Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 16.: Porovnání verzí

| TITUL = Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první

| AUTOR = Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

| ČÁST = Kapitola 16.

| PŘEDCHOZÍ = Kapitola 15.

| DALŠÍ = Kapitola 17.

''Výslech u brány. Pohodlí v klášteře. Obyčej mytí noh. Procesí.''

Dostavše se k bráně města, kteráž sloula Joppenská, dále jsme jíti nesměli, ale tu mezi branou čekati musili, až pro nás sotto bassa, turecký subassa, hejtman zámku a soudce zločincův, s některými jinými v nákladných šatech přistrojenými, sotva po dobré půldruhé hodině přišel, a teprva nás prvé pro dlouhé čekání velmi tesklivé, skrze trucelmana, dosti ještě dlouho, kdo a co i odkud jsme? též i na jiné věci se vyptával; ale krátce odbyt, žebychom Francouzové a někteří Benátčané byli, a tak dále na jiné jeho otázky odpověd mu dána. Kázal nám tedy do města za sebou jíti a vedl se s námi skrze malé ulice, na levou ruku blízko zdí městských k straně půlnoční, až jsme k klášteru sv. Salvatora přišli. Tu jakž jsme do dveří vešli, naše tlumoky a karnýře složiti jsme musili, kteréž nám Turci všecky přeštárali, však nic nevzali, ale pryč od nás z kláštera odešli a nás tu nechali.

Tu nás jeden bosák jakýmis schody nahoru do conventu vedl, kdežto gvardian s jinými bratřími svými, příchodu našeho očekávaje, nás vítal, a potom do refectorium, kdež obyčej měli jídati, vedl; tu se bratří s námi známili a přátelsky rozprávěli, s nimiž jsme se všemi mluviti mohli, neb byli Vlachové přirození, obzvláštně jeden řádu sv. Dominica a rodem z Sicilie, kterýž málo koliks dní před námi z Konstantinopole přijel a tam se dostal; ten svým ustavičným a hlasitým mluvením i kratochvílením tehdáž i jindy tesklivou mysl a žádost pokrmů za chvíli nám ukrátil, až místo svačiny aneb kollací jídlo každému obzvláštně na malé cínové misce přinesli, také dobrého Jerusalémského vína, jemuž jsem na té vší cestě z Benátek podobně bílého a pěkného neviděl, píti dali. Tu poseděvše a se poobčerstvivše, byli jsme skrze klášter po několika schodech dolův, do jakýchsi dvou komor jedné vedlé druhé, uvedeni, v kterýchž jsme čistá s povlaky bílými a modracemi ustlaná lože našli, a když nám ty komory vykázali, do obou jsme se ubytovali a v nich se rozhostili.

Po malé chvíli přišel k nám vicarius, oznamujíc, abychom nahoru přišli, že nám mniši, dle starobylého obyčeje, nohy mýti budou a již na nás čekají. Tak tedy, davše jemu za odpověd, že se poslušně najíti dáme a za ním přijdeme, starali jsme se, jakbychom nějak uctivěji a švárněji, nežli možné bylo po tak daleké a nepohodlné cestě, před ně předstoupiti mohli; v tom jsme shlédli nedaleko od těch komor čisternu, z kteréž jsme i hned s ochotností vody navážili, a tou sobě každý jak mohl naspěch sám nohy umyl; byla velmi studená a čistá, pročež v ní také víno v nádobách k stolu chladívati obyčej měli. Potom jsme vyšli nahoru na jakýsi neveliký altán, nedaleko refectorium, kdež nás gvardian s jinými bratřími očekával; tu byl přes stolici pěkný nový turecký koberec prostřený, a vedlé něho vannička měděná s teplou vodou, vařenou s rozličným vonným a dobrým kořením, jako rozmarinou, levandulí atd.

Na tu stolici velel gvardian vždycky jednomu po druhém sedati, a noh svých dvoum mnichům podávati; kteříž je pilně a dobře umyvše, pěknými plenami aneb rouchami otírali, a naposledy pravou nohu každému políbili, až nás všecky tak spořádali. A však dokud to mytí trvalo, gvardián s jinými bratřími a námi, kteříž jsme tehdáž neseděli, všickni okolo toho, jehož jsou myli, klečeli a některé hymny zpívali, až jsme všickni zmyti byli. Po té lázni dali každému po voskové hořící svíci, a tak všickni bratří po páru ven z toho místa, gvardian za nima, a po něm my týmž řadem do ambitu jsme šli, a vůkol něho obcházejíc Te deum laudamus zpívali, až přišedše do kostela začali complet a potom letanii zpívati.

Po dokonání toho všeho předstoupil gvardian před jeden oltář, a obrátiv se k nám, pěknou řeč v vlaském jazyku učinil, oznamuje, žeby před lety padesáti obydlí pravé a vlastní kláštera jejich na hoře Sion bylo, právě tu, kdež kaply a oltářové na předních místech skutkův a činův Krista pána jsou, jako: kde jest s svými učedlníky poslední večeři beránka velikonočního držeti a velebnou svátost oltářní naříditi, kde svým učedlníkům nohy vlastníma rukama mýti, i potom po z mrtvých vstání jeho, kde jsou apoštolé a učedlníci pro strach židovský nejednou se skrývali a svá shromáždění mívali, jako tehdáž, když jest pán Ježíš dveřmi zavřenými k nim všed, k nim "Pokoj„Pokoj vám"vám“ řekl; a podruhé v témž spůsobu mezi ně přišed, svatému Tomášovi Didimovi makati se dáti, a kde jest Ducha svatého v spůsobu viditelném na učedlníky a církev svou nejprvé s nebe seslati ráčil; jakž o tom doleji na svém místě položeno bude.

Nyní pak od Turkův již z druhého vytištěni jsouc, aniž možné jest do něho kterému křesťanu vjíti, lečby Mahometánem býti aneb ohavnou smrt trpěti chtěl, když v tomto klášteře zůstávati musejí, že jsou z jistých indulgencí Jeho Svatosti Papežské, na místě oltářův, kapel a památek kláštera hory Sion, jiní tři oltářové s týmiž figurami do nynějšího přítomného přenešeni, a touž mocí a odpustky obdařeni; pročež abychom se nad tím nezastavovali, ale myslili, že tak platně na tom místě těch památek uživeme, jakobychom tam nahoře Sion osobně byli. A potom nam obšírně figury malované vykládal, i místa, jak jedno od druhého daleko bylo, ukazoval.

Po vykonání těch věcí každý z nás Pater noster a Ave Maria vyříkav, šli jsme za gvardianem a jinými k večeři na jakousi siňci s kostelem se stýkající, že zed mezi nima jest, a tu jsme byli s potřebu na těch malých miskách častováni, i potom, dokud jsme tam byli, na témž místě jsme jídávali; také přidal nám gvardian jednoho mnicha, kterýž nám přisluhoval, všecko strojil a přinesl. Gvardian pak s svými bratřími a s tím mnichem z Konstantinopole jídali v refectorium. Po večeři tehdáž i potom po každém jídle hned z té siňce do kostela jsme šli, a tu pomodlíce se, do našich komor na odpočinutí se odebrali.

V pátek, to bylo 4. dne měsíce Září, ráno vstavše, šli jsme z našich komor nahoru do kostela, kdežto jsme mši slyšeli, a ten celý den v klášteře po cestě odpočívajíce, a někteří z nás klášter procházejíce a jej spatřujíce, jsme zůstali.

O tom klášteru mohlbych mnoho psáti a jej ze vrub jak jest vnitř i zevnitř, i každý pokoj neb kout v něm vysvětliti; ale poněvadž se na tom místě žádné paměti skutkův božích za starodávna činěných nenacházejí, a jiní v svých knihách o něm mnoho píší, něco kratičce pro menší zaneprázdnění čtenáře upřímného vůbec dotknouti nepominu.