Povídky izraelského vyznání/Teta Valerie: Porovnání verzí

Teta Valérie bydlí v Mariánských Lázních. Je to město půvabné s utěšenými zelenými kopečky. Na těch kopcích jsou samé kavárny, které přispívají ve značné míře k rozhojnění krás přírodních. V kavárnách sedají neobyčejně tlustí lidé a žalostně funí. Tyhle všecky zajímavosti ukáže teta Valérie, když hosta nasytila a napojila. Zvláště pochlubí se s neobyčejně tlustými lidmi. Avšak žádný z těchto tlustých lidí není tak tlustý jako pan Cipra.

 

 

Tady vezme řeč elegický obrat. Je totiž příznačno, že každá teta mívá nebožtíka může (s kroužkem na „u“). Podle tohoto kroužku na „u“ seznáte, že to nebyl obyčejný muž, tento nebožtík můž. Byl to člověk vynikající v každém směru a jen on byl hoden, aby pojal za choť tetu Valérii (ačkoli mohla udělati větší štěstí: která teta-vdova nemohla v mládí udělati větší štěstí?). Vždyť již nemoc, na kterou umřel nebožtík můž, byla vzácná. Zatímco obyčejný muž umře na nějakou obvyklou chorobu, byl neduh nebožtíka může tak něco neobvyklého, že se lékaři divili a „všichni profesoři kroutili nad tím hlavou a nevěděli, na čem jsou“. A jak slavně umřel, tak i jeho život byl pln vynikajících činů. Teta Valérie ukazuje řadu jeho fotografií, ze kterých poznáme, že nebožtík můž nosil císařský vous a frizuru korunního prince Rudolfa, že díval se při fotografování vždycky vytřeštěně do objektivu a na vojně byl šikovatelem u zásobovacího sboru, pročež dal se vyfotografovati se šavlí po boku a revolverem v ruce. Nebožtík můž jmenoval se Ignác, byl nadaný a obíral se písemnictvím. Čítal klasiky, ale skládal sám také básně, ale jenom pro domácí potřebu. Byl to totiž onen druh básnictví, který se vyšívá červenou nebo modrou bavlnou do plátěných deček, které pak pode jménem „kuchařek“ zdobí prázdné kouty v domácnosti.