Nová Evropa : stanovisko slovanské/4.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
korektura a úprava |
m dopl. |
||
Řádek 15:
}}
{{Forma|proza}}
{{Anchor|10}}10. Německo ve svých začátcích (za Karla Velikého) bylo německým jen po Labe a Saalu; ostatní východní část, původně slovanská, byla postupem věků germanisována a kolonisována násilím. Treitschke určuje smysl německé historie jakožto kolonisační.
Císařství organisovalo na okrajinách říše t. zv. marky; na východě a na jihovýchodě takovými periferními markami byly Braniborsko a Rakousko, toto na jihu, ono na severu.
Řádek 27:
Proto se přes všecek antagonism soupeřové konečně dohodli. Rakousko v touze, napodobit Napoleona a sjednotit monarchii násilnou soustavou centralisační, vzdalo se vůdcovství v Německém císařství r. 1806. Když Prusko mocí zbraně r. 1866 vypudilo svého soupeře z Bundu, nahrazujícího Rakousku dřívější císařství, mohlo bez jakéhokoli rakouského protestu r. 1871 císařství obnovit. Bismarck to zosnoval tak, že František Josef resignovaně snášel porážku u Hradce Králové a posunul hranice své říše na Balkán. Bismarck by snad za celý Balkán nebyl dal kosti jediného pomořanského granátníka, ale Vilém tuto politiku korrigoval, a Rakousko se stalo Prusku mostem do Asie a Afriky svou balkánskou a jaderskou oblastí.<ref>Německý název „Drang nach Osten“ není zeměpisně zcela přesný; tento tlak ve skutečnosti směřuje na jihovýchod nebo na východ a jih. Při podrobnějším studium musili bychom německý tlak na východ srovnávat s podobnými pohyby jiných národů: s francouzským tlakem do Německa, s italským na Balkán, se švédským do Finska a severního Německa, s polským do Ruska, s českým do Haliče atd. Bezpochyby tu jde o historický jev obecnější povahy. Tento tlak na východ musili bychom zajisté také srovnat s dřívějším stěhováním národů z východu na západ na počátku středověku; a konečně moderní vystěhovalectví a osídlování americké pevniny, Afriky a Australie musilo by býti předmětem důkladného studia stěhování a usazování národů.</ref>
{{Anchor|11}}11. V historické perspektivě může se na německý „Drang nach Osten“ hledět jako na pokus řešit starou východní otázku. Po Řecích v Evropě, Asii a Africe, po Římu, po říši Byzantské, po Francích a německo-římském císařství, po křížových výpravách a po Benátkách obnovilo Prusko imperium a šlo dále za úkolem, spojit Evropu s Asií a Afrikou, a zorganisovat starý svět pod jedinou vládou.
Světové poměry jsou dnes ovšem jiné než byly ve starověku a ve středověku; Asie dříve byla Evropě to, co dnes zoveme Blízký Východ. Dálný Východ nebyl v nijakém spojení s Blízkým Východem, který byl rasově příbuzný s Evropou. Turecké a mongolské vpády rušily vývoj Asie, ale nebyly s to, změnit daných rasových příbuzností a spojení s Evropou: Indie, mlhavý sen Alexandra Velikého, byla připojena k Anglii a z části k Francii, jako se stala i Australie částí britského imperia. Persie a Malá Asie znovu nabývají své svobody, jak Turecké císařství krok za krokem ztrácí moc a životnost; Anglie, Francie a Rusko staly se skutečnými vládci Asie. Afrika, ode dávna v těsném spojení s Asií také se stala částí Francie a Velké Britanie.
| |||