Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 3.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m −Kategorie:Části, −duplicitní prázdné řádky |
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
'''O spravení sobě potřeb.'''
''Přípravy na cestu.''
----
Řádek 17:
----
{{Forma|proza}}
Třetího dne měsíce Máje jeli jsme z Benátek po zátoce až k řece vlasky Brenta, latině Medoacus řečené, a na tu jsme se proti vodě nahoru až do Padue dali. Však na té cestě také mistrovský nález jsme spatřili. Nebo vykonavše cesty pět mil vlaských z Benátek, přijeli jsme k jednomu místu, il carro de luzefusina vlasky řečenému, a jest hráz mezi mořem della laguna a Brentou nasypaná, kudyž před lety řeka do laguny padala, ale nyní mimo tu hráz udělanými příkopy stranou obrácena jest k místu jednomu, vlasky Malamoco, kdež do moře přes splav vpadá, pro kterýž žádná lodí dolů ani nahoru bez pomoci lidské projeti nemůže. Mají zajisté kolesa nízká a nástroje k tomu nákladně a mistrovsky spravené, že když která lodí buď z důli aneb shůry přijede, lidé z ní vystoupíc, tu lodí, aneb jakž tam slove barca, těmi přípravami upevní, a nahoru vytáhnou aneb dolů spustí beze škody; a odtud potom každý kam chce jeti může. Ten obmysl a náklad na časté opravy a lidí k tomu chování proto páni Benátčané spůsobili, jedno aby voda, jsouc velmi vzteklá a zanášející, tu na tom splavu se pozdržovala, písek sadila a do zátoky Benátské ho nenesla. Nebby tou příčinou (jakž toho dosti s svou škodou před tím poznali) mohla naposledy grunt až do města nanesti, žeby se suchou nohou do něho od země choditi mohlo, a takby to pevnost města zrušilo. Druhé, aby bylo místo pevnosti a překážky, komukoli denním aneb nočním a zvláště nepřátelským spůsobem do města se plaviti.
3. dne měsíce Máje vyjevše na bárce zřízené, z nichž vždycky dvě v noci a dvě ráno sem i tam z Benátek vyjíždějí, do Padue jsme po vodě připlouli, učiní 25 mil vlaských; a právě téhož dne arcikníže Ferdinand ze Štyrského Hradce Jeho Milost do Padue přijeti a v klášteře svaté Justiny, v němž mniši řádu sv. Benedikta jsou, bydliti ráčil. My pak abychom hospody obecní, pro kterouž jsme z Benátek odjeli, i tu prázdni byli, najali jsme sobě komoru, u nich camera locante slove, a tu jsme jedenkaždý od osoby za měsíc za stravu a obydlí po 9 korunách platili.
Město Padua, latině Patavium, a stolice arcibiskupská leží v kraji ager Patavinus, česky Paduanský kraj, těmito latinskými verši obmezeném : Muso, Mons, Athesis, mare certos dant mihi fines, totiž : od půlnoci potok, Muso řečený, od západu hory Euganei blíž k Vicentii městu, od poledne Athesis řeka, od východu moře Benátské pomezí kraje toho činí; jináče Venetia, maria Tarvisana, Lombardu, Transpadana Gallia, Transpadana Italia kraj okolní sloul a podnes slove.
Jest pak město Padua starodávné, od Antenora Trojanského (o němž nahoře při vypsání města Benátek jsem oznámil) založeno, kteréž až do těchto časův slavné zůstalo. Domův v něm do čtyr tisíc býti má, a před lety 97. mělo jich na předměstí do tří tisíc, kteréž však Benátčané pro strach obležení od císaře Maximiliana toho jména I. s šesti kláštery panenskými, čtyrmi mužskými, pěti farními kostely a sedmi špitály do gruntu zbořiti dali.
Mostův přes řeku Brenta kamenných pokládají třidceti devět, a mezi nimi jest jeden jménem jedné sedlky nazvaný, kteráž když do města pro strach vojska Maximiliana císaře s jinými mnohými utekla, a jedné chvíle od vojákův Benátských strany poctivosti své v nebezpečenství byla, přes ten most jim ucházejíc do vody s něho dolů skočila, a vyploula beze škody, poctivost svú zachovavši, aby jiní příklad brali všelijak cti své hájiti; ačkoli nyní přísloví u nich jest: Villanos generat tellus Paduana diablos, to jest:
Jest také u nás neslýchaný obyčej, kterýž v Padui i jinde ve Vlaších a Francouzsku často přichází, totiž že dlužníci, kdyžby vězení pro dluhy ujíti chtěli, statek svůj právně věřitelům svým všecek postoupí, a již dále ničímž jim povinni nebudou; lečby zase něčeho nabyli, a žeby tím postoupeným statkem všem zaplaceno nebylo, i budou doplacovati povinni. Však aby vždy nějakou pokutou a posměchem pro dobrý příklad trestáni byli, jest na obecním místě před radnicí kámen k tomu naschvále, místem nějaký obraz, jako lva atd., připravený, a slove lapis vituperii, lapis ignominiae, lapis cessionis bonorum etc., totiž: kámen posměchu aneb kámen postupování statku, na kterýžto kámen, když kdo statek svůj pro dluhy všecken postoupí, vodí toho dlužníka biřicové nejprvé s trubačem po předních ulicech města, až jej k tomu kamenu přivedou, kdežto jemu aneb on sám sobě (s odpuštěním) nohavice odvázati, a obnažený po třikrát naň se posaditi a volati musí : Cedo bonis! totiž :
Město toto na ten čas slavné jest nejvíce pro vysokou školu, latině universitas, kteráž v něm od léta 1222. skrze císaře Fridricha II. založená a znamenitými privilegiemi obdařená jest. Nad kteroužto páni Benátčané tak velice ruku drží, že proto mezi všemi v křesťanstvu nejvznešenější a pro veliké množství učených professorův a učitelův svobodných umění (z kterýchž mnohému páni Benátští do patnácti set i do dvou tisíc dukátův do roka platu dávají) velikým množstvím rozličného křesťanského národu jest plná. Také všech časův slavné a učené muže a lidi vydávalo, z nichž některé toliko, jako Livia, onoho starého a znamenitého historika, dotknu, kterýž za času císaře Augusta živ byl a psal, léta 20. narození Krista pána; v jehožto hrobě léta 1413, v olověné truhle nalezené a potom od předních pánův odtud na radnici vnešené tělo, a při zdi na výstupku radnice postavené s obrazem jeho na mosazi slitým, a mezi jinými podpisy a inscripcími toto jeho elogium, totiž chvála nejpěknější stojí :
Po něm následoval Paulus Jurisconsultus Patavinus, vznešený doktor v právích, a byl za času Alexandra Mammea, císaře Římského, od něhož slavnými úřady ctěn byl; a podnes z jeho spisu práva Římská a císařská na větším díle vybraná a sepsaná zůstávají.
Cajus Valerius Flaccus, vznešený básník, za císaře Vespasiana a Tita živ byl, psal carmina, kteréž posavad v školách mládeži předkládati všudy obyčej jest, byl též rodič Paduanský.
Quintus Asconius Paedianus Orator, ten Ciceronovy řeči velmi pěkně commentoval a vykládal; živ byl za času Nerona císaře. A jiní slavní staří i novotní spisovatelé na mnoze by se jmenovati mohli.
Při tom městě facultas medica, to jest umění lékařského následovníci, velmi slavnou a nikdež jinde podobnou zahradu mají, v kteréž nejvíce byliny, koření, kvítí atd., co se jich na světě dostati mohlo a může, velikým nákladem pánův Benátčanův i svým vlastním chovají a opatrují. A to pro mládež a študenty umění lékařského a apatykářského, aby tu jako na divadle domácí i přespolní byliny vlastně a očitě znáti se učili, jich moc a užitek věděli; bez čehož by ani jeden nebyl, který by všecky, jak se v té zahradě nacházejí, pokad živ viděti mohl. K tomu mimo několik zahradníkův jsou nařízení dva professoři aneb učitelové, kteříž každý týden dvakráte i víc s houfem študentův do ní chodí, a každému pořád o každé bylině, i coby se jich kdo zeptal, oznamovati a vypravovati na místě povinni jsou; což ovšem s velikým podivením nad umělostí a pamětí jejich každý slyšeti může. Jest tato při té zahradě nezadní obzvláštnost, že které byliny vodní, ty při vodě, které skalní, při skále, které v píscích, při zdech a jiných místech rostou, také při těch nákladně jsou spravené. Nad vraty té zahrady jsou tato slova napsaná:
* 1. Na vrata aneb dvéře zahrady netluc prvé, nežli den sv. Marka Evangelisty přijde, ani před dvamecítmou hodinou.
* 2. Kdyžby do zahrady všel, s cesty obecné a přímé na postranní se neuchyluj.
* 3. Žádných proutkův na štěpích ani štípcích, ani květu, ani ovoce jakého neulomuj, ani kořene vykopávej.
* 4. Kvítkův a bylin subtilných aneb teprv vyskakujících se nedotýkej, ani zemi okopanou nohama tlapej.
* 5. Zahradníkům nepřekážej, ani jim ubližuj.
* 6. Bez vůle vrchního zahradníka nic odtud nebeř.
* 7. Kdožby jináče činil, ten pokutou peněžitou, vězením a vypověděním trestán býti má.
Bylo by mnoho hodného vypisování strany školy, správy její a jiných věcí též školy se dotýkajících; jak mimo obyčej všech jiných škol tuto sami študenti vládnou, rectora a jiné všecky důstojníky mezi sebou a nad sebou z prostředku svého volí a ustanovují, důchody v své moci mají i professorům a všem študentům řád vyměřují, přísnou správu vedou, vypovídáním z města, vězením a jináč, nešetříc žádného, když jen kdo co velikého proviní, trescí, a jiné mnohé věci chvalitebně působí; ale na ten čas není úmysl můj všecko všudy vyjadřovati.
Tehdáž když jsme v Padui byli, slyšeli jsme, žeby papež Clemens Octavus do Ferrarie přijeti měl; pročež jsme nemeškali koně, cavalli a vettura řečené, sobě zjednati a 20. dne Maji do Ferrarie dáti se najíti.
Leží Ferrara od Padue 50 mil vlaských, německých deset, při Padus řece, v kraji Italia togata aneb Romandiola řečeném. To město bylo léta 700. od jednoho místodržícího císařův Konstantinopolitánských, jménem Smaragda, vystaveno, zdmi obehnáno a městem vyhlášeno. Jest v místě neúrodném, avšak rudou železnou (od čehož i Ferraria slove, latině ferrum, to jest od železa) obdařené. Město krásným stavením a paláci, zvláště markrabat, kteříž ku posledku v něm panovali, a jejichž na zámku všech obrazy stojí, i jinými věcmi okrášleno jest. Po císařích Konstantinopolitánských bylo Německým císařům poddáno, jimž je léta 1100. původem pánův Benátčanův hrabinka Mathildis, když císař Jindřich III. jinde zanepráždněn byl, mocí vzala; až císař Fridrich L, Barbarossa příjmím, rodu Estenskému je daroval a jim, dobyv ho, v moc odevzdal. Ti potom od papeže Innocentia IV. léta 1240. z něho vyhnáni byli, však naposledy s Clementem V. porovnáni jsou, a uvolivše se ročně 10.000 dukátův platu stolici Římské dávati, zase je dostali. Nyní před kolikas málo lety od papeže Klimenta VIII., když rod markrabův Estenských vyšel a pomřel, opanováno jest a v moci stolice Římské upřímo zůstává.
Téhož dne v příjezdu našem do města byl držán nešpor slavný u přítomnosti papeže Klimenta VIII., jehožto z zámku na bílém koni jedoucího množství důstojníkův jeho dvoru, světských i duchovních, obyčejným pořádkem provázelo, až ssedší on s koně, na stolici drahou posazen; jehož k tomu nařízení na svá ramena s ní vyzdvihli a do kůru vnesli, kdež pod trůnem seděl a nešpor slyšel. Toto pak vždycky, když ho nesou, buď v kostele aneb na ulici bývá, že lid na kolena padá; a k tomu jsou s hůlkami zřízení, aby na to pozor měli. Sám pak papež pravou rukou ze všech stran křížem všemu lidu požehnání dává; a tehdáž jeden prst na pravé ruce prostým kouskem šátku obvázaný měl.
Na zejtří byl svátek corporis Christi, to jest těla božího, a slavná processí, na níž množství nejprvé confratrií, bratrstva rozličných řádův s svými kříži, po nich preláti od nižších až do nejvyšších, samých biskupův 54, kardinálův 27, vše před nebesy šlo; pod nebesy sám papež Kliment s odkrytou hlavou nábožně kráčel, a svátost s monstrancí nesl až do hlavního kostela, kdež osobně zpěvavou mši sloužil; odkudž potom s velikou radostí všeho lidu do svého zámku se navrátil. A bylo se tu v pravdě čemu podívati. Nebo všickni papeži ku poctivosti, co nejvíc mohli, všelijakých slavností a kratochvílí nastrojili; protož i on, že jest tehdáž město pod svou moc odúmrtním právem dostal, nejprvé do něho přijel, a k dědictví sv. Petra připojil.
{{Konec formy}}
|