Havran a jiné básně/Havran: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
korektura podle uvedeného zdroje |
||
Řádek 12:
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
|ZDROJ=POE, Edgar Allan: ''Havran. Šestnáct českých překladů.'' Praha: Odeon 1990. s. 89–94.
|JINÉ=
|WIKIPEDIA=Havran (Edgar Allan Poe)
Řádek 21:
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad věd zapomněných svazky
starými jsem skláněl líc
Skoro schvátilo mne spaní,
an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání
na mé dveře
„Návštěva to,“ pravím k sobě,
„klepá na dveře, víc nic
pouze to a pranic víc.“
Jasně pamět má mi praví:
Prosinec byl mrazný, tmavý,
mroucích uhlů reflex žhavý
odrážel se od dlaždic.
marně hledal těchy v čtení,
na Lenoru zapomnění,
andělů již na tisíc
zářnou děvu
andělů zve na tisíc
Zde již nemá jména víc.▼
▲Zde již nemá jména víc.
Purpurné se clony hnuly,
hedvábem svým
plní se a vlní mysl
bázně také neznajíc
takže srdce si dodávám:
„Návštěva,“ si předříkávám,
„o vstup žádá,“
„bloudí u mých okenic,
návštěva…“ — si předříkávám —
„ždá vchod u mých okenic,
to je to – a pranic víc.“
Nabyla má duše síly,
neváhal jsem ani chvíli:
„Pane,“ děl jsem, „nebo paní,
nemyslete na to víc
pravda jest, mne zmohlo spaní,
neslyšel jsem znenadání
vaše lehké zaklepání
na své dveře, věřte, víc
nebyl jist jsem, že vás slyším
Otevru své dveře
Venku tma a pranic víc.
Dlouho do tmy
stojím, duše má se diví,
v strachu sny si, jaké nikdo
neměl ještě, spřádajíc.
Ticho kolem nezrušeno
leč v tom tichu jedno jméno,
šeptem znělo a víc nic.
Já je šeptal: „Leonoro!“
echem znělo zmírajíc
Pouze to a pranic víc.
Nazpět v komnatu se vracím,
Řádek 85:
klepá v okně, o vstup prosí,
podívám se na to, cosi
straší u mých okenic
Ticho, srdce! Vyšetřit chci
taj ten u svých okenic.
To je vítr a nic víc.“
Otevru své okno rázem,
vířivým tu letem na zem
snesl se a kráčí Havran
statný, jakých není víc
nevšim si mne trochu ani,
nestanul, dál bez váhání
Řádek 99:
tak měl přitom vážnou líc.
Nad Pallady vletěl sochu
nad dveřmi, měl vážnou líc
Vzletěl, used, a nic víc.
Ebenový pták ten v zjevu
Řádek 112:
rci své panské jméno v Pekle
břehy Pluta těkajíc!“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
S žasem na toho zřím ptáka,
nemehlo, jak jasně kdáká,
ač z té jeho odpovědi
nemohl jsem si vybrat nic.
Však to dlužno uvážiti,
zřídka se to stane v žití,
Řádek 124:
ptáka nebo zvíře, které
na sochu si sedajíc
zvalo by se:
Pták na klidné soše seděl,
Řádek 132:
Neřek více slovo jiné,
nezčeřil své peří stinné,
až já
druhů měl jsem na tisíc,
i ten zítra opustí mne
Nadějí jak na
A pták pravil: „Nikdy víc!“
Vhodnou řečí tou když zrušil
kolem ticho, já jsem tušil:
Bohatství to jeho celé,
neví chudák dál již nic
jistě stihla jeho pána
Osudu za ranou rána,
Řádek 148:
pohřbila svou všecku Naděj,
v truchlý refrén zoufajíc,
v refrén: „Nikdy, nikdy víc!“
Posud Havran ve svém zjevu
žal můj měnil do úsměvu,
lenošku teď posunul jsem
k dveřím, k soše, jemu v líc
zvolna klesám do sametu,
duma dumu
v myšlenkách mi sjede z retů:
„Šelma ta, zlo zvěstujíc,
co chce
šelma ta zlo zvěstujíc,
krákající:
V domněnky jsem upad zcela,
duše má se zamlčela,
zřítelnice ptáka zřela
v srdce moje
zvědět víc má chuť se nesla,
skráň má pohodlně klesla
Řádek 172:
fialový samet křesla
osvítila šlehajíc,
kam nesedne Ona víc!
Ve vzduchu se vůně chvěla,
jak by z
Serafů, jichž kroků echo
jizbou znělo zmírajíc.
Řádek 184:
na Lenoru zapomněla
sladký mok ten lokajíc.“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
„Proroku!“ dím, „čárných zraků!
Věštče, ďáble nebo ptáku!
Satan slal tě, či Bouř z mraků
štvala tě se vztekajíc
Řádek 193:
v okouzlené kraje zrádné,
k tomu krbu, Strach kde vládne,
rci mi pravdu a nic víc
Jest v Gilead balzám těchy?
Rci
Načež Havran: „Nikdy víc!“
„Proroku!“ dím, „čárných zraků!
Věštče, ďáble nebo ptáku!
Pro Nebe i Boha prosím,
jejž i ty ctíš
duše mořem trudů, hněvu,
zda obejme zářnou děvu,
v Ráji
andělů zve na tisíc?
Zářící tu krásnou děvu
zdali uzřím lící v líc?“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
„Vari! Slovem tímto z prahu,
ptáku, ďáble, starý vrahu,
v Peklo zpět neb v bouř, jež hnala
sem tě do mých okenic
ani pera nenech tady,
ani slova z lži své, zrady,
Řádek 219:
nech mne, opusť sochy líc!
Přestaň rvát mi srdce, šelmo,
Načež Havran: „Nikdy víc!“
A tak Havran neslét, sedí,
stále sedí, na mne hledí,
Pallady dál sochy bílé
černým křídlem cloní líc
jeho očí zář mne svírá,
takto snící démon zírá,
Řádek 232:
a má duše z toho stínu
nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se
</poem>
| |||