Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Nesmrtelný Kostěj: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
n.
 
linky na wiki
Řádek 20:
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
|WIKIPEDIA=Kostěj
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=Karel jaromír Erben
}}
Byl jeden cař a měl tři syny, byli už odrostlí. Tu jim nesmrtelný Kostěj unesl matku. Nejstarší syn jel jí hledat a nevrátil se. Prostřední taky tak, jel a víc ho nespatřili. Tehdy řekl nejmladší syn, Ivan cařovic, otci: „Tatíčku, dovol, půjdu hledat mamičky.“ Otec nechtěl a řekl: „Bratři zmizeli, a ty chceš taky odjet: umru zármutkem!“ — „Tatíčku! dovol nedovol, pojedu.“ Otec vida, že jinak nechce, dal mu na cestu své požehnání. Ivan šel si pak vybírat koně, ale žádný se mu nehodil; na kterého koli položil ruku, klesl. I šel smutně po městě a potkal babičku: „Což jsi tak smutný? Ivane cařovici!“ — „Vary, babo! položím tě na ruku a druhou připlácnu, bude omáčka.“ Baba druhou uličkou oběhla kolem a potkala zas Ivana, řkouc: „Pozdrav pán Bůh, Ivane cařovici! což jsi tak smutný?“ Ivan si myslil: „Proč se mne ta baba ptá? snad mi může pomoci?“ i řekl jí: „Hleď, babičko! nemohu si najít dobrého koně.“ — „Blázínku! soužíš se a babičce se nesvěříš!“ řekla babička; „pojď se mnou.“ I vedla ho k hoře a ukázala na jedno místo: „Tu kopej.“ Ivan cařovic odkopal zemi a spatřil železné dvéře se dvanácti zámky; zámky hned utrhal, dvéře otevřel a vešel pod zemi: i byl tu přikován na dvanácti řetězích bohatýrský kůň; ten jak ucítil svého jezdce, zařehtal, sepnul se a všech dvanácte řetězů potrhal. Ivan cařovic vzal na se bohatýrské odění, dal koni uzdu a sedlo čerkaské, babičku obdařil penězi a řekl: „S pánem Bohem, babičko!“ Potom vsedl na koně a jel. Dlouho jezdil, až konečně přijel k nějaké velmi vysoké a příkré hoře; nikterak nebylo možné na ni vyjet. Tu taky našel u té hory své bratry; i pozdravili se a jeli pospolu. Přijeli k železnému kamenu, vážil půldruha sta pudův, a bylo na něm napsáno: „Kdo ten kámen vyhodí na horu, bude mít na ni cestu.“ Starší bratři nemohli toho kamene ani pozvednout, a Ivan cařovic najednou jej na horu vyhodil, a hned ukázaly se mu v hoře schody. Ivan nechal tu koně, natočil z malíka do skleničky krve, podal bratřím a řekl: „Jestli že krev ve skleničce zčerná, tehdy mne nečekejte: znamení, že jsem zahynul!“ Potom se s bratry rozloučil a šel na tu horu. Tam dlouho lesem chodil, až přišel k nějakému velikému domu; v tom domě byla živa cařovna, kterou Kostěj taky byl unesl. Ivan chodil kolem ohrady, nemoha dveří najít. Cařovna ho spatřila, vyšla na balkon a zavolala naň: „Tu hle v ohradě je skulina, dotkni se jí malíkem a dvéře se udělají.“ I stalo se tak. Ivan vešel do domu, panna ho přivítala, dala mu jíst a pít, a vyptala se ho, kdo je a co chce? I pověděl jí, že jde, aby matku svou vysvobodil od Kostěje. A panna řekla: „Těžko k matce tvé se dostat, Ivane cařovici! onť je skutečně nesmrtelný — zabije tě. Má tu meč padesáti pudů s tíží: pozdvihneš-li ho, tehdy jdi dál.“ Ivan cařovic netoliko pozdvihl meče, ale jím také vzhůru máchnul, a pak šel dál. Přišel ke druhému domu, a věda, jak otevřít, vešel tam a tu svou matku našel; objali se a plakali oba. Ivan i zde také zkusil sílu svou, vyhodiv kouli nějakou, která vážila půldruha tisíce pudů. Nastal čas, kdy obyčejně Kostěj domů přicházel, a matka schovala Ivana. Tu Kostěj přišel a řekl: „Fi, fi! ruské kůstky tu nevidět, ni slyšet o ní, a ruská kůstka mi přišla sama na dvůr! kohos tu měla? ne-li syna?“ — „I pán Bůh uchovej! sám jsi kdes lítal po Rusi a nahltal se ruského puchu, a teď se ti o něm zdá,“ odpověděla matka Ivanova, i lichotila se k němu, vyptávala se na ledacos a řekla: „A kde je tvá smrt, nesmrtelný Kostěji?“ — „Moje smrt,“ odpověděl Kostěj, „je tam a tam: stojí tam dub, pod dubem truhlice, v truhlici zajíc, v zajíci kachna, v kachně vejce, a v tom vejci moje smrt.“ Pak ještě nějakou chvilku tu zůstal a uletěl. Ivan cařovic potom se rozloučil s matkou a vydal se na cestu pro smrt nesmrtelného Kostěje. Šel dlouho cestou, nejedl a nepil, i pomyslil si z hladu: „Kýž by mi se nyní něco vyskytlo!“ A hle, tu vlček! Ivan ho chce zabit; ale z brlohu vyskočila vlčice a řekla: „Nezabíjej mého dítěte; budu ti prospěšna!“ — „Budiž!“ pomyslil si Ivan, pustil vlka a šel dál. Vidí vránu „Počkej, na té si pochutnám!“ i chtěl ji zastřelit. A vrána řekla: „Nezabíjej mne, budu ti prospěšna.“ Ivan se rozmyslil a pustil ji. Přišel k moři a zůstal na břehu stát. V tom vymrštila se štička na břeh. Ivan ji chytil a pomyslil si: „Teď se