Skleněný zámek: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m JAn Dudík přesunul stránku Uživatel:Skleněný zámek na Skleněný zámek: omyl
ilustrace, uvozovky
Řádek 6:
| VYDÁNO = 1920
| LICENCE = PD old 70
| JINÉ = ilustroval [[Autor:Věnceslav Černý|Věnceslav Černý]]
| IMAGE =
}}
{{Forma|proza}}
<!-- Číslo 1-->
[[File:Skleněný_zámek_1.jpg|thumb|Ale běda – i on sřítil se ještě s větší výše než jiní i s koněm do propasti]]
Byl jeden král a ten měl syna Zlatosna, prince tuze krásného, ale též velmi snivého a zádumčivého. Král by byl rád viděl, kdyby se princ oženil, aby mu mohl odevzdati odznaky své královské moci: stříbrný meč, zlaté žezlo a démantové jablko a sám jíti na výměnek. K tomu cíli postavil si již malý, ale útulný zámek uprostřed rozsáhlého hvozdu, v němž žilo mnoho vysoké zvěře. Neboť král ten tuze rád střílel po jelenech a po lidech, a největší jeho pýchou bylo, když na lesní pasece leželo hojně zabitých jelenův a na bojišti houfy mrtvol jeho vojáků; červená krev jelenův a lidí hodila se velmi dobře k purpurové barvěj;eho královského pláště. To nazýval král buď zdárným lovem nebo krásným vítězstvím. Čím více zabitých jelenů, tím byl lov zdárnější; čím více padlých vojáků, tím skvělejší byla vítězství. Střelné rány, drnkot mečů, rzaní koní, nářek raněných — to byla nejmilejší hudba pro uši starého krále.
 
Řádek 32 ⟶ 33:
 
<!-- Číslo 2-->
[[File:Skleněný_zámek_2.jpg|thumb|Na lesní pasece, u tří kůlů, byli uvázáni řetězem tři ptáci]]
Našli se i zlostníci, kteří princezny a skleněného jejího zámku násilím a mocí chtěli dobýti. Dopravili proti skleněnému vrchu děla a jali se na zámek stříleti. Ale běda! Dělové koule odrážely se od skleněných zdí jako míče a odlétaly zpět v řady útočníků, jež valem kosily a porážely. Meč se odrazil od skleněného vrchu a rozletěl se v tisíce kousků, jež se jako komáři zakusovaly do těla zlostně do vrchu sekajícího rytíře, marně snažícího se vyšplhati se na skleněný vrch. Mnozí snažili se sekyrami vytesati schody po kluzkém, skleněném vrchu, aby se po nich dostali nahoru do zámku; ale sekery se jim v ruce rozlamovaly, jako by marcipánové byly. — Jen píseň potulného pěvce, dole pod zámkem pějícího, doletěla nahoru bez překážky a dostala se až k růžovým ouškám princezniným. Rozradostněna nachýlila se z okna a bílým šátečkem vlídně kynula zpěvákovi bez domova, bez peněz, bez přátel.
 
Řádek 54 ⟶ 56:
A princ kráčel kupředu stále v tu stranu, odkud slunce vstává. Mnoho dní, neděl, měsíců, ba i let trvala jeho cesta. Byl by zajisté zahynul na tak dlouhé, předlouhé cestě, kdyby ke konci prvého roku svého putování nebyl nalezl tři dobré přátele. To se stalo tak: Kráčí hustým, tmavým lesem za letní noci. A tu náhle slyší strašidelné houkání: hú! hú! hú! a zase zuřivý chechtot: ha! ha! ha! a hned na to příšerné skřehotání a úzkostlivé sténání. A z téhož místa jiný hlas houkal děsivě: pů-i! pů-i! pů-i! — Každému jinému i sebe statečnějšímu ježily by se vlasy na hlavě, a úprkem by prchl od místa neznámé hrůzy a strašidelného děsu. Ale princovo srdce bylo cele naplněno láskou tak, že na nic jiného v něm nebylo místa, tudíž také ne na strach. I přišel až k místu, odkud ozývaly se tak příšerné hlasy, a hle, co vidí? Na lesní pasece na vršíčku u tří kolů přikováni byli řetězem tři ptáci: sova, výr a kulich. Marně sebou zmítali, marně svými silnými zobáky hleděli zbaviti se svých pout; ocel byla tvrdší než jejich zobáky. Chvílemi urputně klovali do řetězů, chvílemi opět tklivě naříkali. Princi, jako každému básníkovi, bylo líto těchto tří spoutaných vězňů. Mezi dvěma křemeny rozdrtil jejich řetězy a pouta, a nečekaje díků — také, jaké pak díky od tří nočních ptáků! — chtěl se ubírati dále.
 
„Princi Zlatosne!" zastavil jej výr. „Vysvobodil jsi nás z lidského zajetí; myslivec nás tu uvěznil, abychom mu lákali lesní ptactvo. Jsme však i v zakletí; jsme lidé jako ty, ale zlá čarodějnice nás proměnila ve tři noční ptáky. Jsme tři bratři z rodu ctného, rytířského a sami též rytíři. Vyznamenali jsme se v četných bojích, měli jsme tvrdý a rozsáhlý hrad dědictvím po rodičích. Zamilovali jsme se však do tří sester. Ale matka jejich, čarodějnice, nechtěla nám dáti své dcery za manželky, a chtíc se nás zbaviti, zaklela nás ve tři noční ptáky. Aby naše bolestné naříkání lidí neobměkčilo, naopak nás zošklivělo a proti nám popudilo, dala nám tak strašlivé hlasy, aby se nás každý bál, aby nás všickni nenáviděli. Chceme ti pomoci, seč naše síly. Tuhle máš tři pírka, po jednom od každého z nás. Kdykoli budeš čeho potřebovati, tři pírka mezi prsty, a my ti pomůžeme. Nyní jdeme navštívit své nevěsty. Naučili jsme se od nich čarovat, jsoutě také čarodějky, ale dobré; na své zlé matce mají odstrašující příklad. Nevzdáváme se naděje, že nám bohové pomohou! Pomoztež i tobě, ctný princi!“
 
Zlatosen vzal pírka, poděkoval nebohým ptákům-rytířům a ubíral se dále. Byl-li hladov, zatřel pírkem mezi prsty, a hned před ním octl se prostřený stůl, na něm pecen chleba, kousek masa a láhev vína; jakmile dojedl, vše opět zmizelo. Roztrhl-li si šat o trní a suché větve, prošlapal-li střevíce po kamenitých cestách: zamnul pírko mezi prsty a obdržel nový šat a novou obuv. Octl-li se před dravou řekou, širokým jezerem anebo nepřehledným mořem: pohladil pírko, a již tu byla loďka a v ní tři převozníci, kteří jej na protější břeh dopravili a pak zmizeli tak tajuplně, jako se zjevili. A tak a podobně bylo se vším; princi nebylo se starati o pozemské věci. Tím více pak duše jeho vznášela se do vyšších končin, a loutna jeho zněla v hustých lesích jako na pustých nivách anebo na květnatých lukách. Hlas jeho byl čistý jako vání zefýrku a stkvělý jako hlas harfy. I kosové umlkli ve svém něžném hvizdotu, slavíci ustali ve svém sladkém tlukotu, ba i bezohlední vrabci ve svém pronikavém štěbotu a cvrlikotu, když Zlatosen zazpíval píseň, kterou sám vymyslil, vysnil a složil ku poctě — princezny ze skleněného zámku.
 
<!-- Číslo 3-->
[[File:Skleněný_zámek_3.jpg|thumb|Na dně propasti, kam mne dala svrhnout královna mého srdce…]]
Když již sedmý rok docházel, konečně zahlédl Zlatosen jednou z rána skleněnou střechu zámku, v němž bydlí princezna Jaromila. Prvé paprsky své poslalo slunce na skleněný zámek. Zatřpytil se v duhových barvách, zalil se jásavým světlem, slunce ozlatilo jeho věž a báně. Princ smekl svůj biret a dlouhý vzdech, vyjadřující touhu dlouhých let, veliké strázně a pusté samoty, vydral se mu z prsou. Sedm let chodil, putoval, bloudil světem; nyní jest u cíle…
 
Řádek 96 ⟶ 99:
 
<!-- Číslo 4-->
[[File:Skleněný_zámek_2.jpg|thumb|Čarodějnice házela balvany na zámek…]]
Druhého dne za jitra v polospánku uslyšel princ volání: „Zlatosne! Zlatosne! Zlatosne!“ Vyskočil rovnou oběma nohama z lože, ale při tom dotkl se svých per. Zjevila se před ním sova. „Však čekám na tvé rozkazy!" pravila chvatně. „Slyšíš volání? To jest hlas prvé dámy princezniny, která chce tě utratiti. Měj se na pozoru! Nepouštěj z ruky tři pírka, jinak bys zahynul!“ A sova zmizela.
 
Řádek 121 ⟶ 125:
Zapýřená princezna pošeptala cosi prvé své dámě. Hned odběhlo několik dívek, sestoupily po schodech do podzemí, vynesly ze sklepa dlouhý řebřík a spustily jej do propasti a odešly. „Není-li to opět léčka?“ myslil si princ. Ale hokus — pokus! V nejhorším případě pomohou mu opět tři jeho obětaví přátelé. Třímaje tři pírka v ruce chopil se princ řebříku a hbitě vylézal nahoru. Sotva se objevil na zemi, zatleskaly dívky na ochoze do dlaní, jako když dvě sklenice o sebe zazvoní; i princezna zatleskala. Princ klonil se hluboce dívčímu sboru a třikráte poklekl na koleno v tu stranu, kde stála princezna. Na to se ochoz vyprázdnil, a Zlatosen odešel do svého stanu. Byl tam již očekáván sovou.
 
„Unikl jsi jisté smrti!" zahoukala sova. „Nestalo se ti nic?“
 
„Nic!" řekl princ téměř lhostejně; srdce jeho překypovalo, že mu princezna projevila paprsek přízně. „Jen jeden kolíček u loutny se mi přelomil!“ dodal lítostivě, prohlížeje drahý svůj nástroj.
 
„Což o kolíček — přinesu ti nový!““ usmála se sova. „Hůře by bylo, kdyby to byl prst; ten bychom ti spraviti nemohli. — Leč nyní nech loutnu loutnou a spěš do lesa. Slunce jest nad západem; nezbývá mnoho času. Hledej tam květ bílé lilie; až ho nalezneš, přines sem květ se stonkem; já pak budu dále jednati.“
 
Zlatosen učinil dle slov soviných. Dlouho hledal, lesem bloudil, až tu konečně před ním zastkvěl se bělostný libovonný květ lilie. Utrhl jej a spěchal ke svému stanu. Zatím nastávala noc. Skleněný zámek byl již osvětlen; zdál se býti nesmírnou lampou, vznášející se ve vzduchu. A tu již hnal se z dáli černý mrak jako nějaký drak a zahalil skleněný zámek jako nesmírným pláštěm. Sova chopila bílou lilii do zobáku, její bystré oči, zvyklé na tmu, pronikly mrakem. Otevřeným oknem vletěla do ložnice princezniny, položila bílý květ na polštář a zmizela opět neviděna.
Řádek 137 ⟶ 141:
„Ano, ano, ano!“ volaly všecky panny.
 
Princezna se zaruměnila, že byla všecka růžová jako její panenky. „Učiňte, jak za dobré uznáváte!" pronesla potom stydlavě, obrátila se ke zdi a zavřela oči. Panny po prstech odešly z ložnice, jen sklo jejich těl jemně chrastilo a harašilo.
 
Slunce dosud bylo pod obzorem, rozednívalo se, když kdosi probouzel Zlatosna. Princ otevřel oči a vidí přítele-kulicha. „Princi, rychle! Pospěš do lesa. Na druhém konci kvete keř bílých růží. Natrhej a uvij z nich dva věnce; budou to tvé věnce svatební — — —“
Řádek 143 ⟶ 147:
Zlatosen zajásal a již běžel, letěl do lesa. „Nezapomeň na nás!“ volal za ním kulich. Princ se obrátil, zakýval horlivě hlavou a spěchal dále. Po delší době zabělal se před ním nádherný keř růží. Princ rychle otrhával spanilé květy. Nemaje čím věnce víti, trhal s hlavy své dlouhé zlaté vlasy, kterými stonky svazoval.
 
Se dvěma věnci spěchal ke svému stanu. A hle, co vidí? S balkonu princeznina až k jeho stanu postaven byl vysoký skleněný řebřík — — Ale na zámku neviděti ani živé duše, ani skleněné panny. Princ nerozmýšlel se ani okamžik. Vzal tři pírka, každé zvlášť pohladil, a hned byli tu jeho přátelé: výr, sova a kulich. „Pojdte se mnou!" žádal je princ; „snad nám princezna poradí, jak pomoci vám ze zakletí a vašim nevěstám na svobodu.“ A přehodiv pentli loutny přes ramena, navlékl na ruce oba věnce a ruče vystupoval po řebříce, a přátelé jeho za ním.
 
Šťastně dostal se až na poslední příčku, seskočil na balkon, otevřel dveře do sousední komnaty.
Řádek 149 ⟶ 153:
Uprostřed stála princezna ve svatebních šatech. Ruce její byly sepiaty, oči sklopeny. Kolem do půlkruhu stály její skleněné panny. Princ chvěje se pokročil před princeznu a klekl na kolena. Ruce princezniny se rozepialy, a pravá ruka sklesla k boku. Zlatosen ji chopil, skropil slzami a pokryl polibky. Všecky panny zaplakaly. Bylo to nadmíru dojemné. Na to princ povstal a podal princezně věnec. Svůj věnec položil na havraní vlasy princezniny, řka při tom radostně a nadšeně: „Zasnubuji se ti na věky tímto květem, který je znakem mládí, krásy a nevinnosti.“
 
Princezna druhý věnec dala na zlaté vlasy princovy, opakujíc jeho slova sotva slyšitelně a všecka zapýřena: „Zasnubuji se ti na věky tímto květem, který je znakem mládí, krásy a nevinnosti." Na to podali si obě ruce, a princ řekl: „Konečně jsi má, ó drahá, krásná, vysněná dívko! Štěstí moje jest nesmírné. i Jsem nevýslovně šťasten. Ó rci, pověz, vznešená, jsi-li i ty šťastna?“
 
„Jsem tvá!“ řekla prostě princezna Jaromila, a princ-básník viděl v těch dvou slovech neobsáhlé štěstí, které ho potkalo.