Nová Evropa : stanovisko slovanské/14.: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Milda přesunul stránku Nová Evropa: Stanovisko slovanské/14. na Nová Evropa : stanovisko slovanské/14. bez založení přesměrování: podle katalogu NK ČR
m korektura a úprava
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Nová Evropa : Stanoviskostanovisko slovanské
| AUTOR = Tomáš Garrigue Masaryk
| ČÁST = 14.
| PŘEDCHOZÍ = 13.
| DALŠÍ = 15.
}}
{{Textinfo
| TITULEK = 14. Program Spojenců v podstatě programem reorganisace Východní Evropy
|TITULEK=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
|PODTITULEK=14.
| ZDROJ = MASARYK, Tomáš Garrigue. ''Nová Evropa : stanovisko slovanské.'' II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 109–106. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:133af0e0-7490-11e4-b2f6-005056827e51 Dostupné online.]
|AUTOR=[[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| VYDÁNO = 1920
|POPISEK=Autor vyložil český národní program a své pojetí první světové války, vydán poprvé v r. 1920.
| LICENCE = PD old 70
|ORIGINAL=
| WIKIPEDIA = Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://www.rodon.cz/admin/files/ModuleKniha/853-Nova-Evropa.pdf Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerie]
|VYDÁNO=1920
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=publ. T. G. Masaryk, 1919 – 1920,<br />v. Dubský: Praha 1920
|WIKIPEDIA=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
{{Anchor|25}}25. Všecky evropské státy byly znepokojovány otázkou sociální, ale to nevedlo k těžším komplikacím mezinárodním; zato některé státy – národně smíšené – měly akutní spory národnostní, a tyto spory kalily mezistátní poměry. Na západě byla akutní otázka dánská v Šlesviku a alsasko-lotrinská; otázka irská není národnostní (v tom smysle jako na př. otázka polská nebo československá) a spor mezi Valony a Flámy v Belgii také nebyl tak akutní, jak tato válka ukázala, neboť Flámové hájí Belgie proti Německu stejně odhodlaně jako Valonové a jejich představitelé se vyslovili proti odloučení od Valonů. Naproti tomu na východě byla celá řada, akutních a akutnějších než na západě, národnostních sporů: otázka polská, československá, jihoslovanská (srbská, chorvatská, slovinská), otázka maloruská v Haliči, rumunská, italská, makedonská, řecká. V Rusku byla akutní otázka polská a finská; válkou sesíleny národní boje v Ukrajině, Litvě, u Lotyšů a Estů, na Kavkaze a na východě. Docela zvláštní je otázka židovská (ve všech zemích).
 
Tento stav věci lidem politicky myslícím byl znám před válkou, jak dosvědčuje publicistická literatura o všech těchto národnostních otázkách; rozhodující velmoci, jedny přímo interessované, druhé z diplomatické shovívavosti, nepřikládaly těmto otázkám váhy a prohlašovaly je za „otázky vnitřní“ – teprve válka poučila officiální Evropu o pravém stavu věci, že totiž pásmo od Baltického moře k Adrii, k Egejskému a Černému moři, to jest Prusko, Rakousko-Uhersko, Balkán a Západní Rusko je territoriem národnostních problémů a bojů. Válka je krvavou, názornou lekcí světu, že předním problémem války je politická rekonstrukce východní Evropy na národnostním základě. To je také programem noty Spojenců Wilsonovi a dalších programových projevů od té doby učiněných; všechny si všímají situace v Centrální a Východní Evropě, pásma malých národů, a Ruska. Fráze „rekonstrukce“, nyní tak běžná, značí rekonstrukci Východu (a Centrální Evropy). Na Východě musí býti upraveny politické hranice, organisovány nové státy a vlády; větší část Evropy musí býti politicky předělána.
III. VÝCHODNÍ OTÁZKA
 
Je přímo neuvěřitelno, jak málo lidé ještě dlouho po vypuknutí války věděli o národnostních otázkách, je to důkazem, jak politika dosud byla nevěcná, povrchní, dilettantská.
 
{{Anchor|26}}26. Vytkli jsme pravidlo, že každá národnostní otázka je problémem složitým, samostatným; proto jen podrobnější historický výklad a rozbor současného stavu Německo-Pruska, Rakousko-Uherska, Balkánu, Turecka a Ruska by nám objasnily bohatý obsah jednotlivých národnostních problémů a vyložily by, proč národnostní otázky jsou nejakutnější v těchto státech. Mohu zde podat jen hlavní fakta a vedoucí zásady.
14. Program Spojenců v podstatě programem reorganisace Východní Evropy
 
Už bylo ukázáno, že Německo a zejména Prusko germanisovalo značnou část Slovanů; od Labe a Sály Němci tlačili se stále na slovanský východ, až konečně se utkali s Polskou; byl to pruský král Bedřich Veliký, jenž zosnoval rozdělení Polsky. Bismarck formuloval direktivu prusko-německé politiky, když Poznaň pro Němce prohlásil za nesrovnatelně důležitější než Alsasko-Lotrinsko; politika Berlína a hlasy vlivných německých publicistů a politiků protipolských dokazují, že Bismarckovo pravidlo posud má v Německu všecku platnost.
 
Habsburkové panujíce dlouho nad Německem prováděli německou politiku a stejně směřovali proti slovanskému východu a jihu; potlačovali Čechy a Slováky, přisvojovali si velkou část Polsky, tlačili proti Jihoslovanům, Rumunům a Italům. Němci, stejně jako mongolští Maďaři, smířili se proti Slovanům s odvěkým vrahem křesťanstva, s Tureckem. V této válce popruštělé Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko tvoří ligu proti Evropě, ligu protinárodní, nedemokratickou, dynastickou, výbojnou.
Všecky evropské státy byly znepokojovány otázkou sociální, ale to nevedlo k těžším
komplikacím mezinárodním; zato některé státy – národně smíšené – měly akutní spory
národnostní, a tyto spory kalily mezistátní poměry. Na západě byla akutní otázka dánská v
Šlesviku a alsasko-lotrinská; otázka irská není národnostní (v tom smysle jako na př. otázka
polská nebo československá) a spor mezi Valony a Flámy v Belgii také nebyl tak akutní, jak
tato válka ukázala, neboť Flámové hájí Belgie proti Německu stejně odhodlaně jako Valonové
a jejich představitelé se vyslovili proti odloučení od Valonů. Naproti tomu na východě byla
celá řada, akutních a akutnějších než na západě, národnostních sporů: otázka polská,
československá, jihoslovanská (srbská, chorvatská, slovinská), otázka maloruská v Haliči,
rumunská, italská, makedonská, řecká. V Rusku byla akutní otázka polská a finská; válkou
sesíleny národní boje na Ukrajině, Litvě, u Lotyšů a Estů, na Kavkaze a na východě. Docela
zvláštní je otázka židovská (ve všech zemích).
 
Akutnost národnostní otázky v Prusku, Rakousko-Uhersku, Turecku (Balkán), – a totéž platí do značné míry o Rusku – spočívá v tom, že tyto státy potlačují národy a národní minority uvědomělé a vzdělané, národy dříve politicky samostatné a národy, jichž části tvoří samostatné státy. Alsasko-Lotrinsko, třeba bylo říšskou zemí, bylo samostatné a při Francii osvojilo si francouzskou kulturu; dánská minorita v Šlesviku podobně byla samostatná a kulturně není nižší než Němci. Polska byla taktéž samostatná; byla podloudným způsobem rozdělena a jazykově potlačována, ačkoli značná část národa byla kulturně na vysokém stupni. Čechové a Slováci taktéž byli samostatní; Čechové právně dosud jsou samostatní a kulturně nejsou o nic nižší než Němci; Slováci nejsou kulturně nižší než potlačující je Maďaři. A totéž platí o Srbech a Chorvatech; Srbsko a Černá Hora jsou samostatné a tím přirozeně působí jako vzor na Jihoslovany, potlačované Rakouskem a Uhrami; Chorvatsko si zachovalo jistý stupeň nezávislosti a proto maďarský tlak pociťuje tím tíže. Podobně má se věc s Rumuny a s Italy v Rakousko-Uhersku.
Tento stav věci lidem politicky myslícím byl znám před válkou, jak dosvědčuje publicistická
literatura o všech těchto národnostních otázkách; rozhodující velmoci, jedny přímo
interessované, druhé z diplomatické shovívavosti, nepřikládaly těmto otázkám váhy a
prohlašovaly je za „otázky vnitřní“ – teprve válka poučila officiální Evropu o pravém stavu
věci, že totiž pásmo od Baltického moře k Adrii, k Egejskému a Černému moři, to jest
Prusko, Rakousko-Uhersko, Balkán a Západní Rusko je territoriem národnostních problémů a
bojů. Válka je krvavou, názornou lekcí světu, učící, že předním problémem války je politická
rekonstrukce východní Evropy na národnostním základě. To je také programem noty
Spojenců Wilsonovi a: delších programových projevů od té doby učiněných; všechny si
všímají situace v Centrální a Východní Evropě, pásma malých národů, a Ruska. Fráze
„rekonstrukce“ nyní tak běžná, značí rekonstrukci Východu (a Centrální Evropy). Na
Východě musí býti upraveny politické hranice, organisovány nové státy a vlády; větší část
Evropy musí býti politicky předělána.
 
Na Balkáně národové teprve v posledních letech se vymanili z barbarského jha tureckého a posud se neuklidnili; Turecko ještě drží část Řeků v područí a zasahuje rušivě do správy balkánských národů; posud v národnostních otázkách na Balkáně hraje značnou roli kulturně politický vliv Byzancie.
Je přímo neuvěřitelno, jak málo lidé ještě dlouho po vypuknutí války věděli o národnostních
otázkách, je to důkazem, jak politika dosud byla nevěcná, povrchní, dilettantská.
Vytkli jsme pravidlo, že každá národnostní otázka je problémem složitým,
samostatným; proto jen podrobnější historický výklad a rozbor současného stavu NěmeckoPruska,
Rakousko-Uherska, Balkánu, Turecka a Ruska by nám objasnily bohatý obsah
jednotlivých národnostních problémů a vyložily by, proč národnostní otázky jsou nejakutnější
v těchto státech. Mohu zde podat jen hlavní fakta a vedoucí zásady.
 
Srovnáme-li s těmito národními otázkami národní otázky na západě, do očí bije veliký rozdíl. Předně je na západě vůbec málo národních sporů. Na západě je akutní vlastně jen spor o Alsasko-Lotrinsko; na východě je akutních otázek aspoň devatero. Na západě se jedná o poměrně malé minority (Dánů 140.000, Francouzů 210.000), kdežto na východě běží o celé národy značné velikosti (Poláci 20, Čechoslováci 10, Jihoslované 10, Rumuni 10&nbsp;mil. atd.).
Už bylo ukázáno, že Německo a zejména Prusko germanisovalo značnou část Slovanů; od
Labe a Sály Němci tlačili se stále na slovanský východ, až konečně se utkali s Polskou; byl to
pruský král Bedřich Veliký, jenž zesnoval rozdělení Polsky. Bismarck formuloval direktivu
prusko-německé politiky, když Poznaň pro Němce prohlásil za nesrovnatelně důležitější než
Alsasko-Lotrinsko; politika Berlína a hlasy vlivných německých publicistů a politiků
protipolských dokazují, že Bismarckovo pravidlo posud má v Německu všecku platnost.
Habsburkové panujíce dlouho nad Německem prováděli německou politiku a stejně směřovali
proti slovanskému východu a jihu; potlačovali Čechy a Slováky, přisvojovali si velkou část
Polsky, tlačili proti Jihoslovanům, Rumunům a Italům. Němci, stejně jako mongolští Maďaři,
smířili se proti Slovanům s odvěkým vrahem křesťanstva, s Tureckem. V této válce
popruštělé Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko tvoří ligu proti Evropě, ligu protinárodní,
nedemokratickou, dynastickou, výbojnou.
 
A pokud běží o spor mezi Německem a Francií, není čistě národnostní. Mezi oběma národy a státy již po staletí je sporným území poměrně nepatrné (necelých 2&nbsp;mil. obyvatelů); spor byl stále více o mocenské postavení, nikoli národnostní, jak mezi Němci a malými státy slovanskými; německá výbojná kolonisace obrácena je právě proti východu. Proto smíme opakovat, že na západě velikých národnostních (jazykových) bojů není a že západ vůbec, jak již ukázáno, politicky i národnostně se liší od východu a speciálně od toho zvláštního středního pásma menších národů mezi Německem a Ruskem.
Akutnost národnostní otázky v Prusku, Rakousko-Uhersku, Turecku (Balkán), – a totéž platí
do značné míry o Rusku – spočívá v tom, že tyto státy potlačují národy a národní minority
uvědomělé a vzdělané, národy dříve politicky samostatné a národy, jichž části tvoří
samostatné státy. Alsasko-Lotrinsko, třeba bylo říšskou zemí, bylo samostatné a při Francii
osvojilo si francouzskou kulturu; dánská minorita v Šlesviku podobně byla samostatná a
kulturně není nižší než Němci. Polska byla taktéž samostatná; byla podloudným způsobem
rozdělena a jazykově potlačována, ačkoli značná část národa byla kulturně na vysokém
stupni. Čechové a Slováci taktéž byli samostatní; Čechové právně dosud jsou samostatní a
kulturně nejsou o nic nižší než Němci; Slováci nejsou kulturně nižší než potlačující je
Maďaři. A totéž platí o Srbech a Chorvatech; Srbsko a Černá Hora jsou samostatné a tím
přirozeně působí jako vzor na Jihoslovany, potlačované Rakouskem a Uhrami; Chorvatsko si
zachovalo jistý stupeň nezávislosti a proto maďarský tlak pociťuje tím tíže. Podobně má se
věc s Rumuny a s Italy v Rakousko-Uhersku.
 
Na Balkáně národové teprve v posledních letech se vymanili z barbarského jha tureckého a
posud se neuklidnili; Turecko ještě drží část Řeků v područí a zasahuje rušivě do správy
balkánských národů; posud v národnostních otázkách na Balkáně hraje značnou roli kulturně
politický vliv Byzancie.
 
Srovnáme-li s těmito národními otázkami národní otázky na západě, do očí bije veliký rozdíl.
Předně je na západě vůbec málo národních sporů. Na západě je akutní vlastně jen spor o
Alsasko-Lotrinsko; na východě je akutních otázek aspoň devatero. Na západě se jedná o
poměrně malé minority (Dánů 140.000, Francouzů 210.000), kdežto na východě běží o celé
národy značné velikosti (Poláci 20, Čechoslováci 10, Jihoslované 10, Rumuni 10 mil. atd.).
A pokud běží o spor mezi Německem a Francií, není čistě národnostní. Mezi oběma národy a
státy již po staletí je sporným území poměrně nepatrné (necelých 2 mil. obyvatelů); spor byl
stále více o mocenské postavení, nikoli národnostní, jak mezi Němci a malými státy
slovanskými; německá výbojná kolonisace obrácena je právě proti východu. Proto smíme
opakovat, že na západě velikých národnostních (jazykových) bojů není a že západ vůbec, jak
již ukázáno, politicky i národnostně se liší od východu a speciálně od toho zvláštního
středního pásma menších národů mezi Německem a Ruskem.
 
Válka vznikla v tomto pásmě sporem o malé Srbsko – velestát rakousko-uherský, 51 mil.
proti 4 ½, prohlásil se za ohrožený. Dnes válka vede se mezi velikými a největšími státy, ale
národní složení velikých východních států dělá z mocenského sporu otázku malých národů.
 
Válka vznikla v tomto pásmě sporem o malé Srbsko – velestát rakousko-uherský, 51&nbsp;mil. proti 4½, prohlásil se za ohrožený. Dnes válka vede se mezi velikými a největšími státy, ale národní složení velikých východních států dělá z mocenského sporu otázku malých národů.
{{Konec formy}}