Patery knihy plodů básnických/Římanka: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
- manuální kategorizace dle autora |
m oprava azbuky z Krameria; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Římanka
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Kučera (1854–1915)|Karel Kučera]]
| POPISEK =
| ORIGINAL =
| PŘELOŽIL =
| LICENCE = PD old 70
| LICENCE-PŘEKLAD =
| ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=vqUDAAAAYAAJ Google Books (jen z USA)]
| VYDÁNO = [[Autor:František Bílý|BÍLÝ, F.]]: [[Patery knihy plodů básnických]]. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 344 - 346.
| ISBN =
| JINÉ =
| WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Scipio Africanus|Scipio Africanus]]
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
| SOUVISEJÍCÍ =
}}
<poem>
„Quirité, slyšte! Toto senát praví:
Zahalte v tógy čelo své a hlavy,
za mrtvé palte oběti,
neštestí vlny v naše brány bijí
legií orly sklála v Hispanii
Karthago mocná po třetí.
Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi
nepřítel stíní svými korouhvemi,
snad smělou nyní výpravou
přes Gallii a sněžné alpské hory
jak laviny nám karthaginské sbory
zbraněmi blýsknou nad hlavou.
Však čtyři dny jen doba trvá smutku,
než orly k novému zas skutku
v let nový pošle věčný Řím,
a proto senát volbu na vás skládá;
Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá
svým novým orlům, legiím.“
Řádek 44 ⟶ 43:
a mrak se stlal po každém římském čele,
mrak ozářený nadějí,
že nové voje udatností paží
k své straně váhy rozhodnutí sváží,
že vítězstvím se zaskvějí.
Jen Říman jeden v dumách trval stále —
jak mladý dub, jenž osamocen v skále —
živ jednou touhou, jedním snem:
by jako vůdce postaven byl v čelo
a po boji se jeho jméno skvělo
v triumfu slávy vítězném.
To Scipio byl; v otce svého pádu
zřel jenom klíčit příští svoji vládu,
sen víčka míjel, srdce klid,
vše jedna vlna pohltila drava,
nad hlavou křídlem šuměla mu sláva —
„již vůdcem tebe zvolil lid.“ —
Však někdy opět v orlí této dráze
se zjevila mu nedostupná hráze,
zasyčel nedůvěry had:
Čím dosud Římu prospěly tvé páže?
Zda stáří máš, jak řád to římský káže,
věk dostatečný na úřad?
Tak s bázní Scipio den čekal sněmu.
Tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu:
„Zrak matčin dávno v nitru čet’,
Sem rámě tvé, půjdeme v komitie,
snad dovolí to tíže let!“
Řádek 79 ⟶ 78:
jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá,
bez lesku oko zapadlé,
na syna vzpírá vetchá svoje bedra —
tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra,
v cisterny jasném zrcadle.
Však na fóru, kde směs jest postav hustá,
stařeny postať na obryni vzrustá:
„Padlého Scipiona syn,
vojenský tribun dosud, jinoch mladý
se v této válce dožaduje vlády,
by pomstil Řím a otcův stín.
On měkký meč zakalí bleskem ducha,
že nově vzpučí snítka lauru suchá
a orel římských legií
smělejším letem spáry svoje statné
hlouběji ještě v Karthaginu zatne,
jí okov připne na šíji.
Však bohové již jeho nad kolébkou
síť tajných zjevů rozestřeli hebkou,
had zlatý děcka u nohou
vždy zjevoval se náhle v noční chvíli
jak symbol příští udatnosti, síly,
jíž lidé prostí nezmohou.
Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku
se denně v hejno mísil nočních ptáků,
již obletují kapitol,
tam orel Jovišův jej v náruč chápal,
že víra v něm a činů rostl zápal,
jak hvězdy rostly v nebi kol.“
Ustala žena; hlava v zem se níží —
hle, tělo klesá — udiveně vzhlíží
lid k zmírající stařeně —
pojednou bouřlivá se budí vřava.
„Scipio vůdce!“ zástup provolává
a rukou mává nadšeně.
</poem>
| |||