Ottův slovník naučný/Tomáš: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
n., rozpracováno
 
dokončení
Řádek 1:
{{Pracuje se}}
 
{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
Řádek 14 ⟶ 12:
| LICENCE2 = PD anon 70
| WIKIPEDIA-HESLO = Tomáš
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Tomáš (apoštol)|Tomáš (apoštol)]], [[w:Tomáš Akvinský|Tomáš Akvinský]], [[w:Tomáš Kempenský|Tomáš Kempenský]], [[w:en:Thomas the Archdeacon|Thomas the Archdeacon]] (anglicky), [[w:Tomáš z Celana|Tomáš z Celana]]
}}
{{Forma|proza}}
'''Tomáš''', lat. ''{{Cizojazyčně|la|Thomas}}'', osobní jméno mužské.
 
'''1) T.''' {{Prostrkaně|sv.}}, {{Prostrkaně|apoštol}}, jinak zvaný {{Prostrkaně|Didymus}} (řec. {{Cizojazyčně|grc|δίδυμος}} = ''{{Cizojazyčně|la|gemellus}}'', dvojče). U starších spisovatelů syrských jmenuje se sv. '''T.''' též {{Prostrkaně|Judas Thomas}}. Podle tradice pocházel z Galileje (snad z města Paneas). Proč měl příjmení Didymus, se neví; podle jedněch prý po předcích (jako Jidáš zrádce měl jméno od otce svého), podle jiných že k pochybování byl nakloněn (''didymus'' = ''{{Cizojazyčně|la|dubius}}''), anebo že byl skutečně z dvojčat (podle tradice měl sestru jménem Lysii). Podle některých byli sv. '''T.''' a sv. Matouš dvojčata, což se opírá o to, že v seznamech apoštolů spolu jsou uvedeni, podle apokryfů byli Kristus Pán a sv. '''T.''' dvojčata a sv. '''T.''' Kristu Pánu neobyčejně podoben až k nerozeznání. Známý jest sv. '''T.''' hlavně tím, že nechtěl věřiti apoštolům, že Kristus Pán z mrtvých vstal, až se sám přesvědčil na své vlastní oči, když Kristus Pán zjevil se apoštolům po druhé (jak vypravuje sv. Jan 20, 24—29) a kdy učinil slavnostní vyznání, že z mrtvých vstalý Messiáš pravý Bůh jest. Sv. evangelista Jan již před touto událostí uvádí sv. '''T'''-e jako odhodlaného stoupence Kristova, který z lásky k mistru svému byl ochoten s ním na smrt jíti, který však přes to nemohl zbaviti se klamných židovských představ o Messiáši, kterážto okolnost vysvětluje a zmírňuje jeho nevěru. Někteří exegeté se snaží všelijak oslabiti nevěru sv. '''T'''-e, nicméně podle kontextu dlužno říci, že sv. '''T.''' popíral skutečnost vstání Ježíše Krista. Poprrání toto arciť bylo pokárání hodné, ale mimo svrchu uvedenou příčinu lze věc vysvětliti tím, že běželo o základní fakt naší víry, který sv. '''T.''' měl jako apoštol dosvědčiti lidstvu, a proto si chtěl zjednati naprostou jistotu v té příčině. A vskutku mají sv. Otcové za to, že Bůh toto dopustil, aby i naše víra tím více utvrzena byla, což vskutku nevěra '''T'''-ova učinila. Podle zprávy Origenovy u Euseb. H. E. 3, 1. sv. '''T.''' kázal v Parthii, t. j. v zemich mezi Eufrátem a Indem (Parthům, Peršanům, Medům a j.) a snad i v Indii samé (netoliko v té části říše Parthské, která s Indií hraničila a Indií se nazývala). Podle zpráv u svatých Otců zemřel jako mučedník a to ve městě Kalamině v Indii (snad byl na rozkaz krále Mazdaie od čtyř vojínů kopím proboden, jak vypravují t. zv. {{Cizojazyčně|la|Acta s. Thomae}}, jeden to z mnohých apokryfů pod jménem sv. '''T'''-e, pocházející z 1. pol. stol. III., sepsaný od gnostiků syrských a již Eusebiovi a Epiphaniovi známý). Ostatky sv. '''T'''-e byly r. 232 po Kr. odneseny do Edessy. Církev řecká slaví památku sv. '''T'''-e 6. říj., latinská
'''1) T.''' {{Prostrkaně|sv.}}, {{Prostrkaně|apoštol}}
21. pros. ''[[Autor:Ladislav Dvořák|dk.]]''
<br />
''[[Autor:Ladislav Dvořák|dk.]]''
 
'''2)&nbsp;T.''' {{Prostrkaně|Aquinský}} (''{{Cizojazyčně|la|Thomas Aquinas}}'', zvaný ''{{Cizojazyčně|la|Doctor Angelicus}}'', ''{{Cizojazyčně|la|Doctor Universalis}}''), filosof a scholastik středověký (*&nbsp;1227 na zámku v Rocca Secca poblíž města Aquina v král. Neapolském — †&nbsp;1274), pocházel z rodiny hrabat Aquinských; jeho děd měl za manželku sestru cís. Bedřicha Barbarossy. V pátém roce věku svého byl dán na vychování do kláštera na Monte Cassino a potom r.&nbsp;1237 do Neapole. Záhy probudila se v něm touha k životu řeholnickému, ale bráněno mu v tom jeho rodinou a teprve na zakročení Innocence&nbsp;IV. vyhověno jeho přání, že směl vstoupiti do řádu dominikánů, kteří jej poslali do Kolína n.&nbsp;R., aby tam pokračoval ve studiích pod Albertem Velikým (1245). Ke sklonku r.&nbsp;1252 přišel do Paříže, kde s neobyčejným úspěchem i učil i kázal a od Ludvíka&nbsp;IX. přibírán byl k poradám státnim a církevním. Stejně veliké přízni těšil se u papežův Urbana&nbsp;IV. a Klimenta&nbsp;IV. V l.&nbsp;1266—69 vyučoval v Bologni; pak v Paříži, Římě a naposledy v Neapoli, odkudž odebíraje se na koncil Lyonský, pro churavost byl nucen cestu přerušiti v cisterciáckém klášteře Fossa-Nuova, kde zemřel. Jan&nbsp;XXII. řka o něm: {{Cizojazyčně|la|quot scripsit articulos, tot miracula fecit}} — prohlásil jej bez processu beatifikačního za svatého (1323). — Metafysický základ jeho filosofie jest aristotelismus, jakož i jinak pokládán byl za nejlepšího znalce Aristotelových spisův, ač jeho filosofii znal jen z překladů latinských, namnoze nesprávných a neúplných. V otázce
'''2)&nbsp;T.''' {{Prostrkaně|Aquinský}}
universalií kloní se k mírnému, prostředkujicímu realismu, že obecniny jsou immanentně obsaženy ve věcech, odkudž abstrahující mohutností přicházejí k našemu povědomí. Ale na druhé straně také tvrdí, že idee jsou myšlenkami, které také bohu jsou immanentní, tak že výsledek celé této nauky jeví se u něho tento: {{Cizojazyčně|la|universalia ante rem, in re, post rem}}. Princip individuační jest hmota, bůh jest pouhá aktuální forma. Jest nejen příčinou světa, ale i konečným jeho smyslem a účelem ({{Cizojazyčně|la|causa efficiens et causa finalis}}). Jsoucnost jeho lze dokázati jen {{Cizojazyčně|la|a posteriori}}, a to z existence světa, jehož řád předpokládá svého tvůrce. Postavení, které zaujal '''T.''' k dogmatům církevním, činí jej tak význačným pro scholastiku. Nechtěl dokazovati všechen obsah dogmatický, jako činila scholastika periody Anselma z Canterbury (viz {{Prostrkaně|[[../Scholastika/]]}}, str.&nbsp;26), nýbrž jen čásť jeho, pokud jest postižitelný přirozeným rozumem, a ostatní, jako jsou dogmata o trojici, dědičném hříchu, stvoření světa v čase, posledním soudě, věčném zatracení a spasení, nechal státi jako předměty pouhé víry, ne že by byly protimyslné, nýbrž že jsou položeny mimo chápavost rozumu. Provedl jako nikdo před ním rozlišení filosofické, t.&nbsp;j. přirozené theologie od křesťanského zjevení a spojil Aristotelovu filosofii, nakolik mu byla přístupnou, s orthodoxní naukou církevní tak, že hájil i právo přirozeného rozumu i požadavky víry. Stvořil takto novou methodu myšlení filosoficko-náboženského; liší filosofii od víry i co do látky i methody, ale přece víře neubírá pole, nýbrž naopak ji živí, podávaje pro ni v jistém okruhu rozumové důkazy. — Nauky jeho ujali se nejprve dominikáni, proti nimž ve XIV.&nbsp;stol. povstal ze řádu františkánského {{Prostrkaně|[[../Duns Scotus/]]}} (v.&nbsp;t.) a založil t.&nbsp;zv. směr skotismu, k němuž františkáni se klonili. Trvali proti thomistům při extrémní formě realismu a hájili neposkvrněné početí P.&nbsp;Marie. Koncilem Tridentským byla přijata nauka '''T'''-e Aquinského za vůdčí filosofii katolickou a encyklikou {{Cizojazyčně|la|Aeterni Patris}} Lva&nbsp;XIII. z r.&nbsp;1879 uvedena s důrazem v novou pamět biskupům a katol. intelligenci. Snahy t.&nbsp;zv. neo-thomistické odtud počínající chtějí nauku tuto oživiti, přizpůsobiti ji pokrokům vědy a přenésti její důsledky na pole sociální a státovědecké. (Viz k lit. Antoniades, {{Cizojazyčně|de|Die Staatslehre d. Th. von Aquino}}, Lip., 1889; Schaub, {{Cizojazyčně|de|Die Eigentumslehre nach Th. v. Aquino und dem modernen Sozialismus}}, Freiburg v. Br., 1898; Fr. Picavet, {{Cizojazyčně|fr|Le mouvement Thomiste v „Revue philos.“ 1895—96; Wehofer, {{Cizojazyčně|de|Die geistige Bewegung im Anschluss an die Thomas-Encyklika Leos XIII.}}, Víd., 1897). Od r.&nbsp;1882 založena stolice thomistické filosofie v Levně v Belgii. Mimo kommentáry k Aristotelovi а k Písmu svatému uvádějí se jako jeho hlavní spisy kommentáře ke čtyřem knihám {{Cizojazyčně|la|Sententiarum}} Petra Lombarda, ''{{Cizojazyčně|la|Summa de veritate fidei catholicae contra gentiles}}'' a ''{{Cizojazyčně|de|Summa totius theologiae}}'', kde zahrnuta jest dogmatika a mravouka, ''{{Cizojazyčně|de|Quaestiones disputatae et quodlibitates}}''. Díla jeho vyšla v Římě (1570), v Benátkách (1594, 1787), v Antverpách (1612), v Paříži (1660, 1872), Parmě (1852—72, 25&nbsp;sv.) a na podnět Lva&nbsp;XIII. podniknuto nové vydání v Římě 1882 a&nbsp;sl. — K literatuře: Werner, {{Cizojazyčně|de|Der heilige Thomas}}
<br />
''tatae et quodlibitates}}''. Díla jeho vyšla v Římě (1570), v Benátkách (1594, 1787), v Antverpách (1612), v Paříži (1660, 1872), Parmě (1852—72, 25&nbsp;sv.) a na podnět Lva&nbsp;XIII. podniknuto nové vydání v Římě 1882 a&nbsp;sl. — K literatuře: Werner, {{Cizojazyčně|de|Der heilige Thomas}}
(Řezno, 1858—59, 37nbsp;sv.); Schutz, {{Cizojazyčně|de|Thomas-Lexicon}} (2.&nbsp;vyd. Paderborn, 1895); Ch.&nbsp;Jourdain, {{Cizojazyčně|fr|La Philosophie de saint Thomas d’Aquin}} (Pař., 1858); Eucken, {{Cizojazyčně|de|Die Philosophie d. Thomas u. die Kultur der Neuzeit}} (Halle, 1886); Frohschammer, {{Cizojazyčně|de|Die Philosophie d. Thomas}} (Lip., 1889); Guttmann, {{Cizojazyčně|de|Das Verhältnis des T. von Aquino zum Judentum und zur jüd Litteratur}} (Gotinky, 1891); Portman, {{Cizojazyčně|de|Das System der theol. Summe d. Th. von Aquino}} (Lucern, 1894); Hlavatý V., Rozbor filosofie sv.&nbsp;'''T'''-e Akvinského (Praha, 1885); Pospíšil
Jos., Filosofie podle zásad sv.&nbsp;'''T'''-e Akvinského (I.—II.&nbsp;d., Praha, 1883, 1897). Překlady: J.&nbsp;K. Votka а V.&nbsp;Vojáček, '''T'''-e Akvin. spisek o bytí a bytnosti a Pecciho výklad vlašský (Praha, 1887); M.&nbsp;Vaněk, Sv.&nbsp;'''T'''-e Akvin. Výklad modlitby Páně (Brno, 1897). ''[[Autor:Gustav Zába|Zb.]]''
Řádek 31 ⟶ 28:
 
'''4)&nbsp;T.''' {{Prostrkaně|Kempenský}} (''Thomas a Kempis'', vl. {{Prostrkaně|Hamerken}}, {{Prostrkaně|Hämmerken}}, lat. ''{{Cizojazyčně|la|Malleolus}}'' = čes. Kladívko), mystik a theologický spis. (*&nbsp;1380 v Kempen u Kolína n.&nbsp;R. —
†&nbsp;1478), vstoupil r.&nbsp;1407 do kláštera augustiniánů na Hoře sv.&nbsp;Anežky blíže města Zwollu v diécési utrechtské, byl dvakráte volen podpřevorem téhož kláštera, v kteréž důstojnosti tam také zemřel. Četné jsou jeho spisy kazatelské a askétické, z kterýchž jest nejznámějším čtvero ''Knih o následování Krista'', ''{{Cizojazyčně|la|De imitatione Christi}}'', poprvé vyd. r.&nbsp;1415 a opětovaně, tak že se čítá více než pět tisíc vydání a překladů. Z českých jest nejrozšířenější překlad Douchův, vyšlý r.&nbsp;1843 v Lipsku, k čemuž připojen Život a obrana '''T'''-e Kemp. Kontroversa o autorství spisu uvedeného, povstalá na poč. XVII.&nbsp;stol., trvá posud. Srv. Wolfsgrüber, {{Cizojazyčně|de|Van der nahvolginge Christi ses boeke}} (Víd., 1879) a t. G. Gersen (Augšp., 1880), kde autorství se připisuje benediktinskému opatu Gersonovi. КK lit. viz Malou, {{Cizojazyčně|fr|Recherches sur le véritable auteur du livre de limitation de Jésus-Christ}} (3.&nbsp;vyd. Tournai, 1858); Kettlewell, {{Cizojazyčně|en|The authorship of the}} {{Cizojazyčně|la|De imitatione Christi}} (Lond., 1877).
 
'''5)&nbsp;T.''' {{Prostrkaně|Spletský}} (''{{Cizojazyčně|la|Thomas archidiaconus}}''), vynikající dějepisec dalmatský (*&nbsp;1200 ve Splitě — †&nbsp;1268 t.) Studoval na universitě v Bologni, kde si zjednal dobrou známost práv i klassické literatury latinské. Navrátiv se do vlasti zastával úřad notáře; později byl kanovníkem i arcijáhnem arcibiskupství splitského, měl však mnoho protivníkův, neboť se zasazoval o přísné šetření kanonického práva a o reformu městské správy podle vzorův italských. Proto zvolen byv r.&nbsp;1244 za arcibiskupa, úřadu toho přijmouti nemohl. Býval i poslem svých spoluobčanův u krále