Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Předmluva: Porovnání verzí

Divné osudy měla tato nepatrná knížečka o 26 stranách, již tuto vydávám a jejíž velice vzácný výtisk jest zachován v Praze pouze v knihovně archivu města Prahy0.1. Ani spisovatel, ani místo tisku a ani rok vydání nejsou na titulním listu udány; pouze na konci knížečky stojí stručně: "Na„Na Bádensku 1849. Emanuel Arnold."“

Kdo Emanuel Arnold je, bude více méně známo. Vlastenecké nadšení doby předbřeznové, vliv staršího bratra Jana, známého zakladatele Měšťanské besedy v Praze, a náruživá četba kronik vytvořily z něho nadšeného demokratického publicistu a horký kvas roku 1848 učinil z něho obratného a odvážného politického agitátora. Jedni jej nazvali "polovičným„polovičným bláznem"bláznem“, druzí "červeným„červeným republikánem"republikánem“, třetí "destruktivním„destruktivním žurnalistou a pověstným agitátorem"agitátorem“, všichni však souhlasně "poctivcem"„poctivcem“.

Nebyl již mladíkem, když r. 1848 přikvačil a měl již za sebou vězení pro svůj jesuitský leták. Narozen r. 1800 v Mn. Hradišti jako syn krejčího, stal se hospodářským správcem u prince Rohana na statku jesenském u Semil; 1842 se přestěhoval do Prahy, zabývaje se tu prodejem soli a sušeného ovoce. Brzo oddal se však zcela agitaci, literatuře a novinářství. Jeho řečnické nadání, politické smýšlení a jakási demokratická bezohlednost republikána získaly mu záhy mezi demokraty roku 1848 určité jméno, takže se brzo vyšinul na vůdce radikální frakce nespokojenců, zvláště jako vydavatel "Občanských„Občanských novin"novin“, jež začal koncem r. 1848 vydávati. Noviny jeho staly se vládě velice nepohodlné. Mezi studentstvem byl velice oblíben, jsa zván všeobecně lichotivým jménem: "tatíček"„tatíček“. Havlíčkově a Palackého oficielní politice české se mnoho nelíbil, považován jsa od nich za přílišného fantastu.

Když došlo v květnu 1849 na vyhlášení tavu obležení nad Prahou, a účastníci tak zvaného májového spiknutí v noci z 9. na 10. květen zatýkáni, měl býti i Arnold, důvěrník a přítel ruského revolucionáře M. Bakunina, jakožto hlavní strůjce taktéž zatčen. Šťastnou náhodou či spíše v tušení toho, co přijde, nespal tu noc ve svém bytě, zdržev se u přítele Petra Fastra ve Zlaté huse na Koňském trhu. Sám o tom vypravuje ve svých Pamětech takto: Po večeři byl jsem mdlý a ospalý a z pohodlí raději jsem tam zůstal přes noc a nešel ani domů. Časně ráno vstanu, jdu jako starý známý do kuchyně, abych paní Fastrové přál dobrého jitra a spěchal pak domů k práci, ale tu již mě očekává jakýs prostý člověk a přichází mi vstříc se slovy: "Pane„Pane, hledám Vás od časného rána, abych Vám řekl, byste už vůbec domů nechodil; v noci byli u Vás důstojník a policejní komisař se 24 vojáky, aby Vás zatkli, Praha jest dána do stavu obležení a mnozí vlastenci byli v noci v postelích zatčeni. Hleďte se nepozorovaně dostati z města; máte-li něčeho zapotřebí, dejte mi někoho sebou a já Vám to milerád z bytu přinesu."“

Arnold se rozhodl ihned, že opustí Prahu, ale bylo mu jasno, že není možno, aby se dostal kolem policejních špiclů nepozorovaně z některé brány. Skryl se proto přes den v městě, patrně u Fastra, a vytratil se večer v přestrojení šťastně z města, potuluje se pak skoro půldruhého měsíce po severovýchodních Čechách, nevěda z počátku, co počíti. Příhody a náhody na této potulce tvoří hlavní obsah jeho "Popsání„Popsání cesty mé"mé“.

V Lipsku byl Arnold jako doma. Byl tu již dříve, kdy si sem zajel, aby si tu dal vyrýti v ocel Žižku pro své dílo: Děje Husitů; již tehdy bydlel u bratří Straků, majících najatý pokojíček u obuvníka Weisse. Byl tu pak podruhé, kdy se setkal v hostinci "U„U kohouta"kohouta“ s Bakuninem, jenž tu vystupoval pod případným jménem: Starcke - bylť obrovské postavy - a s německými revolucionáři.

Již na svém útěku pojal Arnold myšlenku, namočiti za hranicemi pero do žluče a vypsati jím krátce, ale jadrně, před kým a proč musel z vlasti nočního času v přestrojení utéci, jsa v neustálém strachu, že bude chycen a pro účast na májovém spiknutí uvězněn. Přišed pak do Lipska hovořil opětovně s bratřími Straky o svém úmyslu a našel u nich plné pochopení a schválení této myšlenky. Za těchto rozhovorů došel k rozhodnutí, že bude nejlépe, vytiskne-li brožurku pod titulem: "Popsání„Popsání cesty mé"mé“ zcela anonymně, bez udání jména spisovatele, tiskaře i místa tisku, a pro oklamání slídivých zraků rakouských bezpečnostních orgánů připsati "Na„Na Badensku"Badensku“, jakoby se pisatel zdržoval v Badensku, odkud byl jen skok do volného a svobodného Švýcarska.

Vedle vylíčení svých příhod na útěku z Čech a vedle opepřených útoků na vládu a jenerála, Kevenhüllera, tu "starou„starou, plácavou a tvrdohlavou, rakouským jedem napuštěnou babu"babu“, jenž nad Prahou stav obležení prohlásil, sledoval Arnold podle zmíněné již výpovědi Gustava Straky šířením a prodejem brožurky ten účel, získati tolik peněžních prostředků, aby se mohl utéci v bezpečí do Švýcar. A můžeme mu věřiti: vždyť se stýkal denně s Arnoldem a znal jeho veškeré tajné úmysly, jimž tento v Pamětech nedal vždy proniknouti.

Arnold pobyl v Lipsku 15 neděl. Počínal si s počátku velice opatrně. Přiložil se velice rozšířené jméno "Müller"„Müller“ a ukazoval se většinou teprve až večer na ulici. Neměl ani stálého bydliště: nocoval podle vlastní výpovědi "skoro„skoro každou noc jinde"jinde“, brzo u Poláka Romana Vogla, s nímž se skrze bratry Straky velice důvěrně seznámil, brzo "u„u mladých lidiček"lidiček“, t. j. u bratrů Straků, jejichž přátelského uvítání a srdečné účasti v Pamětech vzpomíná, a již i tenkráte bydleli u obuvníka Weisse, brzo "u„u neznámých demokratů"demokratů“ a konečně ve svém bytě, jejž si pod jménem Müller najal nebo i v některé pokoutní hospůdce. Jsa stíhán zatykačem neodvážil se ovšem žádati za povolení k pobytu, nemaje nijakých průkazných papírů.

Polák Vogel, zaměstnaný u firmy Vetter a spol. v Lipsku, seznámil se s Arnoldem brzo po jeho příchodu do Lipska a přilnul k němu s celým zápalem své romantické duše. V krátkém čase zvěděl jeho osudy a jeho pravé jméno a dovoloval mu, aby si dal zaslati dopisy z Čech na jeho adresu. Sám jej pobízel, aby si s "Popsáním"„Popsáním“ pospíšil a přisliboval mu dobrovolně, že chce sám jistý počet výtisků do Čech propašovati a zde rozprodati. Byl to muž dobrodružné povahy, ale dobrého srdce, pln víry ve vítězství demokracie a blouznivé jeho sny nezmařil ani nezdar květnového povstání dráždanského r. 1849, jehož se činně zúčastnil.

V sousedství Schanzově bydlel jeho známý Vendelín Sandt, německý beletrista, s nímž se Arnold taktéž brzo seznámil; navštěvoval jej také často v jeho bytě a psával prý tam politické články do německých novin. U tohoto byl také 5. září 1849 zatčen, právě když dával zmíněnou črtu ze života českých úředníků "do„do pořádku"pořádku“.

Počátkem července bylo "Popsání"„Popsání“ dopsáno a dáno do tisku. Vyjednávání s tiskárnou Oskara Leinera v Lipsku, obstarávání korrektur, dohodnutí o brožování u knihaře Schmidta a převzetí brožurky do komisionářství knihkupce Keila, to vše obstaral "neznámý„neznámý lipský student"student“, t. j. bratr Gustava Straky Adolf Vilém, takže nepřišel Arnold při tom s veřejností nijak do styku.

Aby "Popsání"„Popsání“ nalezlo dobrý odbyt, napsal Arnold svým známým v Čechách řadu dopisů, v nichž jim doporučoval koupi brožurky a vyličoval své bídné hmotné poměry; zároveň je prosil, aby posílali peníze a případné přeplatky na označené adresáty, kteří mu je pošlou do Švýcar. Psal tak z opatrnosti, kdyby snad některý dopis upadl do rukou nepovolaných, aby vznikla domněnka, že žije ve Švýcařich. Jako adresáty označil Romana Vogla a bratří Straky u obuvníka Weisse.

Mezi jiným psal kupci Staňkovi ve Slaném, jenž míval expedici jeho "Občanských„Občanských Novin"Novin“, dále hostinskému Tichému v Knovízu, s nímž jej pojilo staré přátelství, a hostinskému Řehákovi v Roudnici. Všade ovšem nepochodil. Tak mu odpověděl zamítavě známý český sládek ve Frýdlantu Josef Daněk na jeho prosbu o šíření "Popsání"„Popsání“ takto: "Vaše„Vaše jednání nesměřuje více k blahu vlasti...."“ Arnold byl tímto zamítavým stanoviskem Daňkovým velice roztrpčen, poněvadž se domníval, že s ním Daněk dříve v jeho demokratických názorech úplně souhlasil.

Nejvice spoléhal Arnold na kraj Slanský; šlo však o to, jak dílko v tyto krajiny tajně vpašovati. Náhoda přispěla mu ku pomoci. Seznámil se totiž s jistým Heřmanem Jelínkem, mladým majitelem papírny v Sorgentalu u Kadaně, když dlel v červenci v nějaké záležitosti v Annaberku. Vraceje se odtud ve svém hornickém stejnokroji, seznámil se na poště annaberské s Jelínkem, jenž jel s dodávkou papíru do Lipska. Představil se mu jako "pan„pan Nikolander"Nikolander“, jenž pracuje na vellcém technickém díle hornickém a jenž v záležitosteeh této práce mnoho cestuje a jezdí. Hovořil s ním o všem možném a přirozeně i o politických poměrech, při čemž si také postěžoval, že saská pošta dopisy a zásilky otvírá a přehlíží, což je mu velice nepříjemné. Právě nyní by prý potřeboval poslati několika dobrým přátelům malé zásilky tiskovin a neví si dobře rady, jak by to provedl, aby zásilky skutečně došly. Tu se Jelínek sám nabídl, že mu zásilky obstará, dodá-li mu je na poštu v Annaberku. Bližší podrobnosti měly býti ujednány písemně.

Arnold si se zásilkou pospíšil. Zašel ke knihaři Schmidtovi a dal tu složiti "Popsání"„Popsání“ do dvou balíčků velikosti zednické cihly; potom poprosil tovaryše Seiferta, aby mu napsal adresu, předstíraje, že sice mluví dobře německy, ale psaní že mu dělá obtíže.

Dopis, byl psán 7. srpna a podepsán "Nikolandrem"„Nikolandrem“, bytem u pana Weisse, obuvníka, a při pečetění užito pečetidla Gustava Straky. Arnold se cítil tak bezpečným, že nezničil ani koncept tohoto dopisu.

Jelínek odpověděl 14. srpna, že milerád vyhoví jeho přání a forman jeho že oba balíčky dodá na určená místa. Svůj německý dopis zakončil takto: "Chci„Chci Vám milerád tímto způsobem pomáhati, ale prosím Vás, byste mě neprozradil ani jako Vašeho přítele ani jako Vašeho zasílatele. Tento dopis ihned spalte."“ Arnold dopustil se i tu velké neopatrnosti: dopis nespálil, ačkoli byl zvyklý, zvláště na jaře r. 1849 v Praze, každý lísteček páliti.

Papírník učinil, jak přislíbil. Forman jeho dodal šťastně a nepozorovaně oba balíčky do Slaného a do Knovízu. Kolik výtisků obsahovaly, Arnold přesně neudal, vypověděv později, že bylo v každém asi 150 kusů. Jisto je, že rakovnický krajský úřad zabavil u kupce Staňka 49 výtisků "Popsání"„Popsání“, když bylo v září vše prozrazeno.

Mezi tím, co Arnold se domníval býti v bezpečí, pátral pražský vojenský soud pilně po uprchlíku. 27. července došel zatykač také do Lipska a netrvalo to dlouho, a lipská policie se dověděla "cestou„cestou přísně důvěrnou"důvěrnou“, že hledaná osoba bydlí v Lipsku pod jménem Müller. Universitní soudní sluha Bedřich Strauß a policejní dozorci Jan Vallmann a Karel Trub šli po udané stopě a překvapili Arnolda v bytě u beletristy Sandta. Zatkli oba. Arnold prý se velice ulekl, když jej Vallmann oslovil jeho pravým jménem. Celý prý se otřásl a ztratil na okamžik řeč - viděl a věděl, že je vše ztraceno, a domýšlel se, co ho čeká.

Arnold zapíral s počátku vše: nedal "Popsání"„Popsání“ do tisku, nerozesílal je, neznal bratří Straků, nepřidával si nikdy jména Nikolander, nepsal nikdy Jelínkovi, nevěděl vůbec, kdo to je. Teprve když mu předložili dopis Jelínkův, který nespálil, a později jeho vlastnoruční dopis Jelínkovi, při němž svůj rukopis nezměnil, poznal, že veškeré zapírání je marno. Dopisy jej usvědčily.

Arnold byl postaven před vojenský soud a vyšetřování jeho se vleklo až do r. 1854. Vydání "Popsání"„Popsání“ tvořilo pouze jeden článek "jeho„jeho zločinné činnosti"činnosti“, abych užil výrazu jeho obžaloby, jakýsi epilog působení tohoto "červeného„červeného republikána"republikána“, jak jej obžaloba několikrát nazývá; napsalť totiž kdysi do Občanských Novin úvodník o revoluci, v němž prý vykládal, že jest jak od přírody tak od Boha nutným ustanovením.