Broučci (1968)/V.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m doplněn název kapitoly |
m -Kategorie:Části; kosmetika; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
{{Forma|proza}}
Ráno byl Brouček první na nohou. »''Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem.''« A tatínek vstával a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. »''Jen zas pěkně poslouchej!''« volala maminka za Broučkem. A Brouček, že ano. Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala. »''Jen pěkně poslouchej!''« a Beruška doložila: »''A neboj se!''« a jako by se trochu smála. Brouček to zpozoroval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslel na Janinku. »''Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla.''« — »''Pane, také si to myslím. Jestli ji nebolela hlava! Často ji bolívá.''«
U háječku pod skalou vysoký vřes, už sem tam kvetl, červeně a bíle, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře zavřeny, okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být úzko. »''To ona stůně'',« — šeptal kmotříček a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. —
A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů, kolem města. Tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši a děvčata. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole
na rám a dívali se. Od stropu dolu visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát — někteří se přitom dívali do klobouku — a pak si pěkni sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy a tu jednu otevřel. Až jeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně.
Tam v první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkní učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten vitší jasně kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali. Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. —
zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
Řádek 21:
A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce od lidí žádné oběti a dary, že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, že to všecko od niho mají, takže on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají a dělají to tak, jak on jim poroučí, a když to tak nedělají, to že on si nemuže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.
»''Vidíš, však jsem ti to včera povídal''«,
A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil a prstem ukazoval na prostřední okno nade dveřmi:
A kmotříček, teď ře si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil:
»''Tatínku, já budu svítit tady na zahradě, ano?''« —
A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale dole v těch dvou oknech bylo světlo a tu viděl Brouečk, jak si v tom pokoji sedla ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Paní měla před sebou bílou konvičku a čtyři šálky. Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem a vařící voda se jen valila. Pak že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu a ta holčička se modlila tak krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřené — Brouček až do pokoje, sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a
Brouček se tak chvíli na to díval a naslouchal. Potom sletěl z hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci a pořád na sebe volali: »''Zdař Bůh! Zdař Bůh!''« A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu takovou krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už zas běžel k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch oknech u samé střechy vpravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jenom v jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam nikde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet.
A když
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letil, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes: »''Nu tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?''« ptala se maminka. A tatínek se usmíval: »''I snad to pujde.''« —
To se však Janince nelíbilo. »''Poslouchej,Broučku, jestli ty tomu hochovi nedáš pokoj, uvidíš, že se ti to nevyplatí. On je s to tě udeřit, až by tě zabil. To ti povídám, až s ním víckrát nic nemáš!''«
{{Konec formy}}
|