Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí

| AUTOR = Jan Erazim Sojka

| TITUL = Naši mužové

| PŘEDCHOZÍ = Pavel Josef Šafařík

| ČÁST = František Ladislav Čelakovský

| DALŠÍ = Josef Kajetan Tyl

| TITULEK = František Ladislav Čelakovský

| PODTITULEK =

| AUTOR = [[Autor:Jan Erazim Sojka|Jan Erazim Sojka]]

| POPISEK =

| LICENCE = PD-old-70

| ZDROJ = SOJKA, Jan Erazim. ''Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských.'' Praha : Antonín Renn, 1862. S. 240–311. [https://archive.org/details/naimuovbiografi00sojkgoog Dostupné online.]

| VYDÁNO =

| JINÉ =

| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:František Ladislav Čelakovský]]

<p style="text-align: center">Nar. 7.&nbsp;března&nbsp;1799 &nbsp; †&nbsp;5.&nbsp;srpna&nbsp;1852.</p>

Známí nám již „Počátkové českého básnictví“, kniha vyšlá to v Prešpurku r.&nbsp;1818, mocně naň působili. Vznikla hádka, zdali prosodie česká se zakládá na kolikosti sylab čili na časomíře aneb na přízvuku. Jedni hájili lehkost přízvuku, druzí zavrhující taký filologický a esthetický blud hájili časomíru spolu za tou příčinou, že přízvučná prosodie Němcům byla obvyklá, v jejichž šlépějích Čechové od století jali prý se kráčeti. Čelakovský jsa o důkladnosti a pravdě toho přesvědčen, aneb zmámen jsa autoritami, hájil časomíru horlivě po čas živobytí svého a počal již tenkráte své vlastní, podle přízvuku složené básně proměňovati. Avšak podivno, ač theorii časomíry hájil, přece v praxi pozorovati lze při básníkovi Čelakovském, jakési kolotání mezi prosodií přízvučnou a časoměrnou. Tomu nelze jinak. Prosodie časoměrná jest klassická, přízvučná, však národní, přírodou a nikoliv umem zdělaná; a protož doufáme, žeť časomíra nikdy nebude měrou básnictví českého. Onoho však času, když Šafařík byl umdlévající život literární spisem svým rozněcoval, panovala ta manie, vše převáděti na půdu klassickou. I to bylo sice dobré; avšak věru nenapadne nikomu, utěšené básně rukopisu kralodvorského

vají. „Nevidím jiné pohnutky k této práci, byla-li jaká, leč té,“ dí Čelakovský, „aby opět literatura česká knižkou, ať ostatně jakoukoliv, byla rozhojněna. Ostatně jest české přeložení otrocké, že násilí se činí jazyku českému, by jen slovíčko na slovíčko padalo. Ty vady nemají však do sebe jenom tyto přeložené krakoviaky, ale nalezáme i v jiných zvláště ze slovanských jazyků překládaných spisech téhož pana Václava Hanky, kterým snáze Rus nežli Čech může porozuměti. Nač medle takové překládání? komu jím spomoženo? Jestli že náš drahý vlastenec ještě blud svůj nenahlídne a jej budoucně neopraví, tedy nechci jej {{Prostrkaně|ani drahým vlastencem}} jmenovati.“ Byla to slova trpká, avšak pozorovati, žeť oba ti pánové dobře se srovnávati nemuseli, ano že již jakási disharmonii mezi nimi panovati musila. Kdo zavdal k hněvu příčinu aneb bylo-li podezření Čelakovského mylné čili nic, to vyložiti neumíme. Ostatně projevil Hanka sám, co myslí, a pravil rovnou měrou, že kdo rozuměti chce páně Čelakovského „Panně jezerní“, třeba mimo original vzíti ještě německé a polské přeložení a jest dost co dělati.“ To by bylo ještě ušlo, kdyby Hanka ve Květech r.&nbsp;1835 se nebyl dotýkal osobnosti Čelakovského a tam mu nebyl spílal dekretníků slovanského řemesla spisovatelského, řka konečně: „Ale kdo může za nemoc, která člověka dráždí a popouzí? Vždyť víme, že toho neučinil tehdáž, když jsem mu sebrané slovanské národní písně a přísloví česká dal, bylť vděčen a přátelsky se ke mně měl. A to jest příčina, že se z něho tak směšný Vrtipata udělal, a že jest výborná hlava, tím více se ho varovati třeba.“ Roku 1822 vyšel první díl „slovanských národních písní“, kterýž Čelakovský dedikoval Hankovi. Avšak nyní popudil se Čelakovský tak proti Hankovi, žeť dedikaci ve svém vlastnoručním exempláři písní slovanských vytrhl a po témže Hankovi ty nejohnivější střely svých perných satyr a žíhavých epigramů metával. Avšak i v Květech musel Čelakovský podstoupiti boj s bujnými mladíky. Tyl přeložil Raupachovu veselohru „<span lang="de">Die Schleichändler</span>“ a nazval ji „Pašáci“. Provozovala se dne 6.&nbsp;ledna. Na to si divadelní referent Chmelenský vyjel ousměšně ve „Včele“, řka, že prý se čtlo na návěštích větším dílem „Pasáci“. Dne 26.&nbsp;ledna dával se Chmelenského překlad Raimundovy frašky „<span lang="de">Der Bauer als Milionär</span>“ — „Selský milionář“. Tu zase si vyjel Tyl na Chmelenského, že prý neměl napsat {{Prostrkaně|sedlský}} milionář, proto že se neříká: pekařský, řeznický nebo mlynářský milionář. Z takových pitomých půtek rostlo kvašení z obojí strany a Čelakovský, starý Hromotluk, vida a nahlížeje, žeť dobrotou a shovívavostí na poli literáckém málo se pořídí, počínal sobě, jak tvrdí biograf Tyla Václav Filípek, při takových příležitostech velmi zostra, vyjížděje hned s hrubou střelbou do pole. Tak na příklad pro pouhé '''s''', jakéž v Máchově básni, v „Marince“ ve Květech (sklesna v prach za sluncem {{Prostrkaně|roztru}} ruce) náhodou nebo nedopatřením bylo vynecháno, udeřil na velký buben, aby na posměch vystavil „ubohého básníka s {{Prostrkaně|roztřenýma}} rukama“. Tyl na to odpověděl; mezi jiným tu pravil: „Pracovníků na roli dědičné jesti mezi námi, bohužel! hrstka nevalná: k čemu tedy vtipem nevčasným mezi sebou se škádliti?… Mizerné '''s'''! Hodno-liž toho, že proň {{Prostrkaně|závist}} zuby vyšklebuje, že se dobří horší — že se maří času i papíru… Jenom kde nadutá zpozdilost hlavu prázdnou pozdvihuje, aneb zhnilá malátnost smrduté své oudy rozkládá, napni, Včelo Česká, ostré žíhadlo; pokoušením se spisovatele „Obrazů ze života mého“ ani cti, ani prospěchu nezískáš. Mírně, vlídně, neúhonně, bratrsky máme kráčeti, ruku v ruce, k velikému, jednomu cíli — k Vzdělanosti a osvětě: K čemuž tedy jedni druhým na obapolné dráze klásti překážky?“ — Čelakovský se na to pak ozval velmi ostře a Tyl též opět odpověděl. V Květech ve článku „Dobrodinci mému“ str.&nbsp;427 r.&nbsp;1834 stěžuje sobě Tyl, že mu redaktor „Včely“ spílal kaňhalů, trubačů, nedouků, třeštíků, hrubianů, ba i vzteklých a šílenců. „To jedině mi za zlé pokládati nebudete,“ píše konečně Tyl, „že si sám Váš přípis na pergameně opsati chci, abych — bude-li kdo někdy životopis Váš psáti — nejdůležitějšího mu podal pramene. Cokoliv jste jiného o mém humoru, mé geniálnosti a o Květech povědíti ráčil, mlčením opominu milerád; hnusnou hádkou jsme již dobrých lidí dosti pohoršili a trpělivých čtenářů omrzeli.“ Nechceme dále líčiti, na které straně ležela pravda, jisto jest a nikdo nám upírati nehude, žeť kritika přísná, poctivá vždy naší literatuře byla sůl v očích. Byl-li kritik spravedliv, pravili, že prý na ten český svět nosejčkem svým hledí tuze s vysoka; což měl kritik u nás činiti? — U nás kritika není domovem. Buďto chválíš, buďto tupíš napořád; ty dva extremy u nás platily. Avšak <span lang="la">in medio virtus</span> — pomlč vše mlčením, jak to činíme v těch velkých politických žurnálech, — tak nejlépe zabíjíš. Nemůžeme tedy sobě stěžovati na to, že byl Čelakovský příliš ostrý, neboť láska k vlasti jím hýbala a ne každý ještě malířem, mněl Čelakovský, kdo umí barvy třít. Ostatně popudil jest přísný Čelakovský proti sobě dosti nepřátel a sen příznivců jeho záhy se vyplnil: Polska dokrvácela; měsícem říjnem 1831 dostala se pod moc Rusův. Pádem Polsky zničen jest revoluční princip v Evropě. Polská ojčizna se vystěhovala do ciziny. Pokoření Poláci podali 1834 carovi ruskému adressu poddanosti a věrnosti své, než car nepotřeboval nyní více písemních důkazů: vojsko ruské přetrhlo, jak doufal, revoluci polskou; vojsko ruské dovede nyní vládnouti. I oslovil car deputaci polskou slovy přísnými, kteráž nemile působila na Čelakovského, jenž ačkoli revolucí Poláků nehájil a hájiti nesměl, nyní pohnut lítostí a hněvem co pobratim kmene podťatého jal se v novinách pražských cara porovnávati k chanům mongolským, druhdy panovavším nad Rusi. Čelakovský měl tolik a tolik nepřátel, proč by který se neměl zavděčiti vládě ruské a sloužiti jí co agent ruský a udavač? V jednom epigramu táže se pak Čelakovský, co padouch ten, jenž lid poctivý lstivě, tajně, lichodějně byl černil, nyní asi v pekle páše? Tamto pak čertíky za dobré chlapíky udává prý u satanáše. Jisto jest, že Tatisčev, vyslanec ruský ve Vídni, o této urážce se dozvěděv, ihned podal stížnost u vlády rakouské, a Metternich a Sedlnický neměli jiného na práci, než nového sobě získati přátelství a dvora ruského potrestáním vinníka. Aby se však těm Čechům nezachtělo více dělati také v politice, musel trest pro výstrahu býti exemplární, ačkoli dotčený závadný článek v presidiální kanceláři byl censurován. Čelakovský byltě v prosinci 1835 zbaven netoliko redakce pražských, vládních novin, anobrž i suplentství professury.

V těchto letech stál Čelakovský po dlouhých hořkých dnech na vrcholku slávy a štěstí svého, avšak čím výše osud v životě veřejném jej byl postavil, tím více ubývalo štěstí a poklidu vnitřního; ani výhodné a důstojné postavení, ani besedy, s přítelem Purkyní a jinými vzácnými hosty slovanskými, Vratislavu navštivujícími, prožité nesmířily jej s osudem. Musa, kteráž i v nejtrudnějších dobách života ho byla těšivala, opustila jej a nespokojenost nesmírná trápila ho, poněvadž, jak se tomu v skutku podobalo, měl za to, že vyhnán jest z vlasti mezi cizince, již mu nerozuměli, již se toliko z pouhé lidskosti nad ním byli slitovali, již mu poskytli velkodušně, čehož se mu ve vlasti české, kterouž z celého srdce miloval, nedostávalo — důstojného postavení a — chleba. Avšak, an se Čelakovský kochati mohl v materielním blahobytu svém, neustal osud jinak zase blesky žhavé na hlavu nespokojenou metati. Dne 27.&nbsp;dubna&nbsp;1844 zemřela jeho milá choť, v růži stolisté opěvaná {{Prostrkaně|Marie}} v 34.&nbsp;roku věku svého. Tohož roku zavítal o prázdninách do Prahy a hledaje vychovatelku pro osiřelé čtyry dítky své, uzřel Antonii Rájskou, slavnou vychovatelku pražskou, kterouž dne 2.&nbsp;dubna&nbsp;1845 pojal za manželku, dada dětem svým matku pečlivou. Z manželství toho narodilo se dvé dítek ve Vratislavi: {{Prostrkaně|Jaromír}} r.&nbsp;1846 a {{Prostrkaně|Bohuslav}} r.&nbsp;1848.

Týž byl osud muže, Čecha skrs naskrz, jemuž česká půda a česká společnost, jemuž česká vlast tak na srdce byla přirostla, žeť s puklým toliko srdcem s Čechy se mohl rozloučiti. „Působeni jest tak rozmanité, že se ovšem diviti třeba, jak týž duch tak mnoho a tak odporných sobě prací podnikati a dodělávati mohl. Básník sbírá roztroušená slova zahynulých Slovanů polabských a zakládá a doplňuje slovníky! Sběratel písní a přísloví národních rozebíral a vykládá duchaplně staré zbytky písemnictva! Výtečný spisovatel původní neštítí se unavující práce a sestavuje knihy čítací! Rozličná jeho činnost dává mu tolikéž práv k naší vděčnosti; nesmrtelnosti jmena dobyly mu jeho „Ohlasy“. Duch jeho básnictví jest čistě národní; ten hravý vtip, ta lehká, usmívavá satyra, jež provívá básně jeho, zní též z našich básní národních. Kdyby nezůstalo z básní jeho, leč „Ty český sedláčku“ aneb „Cikánova píšťalička”píšťalička“, žil by vždy v paměti naší. Avšak nejen lyrické, i epické básnictví vilo mu věnce; kdož se neobdivoval baladě „Toman a lesní panna“? I v jiném oboru, polobásnickém, pohyboval se šťastně duch jeho, v didaktickém básnictví, v satyrách, epigrammech a krátkých důmyslných básničkách.“ Tak praví estétik o Čelakovském, jehož písně po vlasti se rozléhají. Snad se mnohý na tom pozastaví a dí nám, žeť sobě Čelakovský sám nepřátele proti sobě popudil; ano že kdyby tiše na dráze básnické byl pokračoval, jeho duchovní plody, jeho vědecká pilnost, jistě by se uznání nebyly minuly. Arciť, ouplně přisvědčujeme; avšak zbavte Joviše blesků a kažte, aby hromy vládl; utlačte v geniu pružnost ducha a kažte mu býti geniem; oslepte básníka a kažte, aby zpíval; vyrvete srdce z útrob vlasteneckých — a nyní kažtež, aby dýchalo láskou k Vám.