Paměti Augustina Bergra/V Teatro salone italiano: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založení |
m jednoduché uvozovky; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| AUTOR = Ladislav Hájek
| TITUL = Paměti Augustina Bergra
| ČÁST = V Teatro salone italiano
| PŘEDCHOZÍ = Jak jsem měl býti xylografem
| DALŠÍ = Do Berlina a Hamburgu
}}
{{Textinfo
| TITULEK = V Teatro salone italiano
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Ladislav Hájek|Ladislav Hájek]]
| POPISEK =
| ZDROJ = HÁJEK, Ladislav. ''Paměti A. Bergra.'' II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 25–40.
| VYDÁNO = 1943
| LICENCE = PD-old-70
| JINÉ =
| WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Augustin Berger|Augustin Berger]]
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
}}
{{forma|proza}}
Řádek 70:
„Tak? A také jsi vystupoval?“ otázal se mě ředitel se zájmem.
„Ano, tančil jsem mouchu ve
Po mých slovech vzal mě ředitel za ruku, usmál se na pána, jenž mě k němu přivedl, a vedl mě k jevišti. Když jsme byli už skoro u jeviště, na němž cvičily baletky, zvolal:
Řádek 114:
Oblékl jsem se, ředitelovy děti mi podaly ruku a v parketu na mne čekal elegantní pán, jenž mě do divadla uvedl. Přivítal mě slovy:
„Tak vidíš, hochu, že jsem tě zbytečně nezdržel. Naše tak nahodilé setkání bude jen k tvému dobru. Ale za to mě teď musíš zavésti k nějakému dobrému truhláři. Jsem Conradi, vystupuji ještě se svým druhem Andersenem také tady v divadle a potřebuji k našemu vystoupení, k našim
„Znám,“ řekl jsem ochotně, vzpomenuv si na truhláře Breyera, měl tenkrát dílnu v sousedství domu, kde jsme bydlili.
Řádek 120:
Zavedl jsem tedy pana Conradiho k Breyerovi. Měl jsem nesmírnou radost, byl bych nejraději každého chytil do náruče a zlíbal. Zdálo se mi, že ještě nikdy nebylo tak krásně jako toho poledne. Když jsem se loučil s panem Conradim, poděkoval jsem mu, že mě do divadla zavedl. Podal mi ruku a mile se na mne usmál.
Tenkrát jsem ovšem ještě nevěděl, kolikrát a za jakých okolností mě opět svede náhoda s panem Conradim… Tehdy mluvil se mnou jenom německy a měl jsem za to, že je také Ital
nebo Němec.
Řádek 171:
„To je všechno hezké, pane řediteli. Třicet zlatých měsíčně pro takového kloučka je také pěkný peníz, ale na tom by mi tak nezáleželo. Mám starost, co z hocha bude, chtěl jsem, aby se něčemu řádně vyučil a stal se prospěšným lidské společnosti. Chtěl jsem, aby měl zajištěnu dobrou budoucnost. Vy ho teď potřebujete, aby tančil s vaší dceruškou, to je všechno pěkné, ale co bude, až ho nebudete potřebovat? Mluvme si upřímně – kdo ví, zda má skutečně takový talent, jak se vám teď zdá…“
Averino se usmál:
„Milý pane, chápu vaši starostlivost, vždyť jsem sám také otec, ale buďte ujištěn, mám přece zkušenost a nemýlím se ve vašem synáčkovi. Talent má a značný, obdivovali jsme ho včera u nás všichni, a to už něco znamená. Mám přece výtečné baletní mistry a nejlepší sólové tanečníky a tanečnice, ti také něčemu rozumějí. Bude-li hoch pilný, bude-li se řádně učit – příležitosti k tomu bude míti sdostatek – bude z něho znamenitý tanečník, vynikne ve světě a bude se mu dařiti lépe, než kdyby se vyučil, nevím čemu. Bylo by skutečně škoda nechat jeho zřejmý talent ležeti ladem. Hoch je čiperný a touží po divadle, nebraňte mu, chcete přece, aby byl spokojen a šťasten.“
Řádek 207:
Když jsem byl asi tři dni v divadle, řekl mi pan Barbarani:
„Auguste, líbíš se mi, jsi hodný chlapec, budeš hrát mého syna ve velké pantomimě
A svůj slib také splnil. Byla to skutečně velká, výpravná pantomima, v níž hrál Chiarini zlého kapitána, zamilovaného do markytánky, která však měla ráda seržána Roberta, jehož hrál skvěle pan Butturini.
Řádek 299:
Otec ještě připomněl Martinimu, aby mi nic neodpustil a byl na mne hodně přísný. Martini se znovu usmíval:
„Na Augusta není třeba přísnosti. Jest velmi hodný a učelivý.“
Martini podepsal otci revers, že mě vyučí k naprosté dokonalosti.
| |||