Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Popsání cesty mé: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m čárka; kosmetické úpravy |
m české uvozovky |
||
Řádek 36:
Jakmile očekávaný večer se přiblížil, sedna do fiakru, jel jsem do Podskalí, bych se odtamtud po lodi přes Vltavu na Smíchov přeplavit dal, a pak načisto od tváře Prahy vzdálil: přijeda však do Podskalí, byl jsem tu zpraven, že po břehu Vltavě hustě rozstavěné stráže vojenské mají přísný příkaz žádnému z města prchajícímu vyklouznout nedati, a že se zvláště po Arnoldu při tom pase.
Na zprávu tu nebylo mně lze těmi místy z Prahy se dostati, i jel jsem zase nazpět do města, bych se tam převlékl za matronu, a ve průvodu některé mladé vlastenky jakožto domnělé dcery některou branou z města vypravil, a nebo abych se za mlynářského převlečen s nacpaným pytlem na rameně mezi pěšky jdoucím lidem smísen z brány vykradl, že ale takové zakuklení s přílišnými obšírnostmi spojeno, poslední dobou teprv usmysleno bylo, i by pak mou výpravu z města bylo příliš opozdilo, a že mě prozřetelnost ku spěchu doháněla, upustil jsem od jednoho i druhého, a vyslav fiakr za bránu pod záminkou <ref>Ve svých Pamětech líčí Arnold tento útěk krátce takto:
Venku za hradbami byla tma jako v pytli, já tu sedl do fiakru, jel až k pankrácké hospodě, odtud jsem se pustil pěšky na přívoz podolský, kdež žádných vojenských stráží na břehu rozstavěno nebylo, bych se tam dal přes Vltavu na smíchovskou stranu přeplaviti, což se při náramné tmě a velké vodě po desáté hodině stalo. Přiraziv štastně ke druhé straně, kdež na blízku břehu na vodě mnoho dlouhého ve vorách sepjatého dříví leželo, i musel jsem ostatní cestu přes dříví chodě až na břeh konati.
Řádek 55:
Procitnuv, nastoupil jsem přes orané pole svou cestu zase dále, jen abych brzo z okresu v obležení daného vyšel.
Konečně jsem se dle domněnky na slanské silnici ocitl, anaž mě na Slaný vésti měla, ale vše tu vůkol mně jaksi neznámé vypadalo, že se však již k božímu dnu schylovalo, tu počalo na silnici živo býti, i potkám vůz, a ptám se, kde jsem.
Byla na blízku vesnice a hospoda, i obrátil jsem tam kroků svých pro nabytí vědomostí, jak nejkratčeji lze přijíti na slanskou silnici, že však ještě úplný den nebyl, neotevřel mně hostinský na mé tlučení navzdor tomu, že s chasou již vzhůru byl, a ve světnici světlo rozžaté měl, i nechal mě u dveří na lavici tak dlouho seděti, až se úplně rozednilo, pak teprv mně do hospody vejíti dal. Zde jsem hrnek špatné kávy s velkou chutí požil, a sobě tu vůbec liboval, an světnice teplounká, a já zimou zkřehlý byl.
Řádek 61:
Teplem světnice brzy v dřímotu ukolébán, usnul jsem na stole čelem na ruce položen tak tvrdě, že při probuzení všech deset prstů na mém čele vytisknuto bylo.
V hostinci nastal později mezi vesnickým tudy cestujícím lidem živý hovor proti rekrutýrce, k čemuž domácí služebné děvče prohodilo:
Po malém občerstvení vypravil jsem se na další cestu, jdouce celý den při malých odpočincích dílem po silnici, dílem polními cestami, až jsem s večerem celý umdlený a lačný k jednomu mlýnu dorazil, kdež mě hospodář a hospodyně vlídně a pohostinsky přijali a u sebe přenocovat nechali.
Řádek 89:
Ráno, když jsme vstali, poučil mě hospodský, abych se v německých městech měl na pozoru před šosáky, jichž prý tu velký počet jest.
K tomu všemu se pak hostinský sebral těmi slovy:
Abych v zevnějšku svém nezdivočel, jako obyčejný tulák, musel jsem sobě v městě především tvář dáti vyhladit a pár bot koupit, protože se mně již obuv na nohou počala trhat, a tu jsem, nechtěje se příliš po městě blýskati, milerád vyprovození od vlídného hostinského přijal.
Řádek 122:
I doklopýtal jsem do vsi Arbesavy, nedaleko pomníku Koloredova, kolosální velikosti, ze železa litého, když již slunečko dávno hory saské překročilo a za ně se ukrylo.
Mladá hospodyně v Arbesavě mě v jazyku německém ještě taksi vlídně uvítala, ale hospodský pranic. Při vkročení především jsem se ptal, zdaž mně tu lze bude zvláštního lože dostati, což hospodská s:
Na to se ostatní nocleháři, právě uhlíři, na hospodského obořili a jemu makavě na dorozuměnou dali, že to od něj hloupé jest, na takovém pánu průvodní list žádati.
Řádek 142:
Nemající třída lidu německého však pohlíží jiným okem na nynější události světa a sleduje jich každé hnutí s napnutím. Sedlák je tu vůbec shnilá spanštilá mrcha jako v městech bohatší šosáctvo, anož sobě v rozmařilém a zženštilém životě libuje, jako kanec v smrdutém bahně. A tak nás nový čas na všech stranách poučuje, že boháč je neřádem, špínou a hanou nynějšího věku.
Do Chomůtova, anož duchem německým nadchnuté, ostatně dosti úhledné, prostrané, lidnaté a obživné jest, přijda, nezdržel jsem se tu nic více, než co mě holič oholil, neb nebylo mně tu věru radno se pozdržeti, bych poznán, od městské obrany s heslem:
I zardí se tvář hanbou každého poctivého Němce nad svou národní obranou, anaž zapomíná býti ochranou a silnou hradbou proti násilí mocných a se náhončím korunovaných tyranů stává.
Řádek 202:
Po jednodenním pobytu na saské půdě vrátiv se na hroudu tyranstvím sklíčené vlasti své, byl jsem tu od člověka Čechoněmce zpraven, že dnešní noci úřady po dědinách rozešlou slídičů, by po cizincích bez průvodních listů pátrali, je zatýkali a rukoum vlády věrně vydávali.
Pročež, pane, vás varuji," byla slova tohoto Čechoněmce,
I přijal jsem vděčně pozvání to, proto ale přece jsem pod širým nebem až do jedenácté hodiny večerní zůstal, neb mně člověk tento sdělil, že pak-li někdo od úřadu k prohledávání domovnímu ven do vesnice vyslán býti má, že se to vždycky asi na jedenáctou hodinu vcčer stává.
Řádek 252:
Však podnes nepodal nám pan Khevenhüller žádného jistého důkazu o té jisté části mladého lidu, a také nám ani nepodá, a co se týká onoho pražského špicla z pokolení Abrahamova o jeho tajném spolku v Praze s obviněním pana Sabiny a známého Rusa Bakunina, mohu já jemu to vysvětlení dáti, že psaní to znám, a že nebylo ani pro osobu pana Sabiny psané, nýbrž pro Lípu Slovanskou, v jejíž redakci mně lze bylo psaní to čísti a s obsahem jeho se seznámiti, o kterémž mohu k ospravedlnění, jakž pana Sabiny, takž i známého Rusa Bakunina sděliti, že nic jiného nepojednávalo, než to, aby Slovanská Lípa, anaž za poslednějšího času zpátečnickým působením pana Havlíčka Borového ochabovala, rázněji v záležitostech národa vystupovala, od zkoravělých zásad čas nepochopujících mužů, jako Palacký1.11, sváděti se nedala, a rychle, ve svých prácech ku předu kráčela, prorokujíce jí při tom blízkého rozpuštění od vlády rakouské.
Známť já naskrz smýšlení národa Českého a pověstných jednotlivců jeho. Spiknutí české jest veřejné a všeobecné, při němž heslo panuje:
I to, že spiklenců po Čechách není, ví vláda a Khevenhüller navzdor klepům tak dobře, jako já, ale ona chtěla míti obležení Prahy a tím svobodu tisku v okovech, a toho s prohlášením Prahy do stavu obležení dosáhla, ostatní vše jsou jenom brejle, a ani za mák při tom pravdy.
| |||