Ottův slovník naučný/Tomáš: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
dokončení |
m oprava azbuky z Krameria; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Tomáš
| PŘEDCHOZÍ = Tomaszów
| DALŠÍ = Sv. Tomáš
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Tomáš
| AUTOR = [[Autor:Ladislav Dvořák|Ladislav Dvořák]], [[Autor:Gustav Zába|Gustav Zába]], [[Autor:Konstantin Jireček|Konstantin Jireček]], neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 523–525. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni12ottogoog#page/n566 Dostupné online]
| LICENCE = PD old 70
| LICENCE2 = PD anon 70
| WIKIPEDIA-HESLO = Tomáš
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Tomáš (apoštol)|Tomáš (apoštol)]], [[w:Tomáš Akvinský|Tomáš Akvinský]], [[w:Tomáš Kempenský|Tomáš Kempenský]], [[w:en:Thomas the Archdeacon|Thomas the Archdeacon]] (anglicky), [[w:Tomáš z Celana|Tomáš z Celana]]
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 21:
'''2) T.''' {{Prostrkaně|Aquinský}} (''{{Cizojazyčně|la|Thomas Aquinas}}'', zvaný ''{{Cizojazyčně|la|Doctor Angelicus}}'', ''{{Cizojazyčně|la|Doctor Universalis}}''), filosof a scholastik středověký (* 1227 na zámku v Rocca Secca poblíž města Aquina v král. Neapolském — † 1274), pocházel z rodiny hrabat Aquinských; jeho děd měl za manželku sestru cís. Bedřicha Barbarossy. V pátém roce věku svého byl dán na vychování do kláštera na Monte Cassino a potom r. 1237 do Neapole. Záhy probudila se v něm touha k životu řeholnickému, ale bráněno mu v tom jeho rodinou a teprve na zakročení Innocence IV. vyhověno jeho přání, že směl vstoupiti do řádu dominikánů, kteří jej poslali do Kolína n. R., aby tam pokračoval ve studiích pod Albertem Velikým (1245). Ke sklonku r. 1252 přišel do Paříže, kde s neobyčejným úspěchem i učil i kázal a od Ludvíka IX. přibírán byl k poradám státnim a církevním. Stejně veliké přízni těšil se u papežův Urbana IV. a Klimenta IV. V l. 1266—69 vyučoval v Bologni; pak v Paříži, Římě a naposledy v Neapoli, odkudž odebíraje se na koncil Lyonský, pro churavost byl nucen cestu přerušiti v cisterciáckém klášteře Fossa-Nuova, kde zemřel. Jan XXII. řka o něm: {{Cizojazyčně|la|quot scripsit articulos, tot miracula fecit}} — prohlásil jej bez processu beatifikačního za svatého (1323). — Metafysický základ jeho filosofie jest aristotelismus, jakož i jinak pokládán byl za nejlepšího znalce Aristotelových spisův, ač jeho filosofii znal jen z překladů latinských, namnoze nesprávných a neúplných. V otázce
universalií kloní se k mírnému, prostředkujicímu realismu, že obecniny jsou immanentně obsaženy ve věcech, odkudž abstrahující mohutností přicházejí k našemu povědomí. Ale na druhé straně také tvrdí, že idee jsou myšlenkami, které také bohu jsou immanentní, tak že výsledek celé této nauky jeví se u něho tento: {{Cizojazyčně|la|universalia ante rem, in re, post rem}}. Princip individuační jest hmota, bůh jest pouhá aktuální forma. Jest nejen příčinou světa, ale i konečným jeho smyslem a účelem ({{Cizojazyčně|la|causa efficiens et causa finalis}}). Jsoucnost jeho lze dokázati jen {{Cizojazyčně|la|a posteriori}}, a to z existence světa, jehož řád předpokládá svého tvůrce. Postavení, které zaujal '''T.''' k dogmatům církevním, činí jej tak význačným pro scholastiku. Nechtěl dokazovati všechen obsah dogmatický, jako činila scholastika periody Anselma z Canterbury (viz {{Prostrkaně|[[../Scholastika/]]}}, str. 26), nýbrž jen čásť jeho, pokud jest postižitelný přirozeným rozumem, a ostatní, jako jsou dogmata o trojici, dědičném hříchu, stvoření světa v čase, posledním soudě, věčném zatracení a spasení, nechal státi jako předměty pouhé víry, ne že by byly protimyslné, nýbrž že jsou položeny mimo chápavost rozumu. Provedl jako nikdo před ním rozlišení filosofické, t. j. přirozené theologie od křesťanského zjevení a spojil Aristotelovu filosofii, nakolik mu byla přístupnou, s orthodoxní naukou církevní tak, že hájil i právo přirozeného rozumu i požadavky víry. Stvořil takto novou methodu myšlení filosoficko-náboženského; liší filosofii od víry i co do látky i methody, ale přece víře neubírá pole, nýbrž naopak ji živí, podávaje pro ni v jistém okruhu rozumové důkazy. — Nauky jeho ujali se nejprve dominikáni, proti nimž ve XIV. stol. povstal ze řádu františkánského {{Prostrkaně|[[../Duns Scotus/]]}} (v. t.) a založil t. zv. směr skotismu, k němuž františkáni se klonili. Trvali proti thomistům při extrémní formě realismu a hájili neposkvrněné početí P. Marie. Koncilem Tridentským byla přijata nauka '''T'''-e Aquinského za vůdčí filosofii katolickou a encyklikou {{Cizojazyčně|la|Aeterni Patris}} Lva XIII. z r. 1879 uvedena s důrazem v novou pamět biskupům a katol. intelligenci. Snahy t. zv. neo-thomistické odtud počínající chtějí nauku tuto oživiti, přizpůsobiti ji pokrokům vědy a přenésti její důsledky na pole sociální a státovědecké. (Viz k lit. Antoniades, {{Cizojazyčně|de|Die Staatslehre d. Th. von Aquino}}, Lip., 1889; Schaub, {{Cizojazyčně|de|Die Eigentumslehre nach Th. v. Aquino und dem modernen Sozialismus}}, Freiburg v. Br., 1898; Fr. Picavet, {{Cizojazyčně|fr|Le mouvement Thomiste v „Revue philos.“ 1895—96; Wehofer, {{Cizojazyčně|de|Die geistige Bewegung im Anschluss an die Thomas-Encyklika Leos XIII.}}, Víd., 1897). Od r. 1882 založena stolice thomistické filosofie v Levně v Belgii. Mimo kommentáry k Aristotelovi
(Řezno, 1858—59, 37nbsp;sv.); Schutz, {{Cizojazyčně|de|Thomas-Lexicon}} (2. vyd. Paderborn, 1895); Ch. Jourdain, {{Cizojazyčně|fr|La Philosophie de saint Thomas d’Aquin}} (Pař., 1858); Eucken, {{Cizojazyčně|de|Die Philosophie d. Thomas u. die Kultur der Neuzeit}} (Halle, 1886); Frohschammer, {{Cizojazyčně|de|Die Philosophie d. Thomas}} (Lip., 1889); Guttmann, {{Cizojazyčně|de|Das Verhältnis des T. von Aquino zum Judentum und zur jüd Litteratur}} (Gotinky, 1891); Portman, {{Cizojazyčně|de|Das System der theol. Summe d. Th. von Aquino}} (Lucern, 1894); Hlavatý V., Rozbor filosofie sv. '''T'''-e Akvinského (Praha, 1885); Pospíšil
Jos., Filosofie podle zásad sv. '''T'''-e Akvinského (I.—II. d., Praha, 1883, 1897). Překlady: J. K. Votka
'''3) T.''' {{Prostrkaně|Becket}} viz {{Prostrkaně|[[../Becket/]]}} 1).
| |||