Nová Evropa : stanovisko slovanské/22.: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Milda přesunul stránku Nová Evropa: Stanovisko slovanské/22. na Nová Evropa : stanovisko slovanské/22. bez založení přesměrování: podle katalogu NK ČR
m korektura a úprava
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Nová Evropa : Stanoviskostanovisko slovanské
| AUTOR = Tomáš Garrigue Masaryk
| ČÁST = 22.
| PŘEDCHOZÍ = 21.
| DALŠÍ = 23.
}}
{{Textinfo
| TITULEK = 22. Pangermanism a panslavism–germanismpanslavism — germanism a romanism
|TITULEK=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
|PODTITULEK=22.
| ZDROJ = MASARYK, Tomáš Garrigue. ''Nová Evropa : stanovisko slovanské.'' II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 185–187. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:133af0e0-7490-11e4-b2f6-005056827e51 Dostupné online.]
|AUTOR=[[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| VYDÁNO = 1920
|POPISEK=Autor vyložil český národní program a své pojetí první světové války, vydán poprvé v r. 1920.
| LICENCE = PD- old- 70
|ORIGINAL=
|TITULEK WIKIPEDIA = Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://www.rodon.cz/admin/files/ModuleKniha/853-Nova-Evropa.pdf Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerie]
|VYDÁNO=1920
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=publ. T. G. Masaryk, 1919 – 1920,<br />v. Dubský: Praha 1920
|WIKIPEDIA=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
{{Anchor|52}}52. Mnozí Němci, ale i Slované, vykládají válku jakožto utkání Slovanů a Germánů; císař Vilém a Bethmann-Hollweg začali agitaci pro válku štvaním proti Rusku a panslavismu.
 
Je to výklad války jednostranný a nesprávný. Německý pangermanism napadl Slovany v Srbsku a Rusku, ale to je jen částí programu a etapou k dalšímu boji proti Anglii a Francii v Asii a Africe. Že Anglie tak rychle, třeba že málo připravena, se rozhodla pro válku na straně Spojenců, není nahodilou episodou. Válka, jak ukázáno, je v pravém slova smyslu světová, není jen bojem Němců a Slovanů. A Němci sami prohlašují, že nejen Rusko, nýbrž i Anglie je jejich sokem a nepřítelem.
22. Pangermanism a panslavism–germanism a romanism
 
Pangermanism a panslavism liší se podstatně. Že různí slovanští národové cítí jeden s druhým, je přirozené, jsou si právě jazykem a názory blízcí; stejně je přirozeno, že malí národové očekávali pomoc proti Němcům, Maďarům a Turkům od Ruska; avšak promyšleného, organisovaně aggressivního panslavismu recte panrussismu nebylo a není. Nevytýkali bychom Němcům, jestliže by cítili s Germány a hlásali a dosahovali pangermanismu ve smyslu sjednocení všech Germánů; avšak Němci pojímají a praktikují pangermanism v tom smyslu, že právě neněmečtí, negermánští národové mají sloužit Němcům.
 
Panslavism, hlásaný slovanskými filosofy, historiky a politiky, spokojoval se vždy literární a kulturní vzájemností; a jestliže právě nás, Čechy, viní z panslavismu ve smyslu panrussismu, tož musím konstatovat fakt, že byli jsme vždy rozhodnými russofily, ale naši největší političtí vůdcové, Palacký a Havlíček, vyslovili se proti panslavismu pod carským absolutismem co nejrozhodněji. A carism sám zavrhoval panslavism z důvodů legitimistických (car Mikuláš&nbsp;I.) a církevních (byl proti katolíkům a liberálním západníkům). S politickým pangermanismem se panslavism nijak nedá srovnat — omezoval se svými čelnými představiteli na národy slovanské.
Mnozí Němci, ale i Slované, vykládají válku jakožto utkání Slovanů a Germánů; císař
Vilém a Bethmann-Hollweg začali agitaci pro válku štvaním proti Rusku a panslavismu.
Je to výklad války jednostranný a nesprávný. Německý pangermanism napadl Slovany v
Srbsku a Rusku, ale to je jen částí programu a etapou k dalšímu boji proti Anglii a Francii v
Asii a Africe. Že Anglie tak rychle, třeba že málo připravena, se rozhodla pro válku na straně
Spojenců, není nahodilou episodou. Válka, jak ukázáno, je v pravém slova smyslu světová,
není jen bojem Němců a Slovanů. A Němci sami prohlašují, že nejen Rusko, nýbrž i Anglie je
jejich sokem a nepřítelem.
 
Francie je také rusofilskou, také Anglie obrátila se k Rusku a Slovanům, ač dlouho byla proti Rusku a o ostatní Slovany sotva se starala; a proč Japonci jdou s Ruskem, nepřátelé včerejška? Proč většina neutrálů je na straně Spojenců, mezi nimi také Germáni (Dáni, Norové, Flámové, v značné míře i Hollanďané)? Je to panslavism?
Pangermanism a panslavism liší se podstatně. Že různí slovanští národové cítí jeden s
druhým, je přirozené, jsou si právě jazykem a názory blízcí; stejně je přirozeno, že malí
národové očekávali pomoc proti Němcům, Maďarům a Turkům od Ruska; avšak
promyšleného, organisovaně aggressivního panslavismu recte panrussismu nebylo a není.
Nevytýkali bychom Němcům, jestliže by cítili s Germány a hlásali a dosahovali
pangermanismu ve smyslu sjednocení všech Germánů; avšak Němci pojímají a praktikují
pangermanism v tom smyslu, že právě neněmečtí, negermánští národové mají sloužit
Němcům.
 
Pangermanisté vyvrcholili nacionalism v šovinism přímo mystický a vštípili národu, opojenému častými úspěchy válečnými, ideu vyvoleného Herrenvolku; proti tomuto německému nebezpečí, zvýšenému dovedným a přímo vědeckým využitím centralisovaných sil Německa a Rakousko-Uherska, shlukli se nejen Slované (Bulhaři jdou s Němci), nýbrž všichni ostatní národové. Jejich cíl tudíž není a nemůže býti pouze národním, nýbrž je demokratickým; národním potud, pokud národnost je demokratickou a sociální.
Panslavism, hlásaný slovanskými filosofy, historiky a politiky, spokojoval se vždy literární a
kulturní vzájemností; a jestliže právě nás, Čechy, viní z panslavismu ve smyslu panrussismu,
tož musím konstatovat fakt, že byli jsme vždy rozhodnými russofily, ale naši největší političtí
vůdcové, Palacký a Havlíček, vyslovili se proti panslavismu pod carským absolutismem co
nejrozhodněji. A carism sám zavrhoval panslavism z důvodů legitimistických (car Mikuláš I.)
a církevních (byl proti katolíkům a liberálním západníkům). S politickým pangermanismem.
se panslavism nijak nedá srovnat – omezovat se svými čelnými představiteli na národy
slovanské.
 
Francie je také russofilskou, také Anglie obrátila se k Rusku a Slovanům, ač dlouho byla proti
Rusku a o ostatní Slovany sotva se starala; a proč Japonci jdou s Ruskem, nepřátelé
včerejška? Proč většina neutrálů je na straně Spojenců, mezi nimi také Germáni (Dáni,
Norové, Flámové, v značné míře Hollanďané)? Je to panslavism?
 
Pangermanisté vyvrcholili nationalism v šovinism přímo mystický a vštípili národu,
opojenému častými úspěchy válečnými, ideu vyvoleného Herrenvolku; proti tomuto
německému nebezpečí, zvýšenému dovedným a přímo vědeckým využitím centralisovaných
sil Německa a Rakousko-Uherska, shlukli se nejen Slované (Bulhaři jdou s Němci), nýbrž
všichni ostatní národové. Jejich cíl tudíž není a nemůže býti pouze národním, nýbrž je
demokratickým; národním potud, pokud národnost je demokratickou a sociální.
 
Z týchž důvodů nemá smyslu mluvit o germanismu a romanismu jakožto hybné síle v boji
západních národů. Všichni národové a státové posud byli proti sobě a byly proti sobě části
téhož národa.
 
Vůbec nestačí pro výklad historie a vývoje jednotlivých národů dovolávat se pouze
antagonismu se sousedy; všichni národové vyvíjeli se nejen odporem proti svým sousedům,
nýbrž ze svých vlastních vnitřních sil, a tento positivní vývoj národů musí býti pochopen, on
dává národům jejich zvláštní ráz. Historie jakožto soud nad světem nesoudí pouze o
vzájemných bojích, nýbrž také o vnitřní kvalitě národů. Historie, uspokojující se bojem
národů, obmezeně utkvívá na kvantitě, na hmotné síle a jejím dočasném úspěchu.
 
Nepřehlížím, že život jednotlivcův a národů je do značné míry soupeřením a bojem, ale
jednotlivec i národové vyvíjejí se svými vlastními, osobními vlastnostmi a svou individuální
podstatou.
 
Z týchž důvodů nemá smyslu mluvit o germanismu a romanismu jakožto hybné síle v boji západních národů. Všichni národové a státové posud byli proti sobě a byly proti sobě části téhož národa.
 
Vůbec nestačí pro výklad historie a vývoje jednotlivých národů dovolávat se pouze antagonismu se sousedy; všichni národové vyvíjeli se nejen odporem proti svým sousedům, nýbrž ze svých vlastních vnitřních sil, a tento positivní vývoj národů musí býti pochopen, on dává národům jejich zvláštní ráz. Historie jakožto soud nad světem nesoudí pouze o vzájemných bojích, nýbrž také o vnitřní kvalitě národů. Historie, uspokojující se bojem národů, obmezeně utkvívá na kvantitě, na hmotné síle a jejím dočasném úspěchu. Nepřehlížím, že život jednotlivcův a národů je do značné míry soupeřením a bojem, ale jednotlivec i národové vyvíjejí se svými vlastními, osobními vlastnostmi a svou individuální podstatou.
{{Konec formy}}