Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Popsání cesty mé: Porovnání verzí

m
české uvozovky
m (čárka; kosmetické úpravy)
m (české uvozovky)
Jakmile očekávaný večer se přiblížil, sedna do fiakru, jel jsem do Podskalí, bych se odtamtud po lodi přes Vltavu na Smíchov přeplavit dal, a pak načisto od tváře Prahy vzdálil: přijeda však do Podskalí, byl jsem tu zpraven, že po břehu Vltavě hustě rozstavěné stráže vojenské mají přísný příkaz žádnému z města prchajícímu vyklouznout nedati, a že se zvláště po Arnoldu při tom pase.
 
Na zprávu tu nebylo mně lze těmi místy z Prahy se dostati, i jel jsem zase nazpět do města, bych se tam převlékl za matronu, a ve průvodu některé mladé vlastenky jakožto domnělé dcery některou branou z města vypravil, a nebo abych se za mlynářského převlečen s nacpaným pytlem na rameně mezi pěšky jdoucím lidem smísen z brány vykradl, že ale takové zakuklení s přílišnými obšírnostmi spojeno, poslední dobou teprv usmysleno bylo, i by pak mou výpravu z města bylo příliš opozdilo, a že mě prozřetelnost ku spěchu doháněla, upustil jsem od jednoho i druhého, a vyslav fiakr za bránu pod záminkou <ref>Ve svých Pamětech líčí Arnold tento útěk krátce takto: "rozhodl„rozhodl jsem se tudíž, že se přes den ve městě budu skrývati, k večeru fiakr přecl bránu pošlu, a sám pěšky mezi lidmi do zahradních restaurací se ubírajícími branou proklouznu. Povedlo se to a za branou vstoupil jsem do čekajícího fiakru, jel do blízkého místa Pankráce, tam vystoupil a sestoupil s jakýms mladíkem k podolskému převozu, bych se dal přeplaviti přes Vltavu. Byla už 11. hodina v noci a hrozná tma, voda byla velká a převozníci neměli chuti převážeti, pokládajíce to v tu dobu za nebezpečné. Prohlásil jsem, že právě v tu dobu nutně potřebuji býti převezen. Na to odvětil jeden převozník: "Pane, už rozumím - vstupte!" Obrátil se k svým dvěma druhům se slovy: "Dost„Dost řečí, chopte se tyčí!" a když jsme se octli na vodě, pronesl ke mně: "Jsme„Jsme prostí lidé, neznáme Vás, ale dobře pozorujeme, co se děje. My máme také srdce v těle. Přejeme Vám, byste se šťastně dostal pryč; jeden z nás doprovodí Vás se svítilnou až k smíchovské silnici, abyste po tmě neklopýtl. Když jsem se šťastně dostal na druhý břeh a chtěl zaplatiti, nepřijali chudí poctivci ode mne peněz." Překlad Maršanův, Květy 1898, II, str.48.</ref>, že jede pro rodinu v blízké zahradě jej očekávající, sám však jsem se připojil ke dvoum ve smutek oblečeným s mladíkem z města branou do Pštrosky jdoucím dámám, jež pravšední hovor o chutně zřízené kuchyni pštroského hostinství vedli, k čemuž já, vezmouce na sebe tvářnost dušného starce hlavou přisvědčoval, a vůbec se u projití brány nevšímavě a lhostejně choval, tak že při našem vzezření a při naslechnutí našeho kuchyňského všedního hovoru na nás stráže v bráně žádného bedlivého oka neměli, a mně tak příležitost zavdali, z města bez úhony vyjíti.
 
Venku za hradbami byla tma jako v pytli, já tu sedl do fiakru, jel až k pankrácké hospodě, odtud jsem se pustil pěšky na přívoz podolský, kdež žádných vojenských stráží na břehu rozstavěno nebylo, bych se tam dal přes Vltavu na smíchovskou stranu přeplaviti, což se při náramné tmě a velké vodě po desáté hodině stalo. Přiraziv štastně ke druhé straně, kdež na blízku břehu na vodě mnoho dlouhého ve vorách sepjatého dříví leželo, i musel jsem ostatní cestu přes dříví chodě až na břeh konati.
Procitnuv, nastoupil jsem přes orané pole svou cestu zase dále, jen abych brzo z okresu v obležení daného vyšel.
 
Konečně jsem se dle domněnky na slanské silnici ocitl, anaž mě na Slaný vésti měla, ale vše tu vůkol mně jaksi neznámé vypadalo, že se však již k božímu dnu schylovalo, tu počalo na silnici živo býti, i potkám vůz, a ptám se, kde jsem. "Tři„Tři hodiny od Berouna"Berouna“, dostanu k svému nemalému podivení za odpověď. Tedy místo slanské na berounské silnici.
 
Byla na blízku vesnice a hospoda, i obrátil jsem tam kroků svých pro nabytí vědomostí, jak nejkratčeji lze přijíti na slanskou silnici, že však ještě úplný den nebyl, neotevřel mně hostinský na mé tlučení navzdor tomu, že s chasou již vzhůru byl, a ve světnici světlo rozžaté měl, i nechal mě u dveří na lavici tak dlouho seděti, až se úplně rozednilo, pak teprv mně do hospody vejíti dal. Zde jsem hrnek špatné kávy s velkou chutí požil, a sobě tu vůbec liboval, an světnice teplounká, a já zimou zkřehlý byl.
Teplem světnice brzy v dřímotu ukolébán, usnul jsem na stole čelem na ruce položen tak tvrdě, že při probuzení všech deset prstů na mém čele vytisknuto bylo.
 
V hostinci nastal později mezi vesnickým tudy cestujícím lidem živý hovor proti rekrutýrce, k čemuž domácí služebné děvče prohodilo: "Že„Že pak ti lidé, můj Bože, nechtějí dáti pokoje"pokoje“, načež jeden z lidu jal se mluviti: "A„A víte-li pak, že ty nepokoje jen sami páni dělají proto, aby svobodu naši, anaž jim nevoní, pochovali"pochovali“ atd.
 
Po malém občerstvení vypravil jsem se na další cestu, jdouce celý den při malých odpočincích dílem po silnici, dílem polními cestami, až jsem s večerem celý umdlený a lačný k jednomu mlýnu dorazil, kdež mě hospodář a hospodyně vlídně a pohostinsky přijali a u sebe přenocovat nechali.
Ráno, když jsme vstali, poučil mě hospodský, abych se v německých městech měl na pozoru před šosáky, jichž prý tu velký počet jest.
 
K tomu všemu se pak hostinský sebral těmi slovy: "Víte„Víte co, pane, já vás doprovodím do města a dovedu vás hned na místo, kde co budete chtíti (dostanete), abyste se nemusel dlouho poptávat."
 
Abych v zevnějšku svém nezdivočel, jako obyčejný tulák, musel jsem sobě v městě především tvář dáti vyhladit a pár bot koupit, protože se mně již obuv na nohou počala trhat, a tu jsem, nechtěje se příliš po městě blýskati, milerád vyprovození od vlídného hostinského přijal.
I doklopýtal jsem do vsi Arbesavy, nedaleko pomníku Koloredova, kolosální velikosti, ze železa litého, když již slunečko dávno hory saské překročilo a za ně se ukrylo.
 
Mladá hospodyně v Arbesavě mě v jazyku německém ještě taksi vlídně uvítala, ale hospodský pranic. Při vkročení především jsem se ptal, zdaž mně tu lze bude zvláštního lože dostati, což hospodská s: "Ano"„Ano“ zodpovídala. Nemaje o nocleh více žádné starosti, sedl a večeřel jsem, a když však na to chci jíti spát, přihrne se hospodský, hrubý Němec v Oustí na Labi rozený, ptá se, co jsem jedl a pil, bych ještě před ulehnutím zaplatil, nebaje na to, že mám u něho přenocovat. Když jsem však zaplatil, jal se nelíčeně mluviti: Pane, u nás se staly rozličné krádeže od cestujích, a garda u nás také přísně na to hledí, by hospodský žádnému noclehu nedával, kdož průvodním listem od úřadů opatřen není, tedy vás žádám, mně se takovým listem prokázati"; na čež vida před sebou nevlídného černožlutého hlupáka, jsem jemu odpověděl, že mně líto, jemu v tom nemoci po vůli býti, an jsem v lázni teplické hostem, můj list tam policejníinu komisaři odevzdal, a od něho zpraven byl, že k výletům do okolí teplického žádné listiny zapotřebí nemám, zvláště když venkovští hospodští ten slušný obyčej mají, jen těch se na průvodní list ptáti, kteří jim podezřele a jaksi lotrovsky vypadají, k čemuž já doložil, že doufám, k takové roztomilé třídě snad přece podoben nejsem. Ostatně jsem nadhodil, že pražský policejní komisař snad lépe čemuž, takovému rozuměti bude, než hospodský na vsi, a kdyby měli hospodští od každého cestujícího uhlíře na vsi průvodní list žádati, tuť by chudým lidem jejich výdělek ani na samé průvodní listy nepostačoval.
 
Na to se ostatní nocleháři, právě uhlíři, na hospodského obořili a jemu makavě na dorozuměnou dali, že to od něj hloupé jest, na takovém pánu průvodní list žádati.
Nemající třída lidu německého však pohlíží jiným okem na nynější události světa a sleduje jich každé hnutí s napnutím. Sedlák je tu vůbec shnilá spanštilá mrcha jako v městech bohatší šosáctvo, anož sobě v rozmařilém a zženštilém životě libuje, jako kanec v smrdutém bahně. A tak nás nový čas na všech stranách poučuje, že boháč je neřádem, špínou a hanou nynějšího věku.
 
Do Chomůtova, anož duchem německým nadchnuté, ostatně dosti úhledné, prostrané, lidnaté a obživné jest, přijda, nezdržel jsem se tu nic více, než co mě holič oholil, neb nebylo mně tu věru radno se pozdržeti, bych poznán, od městské obrany s heslem: "Vše„Vše pro krále, nic pro vlast"vlast“, sebrán a nepřátelům lidu v ruce dán nebyl, an německé gardy, jak známo, se dobře k špiclovství a policajtství hodí, na bojišti ale pro svobodu, jak jsme se ve Vídni, v Drážďanech a j. v. přesvědčili, neníť rekovnost těchto zbabělých z velké části i vznešených sprostáků nikde lze spatřit, neboť mezi bojem raději do sklepů zalézají, když však dvůr nad revolucí zvítězí, vyleze tato nestydatá babská obrana ze svých tmavých doupat, v nichž se v čas revoluce skrývala, a aby nádobu hanby své doplnila, vrhne se na rozptýlené vůdce pro svobodu krvácejícího lidu, zatýká a vydává je nebrané, na popraviště krvelačným vládám.
 
I zardí se tvář hanbou každého poctivého Němce nad svou národní obranou, anaž zapomíná býti ochranou a silnou hradbou proti násilí mocných a se náhončím korunovaných tyranů stává.
Po jednodenním pobytu na saské půdě vrátiv se na hroudu tyranstvím sklíčené vlasti své, byl jsem tu od člověka Čechoněmce zpraven, že dnešní noci úřady po dědinách rozešlou slídičů, by po cizincích bez průvodních listů pátrali, je zatýkali a rukoum vlády věrně vydávali.
 
Pročež, pane, vás varuji," byla slova tohoto Čechoněmce, "nemůžete„nemůžete-li se dobře vykázati, nikde na hospodě tyto dny noclehem nezůstati, a pak-li vám libo, v mém obydlí přenocovati, milerád vás pod střechu svou přijmu, pod kterou pokojně spáti můžete, an já v obci co muž správný úplnou důvěru požívám a v mém příbytku se žádného prohledávání co obávat nemám."
 
I přijal jsem vděčně pozvání to, proto ale přece jsem pod širým nebem až do jedenácté hodiny večerní zůstal, neb mně člověk tento sdělil, že pak-li někdo od úřadu k prohledávání domovnímu ven do vesnice vyslán býti má, že se to vždycky asi na jedenáctou hodinu vcčer stává.
Však podnes nepodal nám pan Khevenhüller žádného jistého důkazu o té jisté části mladého lidu, a také nám ani nepodá, a co se týká onoho pražského špicla z pokolení Abrahamova o jeho tajném spolku v Praze s obviněním pana Sabiny a známého Rusa Bakunina, mohu já jemu to vysvětlení dáti, že psaní to znám, a že nebylo ani pro osobu pana Sabiny psané, nýbrž pro Lípu Slovanskou, v jejíž redakci mně lze bylo psaní to čísti a s obsahem jeho se seznámiti, o kterémž mohu k ospravedlnění, jakž pana Sabiny, takž i známého Rusa Bakunina sděliti, že nic jiného nepojednávalo, než to, aby Slovanská Lípa, anaž za poslednějšího času zpátečnickým působením pana Havlíčka Borového ochabovala, rázněji v záležitostech národa vystupovala, od zkoravělých zásad čas nepochopujících mužů, jako Palacký1.11, sváděti se nedala, a rychle, ve svých prácech ku předu kráčela, prorokujíce jí při tom blízkého rozpuštění od vlády rakouské.
 
Známť já naskrz smýšlení národa Českého a pověstných jednotlivců jeho. Spiknutí české jest veřejné a všeobecné, při němž heslo panuje: "i„i krví chraňme svobodu"svobodu“. To jest vyřknutí Čechů, ne však tajných spolků, k němuž se mimo pana Palackého, Braunera, Strohbacha a Riegera zajisté každý zdárný Čech po království našem přiznává.
 
I to, že spiklenců po Čechách není, ví vláda a Khevenhüller navzdor klepům tak dobře, jako já, ale ona chtěla míti obležení Prahy a tím svobodu tisku v okovech, a toho s prohlášením Prahy do stavu obležení dosáhla, ostatní vše jsou jenom brejle, a ani za mák při tom pravdy.
76 259

editací