Nejnovější dějepisecká literatura česká: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
n., první část po str. 678 |
dokončení |
||
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Nejnovější dějepisecká literatura česká
Řádek 39 ⟶ 38:
Dílo, jehožto přípravám Palacký mnoho času a sil svého života věnoval, a o jehožto nutném před se vzetí pronesl se veřejně s takovou vroucností, jako o žádné jiné potřebě národní vědy, jsou „''Pozůstatky desk zemských království českého, r. 1541 pohořelých''“. Zajisté velmi dojemná a povzbuzující byla slova, kterýmiž dne 6. června 1863 ve valném shromáždění společnosti Musea království českého promluvil o historické důležitosti dotčených desk zemských, a o potřebě i spůsobu, obnoviti je, pokud možná, zase. „Proniknut jsa vědomím a přesvědčením o důležitosti a potřebě takového díla, počal jsem již přede 20 lety, s pomocí několika mladších přátel, sbírati zbytky starých desk zemských, a co v té věci dovedli jsme, nachází se podnes v archivní částce našeho museum. Ale události roku 1848 a následujících přerušily také tuto činnost, já od r. 1851 nad to byl jsem osaměl na celé desítiletí, a pokusy od té doby k tomuto cíli předsevzaté zůstaly bez prospěchu, ač neujmeli se, jakož ovšem slíbil, nově ustanovený archivář zemský této péče a práce. Já již blíže se ke hrobu a maje ještě tolik prací neodkladných před sebou, nemohu v této věci činiti sám více, nežli upozorňovati, napomínati, žádati a prositi, aby síly duchovní nadějných potomkův národa našeho nemeškaly obrátiti se k vážnému předmětu tomuto, aby z dělníkův schopný sestoupil se dohromady sbor — neboť to dílo převyšuje sílu kteréhokoli jednotlivce — i aby co nejdříve přikročilo se ku práci ovšem ne skvělé, ale tím blahodárnější, abych dočkati se mohl, ať nedím ukončení, ale aspoň zdárného a slibného započetí díla pod titulem „{{Cizojazyčně|la|Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne fortuito comsumptarum}}“, jehožto bude snad asi 8 nebo 10 kvartantův.“ — „Můj účel, má žádost a touha při této věci směřuje hlavně k tomu, abych obrátil pozornost k historické důležitosti našich starých desk zemských, i ku potřebě, uvesti je, pokud možná, obecenstvu ve známost. Jsem, tuším, za naší doby jediný člověk na světě, který s pilností vyhledával a studoval, jestli ne všecky, aspoň největší část pozůstatkův těchto drahých, a cítím se za vázána ve svém svědomí, abych aspoň oznámil všem přátelům nauk, a v národu našem zvláště, jakový poklad zachoval se nám v nich, ačkoliv bohužel osudem krutým ztenčený, a nad to zanedbaný, nevšímaný. Vyznám bez obalu dle úplného přesvědčení svého, že nevím o ničem, co by národu našemu čestnější památku v dějinách světa zjednati, čím bychom my před očima všech národův spravedlivěji pochlubiti se mohli, nežli zrcadlem tím starého života našeho státního a společenského, které ze zbytkův pohořelých našich desk, jakkoli znuzilých, kdyby jen úplně shledáni, sebráni a v jedno sestaveni byli, vysvítati by musilo.“ „Až vykonáno bude dílo, kteréhož si tak toužebně přeji a žádám, pak rozbřeskne se záře a světlo historie nade všemi kraji vlasti naší, a zahřívati bude srdce lidská láskou ke vlasti také tam, kde ona ve mrákotě nevědomosti posavad netoliko dřímají, ale snad i dokonce se odvracují.“ —
Po sedmi letech vyplněna jest tato touha Palackého; srdečná slova jeho padla na místa úrodná a vzbudila žádoucí čin. Nynější archivář král. města Prahy, pan dr. ''Josef Emler'', vykonav přispěním dějepiscův a bibliotekářův našich v Praze velmi rozsáhlé přípravy k dílu tak nesnadnému, a vládna podporou z mecenášské ruky pana hraběte Jindřicha Clama Martinice, jenž obmyslil toto podniknutí takovou štědrostí, jaká posud žádnému spisu ani starší ani novější literatury naší od nikoho nebyla poskytnuta, roku minulého přistoupil k vydávání „Pozůstatkův desk zemských“, a v pěti svazcích již ukončil ''díl jejich první''. Celá práce rozvržena jest asi na 500 archův, a děje se s pílí a s dokonalostí výtečnou. Dějepisná věda česká, v rozměrech svých největších a v podrobnostech svých nejjemnějších nabývá jí nového přehojného světla; dávno zašlý život našeho národa obnovuje se před očima našima v takové blízkosti a jasnosti, v jaké vzkřísiti jej marně bychom snažili se spůsoby a pomůckami jinými.
Vedle této, z přímého vyzvání a na základě mnoholetých příprav ze strany Palackého podniknuté práce dějepisné literatury české, vidíme z podnětu daného naším historiografem a z přičinlivé péče jeho nejbližší vzkvétati druhé veliké dílo, jímž dějepisnému badání a tvoření u nás šíří a utvrzuje se půda. Z oslavy sedmdesátých narozenin Palackého, v které radostně súčastnil se celý náš národ, vzešla dějepisné vědě české trvalá památka a v skromných poměrech našich dosti mocná podpora. Založenať byla zvláštní nadace Palackého na prospěch takových účelův, jimiž oslavenec sám vlasti své nejplatněji byl posloužil. Spůsob, jakým by této intence nejsprávněji dosaženo bylo, úplně dán na rozhodnuti Palackého, jenž přihledaje k nejnutnějším potřebám dějepisné vědy domácí a uváživ ty stránky, v kterých opatření jejich v časích buď starších neb nejnovějších založeno a pojištěno jest, uznal za nejpřednější úlohu, usnadniti vydávání pramenů českých dějin, aby kdož mají duševní síly, mohli spracováním některé části dějin národních naši vědu dějepisnou zvelebovati. Nepřístupnost zřídel dějin českých, obtíže při sbírání jich a nedostatek prostředkův k tomu Palacký zajisté sám nejvíce zkusil, a chtěje jednati ulehčení v té věci badatelům pozdějším, ustanovil, aby větší část z důchodův nadace, jeho památkou vyznačené, věnována byla k vydáváni díla, jemuž on sám vypracoval plán, jehožto konání sám spravuje, a kteréž nazval: „''Prameny dějin českých''“. Toto podniknutí půjde dvojí řadou, z nichž první bude chovati v sobě správné a kritické vydání všech starých spisovatelův, téměř naskrze rodilých Čechův a o českých dějinách jednajících, až do počátku století šestnáctého; ve druhé pak snešeny budou výpisy ze všech spisovatelův zahraničných, pokud týkají se dějin českých. V řadě první nalezneme předně legendy o českých svatých a pak dvacet kronik a letopisův od nejstaršího dějepravce v Čechách, Kosmy, až po Václava Hájka. Budeť to, jak patrno, obsáhlá knihovna pramenův českých dějin, jejížto užívání však nemá býti a bohda ani nebude obmezeno jedině na badatele v minulosti české. „Prameny dějin českých“ mají býti přístupny všem vzdělanějším vrstvám našeho národa, a proto učiněno opatření, že česky psány jsou netoliko všecky úvody, všecka vysvětlení a kritické poznámky, ale že vedle znění původního, obyčejně latinského, položen i překlad český. Tím spůsobem budou „Prameny dějin českých“ dílem, jež při úplné a dokonalé vědeckosti své, k účelům badatelův domácích i cizích, poskytne každému Čechu snadného a původního poučení o minulosti našich praotcův, budouc dílem v pravdě národním. Díl první uveřejní legendy o českých svatých; v svazku prvním již podána jest úplná legendářská literatura svv. Cyrilla a Methoda, desatero vypsání jejich životův: legendy panonské, bulharská, vlaská, moravská; a dvě legendy o sv. Ivanu. Překlady vykonány jsou výtečnými znalci jazykův původního i českého, a celé důležité podniknutí vyniká onou lahodnou dokonalostí a skvělou uměleckou formou, dle nichž ihned poznáme přítomnost ruky Palackého. Do nejblíže příštích svazkův přichystány jsou legendy svv. Václava, Lidmily, Vojtěcha, Prokopa a blahoslaveného Vintýře.
Kterak všech těchto důležitých písemných památek pro dějiny české užíváno býti může a má, vyložili a určili Dobrovský a Palacký znamenitým důmyslem kritickým již před dávnými lety. — Z kronistův vydán bude v této sbírce pramenův nejdříve Kosmas se vzorným překladem V. V. Tomkovým. Vůbec dlužno podotknouti, že Palacký pro vydávání Pramenův dějin českých shromáždil kolem sebe a spojil k jediné vznešené snaze velmi výtečné naše síly dějepisné, filologické a spisovatelské, tak že podniknutí děje se spůsobem jaksi akademickým.
''Výpisy ze zahraničných spisovatelův'', pokud se týkají nejstarších dějin českých, jsou slavným pomníkem neunavné vlastenecké snahy a vzácné vědecké dokonalosti, bohužel již nebožtíka, ''Karla Jar. Erbena''; pokračování v této práci zajisté svěřeno bude znalci rovněž pečlivému. Při vděčné vzpomínce na drahého K. J. Erbena jest vhod oznámiti milovníkům dějepisné vědy české, že věrný přítel a důstojný nástupce jeho v úřadě městského archiváře pražského, dr. Jos. Emler chystá nákladem kr. české společnosti nauk do tisku ''druhý díl'' slavného díla jeho: „''Regesta Bohemiae et Moraviae''“, k němuž nebožtík sám již byl vykonal hojné přípravy. Také pokračování Palackého „''Archivu českého''“ položeno jest na programu nejbližší budoucnosti, a takovým stálým snažením předních vzdělavatelův svých historická věda česká upevňuje a zvelebuje se v nejnovější době velmi patrně.
Však netoliko v Čechách, i na Moravě pracuje se ve vydávání pramenův dějin národa českého té chvíle s dobrým prospěchem. Z bohatých a nevyčerpatelných skladišť, v kterých drahocenné památky minulosti národa českého v této překrásné zemi sesterské uloženy jsou, archivář ''V. Brandl'' již od několika let pilně pracuje na vydání ''Spisův Karla staršího z Žerotína''. Nákladem Matice Moravské počal nejnověji uveřejňovati věhlasného státníka, vysoce šlechetného člověka a proslaveného syna českomoravského „''listy, psané jazykem českým''“. Badatelé politických i kulturních dějin národa českého na samém počátku nové doby života jeho postihli svrchovanou cenu, kterouž Listy Žerotínovy pro účely jejich mají. Již před devadesáti a dvěma lety poprvé pomýšleno na vydání jejich. Po několikerém částečném zazáření v Slovesnosti Jungmannově r. 1820 a v časopise Českého Musea v letech 1831 a 1836, budou nám nyní podány v celé úplnosti své, a sice co ''pramen historický''. Pan V. Brandl velmi šťastně se rozhodl k tomuto spůsobu vydání, aby bohatá látka otevřena byla všestrannému badání nejen pro stylisty a gramatisty, nýbrž také pro badatele historie vůbec a sociálních poměrův doby Žerotínovy zvláště, i pronesl úplnou pravdu, když pověděl, že žádná literatura evropská nemůže honositi se dílem takovým, kteréž jsouc v ''národním'' jazyku na sklonku šestnáctého a v první třetině sedmnáctého století sepsáno, líčí poměry oné doby tak mistrovsky, tak duchaplně a slohem tak sličným, jako se činí v listech Žerotínových. ''Jsouť obrazem nejslavnější doby duševní vzdělanosti v národě českém, doby Bratrské'', jsou vzorem slohu klassického a čistoty jazykové, jsou výrazem vznešených myšlenek muže, nad jiné vrstevníky všemi dary ducha i srdce vynikajícího, jednoho z těch geniův, kteří jen zřídka kdy na svět přicházejí.
První svazek uveřejňuje sto a třicet dva, druhý šest set čtyřicet sedm českých listův Žerotínových, každý svazek ve dvou odděleních, z nichž každé opatřeno jest jasným úvodem z dějin povšechných a ze života Žerotínova zvláště; v čele pak vydání celého položen jest přípis, v němž V. Brandl nakreslil velmi zdařilý obraz ducha, života, významu a času Karla staršího z Žerotína, a jenž i čtenáři méně znalému dějin českých v století šestnáctém a sedmnáctém čtení listův Žerotínových rovněž poroučí jako usnadňuje.
Badatel dějin, vzdělavatel a milovník písemnictví českého ovšem s nevýslovnou rozkoší budou zabývati se studováním těchto drahocenných památek.
Vydáváním spisův Žerotínových vůbec obnovuje se v národě českém památka muže, jenž v dějinách světa jest jednou z nejskvělejších ozdob jeho, jenž v smutných dobách nejkrvavějšího mučení a nejspustlejší hrůzovlády statečně a neohroženě chránil ''lepší, dobrou'' částku jeho dle nejvyšší možnosti své, a jehožto šeredné potupení ve vlastním národě posud ani pomstěno ani smířeno není.
Karel starší z Žerotína doznal v národě českém téhož osudu, jejž vrahové lidského svědomí, hubitelé lidských práv a škůdcové státní i národní samostatnosti české v něm spůsobili všem našim mravním i duševním velikánům. Čím žíznivěji práhli konečného bezživotí našeho, tím zuřivěji za živa týrali tělo i ducha a tím hnusněji po smrti hyzdili památku našich největších mužův. Uznáváme za svou povinnost, obnoviti a uvesti v širší známost nynějšího pokolení českého zprávu, kterou věrný obrance poctivého jmena českého a výmluvný tlumočník opravdové slávy české, Alois Šembera před lety snesl o hrobu Karla staršího z Žerotína, i o kryptě Žerotínské v Brandýse nad Orlicí. Ač tato zpráva k nejnovější dějepisecké literatuře české nepatří, klademe ji tu z příčin, které snad v kruzích posud dřímajících probudí mocnější a činnější interes pro Žerotínovy spisy, právě vydávané. Kdybychom opakováním jejím na tomto místě přičinili sebe méně v tomto směru, rádi sneseme výčitku, že jsme uchýlili se od účelu tohoto článku. Poměry historické vědy, není-li podkladem románu, k širším kruhům našeho národa, jsou bohužel posud tak neutěšeny, že musíme ujímati se dobré věci a pracovati pro ni všude, kdekoliv jen poněkud naskytá se k tomu příležitost.
Stůj zde tedy dotyčná zpráva A. Šemberova, přiznáme se, i co pouhá agitace pro Žerotínovy spisy.
„Dne 9. října r. 1636 dokonal Karel ze Žerotína na Přerově svůj účinný, posledních 16 let mnohými strastmi ohořčený život. Tělo jeho zavezeno jest do jeho zamilovaného rodného městečka, Brandýsa nad Orlicí, by vedle otce a příbuzných svých ve sklípku u kostela sv. Jana na Loukoti odpočívalo. Uložené v měděnou rakev vpuštěno jest do krypty a vchod do ní zapečetěn, neboť byl slavný Karel ze Žerotína poslední, jehož kosti chovati měla. Kostel, v němž bratří čeští, radujíce se z přízně velikomyslného pána brandýského, ještě před několika lety pobožnost svou byli vykonávali, stál nyní ubořen a opuštěn; neboť navštěvovatelé jeho někdejší dílem vlasti prázni býti museli, dílem obráceni jsou na víru katolickou. Bouře převracování konečně přešla a jednota ve smýšlení docílena, i panovalo hrobové ticho jak ve vlasti celé, tak i v zříceninách na Loukoti, a mrtvola Žerotínova odpočívala v úplném pokoji. Než nastalo třetí pokolení, vyhynula téměř všecka památka doby bratrské a s ní i paměť slavných držitelův Brandýsa z rodu Žerotínského. Jen temné povídky o nich zachovaly se mezi lidem, a taková byla i pověsť o stříbrných truhlách v zříceninách na Loukoti, v nichž prý těla pánův těch byla pochována. Povídkou tou veden a lákán osmělil se tedy roku 1724 jistý osadník vstoupiti do krypty, a ohledav ji, na znamení návštěvy hned část cínu odcizil. To když se proneslo, krypta násilně otevřena a objeveno v ní ku překvapení nemalému jedenáct cínových a dvě měděné rakve s mnohými klenoty a jedenácti mrtvolami. Rakve tyto i s klenoty považovány jsou za věci pána nemající; i povstal skrze ně mrzký soud, trvající plných 23 rokův, a posledně v ten spůsob orovnaný, že klenoty při mrtvolách nalezené hraběti Ludvíkovi ze Žerotína a na Losině, za náhradu 500 zl. ke kostelu brandýsskému, rakve však po srážce útrat soudních témuž kostelu připadnouti mají. Na to ustanovena komise a 12. května 1747 vyzdviženy drahocenné ty ostatky z lůžka od vděčných příbuzných jim věnovaného; znamení stavu a bývalého důstojenství s nich sňata a obnažené kosti vloženy všecky dohromady do veliké dubové truhly a strčeny opět do krypty. To konalo se u přítomnosti duchovních (katolických) i světských úřadníkův, a sice s takovou lhostejností a trestu hodnou nedbalostí, že za 30 let truhla ta ve vlhké, odevšad přístupné kryptě se rozpadla a lebky i jiné kosti semotam rozházené se válely. Sesuté stavení — praví Bienenberg o kryptě té r. 1779 — podobá se zevnitř náhrobkům hrdin římských, jsouc rovně tak rozkácené a stromovím, křovím, mechem a travou porostlé; pohledneli pak se do vnitř, úžasem a lítostí naplní se srdce každého, kdož maje cit lidský, spatří mezi oloupenými a rozházenými kostmi i kosti Karla ze Žerotína. Zpráva Bienenbergova o spustlosti hrobky Žerotínské povzbudila ve mně žádost dojíti vědomosti, v jakém stavu se nyní po 60 letech nachází. Podniknul jsem tedy v říjnu 1838 cestu do romantického Brandýsa a chvátal jsem na Loukoť, bych uzřel i třeba stýřelou schránku s převzácnými zbytky Žerotínovými. Však bolestně sklamána moje žádoucí toužebnost. Ani památky nenašel jsem více po kryptě a popeli v ní uloženém. Kostel bratrský zcela rozvalen jest i se zbytkem krypty po ohni na Loukoti r. 1817, a z nabytého kamení vystaveny tam čtyři domky. Jen kus zdi příční při jednom těchto domečkův, ponechané ze vetchých zřícenin, ukazuje místo, kde se někdy naši čeští bratří ke službám božím scházívali; nepatrná pak stará zahradní zídka naznačuje okršlek bývalého bratrského hřbitova. Zpráchnivělé kosti Žerotínské zakopány prý jsou ještě před zbořením kostela do země, a sice, jak mi sousedé okazovali, v jedné zahradě. Ten tedy jest náhrobek, jehož se zlobou a surovostí času dostalo šlechetné rodině Jana ze Žerotína a jmenovitě muži, v jehož rukou se někdy vážilo markrabství moravské, o jehož přízeň se ucházeli knížata a králové.“ —
Prach těla Žerotínova byl příliš slabý, aby vymohl sobě pokoj na „duchovních i světských úřadnících“ i aby vzbudil úctu k sobě v mysli národa šeredně oslepeného; zmizel v zemi a nenajdeme ho již nikdy, abychom jej slavně uložili v nějaké svatyni národní. Však skvělý duch jeho nemohl býti zničen, stále žije s námi; kdo z nás má odvahu, aby meškal poznati jej, a posilniti se jeho dotknutím?…
Z domácí ''produkce'' dějepisecké v nejnovější době co nejslavněji vyniká ''V. V. Tomka druhý díl Dějepisu Prahy''. Patrno, že V. V. Tomek, podstupuje vypsání dějin hlavního města českého, ani sám
ještě neviděl jasně veškerou velikolepost práce, která mu takřka teprv v rukou vzrostla. Však bylli již první díl Dějin Prahy svědkem o hojnosti zajímavého materialu, rovněž jako o výtečné pilnosti a tvorčí síle spisovatelově, dokazuje díl druhý, že podobného dějepisce jako Praha nemá žádné jiné město v Evropě. Jest to práce v celkovitém obrysu i v nejpodrobnějších částech svých tak průzračná, plastická a dokonalá, že vším právem možno nazvati ji ''klassickou''. V. V. Tomek podnikl dílo nevýslovně obtížné a koná je s nevýslovnou lehkostí, — totiž na pohled, — a v tom právě záleží jeho výtečnost. Celý abychom řekli, hrubý materiál a celou spodní práci, která jak známo při stavbách monumentálních jest nejdůležitější, ačkoliv ji pak není ani vidět, uložil do spisův pobočních, jež nazval „''Základy starého místopisu pražského''“, a jež v literatuře topografícko-historické celé Evropy jest ''unicum''! Kdo chce seznati všechny klopoty Tomkovy práce a veškeré tajemství výtečnosti hotových „Dějin Prahy“, jak z druhého dílu vyniká, ať rozevře „''Základy starého místopisu pražského''“, ať cestuje s Tomkem od ulice k ulici, od domu k domu, ''ať vykopává s ním české Pompejí, a tož netoliko jednou, ale několikrát vždy z nového a jiného popela'', ať obnoví s ním i starodávné okolí pražské s každým dvorcem, s každou vinicí, s každým rybníkem, s každou studánkou, s každou cestičkou, s každým dřevěným křížem, … a pak zároveň srozumí vysoké ceně vědecké, kterouž Tomkův Dějepis Prahy má. Jest to práce hodna obdivu! Však Tomkova stará Praha není Pompeji mrtvol, ale ''Pompeji se vším obživeným původním obyvatelstvem, s takovým pestrým životem tehdejší společnosti měšťanské, veřejným i rodinným, a s takovou proměnlivostí zjevův životních na ulici i v domácnosti'', že úplnosti celého obrazu neschází nic než nutný doplněk ''mravnosti tehdejší'' dle spisův — ''Miličových, Kunrata Waldhausera a Matěje z Janova'', kterýž jakož rozumíme z poznamenání položeného v obsahu, že totiž dokončeni knihy třetí bude následovati v díle třetím, zajisté přijde, aby tak krásné dílo bylo beze vší vady. —
Dvě práce, dle objemu mnohem menší, však dle vlastní vnitřní ceny rovněž dokonalé, podal nám v nejnovější době ''Fr. J. Zoubek'', jenž v historické vědě české dobyl sobě jmena již velmi čestného, hlavně co redaktor „Památek pro archaeologii a dějepis“.
Jeho „''Vypsání hradu Potenšteina v Hradecku''“ nedošlo sice v naší literární veřejnosti až posud ani povšimnutí; tato pak vnější nehoda nevadí nám pranic, abychom je neprohlásili za dílo v literatuře naší dějepisné vědy ve svém spůsobu vzorné. Jest to monografie, sepsaná na základě nejúplnějších původních pramenův s pilností a s vědeckou důkladností, při Zoubkovi ovšem, však nikoliv v archaeologické literatuře naší obvyklou. — Kdo zná Zoubkovu vědeckou a spisovatelskou činnost, zajisté s radostným napnutím čekal na jeho „''Život Jana Amosa Komenského''“. Však když tento spis jeho přečetl, musil vyznati, že stalo se více, než tušil. Jan Amos Komenský jest člověk, jenž životem svým každého věrného Čecha k zanícení strhuje. Není snadno, udržeti při něm pero na uzdě, kterouž vládne umělecká forma slovesnosti. Zoubek velmi šťastně spojil vznešenou látku s krásnou formou v jednolitý celek dokonalosti. Psal o miláčku svém, o miláčku národa českého, o velikém dobrodinci evropského lidstva, o jednom z nejšlechetnějších lidí, kteří až posud se narodili, o slavném mučenníku pravdy, o hrdině velikých bojův vnitřních a vnějších, a psal od počátku až do konce s takovou lahodou a jemností, jako by mírný duch oslavence našeho byl vládnul jeho rukou.
Položiv za základ své práce vypsání života Komenského Fr. Palackým již roku 1829, doplnil je všemi zprávami, kterýchž od oné doby až podnes v té předůležité kapitole kulturních dějin českých pilnému badání a šťastné náhodě nabyti se podařilo; i můžeme slušně pověděti, že svým spisem netoliko znamenitě přispěl k důstojnému uctění památky velikého učitele národův, těchto dnův po vlastech českých konané, ale že i platně posloužil písemnictví českému.
Z nejnovější politické činnosti národa našeho vznikly dva spisy ''o českém státním právu'', pánův ''dr. Jos. Kalouska a dr. Hug. Tomana''. Pokud oba tito spisové sami postavili se převahou svého obsahu na půdu více dějepisnou než ryze právnickou, klademe je též do nejnovější dějepisecké literatury naší. Zvláště české státní právo ''dra. Jos. Kalouska'' vytklo sobě již za účel, býti více dílem historickým. A v tom ohledu dlužno s chvalným uznáním vyznačiti zvláštní pilnost a velikou znalost spisovatelovu v celém objemu práce předsevzaté; jeho dílo stalo se v pravdě skladištěm nejdůležitějších zákonův a listin, kteréž v dějinách českých od doby nejstarší až do roku 1861 české státní právo buď stanovily, buď utvrzovaly, buď vykládaly. K úplnému a zevrubnému spracování látky tak velice bohaté dr. Kalousek zajisté teprv příště přistoupí. — Úlohu menšího rozměru podnikl ''dr. Hugo Toman''; obmezilť své badání v oboru státního práva českého toliko na dobu pobělohorskou a dílo jeho bere se k jádru věci se stanoviska právnického mnohem hloub, vynikajíc mimo to zvláště jasným karakterisováním jednotlivých dějepisných dob a všelikých vládních i společenských zřízení, pokud právní platnost a praktická moc státního práva českého s nimi souvisely.
Končíce stručný přehled nejnovější dějepisné literatury naší, nemůžeme opomenouti, abychom neobrátili obecnou pozornost ke ''spolku'', z jehožto snažení a práce dějepisná věda česká zajisté může nadíti se rozmnožení a pokroku nikoli nepatrného. „''Historický spolek český''“ činí velmi rozsáhlé a důkladné přípravy k zcela nové řadě vědeckých spisův dějepisných. Vedle sbírání a přepisování nových původních pramenův dějinných zabývá se nyní hlavně ''rozkládáním dějepisného materialu na topografii českou'', a otvírá do dějin národa našeho přehojná hlediště nová. Mimo to s velikým potěšením znamenáme, že člen tohoto důležitého spolku, jejž zároveň zasloužené činnější podpoře obecenstva co nejdůtklivěji poroučíme, prof. ''Karel Tieftrunk'' jal se pilně studovati dobu Ferdinanda I. zvláště vzhledem k ''Jednotě bratrské v Čechách''. Jest věru již svrchovaný čas, aby slavná ''Jednota bratrská'' našla konečně svého nestranného a dokonale schopného dějepisce. Dílo veliké čeká na svého podnikatele. Najde jej v historickém spolku českém?
{{Poznámky pod čarou}}
| |||