Ottův slovník naučný/Analogie: Porovnání verzí

|ZDROJ=''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 237–240. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n269/mode/2up Dostupné online.]

'''Analogie''' (řec. ''άναλογια{{Cizojazyčně|grc|ἀναλογία}}''): {{Prostrkaně|obdoba}}, podobnost, srovnání; úměra, srovnalost; stejnoměrnost, zařízenost dle pravidel. '''1)''' V logickém ohledu značívá se slovem tím závěr ze stejnosti několika znakův dvou pojmů na stejnost některého dalšího znaku, čili prostěji řečeno: předměty, které shodují se v několika vlastnostech, budou se shodovati i v jiných. Na příklad: Planeta Mars má mnoho podobného s naší zemí; otáčení kolem osy (den) jest skoro stejně dlouhé; znamenáme tam vzduch, větry, vodu, mraky, led, střídání ročních počasí, tři různá pásma (chladné, mírné a teplé), i soudíme {{Prostrkaně|obdobou}} (''{{Cizojazyčně|la|per analogiam}}'') z toho všeho, že Mars jest také obydlen jako země. Obdoba to jest, když srovnáváme organismus a stát, někdy až do podrobností (obchod ve společnosti lidské jest prý asi co oběh krve v těle zvířecím), nebo mluvu s organismem, – když celý život člověka se dnem nebo s rokem, mladost jeho s jitrem nebo s jarem sestavujeme, když životní vývoj jednotlivce za krátké opakování vývoje celého kmene pokládáme (biogenetický zákon); vězíť '''a.''' v každém podobenství, v komparaci, ano v každém metaforickém obraze, v allegorii a vůbec v každém závěru, jejž činíváme ze shody mezi věcmi na shodu ještě úplnější. Patrně závěr takový vede jen ku pravděpodobnosti a sluje obdoba {{Prostrkaně|neúplná}} (''{{Cizojazyčně|la|analogia incompleta}}'') čili {{Prostrkaně|pravděpodobná}} (''{{Cizojazyčně|la|analogia probabilis}}''), náležející v logice pod totéž záhlaví jako [[../Indukce|indukce]] (v. t.). V myšlénkových výkonech všedního života i v naukách všech jí stále užíváme, ač přesněji mluvíce ji od pouhé podobnosti lišíme. Netřeba šíře vykládati, že '''a.''', jako nás vodívá po stopě pravdy a některou stránku věci vhodně objasňuje, rovněž dává vznik větám křivým, nedostatečně zdůvodněným (vyčerpání a utloukání obdoby,  »každé srovnání belhá«), tak že stupně jistoty její jsou velice různé, a že mnohá '''a.''' bývá příčinou rozporův i hádek, když lidé pustíce s pozoru pravou povahu její větám jí sestrojeným přisuzují nutnost a všeobecnost, absolutní nevývratnou jistotu. Sem směřují ony rozmanité námitky i výstrahy proti analogickému závěru činěné; i dlužno obdoby užívati obezřele a její povahu stále na zřeteli míti. Čím {{Prostrkaně|více}} znakův oběma srovnaným pojmům jest společno, a čím {{Prostrkaně|závažnější}} oni znakové jsou, tím více pravdě se podobá, že i v dalším, posud záhadném se shodnou, čili pravděpodobnost (důkaznost) obdoby stoupá ve složeném poměru k oněm dvěma zřetelům. Konečně '''a.''' dává úplnou jistotu v tom případě, když vztah obou znakův srovnaných (známého i záhadného) k příslušným jejich pojmům jest docela stejný a tak jednoduchý, že jej možno prohlédnouti a přesně vyjádřiti; tu vlastně sestrojujeme dříve všeobecnou větu, z níž další závěr činíme (deduktivně), ač ji výslovně tu ani neuvádíme. Tato obdoba pak jest {{Prostrkaně|přesná}} (''{{Cizojazyčně|la|analogia exacta}}''); v mathematice zejména se jí přehojné užívá, čímž zjednávají znamenitou úsporu v počítání i v dokazování. Příkladů netřeba zvláště uváděti. –— V jiných odborech scházívá však právě ona jednoduchost a určitost vztahů, pročež tam obdoba na pravděpodobnosti přestává. Zevrubněji o poměru obdoby k indukci i k dedukci jednati zde nelze; věc sama však není tak záhadná, za jakou ji některé pokusy vyličují. Souzení dle obdoby záhy se vtíralo v pozornost myslitelův; Aristoteles ji uvádí, avšak užívá pro ni slova ''παςάδειγμα{{Cizojazyčně|grc|παράδειγμα}}'', kdežto slovo ''άναλογια{{Cizojazyčně|grc|ἀναλογία}}'' klade za úměru mathematickou (proporci). Ostatně vyvinuly se v některých naukách ještě zvláštní způsoby, kterak se obdoba provádí, i rozličné odstíny významu, pro něž slovo '''a.''' se klade, podlé povahy látky naučné, –— tak v mathematice, v mluvozpyté, v právnictvi, v historii, u výkladě písem svatých a j. Víz o tom hesla příslušná, pokud obdoby se dotýkají podrobněji. O '''a'''-ii jedná každá obšírnější učebnice logiky, i zvláštní monografie o ní na světlo vydány jsou (na př. J. Hoppe, »Die Analogie« 1873), a konečně znamenití myslitelé příležitostně ve svých spisech povahu '''a.''' vykládají. ''[[Autor:Josef Durdík|Dd.]]''

'''2) A.''' (v mathematice), název úměry zejména geometrické, u řeckých mathematiků, hlavně u Eukleida. –— Nyní užívá se pojmenování toho pro úplnou podobnost nebo souhlasnost ve tvaru poměrů nebo rovnic z veličin k sobě slušejících. Důležity pro sférickou trigonometrii jsou '''a.''' {{Prostrkaně|Neperovy}} (z r.  1614), jimiž vyjadřuje se vztah mezi pěti částmi (3  úhly a 2  stranami, nebo 2  úhly a 3  stranami) sfér. trojúhelníka. Jsouť tyto čtyři (nazýváme-li úhly sfér. trojúhelníku α, β, γ, strany a, b, c):

'''3) A.''' u starořeckých grammatiků značila protivu {{Prostrkaně|anomalie}}. Zjevy, jako na př. že ''{{Cizojazyčně|grc|χελώνη}}'' (želva) značí též samečka, přiměly Chrysippa k prohlášení, že je mezi myšlením a rozumem lidským a mezi řečí neshoda čili anomalie. Jiní proti němu hlásali, že je mezi obojím shoda čili '''a.''', že stejné kategorie pojmové (logické) vyjadřují se stejnými tvary hláskovými. A tak vznikl spor pro jazykozpyt důležitý mezi analogisty a anomalisty, který trval po 3 století, a jehož sám Caesar se súčastnil spisem ''{{Cizojazyčně|la|De analogia}}''. Spor tento byl s počátku vlastně sporem filosofickým a teprve časem stal se sporem grammatickým, při čemž slova '''a.''' a anomalie dostala jiný význam. '''A'''-ii zastávala škola alexandrijská, v jejím čele Aristarchos, anomalii škola pergamská, škola stoiků, z níž hlavně Kratés z Mallu napsal spis ''πεςι{{Cizojazyčně|grc|περὶ άνωμαλίαςἀνωμαλίας}}'' proti Aristarchovi. Celý spor byl velmi plodný, neboť na jedné straně sbíraly se nepravidelnosti, odchylky od pravidla, aby se dokázalo, že v jazyce nevládnou vlastně žádné zákony, na druhé zase se uvažovalo a hledalo pravidlo a vysvětlení i pro tyto odchylky. Toto ovšem zřídka se podařilo, ale statistika jevů jazykových zůstala cenným plodem tohoto sporu na vždy. Analogisté hlavně přičiněním Apollónia Dyskola a Héródiánovým zůstali vítězi, jimiž uhájena byla zásada, že jazyk jest ovládán pevnými zákony, a že v něm panuje pravidelnost. V novějším jazykozpytě má '''a.''' opět jiný význam a značí buď upravení tvarů podlé jiných tvarů významem příbuzných nebo upravení významu podlé jiného významu tvarem příbuzných slov. Na př. stbul. kmeni ''kurẹtkuręt'' odpovídá v češ. kmen ''kuřat'', který bud má zůstati, buď přehláskou se měniti v ''kuřet'', když následuje samohláska podnebná. V staré češtině v skutku se říkalo: kuřata, kuřat atd., a lokál plur. kuřětech; ale v nové češtině za kmen ''kuřēt'' v lok. plur. máme kmen ''kuřat'' (kuřat-ech) podlé kmene v ostatních pádech plurálu. Jak z tohoto jednoduchého příkladu '''a.''' vysvítá, odstraňují se jí nesrovnalosti, které by vznikly bezohledným prováděním hláskoslovných zákonů. Změny hláskoslovné se křižují s '''a'''-ií, odporují si a vzájemně vyrovnávají, čím by jedna strana jazyku škodila. Nejjednodušší příklad '''a.''' jest, že dovedu slova dříve mně neznámá, jakmile je uslyším, hned skloňovati a časovati – podlé vzorů mně známých. Jazykozpyt však všímá si hlavně těch druhův '''a.''', jimiž jazyk se mění. Příbuzenství pojmu (významu) bývá základem spodobení slova po stránce kmenotvorné: slova téhož významu splývají kontaminací; na př. z angl. republican a prohibitionist povstalo prohiblican. Když slova téže pojmové kategorie nabývají téže kmenotvorné přípony, jest to s psychologického stanoviska stejný process; na př. podlé hosti-cus jest belli-cus, podlé spasi-tel jest pomoc-itel. Podlé dexter jest v pozdní latině senexter. Jiný druh jest však vyrovnání ve kmenech téhož slova, jako jest v lok. plur. kuřat-ech. Další druh jest formální stejnost (ve flexi) u slov stejné kategorie; sem patří, že abstraktum ''{{Cizojazyčně|grc|νεανία}}'' ve významu  »mladík«  dostalo mužský rod a flexi jmen mužských: ''{{Cizojazyčně|grc|νεανίας}}''. Kollektivum  »bratří«  majíc význam plur. od slova »bratr« dostalo i flexi plurálu. Příbuznost funkce mívá za následek podobu (nebo i stejnost) tvaru. Předložka lat. ''{{Cizojazyčně|la|cum}}'' má ve slovanštině střídnici ѕъһѕъn před samohláskami a před ''j'', jinde ѕъ; říkalo se tedy: ѕъ bogomъ, ale ѕъňimъ (= ѕъһsъn jimъ), '''a'''-ií pak i:za boga, ale za ňego (místo: za jeho). Z pravidla příbuznost funkce vede k '''a'''-íi úměrné: had: syn = gen. sing. hada: x, x = syna. Mimoděk totiž soudíme na základě praemiss, jež mají úměrnou formu, když uniformujeme skloňováni i časování. Tato uniformace dvojitě se provádí: buď různá slova téže funkce dostávají týž tvar (had – syn, hada – syna atd.), buď různé funkce téhož slova dostávají týž tvar (synovi byl původně dativ, nyní též lokál). Někdy příbuznost zvuku vede k '''a'''-ii; bývá základem příbuznosti významu: původní ''po-vraz'' přesmyknutím dalo ''provaz'', jejž vědomí lidu pojí se slovesem  »váz-ati«. Někdy se nepřipojí zvuku jen určitý význam, ale dá se mu i funkce. Ve slovanštině byly složeniny, jako: Hosti-vař, Vladi-mír, jichž první čásť byla jmenný ''i''-kmen; ale povědomí spojilo se s imperativy sloves (''vladi'' od slovesa ''vlásti'') a pak tvořila se napořád ve slovanštině složená slova s imperativem v první části. Jindy se '''a'''-ií ustálí určitý význam; v češtině jména na ''-stvo'' (měšťanstvo) a na ''-ství'' (měšťanství) měla původně stejný význam; ale neutra na ''-í'' mají většinou význam abstraktní, a tak u jmen na ''-ství'' se podobný význam ustálil a jménům na ''-stvo'' připadnul význam kollektivní. Jazyk podlé různých tvarů rozlišil i význam (differencování významu). Této činnosti jazykové se říká {{Prostrkaně|oekonomie}} jazyková. Někteří uznávají též čistě zvukovou '''a'''-ii a jí vysvětlují na př. v ''έφελχνδτιχόν{{Cizojazyčně|grc|ἐφελκυστικόν}}'' v řečtině. Srv. W.  D.  Whitney, {{Cizojazyčně|en|Language and the study of language}} (1867) a téhož {{Cizojazyčně|en|Life and growth of language}} (1875); H.  Merguet, {{Cizojazyčně|de|Über den Einflusz der Analogie u. Differenzierung auf die Gestaltungen der Sprachformen}} (1876); H.  Osthoff, {{Cizojazyčně|de|Das physiolog. u. psycholog. Moment in der sprachlichen Formenbildung}} (1879); H.  Paul, {{Cizojazyčně|de|Principien der Sprachgeschichte}} (1886); H.  Ziemer, {{Cizojazyčně|de|Junggrammat. Streifzüge auf dem Gebiete der Syntax}} (1882); F.  Masing, {{Cizojazyčně|de|Lautgesetz u. Analogie}} (1883); V.  Henry, {{Cizojazyčně|fr|Etude sur l´analogiel’analogie}} (1883); B.  I. Wheeler, {{Cizojazyčně|en|Analogy}} (1887); E.  Kovář, O škole mladogrammatické (1885). ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]''

'''4)''' {{Prostrkaně|Ve hmotném právu trestním}}, jak v římském tak i v německém uznávala se možnost použití '''a.''' původně beze všeho obmezení, a ještě hrdelní řád Karla  V. k ní odkazuje. Teprve v XVIII.  století, a to v souvislosti s tehdejšími názory o povaze trestu a se státoprávní theorií o dělení moci ve státě, vyvinulo se jakožto reakce proti soudcovské libovůli učení, že hmotný zákon trestní jest úplný, že vypočítává zcela přesně činy trestní a že tudíž jest vyloučena '''a.''' o tom, zda skutek nějaký má býti pokládán za trestný, a jaký trest sluší uložiti na skutek trestný –— ''{{Cizojazyčně|la|nullum crimen, nulla poena sine lege}}''. Zásada ta přešla i v zákony tr. a udržela se až podnes (čl.  IV. vyhl. pat. k rak. tr. z. §.  32.; čl. 4.  code pén., §.  2. něm. tr. z. ř.; §.  2. rak. osnovy z r.  1881). Ačkoli pak v novější době v theorii ozývá se odpor proti zásadě uvedené, nelze neuznati, že vyloučení '''a.''' v uvedeném rozsahu jest v zájmu bezpečnosti právní. V každém jiném směru však lze '''a.''' užiti k doplnění mezer trest. práva hmotného i formálného. ''[[Autor:Jiří Tilšer|JT.]]''

'''A.''' {{Prostrkaně|v právu}} má význam velmi značný, neboť '''a.''' jest z nejdůležitějších pomůcek, jimiž vyplňovati sluší zdánlivé mezery v zákonodárství. '''A.''' užívajíce řídíme se zásadou, že předpisu zákonního o případu výslovné v zákoně rozhodnutém sluší též užiti ve případech zcela podobných, o kterých však zákon se nezmiňuje ('''a.''' {{Prostrkaně|zákona}}, obdoba v užším smyslu slova). Nebo, není-li podobného ustanovení v zákoně, přihlížíme k zásadám stěžejným, na kterých celek zákona jest zbudován, užívajíce těchto na případ zákonem nerozhodnutý ('''a.''' {{Prostrkaně|práva}}, obdoba v širším smyslu). Občanský zákonník rak. zná ještě třetí druh '''a.''', {{Prostrkaně|obdobu přirozených zásad právních}} (§.  7. tamtéž); tím rozuměti jest  »právo přirozené«, jež vládlo v theorii v čas kodifikace občanského zákonníka (tak Randa, Unger, Pfaff; kdežto Stubenrauch míní tím zásady, na nichž spočívá celý systém práva rakouského). O '''a'''-ii jako zvláštním druhu výkladu zákona platí všeobecná pravidla vykládací; lze tedy obdobu připustiti pouze tehdy, je-li zřejmo, že by zákonodárce nebyl jinak rozhodl případ, kdyby mu byl na mysli tanul. (To seznáme nejlépe z motivů, pohnutek, z nichž příslušný zákon byl vydán, a jež bývají sneseny v protokolech zákonodárných kommissí.) ŽZ důvodu toho vyloučena jest '''a.''' v ustanoveních výjimečných. Také v příčině jednotlivých druhů předpisů právních jest '''a.''' rozličně omezena, a nepatrné pole ponecháno jí, kde se jedná o přesné formy řádu soudního, aniž by však byla zúplna vyloučena; neboť i tu platí zásady ob. zákona, které jsou všeobecné, a předpis §.  437. s. ř. jest dle panující theorie zastaralý a oněmi zásadami zrušený. (Srov. Unger, {{Cizojazyčně|de|System des österr. Privatrechtes}}, I.  díl, str.  59. a násl. a Pfaff-Hoffmann, {{Cizojazyčně|de|Commentar zum allg. bürgerl. Gesetzbuche}} §.  6. a 7.) ''[[Autor:František Kropsbauer|Kr.]]''