Dějiny Těšínska/Zákonník knížete Václava. Smrt Václava: Porovnání verzí

Nejčilejší život rozvinul se v Těšíně, když sjela se tam šlechta k zemskému právu. Bývalo to dvakrát do roka a sice v pondělí před hodem seslání Ducha Svatého a v pondělí před svatou Kateřinou. V první den zavítali stavové všichni, to pod pokutou pěti hřiven do Těšína, aby oslavili přítomností svou zahájení práva zemského. Kníže pak „jak od starodávna bylo"bylo“, hostil soudce jednou za den na zámku.

Slavnostně zahájen ''soud''. Za stolem na nejvyšším místě posadila se Jeho Milost Knížecí aneb jestliže tu nebýti ráčila, pan maršálek zemský „držel"„držel“ místo knížecí. Vedle tohoto místa knížecího po levé ruce za stolem usadil se kanclíř zemský a stav rytířský; po pravé ruce stav panský. A jak právo zasedlo, stáli při dveřích čtyři Valaši hajduci a dva holomci ozbrojení „až do vzdání soudu"soudu“, nikam neodcházejíce.

Před soudem netrpěno žádných slov hanlivých, důtklivých, zuřivých, křiklavých neb nerozvážných a kdo křiku zastaviti nechtěl, „toho páni soudci podle provinění velikosti a uznání"uznání“ rathúzem trestali. V radnici byl totiž sklípek, z něhož takový křiklavý člověk vyjíti nesměl, až ho propustili.

Ku právu zemskému bylo lze pohnati i samého knížete. Vidno to z tohoto prohlášení: „Pokudžby se kterému z pánů neb rytířstva od nás neb budoucích erbův a potomkův našich nějaké ukrácení býti zdálo, ten každý bude moci nás i erby budoucí, potomky naše ku právu zemskému popohnati a my slibujem k tomu právu státi a právu býti, nálezy trpěti..."“

Zákonník tento přijali stavové až po smrti Václavově a byl dlouho v platnosti. Vyšel tiskem v Olomouci r. 1592 a sice jazykem českým pod názvem „Práva a zřízení knížectví Těšínského"Těšínského“. V praesidialní kanceláři krajského soudu těšínského chová se úřadní opis tohoto zákonníka s potvrzením císařovny Marie Terezie a vlastnoručním jejím podpisem.

Dva bratři v soudě sedět nesměli. „Jestliže který soudce s původem neb obžalovaným blízkost měl"měl“, musil vstáti prve než pře začala a oznámiti to. A kdyby nebyl vstal, nýbrž „blízkost"„blízkost“ svou zamlčel, byl za to potrestán.

Přihodilo-li se, že někteří obyvatelé ''o meze neb hranice'' v rozepři byli, soud položil jim „rok"„rok“, totiž ustanovil stání a potom odebral se na ta místa, o která rozepře byla. Tam na těch místech soud si počínal, jak starodávný pořádek ukazoval. Aby označeny byly pravé hranice, dal soud vysýpati kopce a potom dostal pan sudí „dvě hřivně"hřivně“.

Na mezích přijímána ''přísaha'' podle starodávného spůsobu: Měšťan svědčil kleče s odkrytou hlavou s podnešenými prsty, bez zbraně všelijaké. Lidé selští svědčíce, byli svlečeni až do košile a museli bosi kleknouti do hrobu, který k tomu konci byl vykopán, aby se tam přísahati mohlo. V hrobě klečíce, přísahali svědci, nemajíce při sobě zbraně žádné ani nože. Co páni soudci strávili, všecka jídla, pití a obroky, všechno se sepsalo a každá věc zvláštně „pokřtěna"„pokřtěna“ a potom sudímu předloženo, aby podepsal, co se utratilo. A ten, kdo při ztratil, zaplatil všecko.

''Zahaleče a běhouny'', kteří pracovati nechtěli, nesměla trpěti ani žádná obec ani žádný obyvatel, nýbrž tací lidé byli vypovídáni a odbýváni. Hry a tance noční, konečně na vsích i jiné rozpustilosti pán každý na svém gruntě byl povinen „zastaviti"„zastaviti“ a to proto, aby lidé na živnostech nehynuli, mrhajíce své a zahálejíce a tak sebe, ženy a dítky své v nouzi a chudobu přivádějíce.

Obsahujeť článek 18 „Práv a zřízení knížectví těšínského"těšínského“ toto ustanovení: „Před soudem ''česky aneb tomu jazyku podobnou řečí a ne jináče'' ode všech cizích i domácích mluveno a pře vedeny býti mají."“ Řečí podobnou češtině myslil zajisté kníže Václav nářečí slovanské, v jakém lid na Těšínsku mluví.

Článek 19 pak káže: „I nálezové a výpovědi jazykem činěni, vypovídáni a psáni pod sěkretem (pod pečetí) páně maršálkovým aneb pana sudího vycházeti, do knih zapisováni a stranám od pána kancléře vydáváni býti mají."“