Povídka o kočce: Porovnání verzí

Odebráno 62 bajtů ,  před 3 lety
m
Ť; kosmetické úpravy
(n.)
 
m (Ť; kosmetické úpravy)
{{SHORTTOC}}
{{Textinfo|
TITULEK | TITULEK = Povídka o kočce
|PODTITULEK | PODTITULEK =
|AUTOR | AUTOR = [[Autor:Jaroslav Hašek|Jaroslav Hašek]]
|POPISEK | POPISEK =
| PŘELOŽIL =
|PŘELOŽIL =
| ORIGINAL =
|ORIGINAL =
|VYDÁNO | VYDÁNO = ''Národní politika'' 24, 1906, č. 117, 29/4. (podle [http://comenius-bibl.wz.cz/Hasek.html Haškovy bibliografie])
|ISBN | ISBN = =
|LICENCE | LICENCE = PD-old-70
|IMAGE | IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
|ZDROJ | ZDROJ = Staženo z již neexistujícího zdroje na internetu
|JINÉ | JINÉ =
|WIKIPEDIA | WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}
{{Forma|proza}}
Pierre Lotti ve své znamenité knize O stesku a zármutku píše o kočce, která zprvu zdála se být ošklivou a později krásnou a něžnou. Já píši o kočce zprvu krásné, a později ošklivé.
 
== I. ==
Jednoho dne na jaře díval jsem se se svou Slávkou z kuchyně na zahradu, kde kvetly hrušně, tráva se zelenala a bez voněl.
 
Oba jsme volali láskyplně „čiči, čiči,“ obávajíce se, abychom toho malého zvířátka nezaplašili.
Kotě zůstalo sedět na zídce a bedlivě naslouchalo našemu něžnému „čiči“, a když jsme se přiblížili až k zídce, protáhlo se za mručení a počalo hlavičku otírat o zídku.
 
Pohladili jsme je střídavě, přičemž kotě nejprve tiše a za chvíli pak hlučně předlo, dívajíc se na nás oddaným pohledem.
 
Položili jsme misku s mlékem před ně a kotě naklonilo svou hlavičku nad misku. Kotě schýlilo růžový jazyk i růžový nosík až k mléku a počalo způsobně srkat.
 
„Papej, kočičko, papej,“ vybízeli jsme zvířátko, hladíce je po jemné srsti.
 
Když se najedlo, počalo se lízat, přičemž opět spokojeně předlo a povstávalo, aby se otřelo o naše ruce. Cítili jsme to teplé tělíčko a byli jsme spokojeni důvěrou mladé kočky, která netvářila se nijak lstivě. Její pohled, plný vděčnosti, způsoboval, jak jsme cítili, v nás radost a přátelský pocit.
 
Vtom cosi zašustilo na křoví a vrabec se posadil na větvičku bezu, drchaje své peří. Kotě se ohlédlo a zacvakalo zuby, pitvorně a nemotorně seskočilo se zídky do křoví a pokoušelo se skočit na bez. Jemné větve povolily a vrabec podíval se moudře dolů. Když zpozoroval kotě, klidně dál vytrhával si zobáčkem peří, pozoruje po očku bezvýsledné pokusy mladé malé kočky, která padala do trávy a převalovala se, zuřivě kousajíc se do zadních noh.
 
Vrabec se patrně smál, neboneboť zazpíval: „Čim, čim.“ My jsme se smáli také nemotornému kotěti, které kopalo, rozvaleno v trávě, zadníma nohama větvičku bezu, kterou drželo v ostrých bílých zoubkách.
 
Vtom bělásek se mihl kolem, vznášeje se zcela blízko nad zemí, a byl by málem narazil kotěti na hlavu. Obrátilo se plno údivu a vyskočilo za motýlem, který letěl nad trávníkem, dál a dál, a kotě za ním. Bělásek vyletěl nad druhou zahradu, kotě přeskočilo zídku, přičemž několikrát spadlo, a seskočilo do druhé zahrádky.
 
Marně jsme volali „čiči“. Kotě zmizelo úplně.
 
Vraceli jsme se domů a rozmlouvali výhradně jen o zvířátku, které jsme prohlásili za vzor krásna a půvabu.
 
„Jaké má oči!“ horovala Slávka. „A jakou jemnou srst!“ já na to. „A jak je tříbarevné!“ jásala ona, „bílé, černé a hnědé jako králíček…“
 
== II. ==
Druhého dne vedla nás k oknu jediná myšlenka, uvidíme-li svého včerejšího hosta. Naděje, kterou jsme chovali, vyplnila se.
 
Pak zas upoutala jeho pozornost veliká moucha, za kterou hnalo se dychtivě, vyskakujíc v běhu na zadní nohy a přední spínajíc komicky do výše. Tak běželo, až nám zmizelo z očí.
 
„Čiči, čiči! Vrať se, maličká!“
 
Nevrátilo se, běželo za svým ideálem, velkou, bzučící masařkou.
 
== III. ==
Když jsem následujícího dne přišel k obědu, již ve dveřích oznamovala mně Slávka, že máme návštěvu, vzácnou návštěvu, která u nás obědvá. Slávčiny oči plály takovou radostí, že jsem se lekl, nepřijela-li její matka.
 
„Zde můj manžel,“ představovala mne Slávka, „a zde slečna Grina. Dej pac! Ne, ty jsi hloupá!“
Náš oběd uplynul v samé radosti. Nejlepší kousky masa dávali jsme Grině, kteréž jméno, nahodile vymyšlené, činilo na kotě dobrý dojem, neboneboť poslouchalo zcela vzdělaně, jako by vědělo, že jemu patří.
 
„Grino, na, Griničko, na, papej, malá.“ Zas mělo bříško jako kamínek a po obědě ulehlo do Slávčina klína, lízalo se, dívalo se vděčně na nás, předlo a nakonec usnulo, přitulené přátelsky.
„Já se od něho neodloučím,“ pravila Slávka, hladíc mne po tváři. „Zlatoušku, my si je necháme, a kdyby se někdo po někom sháněl…“
„Tak co?“
„Tak ho vyhodíš,“ odpověděla s líbezným úsměvem, přičemž mně dala znamenitou hubičku. Tím bylo definitivně usneseno, že ono kotě má o budoucnost postaráno, že není víc tvorem, který by někde zapadl a skončil jako tolik potulných koček. Z neznámého malého psance stala se naše Grina, ke které měli jsme již závazky…
 
== IV. ==
Nelitovali jsme, že přijali jsme kotě k sobě. Grina způsobovala nám tolik blažených chvilek, tolik jsme se jí nasmáli. Mohu říci, že nenudili jsme se ani minutku.
 
I když spala na posteli, pozorovali jsme její oddychování, jak při něm ježila se jí srst na bocích, jak její hruď se chvěla.
A když se probouzela, podívala se napřed mžouravě kolem sebe, pak vyskočila, protáhla své tělíčko do oblouku, nato natáhla přední nohy, vystrčila drápky a brousila si je o pokrývku, vytahujíc niti.
 
Pak šla pít a nato počala si hrát. Měla klubko z černé vlny, své klubíčko, které proháněla, bijíc do něho prackami, tak rychle a tak elegantně, že brzo bylo v jednom, brzo v druhém koutku pokoje. Vyhazovala je též do výšky, objímala prackami.
Naučili jsme ji „dávat pac“ bez přísné drezúry, naučili jsme ji přinášet hozené klubko v tlamě na náš povel: „Přines, Grino!“ Cupala přitom jako pejsek, dupala a vážně položila nám klubko k nohám, dívajíc se upřeně na nás. A v jejích očích zračilo se tolik inteligence a rozumu, že byli bychom zlíbali ta její očka nahnědlá, bystrá. Milovali jsme ji.
 
== V. ==
Kdykoliv jsem se vrátil domů, ptal jsem se, co dělá naše Grina. Tak ptali se i příbuzní a přátelé, kteří ji znali a při každé návštěvě laskavě s ní hovořili a ji hladili. V přízvuku jejich hlasů bylo znát, že upřímně se těší z naší radosti a z krásy našeho zvířátka. Nebylo to strojené jako někde, kde mají psa a přijde návštěva, která hladí zvíře u přítomnosti jeho majitele a říká: „To je krásný pejsek.“ A když odejde, bručí si: „Že mají takovou nestvůru doma.“ To jsou lidé ošemetní, bez veškeré lásky ku zvířatům, lidé necitelní, lidé, kteří kouska srdce nemají a kteří svou z᚝zášť ku zvířatům nedovedou opanovat, když nemusí se vázat společenskými mravy.
A mezi ten druh lidí náležela i naše domácí paní, paní Modrá, které - považte si! - naše Grina se nelíbila. A nejenže se jí ten roztomilý tvor nelíbil, nenáviděla jej, hněvala se na něho, zakrývajíc svou z᚝zášť výmluvou, že prý jí plaší na zahradě ptáčky.
Měla totiž Grina zvyk chodit do zahrady. Zamňoukala a pustili jsme ji. Na naše volání a hvízdání přiběhla vždy vesele. Na zahradě chovala se zcela střízlivě, jak jsme pozorovali oknem. Vážně se procházela mezi výhonky a kousala květiny, které milovala, a nikdy jsme neviděli, že by byla ubližovala vrabcům, kteří zvykli si na její procházky a nedali se vyrušovat ze svého „čim, čim, čim“.
Ale paní domácí, nervózní dáma, číhávala v prvním poschodí u okna, až objeví se tříbarevná kočka.
 
Zprvu hleděla ji zaplašit voláním: „Fš, fš, fš!“ Ale Grina nedala se zastrašit, neboneboť tomu „fš“ nerozuměla, vychována jsouc v samé blahovůli.
 
Z prvního poschodí snesly se nyní z úst paní Modré nadávky na Grinu, kterým naslouchali jsme s tlukoucím srdcem a hněvivými posuňky.
A Grina se vážně procházela v zelené trávě, po pískem posypaných cestičkách, a tu paní domácí tiše sešla ze schodů a záludně plížila se k zahrádce.
 
Nezbývalo než sejít též a zavolat na Grinu, aby jí snad neublížila.
 
Paní Modrá, všecka červená hněvem nad bezvýslednými svými pokusy, zacházela vždy k domovnici. Bylo slyšet, jak jí rozkazuje: „Paní Jirásková! Kdybyste tu kočku viděla v zahrádce, prašťteprašťte ji něčím - buďte tak laskava!“
 
Ale domovnice naši Grinu milovala; byla to dobrá duše.
„To si považme!“
 
„Žádné považme, paní domácí, já dávám výpověď.“ Slávka, jak se samo sebou rozumí, schválila tento můj krok a hladíc Grinu, zachráněnou z rukou té čarodějnice, zvolala: „Grinuško, přísahám, že ublížit ti nedám, se stane cokoliv!“
 
== VI. ==
S obavou hleděli jsme do budoucnosti, neboneboť kam bude běhat Grina, až se jí zasteskne po zahrádce, stromech, zelených listech a trávě? Najali jsme totiž byt narychlo, hned k stěhování, a v domě nebylo zahrádky. Měli jsme radost, že ten byt vůbec jsme našli, neboneboť nechtěli jsme ani týden nechat Grinu v nebezpečné blízkosti paní Modré.
 
„Pravda,“ pravil jsem, „je tam dvorek - snad si naň zvykne.“
Opuštěni tím, co jsme milovali, seděli jsme truchlivě u stolu a vyprávěli si o ní s přízvukem posmrtných vzpomínek.
Jak byla rozumná, krásná, duchaplná (jak řekla Slávka), svižná, elegantní, střídmá a opatrná, neškrábala, nekousala, vzor koček domácích, vzor zvířat, něco neskonale půvabného!
 
Stále viděli jsme ji před sebou, jak přede, skáče, slyšeli co chvíli za dveřmi tiché mňoukání, a když jsme otevřeli, viděli jsme jen prázdnou chodbu, smutnou a tesknou.
A stesk rozhostil se v nás, zármutek po tom, co jsme milovali a tak náhle ztratili.
 
Kdo to nezažil, nedovede si to představit, ne, nedovede. A ještě byli na světě lidé, kteří slyšíce to, smáli se nám cynicky, a to nás uráželo.
 
== VII. ==
Týden uběhl nám v samých smutných vzpomínkách. A takhle jednoho večera slyšíme za dveřmi mňoukání. Jen ze zvyku, domnívajíce se, že jest to obvyklá naše halucinace, otevřeli jsme, a kdo nevrazil do předsíně jako naše Grina.
 
Rozmrzen tím, ale nechtějě způsobit nemilý výstup, mlčel jsem. Povaha lidská je velmi náchylna ku změně.
 
„Snad se vyléčí…“ Naše naděje byly marny. Grina, ošklivá, ztrácela den ode dne více chlupů, zalézala pod postel, škrábala se, strupy na těle se množily. Nikdo si nedovede představit, jak je ohyzdné takové zvíře, zejména když zapomíná dbát o čistotu. Dělalo se mně špatně, ztrácel jsem chuť k jídlu, všude jsem viděl její chlupy a ve všem. Ano, ve všem! Co s ní! Útrapy mé točily se kol násilného odstranění kočky. Otrávit, zastřelit, oběsit jsem ji chtěl, ale odhodlat jsem se nemohl k tomu, pronásledován řečí Slávčinou: „Já pevně doufám, že se vyléčí.“
 
Sama tomu nevěřila, ale mluvila o tom a mé zdrcující úvahy o smrti vynutily jí vždy slzy.
Jedla dvojnásobně, ale hubla přitom stále více.
 
A v noci! Tu ozývalo se její mlaskání, pak seskočila odněkud a ťapalaťapala po podlaze; pak šla pít a srkala vodu hlasitě, nato vylezla někam a škrábala se, přičemž zadní nohou tloukla silně o podlahu. Pak zas seskočila těžce: Buch!, a já s hrůzou naslouchal, jak cupy-cup, blíží se k posteli. Již je u postele a brousí si drápky o pelest, též se škrábe a divně mlaská. Hup! Již je na posteli u nohou. „Jedeš!“ Seskočila a za chvíli pokouší se uhnízdit se mně u hlavy. „Jedeš!“ Buch! Zas je dole. Slávka se probouzí.
Vypravuji jí, co se děje, a tu ona vzdychá: „Ubohé zvíře, ubohé, nemůže za to! Buď k ní vlídnější!“
Ten nezmar! Nezbylo než vyprávět o ní hostům, kteří si jí okamžitě všimli. „Nemůžeme chudáčka opustit,“ pravila Slávka, „ubohé zvíře, snad se uzdraví.“
 
Přítel podíval se na mne tak podivně, jako se díváme na člověka, o kterém máme tušení, že je blázen.
 
== VIII. ==
Šel jsem do hostince, pil na zlost, a když jsem se pozdě v noci vrátil, pokusil jsem se ji uškrtit provazem. Syčela…
 
„Eh, nic, leze na postel, fšš!“ Pustil jsem ji, ale umínil jsem si, že se jí zbavím stůj co stůj.
 
Když Slávka odešla ráno do trhu, napil jsem se rumu, vzal kočku do hadru, odešel do sklepa a tam jsem ji jednou ranou z revolveru zastřelil, svázal v balík a odnesl za domy, hezky daleko, kde jsem ji u dřevěné ohrady zahodil, a utekl jsem. A pak doma…
 
== IX. ==
Od té vraždy uplynuly již tři neděle. Slávka na mne nemluví, a když, zabručí jen: „Ty vrahu!“ a odvrátí se ode mne, přičemž v jejích očích zalesknou se slzy, které platí nebožce Grině.
{{Konec formy}}
 
[[Kategorie:Jaroslav Hašek]]
[[Kategorie:Povídky]]
76 259

editací