Wikizdroje

Nová Evropa : stanovisko slovanské/18.: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Milda přesunul stránku Nová Evropa: Stanovisko slovanské/18. na Nová Evropa : stanovisko slovanské/18. bez založení přesměrování: podle katalogu NK ČR
m korektura a úprava
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Nová Evropa : Stanoviskostanovisko slovanské
| AUTOR = Tomáš Garrigue Masaryk
| ČÁST = 18.
| PŘEDCHOZÍ = 17.
| DALŠÍ = 19.
}}
{{Textinfo
| TITULEK =Nová Evropa:18. Bez Stanoviskokritiky slovanskéSpojenců?
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]▼
|PODTITULEK=18.
| ZDROJ = MASARYK, Tomáš Garrigue. ''Nová Evropa : stanovisko slovanské.'' II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 144–148. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:133af0e0-7490-11e4-b2f6-005056827e51 Dostupné online.]
▲|AUTOR=[[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| VYDÁNO = 1920▼
|POPISEK=Autor vyložil český národní program a své pojetí první světové války, vydán poprvé v r. 1920.
| LICENCE = PD- old- 70▼
|ORIGINAL=
| WIKIPEDIA = Nová Evropa: Stanovisko slovanské▼
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://www.rodon.cz/admin/files/ModuleKniha/853-Nova-Evropa.pdf Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerie]
▲|VYDÁNO=1920
|ISBN=
▲|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=publ. T. G. Masaryk, 1919 – 1920,<br />v. Dubský: Praha 1920
▲|WIKIPEDIA=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
{{Anchor|42}}42. Čekám námitku, že kritisuji Němce a Rakušany a mlčím o Spojencích.▼
 
Měl bych k tomu methodické právo: Němci, ne Spojenci nabízejí se za učitele, vůdce, spasitele národů a člověčenstva a proto máme povinnost na ně se pozorně podívat, zejména, když nám svoji kulturu vnucují v pilulkách své těžké artillerie. Němec je divná směsice kantora a žoldáka — napřed vám uspořádá přednášku o spáse duše a pak pěstí do očí (třeba i naopak).
18. Bez kritiky Spojenců?
 
Měl bych co říci o Francouzích, Angličanech, Američanech, Rusích atd. a měl bych i výtek dost — dokázal jsem to svou prací o Rusích a svou kritickou činností doma v našich národních poměrech. Nebyl jsem nikdy nacionálním šovinistou, ba nejsem ani nacionalistou — řekl jsem už častěji, že národnost pociťoval jsem vždy a od svého mládí ze sociální a mravní stránky — potlačování národností je mně hříchem proti lidstvu a lidskosti.
 
Smysl mých vývodů není a nemůže být, že máme přijmout buď francouzskou, nebo anglickou, nebo jinou západní kulturu; tu může se jednat pouze o synthesi všech kulturních prvků a složek, vypracovaných všemi národy. To de facto filosofové a odborníci všech národů dělají, a dělají to mnozí lidé v životní praxi (přestěhovalci, obchodníci a všichni, kdo mají příležitost seznámiti se s různými národy, minority). Mezinárodnost je nejen snadným stykem s cizinou, ale právě tato kulturní synthese.
▲Čekám námitku, že kritisuji Němce a Rakušany a mlčím o Spojencích.
Měl bych k tomu methodické právo: Němci, ne Spojenci nabízejí se za učitele, vůdce,
spasitele národů a člověčenstva a proto máme povinnost na ně se pozorně podívat, zejména,
když nám svoji kulturu vnucují v pilulkách své těžké artillerie. Němec je divná směsice
kantora a žoldáka – napřed vám uspořádá přednášku o spáse duše a pak pěstí do očí (třeba i
naopak).
 
V tu synthesi bude pojata také německá část a nebude to část malá. Pokud teď běží o politický základ té kulturní synthese, tož nemůžeme přijmout německého pruství, nýbrž musíme se obrátit ke vzorům francouzské, americké, anglické demokracie: západ nám podává tendenci, ne jednotlivosti budoucího vývoje.
Měl bych co říci o Francouzích, Angličanech, Američanech, Rusích atd. a měl bych i výtek
dost – dokázal jsem to svou prací o Rusích a svou kritickou činností doma v našich národních
poměrech. Nebyl jsem nikdy nacionálním šovinistou, ba nejsem ani iracionalistou – řekl jsem
už častěji, že národnost pociťoval jsem vždy a od svého mládí ze sociální a mravní stránky –
potlačování národnosti je mně hříchem proti lidstvu a lidskosti.
 
Říká se nám: jeden národ, jeden stát musí být vedoucím, prvým. Dejme tomu; ale bude {{Cizojazyčně|la|primus inter pares}}, ne nad ostatními — organisace Evropy bude demokratická, ne aristokratická. Středověká idea aristokratického, theokratického imperialismu je překonána filosofickou, církevní, politickou a sociální revolucí nové doby.
Smysl mých vývodů není a nemůže být, že máme přijmout buď francouzskou, nebo
anglickou, nebo jinou západní kulturu; tu může se jednat pouze o synthesi všech kulturních
prvků a složek, vypracovaných všemi národy. To de facto filosofové a odborníci všech národů
dělají, a dělají to mnozí lidé v životní praxi (přestěhovalci, obchodníci a všichni, kdo mají
příležitost seznámiti se s různými národy, minority). Mezinárodnost je nejen snadným stykem
s cizinou, ale právě tato kulturní synthese.
 
Nové doby? Jsme vlastně v době přechodní a trpíme všichni nedostatky — polovičatostí přechodu; doba nová teprve nastane; a doufejme, tato válka, donutivší celé lidstvo k revisi své historie a úsilí, dovede všechny národy k uvědomělé práci pro sebe a celé lidstvo. Historie, pokud o ní víme a z ní se učíme, trvá teprve několik málo tisíc let — co je to v srovnání s tou nekonečnou řadou tisíciletí, kterou astronomové naší planetě slibují! Lidstvo opravdu je na začátku svého vývoje; od XVIII.&nbsp;st. počínajíc filosofové dějin u všech národů prohlašují dobu po veliké revoluci za začátek nové éry, nové doby vůbec. Tato válka a její hrůzy otřese nám svědomím a rozhodneme se pro lidskost.
V tu synthesi bude pojata také německá část a nebude to část malá. Pokud teď běží o politický
základ té kulturní synthese, tož nemůžeme přijmout německého pruství, nýbrž musíme se
obrátit ke vzorům francouzské, americké, anglické demokracie: západ nám podává tendenci,
ne jednotlivosti budoucího vývoje.
 
Při vší zákonitosti historického vývoje svoboda takového rozhodnutí není nám brána; zákonitý determinism není passivistickým fatalismem. {{Cizojazyčně|la|Volentem ducunt fata, nolentem trahunt…}}▼
Říká se nám: jeden národ, jeden stát musí být vedoucím, prvým. Dejme tomu; ale bude
primus inter pares, ne nad ostatními – organisace Evropy bude demokratická, ne
aristokratická. Středověká idea aristokratického, theokratického imperialismu je překonána
filosofickou, církevní, politickou a sociální revolucí nové doby.
 
{{Anchor|43}}43. Při vší vědecké svědomitosti nebude filosofický pokus o pochopení války prost osobního elementu, osobních sympathií a antipathií.▼
Nové doby? Jsme vlastně v době přechodní a trpíme všichni nedostatky – polovičatostí
přechodu; doba nová teprve nastane, a doufejme, tato válka, donutivší celé lidstvo k revisi své
historie a úsilí, dovede všechny národy k uvědomělé práci pro sebe a celé lidstvo. Historie,
pokud o ní víme a z ní se učíme, trvá teprve několik málo tisíc let – je to v srovnání s tou
nekonečnou řadou tisíciletí, kterou astronomové naší planetě slibují! Lidstvo opravdu je na
začátku svého vývoje; od XVIII. st. počínajíc filosofové dějin u všech národů prohlašují dobu
po veliké revoluci za začátek nové éry, nové doby vůbec. Tato válka a její hrůzy otřese nám
svědomím a rozhodneme se pro lidskost.
 
Od svého mládí snažil jsem se poznávat kulturní vymoženosti všech národů. Vedle základu, daného vlastní národností, poznával jsem svět nejen klassický, nýbrž všecky hlavní národní kultury současné; vychován na německých školách, učil jsem se pilně a mnoho od geniů jako Lessing, Goethe a&nbsp;j. Zároveň vnikal jsem do světa francouzského a anglosaského — filosofie francouzská a anglická (vedle klassické, hlavně Platonovy) byly mně školou; německé filosofii, zejména Kantovi, porozuměl jsem teprve později.
▲Při vší zákonitosti historického vývoje svoboda takového rozhodnutí není nám brána;
zákonitý determinism není passivistickým fatalismem. Volentem ducunt fata, nolentem
trahunt…
 
Ze slovanského světa vděčím za mnohé Rusům a Polákům, také Jihoslovanům. Italové a Skandinávci rozhojnili poznání a také rozšířili můj obzor.▼
▲Při vší vědecké svědomitosti nebude filosofický pokus o pochopení války prost osobního
elementu, osobních sympathií a antipathií.
 
Byl jsem po celý život pilným, vášnivým čtenářem a svědomitým pozorovatelem současného světového dějstva. Kdybych měl říci, kterou kulturu pokládám za nejvyšší, odpověděl bych: anglicko-americkou; alespoň jsem se pobytem v Anglii za války a velmi kritickým pozorováním anglického života přesvědčil, že Angličané v celku nejvíce se přiblížili ideálům humanity. Totéž jsem postihl ze života amerického. Tím neříkám, že je mi anglická a americká civilisace nejmilejší — to je otázka jiná; vidím a cítím nedostatky nás Slovanů, ale miluji slovanské chyby a ctnosti. A stejně mě vždy vábila Francie a její duch, třeba že jsem kriticky mnohé odsuzoval, jak jsem odsuzoval naše národní vady a nedostatky.
Od svého mládí snažil jsem se poznávat kulturní vymoženosti všech národů. Vedle základu,
daného vlastní národností, poznával jsem svět nejen klassický, nýbrž všecky hlavní národní
kultury současné; vychován na německých školách, učil jsem se pilně a mnoho od geniů jako
Lessing, Goethe a j. Zároveň vnikal jsem do světa francouzského a anglosaského – filosofie
francouzská a anglická (vedle klassické, hlavně Platonovy) byly mně školou; německé
filosofii, zejména Kantovi, porozumět jsem teprve později.
 
Německé kultury jsem si vždy vážil; ale málokdy jsem se cítil jako doma. Nemohl jsem se nadchnout. Zejména Prusko nedovedu milovat, ale snažím se být k němu spravedlivým. Jestliže opravdu něco nenávidím, je to rakušanství, lépe řečeno to habsburské vídeňáctví, ten dekadentní aristokratism honící se po zpropitném, ten falešný, nízký habsburgism, ta nenárodní a přece šovinistická směsice lidí officiální Vídně. Pruství nemám rád, ale mám ho radši i s tím jeho robustním kasárnictvím a hladovou bezohledností parvenue; vždyť i císař Vilém svým dilettantským mluvením a hraním na prozřetelnost učinil nechtě pro demokracii více než ten mlčící „krvavý suverén“, hrdý na to, že je nejdokonalejší aristokrat světa — člověk celou svou podstatou nízký.
▲Ze slovanského světa vděčím za mnohé Rusům a Polákům, také Jihoslovanům. Italové a
Skandinávci rozhojnili poznání a také rozšířili můj obzor.
 
Byl jsem po celý život pilným, vášnivým čtenářem a svědomitým pozorovatelem současného
světového dějstva. Kdybych měl říci, kterou kulturu pokládám za nejvyšší, odpověděl bych:
anglicko-americkou; alespoň jsem se pobytem v Anglii za války a velmi kritickým
pozorováním anglického života přesvědčil, že Angličané v celku nejvíce se přiblížili ideálům
humanity. Totéž jsem postihl ze života amerického. Tím neříkám, že je mi anglická a
americká civilisace nejmilejší – to je otázka jiná; vidím a cítím nedostatky nás Slovanů, ale
miluji slovanské chyby a ctnosti. A stejně mě vždy vábila Francie a její duch, třeba že jsem
kriticky mnohé odsuzoval, jak jsem odsuzoval naše národní vady a nedostatky.
 
Německé kultury jsem si vždy vážil; ale málokdy jsem se cítil jako doma. Nemohl jsem se
nadchnout. Zejména Prusko nedovedu milovat, ale snažím se být k němu spravedlivým.
Jestliže opravdu něco nenávidím, je to rakušanství, lépe řečeno to habsburské vídeňáctví, ten
dekadentní aristokratism honící se po zpropitném, ten falešný, nízký habsburgism, ta
nenárodní a přece šovinistická směsice lidí officiální Vídně. Pruství nemám rád, ale mám ho
radši s tím jeho robustním kasárnictvím a hladovou bezohledností parvenue; vždyť i císař
Vilém svým dilettantským mluvením a hraním na prozřetelnost učinil nechtě pro demokracii
více než ten mlčící „krvavý suverén“, hrdý na to, že je nejdokonalejší aristokrat světa – člověk
celou svou podstatou nízký.
 
Mám naději, že z četných mých německých přátel alespoň část se mnou bude souhlasit.
 
{{Konec formy}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Nová_Evropa_:_stanovisko_slovanské/18.“