Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl druhý/Kapitola 25.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m {{Poznámky pod čarou}}, −Kategorie:Části, −duplicitní prázdné řádky |
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
'''Stručné vypsání země mouřeninské, jináč Abyssinské.'''
----
{{Forma|proza}}
V první knize, kdež jsem rozdílných národův náboženství, v městě Jerusalémě při hrobu božím vykonávané, vypisoval, pominul jsem o Abyssiních psáti, proto že jsem je až k této kapitole poodložil; výš pak proto, že při zemi Egyptu leží, zmínka o nich učiněna býti musila: ale tuto, již zcela o tom národu a zemi v kapitole této vypisovati jsem umínil.
Země Mouřeninská od starodávna slove latině ''Athiopia'', nyní obyčejně ''Abyssinia'', a národ ten ''Athiopes'' aneb ''Abyssini'', totiž Mouřeninové, kteříž od velikého horka nejčernější a nejopálenější mimo jiné lidi na světě jsou. Leží ta země v Africe a mezuje k straně východní od začátku bran moře Červeného při Oceanu až k Suaquem městu tureckému k Egyptu náležejícímu; však tu toliko jediný přístav ''Ercoco'' řečený drží, ostatní někteří králové Mouřeninští a pohanští, však na díle Turku poddaní, v své moci mají, a Turci před padesáti lety některé jejich přístavy opanovali. K straně půlnoční leží Egypt a ''Nubia'' poušť; k straně polední moře ''Oceanus'', však nedochází moře, ale leží mezi tím několikera království svobodná, jako ''Mon. hemuge, Adel etc.''; k straně západní pouště a hory Afriky, k té straně ''Libia. Damianus a Goes.''
Někteří historikové, jako ''Horat. Malaguccius, Marc. Ant. Sabellicus'' a jiní vyčítají do 60 království, nad nimiž žeby měl král Abyssinský <ref>Abyssinský král má do šedesatera království</ref>.
Ta země jest úrodná, žita, ječmene, pšenice, vaření rozličného, ovoce, pomorančí, citronů, limounů atd., medu, cukru hojnost a dostatek se v ní rodí; vaří pivo z ječmene; víno mají, však musí míti na ně od císaře dovolení; zvířat, slonů, koní, mezků, jelenů a jiných pitomých i divokých hovad; zlata, stříbra, mědi, železa a jiných kovů, toho všeho dostatek u nich jest, ale neumějí s tím zacházeti, aniž takových příprav k dobývání a roztápění nemají jako u nás; pročež všecko povrchně a odpolu vyhledávají a dělají, ano tak hloupí jsou, že neumějí ptáků lapati a ryb loviti, než co zastřelí a rukama polapí, to jest jejich. ''Thomas Junta. Paulus Polus''. Daně a platy králi svému dávají z úžitku země, jak jim co kde přináší: kde zlato mají, dávají zlato; kde pastvy a lesy pro dobytek, tu dobytek; kde sůl, tu sůl, a tak dále o jiných zrostech zemských; a není žádný bohatý ani chudý, veliký aneb malý osvobozený, každý jest přímo císaři poddán; není tam stavův vyšších aneb nižších, všickni jsou sobě rovni v poslušenství a poddanosti, a není žádného rozdílu osob, mimo úřady, a k těm přicházejí skrze hrdinské činy a vzácné služby králům prokazované.
Dvoje léto a dvojí zimu mají, kteréžto ne zimou aneb teplem rozeznávají, ale samými prškami a jasným časem. Povětří a krupobití, kteréž by škodilo na úrodách, tam nebývá : však naproti tomu mívají tam kobylky veliké a v tak velikém množství, že celé krajiny vyžírají a v tak velikých hejnách létají, že když se usadí, na několik mílí zemi přikryjí a osadí, od nichž každého roku znamenitou škodu snášejí. Mince žádné nemají, a rázu žádného na zlato aneb stříbro nebijí, toliko kusů zlata čtverhraných na loty, víc neb méně, užívají.
Země jest prostředně lidná. Měst málo mají, a ta všecka nehražená jsou jako vesnice, jichž tam mnoho jest; největší město okolo 2000 domův má, a ti jsou prostě staveni. Než kostelův slavných, velikých a nákladně stavených, jak na vrších tak i v údolích veliké množství jest, a dělí se na kláštery, fary i kaply jako u nás; a mají-li u nás důchody a platy nadané, mají u nich ještě větší; a mnichů, řehol mnoho tisíc, kteříž nad sebou nejvyššího biskupa mají, ''Abna'' řečeného, tím se spravují, a ten vším jako papež vládne. Nejvíce lidu se drží a nachází při dvoře císaře, aneb jakž jej obyčejně nazívají: ''presbyter Johannes'', totiž
Angota
Když se hnouti má, vyšle napřed stan svůj jeden hedbávný bílý na znamení, že se tu osaditi míní; a tu se hned všecko k tomu místu stěhuje, však každý ví jak daleko od vůkolí stanu, tak že v brzkých dnech tábor osadí.
Potom když se sám na cestu vypraví, tu hned napřed jedou úředníci jeho dvorští, a pokaždé o polednách a k večeru, kde by zástavu míti měl, zastavují se a jeho, až přijede, očekávají (neb někdy 5, 6 i více dní cesty daleko se stěhuje), až k tomu bílému stanu přijíždějí; tu stany ostatní knížete svého rozbijí, pro kněžnu, pro přední úředníky, pro kostel, kuchyni, šatnici a jiné dvorské potřeby, a každé stany, jak kteří k sobě přináležejí, pospolu přistaví a čalouny rozličnými z bavlny aneb hedbáví jako zdí obtáhnou a obmezí, vůkol pak všeho dvoru plot z dříví opletou aneb koberci obtáhnou na míli i dáleji. Po té nesou na hlavách lidé, jichž několik tisíc bývá, šaty, tkaniny, klénoty, zlato a jiné drahé věci v košících na zámky zamčených; při těch jest nařízená stráž, a komu nenáleží, žádný se k tomu zástupu jako i k prvnímu přimísiti nesmí pod hrdlem. Za nimi v některé míli jede na koni aneb na bílém mezku kníže, zlatou korunu na hlavě maje a kříž zlatý v rukou, za záslonami pěknými; tak podobně také kněžna, kteréž žádný, leč třikrát v roce na slavnosti, viděti nemůže. Před nimi vedou mnoho pěkně připravených koní a mezků, mnoho jede pánův a rad tejných, kněží a co jiných jemu a kněžně přisluhujících pacholíkův urozených a panen : však z těch ho žádný nemůže viděti, nežli koliks málo osob, kteří s ním za záslonou jeho jdou; nebo ani ti, kteří záslony nesou, ho viděti nemohou. Stráže pak některý tisíc osob vůkol na míli jedou po tlupách, a žádnému blízko k té tlupě knížecí přiblížiti se nedají. Zkrátka u veliké slávě a cti jest mezi tím nebohým lidem, nemenší tolikéž moc svou nad nimi má; nebo tak jsou jemu poddáni, by komu třebas kázal, aby se sám zahubil, tedy na pouhý rozkaz jeho neobmešká toho učiniti, a tak veliký pán jako chudý v jeho moci jest a v ničemž se mu protiviti nesmí, nýbrž jako boha ho poslouchají, a spíše přísahu pod jeho jmenem nežli božím vyplní. Šířeji o jeho řádu a obyčeji při dvoře a správě neb vládě a jiných věcech vypisovati byloby dlouho; ale poněvadž již má cesta k konci svému pospíchá, také takové šíře ukrátím, a jen toliko o tom dvém, totiž o hoře divné a náboženství jich doložím.
Jest hora v jeho zemi v krajině ''Angota'' řečené, kteráž má vůkolí některý den cesty, ze všech stran skalí na spůsob zdí vysokých nepřístupné; toliko po třech cestách nebezpečných, branami a strážnými osazených a upevněných, tam vjíti se může. Jsou nahoře městečka, vesnice, potoky, lesové a jiní vrchové a údolí, a všecky vůbec příležitosti k životu vezdejšímu potřebné.
Na té hoře pro její bezpečnost všickni synové a krevní přátelé knížete bydleti, a pokud jsou živi, zůstávati musejí, Tam se spolu cvičí ve všem dobrém, tak aby, když by kníže umřel, z nich někdo k vládě hoditi se mohl, a tu nešetří toho, buď on synem aneb vnukem a jiným příbuzným knížete : když toliko jest z rodu toho a ctnostným, toho od země vyslaní odtud vyzdvihnou a za pána volí. A tou příčinou to království od mnoha set let při pokojném spravování zůstává, jeden přítel druhému nepřekáží, lidu po sobě nepotahuje, o bezhrdlí a korunu druhého nestojí, a tak mnohému krve prolití lidu i příbuzných, zhoubě země se uchází. Tam pak na té hoře se žení a vdávají a své vychování poctivé i zvůli mají, tak že ačkoli hlídáni bývají a dolů nikam nemohou, však nikoli se odtud sami od sebe nehýbají, aniž se zdráhají tam pospolu ve vší radosti a rozkoši přebývati. Nicméně aby vždy větší bezpečnost stolice královské byla, přes to všecko jest, jakési údolí na též hoře, do něhož jediný přístup se nachází; tam jsou palácové a vesnice některé, a všecky jako na vší hůře příležitosti: tu nejbližší k koruně krevní přátely chovají a jich z toho údolí mezi jiné nepouštějí, tak že se není obávati, aby, ušel-li by který z něho, z druhého průchodu hory ujíti mohl.
Nahoře při vypsání země Arabské zmínku jsem učinil toho, že Mouřeninové, kteříž pod knězem Janem jsou, po dnešní den o tom vypravují, kterak by královna z Sáby, kteráž králi Šalomounovi dary přinesla, slouti měla ''Maqueda'', a že od krále obtěžkána byla a syna z něho porodila Mejlecha jmenem, kterýž v Mouřeninské zemi po smrti královny mateře své kraloval, a potomky krále těch zemí až posavád zanechal, jakž z napřed psaného titule, kterýmž se chlubí, znáti se může. Protož od té doby zachovávají obřízku a obřezují netoliko pacholíky ale i děvečky, čehož však Židé nečinili; a však obřízku na ten čas nedrží za potřebnou, aby opuštěna býti nemohla, nežli z obyčeje, jakožto věc starodávního tajemství plnou.
Víru křesťanskou, praví, že přijali skrze kázaní svatého Matouše, jakž jim toho nasvědčuje ''Dorotheus Synopsi''; a protož za křesťany se vydávají. Však křest dvojí mají, totiž křest vodou a křest ohně, ješto proti tomu čteme v skutcích apoštolských v kapitole 5., že svatý Filip apoštol komorníka Candaces královny Mouřeninské ne ohněm ale vodou pokřtil. Ale oni původ čtení svatého Matouše v 3. kapitole berou, kdež mluvení svatého Jana Křtitele přivozuje :
Spůsob pak ohnivého křtu takový zachovávají : mají olej ''achalecynte'' řečený, v tom omačují rafiji, a nakladouce na to kadidla, zapalují, a nechávají některé krůpěje dolů spadnouti, kteréž kůži zaškvrknou, a předce jakéhosi znamení na jich černé kůži nechají; což po třikráte ve jmeno Trojice svaté opětují. Nejedí také žádných pokrmův Židům v starém zákoně zapověděných, a světí sobotu jako Židé; místo neděle křesťanské.
Vodou křtí děti; když jsou 40 dní stáří, avšak každého roku, dokud živi jsou, křest opětují na jistý den; kdežto v každé krajině rybníky k tomu připravené mají, a tu se shromáždíc lidu množství, do naha se svléci musejí a do vody vstupují, kdež je kněz znovu křtí s jistými slavnostmi; což i kníže jejich se vším svým dvorem, v místě zvláštním záslonami zastřeném, zachovává.
O duchu svatém velice bloudí, nevěříce aby pocházel od syna, než toliko od otce. Svátostí pod obojí, posluhují. O biřmování, posledním mazání nic nedrží.
Spůsob oddávání takový mají: před domem ženicha, a kdo chce, před kostelem aneb v kostele, postaví lůže záslonami obestřené, kdež se ženich s nevěstou posadí; potom přichází kněz, zpívá Alleluja a některé jiné verše, a po dokonání zpěvu ustřihne ženichovi drobet vlasů s hlavy a nevěstě též, a ženichovy, omočíc je v medu a víně, posadí na místo vystřižené nevěstě na hlavu, a zase nevěstiny ženichovi; po té jim oběma pokropí hlavy vodou vonnou a svěcenou, a odtud se domů s veselím a radostí doprovázejí. Rozloučení dovolují z ledajakýchs špatných příčin, když toliko uloženou sumu manželé složí. Kněžím manželstvo dovolují, jakož pak i patriarchové jejich někteří manželky mívali, však spůsobem Řekův, umře-li jim manželka, tedy druhé nepojímají.
V jiných artikulích víry na větším díle s Řeky drží a též učení mají. Kdo více o tom národu věděti chce, ten sobě může čísti ''Don Franc. Alvarez Viag. nell Etiopia, Ludov. Rom. navig. Athiopia''.
{{Poznámky pod čarou}}
|