Ottův slovník naučný/Dvořák: Porovnání verzí

{{NavigacePaP

}}

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Ve všem tvoření <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ově lze pozorovati tři od sebe ostře se lišící doby: ''a)'' dobu průpravnou, kde <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> vykonav důkladná studia formová na vzorech klassických, snažil se ve vlastní tvorbě je napodobiti, aniž však sloh jeho měl ještě vlastní, samostatný ráz; ''b)'' dobu kvasu a poblouzení, kde <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ovládaje již techniku komposiční plnou měrou, dal se svésti směrem novoromantickým k výlevům bezuzdné fantasie, a ''c)'' dobu samostatné tvorby, dobu ryzího, průzračného slohu, v níž, vybouřiv se a doznav sklamání fantastickými pracemi doby předchozí, vytvořil velkolepá díla, na všem svérázná. Z prvých dvou dob velmi málo skladeb se zachovalo, an <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> později bez milosti je ničil; do doby druhé náleží původní spracování ''Krále a uhlíře'', jež po nezdaru studia opery spálil. Ve třetí době tvorby jest <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> horlivým stoupencem směru klassického; forma jest mu svata a úkolem skladatelovým po jeho názoru jest, zděděné formy naplňovati vždy novým obsahem. Jeví se tu býti <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> pravým opakem Smetanovým, jenž v tom ohledě byl novoromantikem, řídě se zásadou, že forma vzniká pod rukou skladatelovou, dána jsouc sama sebou skladateli jeho fantasií. <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ani tehdáž, kdy v instrumentální skladbě pracuje na podkladě programním, neopouští v ničem klassickou formu, jak nasvědčují předem 3&nbsp;ouvertury z poslední doby. Nebudiž tím však významu <abbr title="Dvořákovu">'''D'''-ovu</abbr> nijak ubíráno ceny; vždyť Palestrina, Bach, Haendel, Mozart, Beethoven a&nbsp;j. nesmrtelného získali sobě jména, ač nesnažili se vytvořiti formy nové, nýbrž pracovali skoro výhradně na zdokonalení forem od předchůdcův přijatých. Význam <abbr title="Dvořákův">'''D'''-ův</abbr> pro vývoj umění a těžiště jeho tvorby leží ve skladbě instrumentální, v prvé řadě orchestrové. Napsal sice v oboru dramatické tvorby vokální díla, jež vykazují stránky obdivuhodné, než přece nelze pokroku, jejž ve příslušných formách učinil u poměru k svým předchůdcům a současníkům, podkládati ani z daleka onoho významu, jenž bez odporu mu přísluší v oboru forem instrumentálních. Opera nebyla nikdy vlastní půdou <abbr title="Dvořákovou">'''D'''-ovou</abbr>; již náklonnost <abbr title="Dvořákova">'''D'''-ova</abbr> ke starší formě opery, ústupky, jež činí nejednou stránce čistě hudební na úkor dramatičnosti, okolnost, že <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> nedovede jako kdysi Gluck tak se zapříti, aby „zapomněl, že jest hudebníkem“ a&nbsp;t.&nbsp;p., vše to nedovoluje nám hledati přední význam <abbr title="Dvořákův">'''D'''-ův</abbr> ve tvorbě dramatické. Nejvýše staví se dle obecného soudu z oper <abbr title="Dvořákových">'''D'''-ových</abbr> ''Dimitrij''; největšího významu však pro vývoj národní zpěvohry české bez odporu jest ''Šelma sedlák'', ač libretto její, jakož i mnohých jiných, bude vždy překážkou jejího rozšíření. Značně důležitější proti tomu jest činnost <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ova na poli dramatické kantáty a oratoria; zde rozpínání forem v rozměrech sebe větších není dílu na závadu, an proud děje nemůže tu nikdy býti zdržován tou měrou jako při dramatech určených ku provedení scénickému. Sbory, rozsáhle jsouce založeny, působí zde dojmem ohromujícím; že vzorem byl tu <abbr title="Dvořákovi">'''D'''-ovi</abbr> v prvé řadě Haendel, zřejmě vychází na jevo (''Svatá Ludmila'' a i starší ''Hymnus'' začasté imponují velkolepými obrysy Haendlovskými). Z nejznamenitějších děl a <abbr title="Dvořákovi">'''D'''-ovi</abbr> samému nejmilejších jest ''Stabat Mater'', cyklus 10&nbsp;čísel, uchvacujících jak mohutností čísel sborových, tak něhou sólových partií. Na poli instrumentálním jest <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ve vlastním živlu; charakteristickým znakem jest ve všech jeho pracích slovanský živel, osvěžující i formu klassické sonáty. Pozdější symfonie <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ovy jsou pokračováním Beethovenových; jakkoli zdálo by se tvrzení to mnohému smělým, přece nikdo nepopře. že <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> vdechl svým symfoniím, z nichž nejednou dýše chmurný Beethoven, nového, svěžího ducha, jenž vše s sebou uchvacuje. <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> uvedl v symfonii národní tanec; D-dur symfonie má místo scherza furiant, idealisovaný tanec, neodolatelný svým rhythmem. Toť ostatně také jedna ze specialit <abbr title="Dvořákových">'''D'''-ových</abbr>, že dovedl, jako druhdy Schubert a Chopin a z novějších Brahms, povznésti sevšednělou formu taneční k umělecké výši. ''Slovanské tance'' samy o sobě pojistily by <abbr title="Dvořákovi">'''D'''-ovi</abbr> památku trvalou. Zvláštnosti národních melodií slovanských všude podivuhodně srůstají s <abbr title="Dvořák">'''D.'''-ovými</abbr> rhythmy a prostředky technickými. Orchestr <abbr title="Dvořákův">'''D'''-ův</abbr> hraje tisícerými barvami; jako někdy Berlioz, jest <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> největším žijícím virtuosem na orchestr. I klavírní tvorba <abbr title="Dvořák">'''D.'''</abbr> ova, byť i nebyl klavír nejvlastnějším jeho nástrojem, jakož i činnost jeho v oboru písně a sborové literatury, vykazuje množství květů čarovné krásy. Pro úplnost stůjž zde dodatkem, že v cizině znenáhla počínají se objevovati i delší studie o <abbr title="Dvořákovi">'''D'''-ovi</abbr>, najmě v Anglii; z německých známa jest hlavně studie v „Musik-Almanachu“ bratří Hugů, psaná přítelem <abbr title="Dvořákovým">'''D'''-ovým</abbr> drem Zubatým (Lipsko, 1886). ''[[Autor:Karel Stecker|Str.]]''

 

 

'''11)''' [[Autor:Vincenc Dvořák|'''D.''' {{Prostrkaně|Čeněk}}]], fysik český (*&nbsp;1848 v Dušejově), studoval na universitě v Praze, kde se stal r.&nbsp;1871 assistentem prof.&nbsp;Macha a r.&nbsp;1873 doktorem filosofie. R.&nbsp;1874 habilitoval se zde z fysiky, načež již roku následujícího povolán za prof. na chorvatskou universitu v Záhřebě. Napsal více než 25&nbsp;pojednání z optiky, akustiky, elektřiny i dějin fysiky, dílem česky i chorvatsky, dílem německy. Pokusy týkající se akustické přitažlivosti a odpuzování, jimiž se zabývá od r.&nbsp;1875, vedly jej k tomu, zkoumati analogie mezi zvukovými vlnami a zjevy elektrickými a magnetickými. Účelem jejich jest ukázati, že nejrůznější attrakce a repulse lze napodobiti jednoduše vibrací vzduchovou, čímž staly by se vážnou oporou theorie, dle níž jsou elektřina a magnetismus jen zvláštní stav vibrace určitého media. Výsledky své sdělil při otevření výstavy ve Vídni r.&nbsp;1883 a později v přednášce v rak. spolku elektrotechniků, jež uveřejněna r.&nbsp;1884 v „{{Cizojazyčně|de|Zeitschrift des elektrotechn. Vereines}}“. V Londýně provedl čásť jich Preece v {{Cizojazyčně|en|Royal Society}}, jakož v {{Cizojazyčně|en|Society of Telegraph-Engineers}}. Srv. o nich i článek Thompsonův v „{{Cizojazyčně|en|Nature}}“ (1884, č.&nbsp;746). Z ostatních výsledků jeho badání jmenujeme vyvrácení před tím všeobecně platného názoru o elektrostatické působnosti plamenů. R.&nbsp;1876 byl zvolen za dopisujícího člena České společnosti nauk, r.&nbsp;1887 za řádného člena jihoslovanské akademie i za člena „{{Cizojazyčně|fr|Société française de physique}}“ a r.&nbsp;1893 za dopisujícího člena české akademie věd, slovesnosti a umění. Pro r.&nbsp;1893—94 jest rektorem university záhřebské.