglich"„vorzüglich“ a v VIII. třídě taktéž po oba běhy „vorzüglich"„vorzüglich“. Dějepis a zeměpis: v V. tř. v 1. běhu „lobenswerth,"“ v 2. běhu „befriedigend"„befriedigend“, v VI. tř. v 1. běhu „genügend"„genügend“, ale v 2. běhu „lobenswerth"„lobenswerth“ v VII. tř. po dvakráte „lobenswerth"„lobenswerth“, v VIII. tř. v 1. běhu „lobenswerth"„lobenswerth“ a v 2. běhu „genügend"„genügend“. V mathematice prospěl: v V. tř. v 1. běhu „befriedigend"„befriedigend“; v 2. běhu „genügend"„genügend“,
v VI., VII. a VIII. tř. vždycky „genügend"„genügend“. Zůstala mu, tedy i zde kamenem úrazu, jako druhdy na nižším gymnasiu, a snad, aspoň částečně, tkvěla vina i zde také na
přednášejícím profesoru. V přírodopise: v V. tř. v 1. běhu „befriedigend"„befriedigend“ a v 2. běhu „genügend"„genügend“, v VI. tř. po dvakrát „lobenswerth"„lobenswerth“. Ve fysice v VII. i VIII. po oba běhy „genügend"„genügend“. Filosofická propedeutika vykazuje: v VII. tř. v 1. běhu „genügend"„genügend“ a v 2. běhu „befriedigend"„befriedigend“, v VIII. tř. rovněž v 1. běhu „genügend"„genügend“ a v 2. běhu „befriedigend"„befriedigend“.
 
Ještě podotýkáme, že zameškal v V. tř. v 1. běhu 29 hodin, v 2. běhu žádnou, v VI. tř. v 1. běhu žádnou a v 2. běhu 3 hodiny, v VII. tř. v 1. běhu 13 hodin, v 2. běhu žádnou, v VIII. tř. v 1. běhu 2 hod. a v 2. běhu 3 hod. Zameškané tyto hodiny poznamenány v matričním
Řádek 135:
teprve, když spočinulo oko mé na Tejnecké zřícenině, na topolech u naší dědinky!
 
Za Pražských studií gymnasialních dostávalo se mi vlídného oka málo kdy, přívětivého slova takměř nikdy; všecko bylo tak ledové, odměřené, všecko tak cizí... Výrazy obličejů tak jízlivé, v každém rysu těch tváří mohl člověk čísti cos podobného posměchu ... Význačnou i ta klasifikace na komposici: „Die Arbeit sonst befriedigend, aber der deutsche Stil ungemein holperig..."“
 
Postavy professorské jedna druhé podivnější, každá učiněný typ, ale jednu vlastnost společnou měly až na jednoho, všickni ubohého „Čecháčka"„Čecháčka“ za každé nejmenší příležitosti učinili směšným... A odkájela většinu jich
matka Moravěnka. — Pan professor opakoval slovo, které pronesl žák nedobrým přízvukem, a skorem k šedesáti hrdlům vypuklo v ohlušující smích, jenž nebyl ani k utišení.
Znova a znova otřásal se ve světnici přeplněné vzduch výsměšným lomozem. Pan professor se na katedře mohl také potrhati, že se mu svaly v naduřeném obličeji škubaly,
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Vácslav_Beneš-Třebízský_(Braun)/V“