Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/V: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m {{Poznámky pod čarou}}, −Kategorie:Části
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m jednoduché uvozovky; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)
 
|TITUL | AUTOR = Vácslav Beneš-TřebízskýJosef (Braun)
| ČÁST = V
|AUTOR = Josef Braun
| PŘEDCHOZÍ = IV
|ČÁST =V
| DALŠÍ = VI
|PŘEDCHOZÍ =IV
|DALŠÍ =VI
}}
{{Textinfo
| TITULEK = V
| PODTITULEK =
| AUTOR = Josef Braun
| POPISEK =
| ORIGINAL =
| PŘELOŽIL =
| ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=AL4DAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA)
| VYDÁNO = In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
| ISBN =
| LICENCE = PD old 70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Václav Beneš Třebízský]]
| WIKIPEDIA = Václav Beneš Třebízský
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 28 ⟶ 27:
 
Nelze zajisté přičítati pohodlí či nepilnosti, jak ještě níže dokážeme, jestli lokací na novoměstském gymnasiu hned prvním rokem nedopadla pro studenta Vácslava tak příznivě, jako druhdy na gymnasiu Slanském. Bylť<ref>Tato data dovolil nám laskavé vypsati z matriky vyššího gymnasia novoměstského řed. p. Walter.</ref> v V. třídě v 1. půlletí mezi 110 žáky řaděnými čtyřicátý, ve 2. půlletí šedesátý. Poměrně lépe dopadla pro něho lokací v třídě VI.,
kde v půlletí mezi 97 žáky byl devatenáctý a v 2. půlletí mezi 86 žáky šestnáctý.
 
V Čechách zavládl tou dobou živý politický ruch; počínala ostrá oposice celého národa proti prosincové ústavě sdělané bez Čechů, proti nim i proti českému státnímu právu. Smýšlení proti nové ústavě i proti ministerstvu, na základě její pro „Cislajtanii" jmenovanému, jevilo se ovšem i o slavnostech národních, z nichž nejpamátnější a nejvelkolepější byla slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu. Sextán Beneš byl jí také přítomen
Řádek 39 ⟶ 38:
 
Na Svatojanskou pouť přicházívají od pradávna do Prahy za studenty rodičové, bratří, sestry, . .. Za mnou chodíval jedním rokem otec, druhým matka; střídávali se. Když jsem se vracel ze školy, čekávali na mne vždycky
před seminářem. Seděli na kamenné dlažbě před Salvatorským kostelem; vedle uzlík s pletencem či houskou a v kapse několik dobrých dvacetníků ...
 
Otec mne v té čepici se sokolím pérem nemohl téměř ani poznati. Byl po desítihodimié cestě všecek unaven a starými, s vráskovatělými tvářemi řinuly se mu krůpěje potu, jako
nejbohatší hrách.
 
„Tenkráte měli skoro také takové... Vypadlo to však pro všecky zle ... velmi zle ... Však víš ... A nevím, co bych si počal, kdyby mne připravili o tebe!... Buď opatrný!"
 
„Buďte, tatíčku, beze starosti!"
 
„Inu — inu! Tenkráte začali také jen s čepicemi, a kolik jich skončilo v cizí zemi, že když umírali, nebylo ruky přátelské, jež by jim byla poslední službu z lásky
Řádek 59 ⟶ 58:
I Vltava šuměla velebněji a velebněji jásotem, jímž se nade městem stověžatým chvěl všecken vzduch ...
 
Bylo po jedné hodině, když jsem se opět sešel s otcem na kamenném dláždění před Salvatorským kostelem ...
 
„Až mi z toho všeho jde hlava kolem!... Škoda
Řádek 69 ⟶ 68:
„Karel Sladkovský?"
 
Otec si přejel pravicí čelo, jako by se na něco rozpomínal.
 
„Zrovna přede dvaceti lety o něm mluvíval
Tučkův Jan ... Byli spolu dobří přátelé ... Pamatuji se na to, jako by to vše dnes bylo ... Vojtěch, Pístecký, Kalousové z Libovice ... Přijeli k nám do vsi s červenými čapkami na hlavách a u boků se zahnutými šavlicemi...
Rychtář se pfed nimi tenkráte schoval, aby prý neměl odpovídání... Za nějaký čas přihrčel náhle přede Kvílickou faru vůz a vzali pana pátera... Někde za Prahou prý také jednoho odvezli... A potom hledali Honzíka
Tučka všude... všude... I u nás na hambálka vylezli, všecko z líce na rub zpřevraceli, každou štěrbinu proslídili a do chalupy jim položili vojáky ... Maďary... A když se rozneslo, že v Praze zatkli Sladkovského, zaťukal někdo v noci na zamřížované okénko, vedoucí do komory, a když se z nitra ozvalo: ,Kdo‚Kdo to ?' odpověděl příchozí: ,Já‚Já — váš Jan ...' Starý Tuček přiskočil rychle k okénku . .. ,Pro‚Pro Bůh, chlapče ... utec ... jsou zde ... a ještě bdí... Běda jestli jim padneš do rukou ...',Udám‚Udám se sám ... nic platno, otče . . . Trpěl byste za mne . . . Nebudou mně moci mnoho udělati... Vždyť jsem se téměř ničím neprovinil ... Budou mne musit pustiti co nejdříve!...' A mladý muž, student právník, zmizel potom ve tmě... Od těch dob ho již tatík neviděl ..."
 
Otec se na okamžik odmlčel a oko jeho utkvělo opět na mé čapce ze tmavočerveného sametu se sokolím pérem, pod nímž se skvělo heslo: „Vědě a vlasti!"
 
„Za několik neděl je odvezli všecky z Čech, některé do Uher, jiné do Tyrol a ještě jiné do Olomouce na Moravu... Jana Tučka do téhle pevnosti... A připravili mu v ní za krátko i hrob!..."
 
Tentokráte odcházel otec z Prahy poněkud znepokojen. Měl o mne starost. Jaký div!"
 
Slavnost kladení základního kamene nebyla asi poslední, které se Beneš účastnil v této době „táborů, kdy mužné slovo české letělo sterou ozvěnou od kraje ke kraji, od hrdých zámků se sice odrážejíc zvukem nejstudenějším, ale za to pode střechami doškovými padajíc do
nejzkypřelejší půdy a nejslibněji se usmívajíc." Pokud tato účast byla jeho učitelům vhod, dá se souditi z následujících
slov:<ref>»Akademické listy« I.</ref> „Za let osmašedesátých a dcvětašedesátých odbývaly se v Praze slavnosti, jimž roveň nebylo a snad
nebude. Účastníkům z paměti nevyšly a nevyjdou. Ale druhý den po slavnostech bývalo vždy zle. Kolik ve třídě Čechů, tolik vždycky skorem dvojek. Někomu se za hodinu dostalo dvou i tří."
 
„Wart, Ihr Čechen, ich werde euch schon zu Paaren treiben. A ve svém slovu (professor) stál —"
 
Slova tato týkají se beze vší pochyby professora dra. Pelletra, prednášejícího dějepis, s nímž měl Beneš již v VI. třídě nejednou nepříjemnost, které co živ vzpomínal.<ref>Panu profesoru bylo proti mysli, když jeho žák v dějepisu českém dobře povědomý, nejednou při přednášce se hlásil, aby údaje svého učitele doplnil nebo pozměnil.</ref> Ale v VII. třídě (školní rok 1868.—9.) takováto oprava pojednou vzala na sebe jiný ráz. Beneš líčí to sám:
 
„Jednou jsem vyvstal. Pan professor se dotkl potupnými slovy krále Přemysla Otakara II., Karla IV. a táborských vítězství. Opět ohlušující smích. Pan professor špoulil
ústa jako labužník, když se oko jeho pase na nejzamilovanějším pamlsku. A lámal slavná bohatýrská česká jména jako někdy lámali deliquenly na kole. A mohl je vysloviti
zcela dobře, nejsou tak nevyslovitelna. Co všecko ještě ke každému přidával! ...
 
„Pane professore, my jsme Češi, my ty své předky známe, tak tomu není...!"
Řádek 99 ⟶ 98:
Ve světnici zavládlo náhle hrobové ticho. Ani jsem věru nevěděl, jak se mi tato slova ocitla na jazyku. Ale to vím, že mi tváře hořely jako nejžhavější železo... Ruce se mi také tak chvěly, zraky všech upíraly se na
pana professora jako jehly ... Kolem opuchlých jeho rtů zase ten posměch; ale rozpačitost zakrýti nedovedl. Přistoupil těsně až ke mně. Cítil jsem jeho horký dech a
tváře se mu měnily všemi barvami. Uklouzl mu z ruky i katalog.
 
„Víte-li to lépe, povídejte."
Řádek 107 ⟶ 106:
 
Dotyčný pan profesor ostatně byl s dějepisem, jak se říká, neustále na štíru, zvláště za odpoledních hodin dvakráte v téhodni. Stalo se nejednou, že v „konferenci" mezi nedbalci předčítán byl žák, jenž po celý měsíc ani
nebyl vyvolán. Některá jména měl v katalogu zanesena dvakráte; při těch, jež byla psána s č či š, poznamenány třídy špatné a u oněch s „tsch" dobré, ano velmi dobré. A byli to titíž žáci!!
 
Asi o tři léta později gymnasium opustil a nedlouho potom i Čechy. Někde ve Wiirtemberku či Badensku může si, poslouchá-li ho kdo, překrucovati naše dějiny po chuti."
 
Nezdá se ale, že by byl měl tento Benešem vylíčený výstup s prof. Pellertem nějakých nemilých následků, zjevných ve vysvědčení a lokací Benešově. Co se týče prospěchu Benešova v tomto roce, vykazují katalogy gymnasia novoměstského, že v VII. tř. byl v 1. půli. mezi 62 žáky třiadvacátý a v 2. půlletí mezi 50 žáky pětadvacátý. Rokem
následujícím (1869.-70.) skončily se jeho gymnasialní studie. V oktávě mezi 46 žáky byl devětadvacátý.
 
Řádek 125 ⟶ 124:
 
Jak Beneš na tato svá studia na vyšším gymnasiu
vůbec vzpomínal, o tom zřetelně svědčí jeho slova:<ref>»Akadem. listy« I.</ref>
 
„Jiní přirovnávají své doby studentské k nejrozkošnějšími dnům milostné Vesny, já k jesenním, kde již nikde ani kvítečku, kde noha zadupla podle cesty i poslední vadnoucí
čekanku. Ale tanou mi na mysli přece často — velmi často. Světlými, nikdy nezapomenutelnými však chvíle, když jsem se ocitl vždy po několika měsících pod tou
milou střechou, v té naší světničce, odkud co chvíli vyhlížíval tatíček, zdali již přicházím, a kde matička chystávala, co měla nejlepšího ...
 
Teprve zde, pod dřevěným, zčernalým stropem, jejž opíraly tři staré, dubové trámce, oddechl jsem si nejvolněji.