Nová Evropa : stanovisko slovanské/7.: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Milda přesunul stránku Nová Evropa: Stanovisko slovanské/7. na Nová Evropa : stanovisko slovanské/7. bez založení přesměrování: podle katalogu NK ČR
korektura a úprava
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Nová Evropa : Stanoviskostanovisko slovanské
| AUTOR = Tomáš Garrigue Masaryk
| ČÁST = 7.
| PŘEDCHOZÍ = 6.
| DALŠÍ = 8.
}}
{{Textinfo
| TITULEK =Nová Evropa:7. Právo národů Stanoviskona slovanskésebeurčení
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
|PODTITULEK=7.
| ZDROJ = MASARYK, Tomáš Garrigue. ''Nová Evropa : stanovisko slovanské.'' II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 74–81. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:133af0e0-7490-11e4-b2f6-005056827e51 Dostupné online.]
|AUTOR=[[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| VYDÁNO = 1920
|POPISEK=Autor vyložil český národní program a své pojetí první světové války, vydán poprvé v r. 1920.
| LICENCE = PD old 70
|ORIGINAL=
| WIKIPEDIA = Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://www.rodon.cz/admin/files/ModuleKniha/853-Nova-Evropa.pdf Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerie]
|VYDÁNO=1920
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=publ. T. G. Masaryk, 1919 – 1920,<br />v. Dubský: Praha 1920
|WIKIPEDIA=Nová Evropa: Stanovisko slovanské
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
15. Že národnost stala se mocí politickou mohlo by býti jen historickým faktem, avšak Spojenci uznávají {{Prostrkaně|právo}} národů na sebeurčení; president Wilson dovozoval, že žádný národ nesmí být donucován mít vládu, která není z něho a pro něho. Politikové tak zv. reální, když se jim to hodí, ochotně se uspokojují tím, co je, zaměňujíce faktický stav s právem; avšak to, co bylo a je, není samo sebou oprávněno — historie a společenský život je stálým bojem těch, kteří drží právo a spravedlnost, proti těm, kdo se přidržují pohodlných fakt. —
 
Třebaže národnost je velikou politickou mocí, národnostní právo dosud velmi nedostatečně je formulováno v moderních ústavách a zákonech; v zemích národně smíšených některá jazyková práva jsou kodifikována, ale posud není nikde přesnějšího právního vymezení pojmu národnosti, subjekt jazykových a národnostních práv posud v žádném zákonníku není určen.
7. Právo národů na sebeurčení
 
Zdůvodnění národnosti poprvé se vyskytuje v uvedené formuli Herderově; tento nadšený hlasatel humanity vyvozuje právo národů z principu humanitního: národ, ne stát, je přirozeným orgánem člověčenstva. Humanita v nové době počínajíc humanismem a reformací ve smyslu extensivním (člověčenstvo) a intensivním (člověctví) všeobecně byla přijímána a stala se uznaným základem vší moderní morálky; XVIII.&nbsp;století je stoletím humanity a osvícenství, ve jménu humanity (filanthropie, sympathie a&nbsp;t.&nbsp;p.) usiluje se o reformy ve všech oborech společenských institucí a činností.
 
Z humanitismu dovozována také oprávněnost a nutnost demokracie, socialismu a národnosti; vůdcové a theoretikové demokracie a socialismu stejně jako vůdcové národnostního hnutí oprávněnost a právo demokracie, socialismu a národnosti dovozovali přímo z křesťanského přikázání lásky k bližnímu – to byl sice spíše důvod taktický, ale ve skutečnosti není jiného základu mravnosti a tudíž ani politiky než láska k bližnímu, ať se zove filanthropií, humanitou, altruismem, sympathií, rovností, solidaritou. Humanitní princip francouzskou revolucí byl prohlášen slavnou formulí: svoboda, rovnost, bratrství a kodifikován jako právo člověka a občana. Přiznání hodnoty lidské osobnosti zaručuje hodnotu občanskou a právo organisovaných společenských těles — států, církví, národů, tříd, stran atd. a jejich podřadných složek; tomu neodporuje, že se společenským tělesům také přiznává hodnota utilitární — způsobilost uskutečňovat jisté cíle pro jednotlivá individua a pro kollektivity.
Že národnost stala se mocí politickou mohlo by býti jen historickým faktem, avšak
Spojenci uznávají právo národů na sebeurčení; president Wilson dovozoval, že žádný národ
nesmí být donucován mít vládu, která není z něho a pro něho. Politikové tak zv. reální, když
se jim to hodí, ochotně se uspokojují tím, co je, zaměňujíce faktický stav s právem; avšak to,
co bylo a je, není samo sebou oprávněno – historie a společenský život je stálým bojem těch,
kteří drží právo a spravedlnost proti těm, kdo se přidržují pohodlných fakt. –
Třebaže národnost je velikou politickou mocí, národnostní právo dosud velmi nedostatečně je
formulováno v moderních ústavách a zákonech; v zemích národně smíšených některá
jazyková práva jsou kodifikována, ale posud není nikde přesnějšího právního vymezení
pojmu národnosti, subjekt jazykových a národnostních práv posud v žádném zákonníku není
určen.
 
Jakmile se uzná oprávněnost lidské osobnosti, individua, uznává se také oprávněnost jeho jazyka (mateřského); to je samozřejmé ve státech, obývaných jedním národem, avšak ve státech národně smíšených bývá officiální uznání jazyka předmětem národnostních sporů, a jazyková práva musí být výslovně uznána a uzákoněna. Proto, jak se upevňuje demokratism, uznávají se i národní jazyky v státní administraci; a kde podle středověké tradice platila latina a jazyky panujících tříd a národů (zvláštní postavení frančiny), znenáhla se v státní správě užívá i jazyků před tím neupotřebovaných a potlačovaných. Zejména to platí o státech národně smíšených, Rakousku, Rusku atd.<ref>Tím se vysvětluje, proč lidová hnutí, zejména revoluční, podporovala vývoj jazyka mass; za Francouzské Revoluce, na příklad, důležité státní listiny byly vydány v provençalštině; a je známo, jak Francouzská Revoluce působila na literární sloh a řečnictví. Užívání různých dialektů v literatuře může též být vysvětleno lidovými hnutími politickými, atd. Je zajímavo sledovat teď vliv Ruské Revoluce na různě malé národy Ruska.</ref>
Zdůvodnění náhodnosti poprvé se vyskytuje v uvedené formuli Herderově; tento nadšený
hlasatel humanity vyvozuje právo národů z principu humanitního: národ, ne stát, je
přirozeným orgánem člověčenstva. Humanita v nové době počínajíc humanismem a reformací
ve smyslu extensivním (člověčenstvo) a intensivním (člověctví) všeobecně byla přijímána a
stala se uznaným základem vší moderní morálky; XVIII. století je v stoletím humanity a
osvícenství, ve jménu humanity (filanthropie/sympathie a t. p.) usiluje se o reformy ve všech
oborech společenských institucí a činností.
 
Jazyk (mateřský), jako prostředek dorozumívací, je intimně spojen s myšlením, cítěním a celým duchovním a kulturním životem jednotlivců a národů; tou měrou, jakou se všichni národové v Evropě účastnili kulturní práce, jak práce ta pokračovala a jak se zdokonalovala, jazykové se stávají kulturně bohatšími a cennějšími a nastává kulturní rovnoprávnost jazyků, odpovídající politické a mezinárodní rovnoprávnosti národů. Moderní komunikační prostředky umožnily částem národů, ovládaných různými státy, kulturní jednotu – národnost stala se uvědomělou mocí, jazyk jejím exponentem a literatura v nejširším slova smyslu stala se výrazem a nejplatnějším orgánem národnosti.
Z humanitismu dovozována také oprávněnost a nutnost demokracie, socialismu a národnosti;
vůdcové a theoretikové demokracie a socialismu stejně jako vůdcové národnostního hnutí
oprávněnost a právo demokracie, socialismu a národnosti dovozovali přímo z křesťanského
přikázání lásky k bližnímu – to byl sice spíše důvod taktický, ale v ve skutečnosti není jiného
základu mravnosti a tudíž ani politiky než láska k bližnímu, ať se zove filanthropií,
humanitou, altruismem, sympathií, rovností, solidaritou. Humanitní princip francouzskou
revolucí byl prohlášen slavnou formulí: svoboda, rovnost, bratrství a kodifikován jako právo
člověka a občana. Přiznání hodnoty lidské osobnosti zaručuje hodnotu občanskou a právo
organisovaných společenských těles – států, církví, národů, tříd, stran atd. a jejich podřadných
složek; tomu neodporuje, že se společenským tělesům také přiznává hodnota utilitární –
způsobilost uskutečňovat jisté cíle pro jednotlivá individua a pro kollektivity.
 
Proto se dnes politická nesamostatnost národů a částí národů ve smíšených státech tak silně a tak všeobecně pociťuje a tak těžce nese. Jaké na př. bylo a je barbarství, roztrojit polský národ a zakazovat v Prusku a Rusku i dětem polsky mluvit! Jakým právem jsou Poláci, Čechové a Slováci atd. politicky potlačeni, když národové jiní a menší (Dánové, Hollanďané atd.) jsou volni? Není to přímo nesmysl, když Rumun v Rumunsku je volný, ale jeho soused a bratr v Uhrách potlačený? Proč mají mít Albánci svůj stát, ale Jihoslované ho mít nemají? A&nbsp;t.&nbsp;d.!
Jakmile se uzná oprávněnost lidské osobnosti, individua, uznává se také oprávněnost jeho
jazyka (mateřského); to je samozřejmé ve státech, obývaných jedním národem, avšak ve
státech národně smíšených bývá officiální uznání jazyka předmětem národnostních sporů, a
jazyková práva musí být výslovně uznána a uzákoněna. Proto, jak se upevňuje demokratism,
uznávají se i národní jazyky v státní administraci; a kde podle středověké tradice platila latina
a jazyky panujících tříd a národů (zvláštní postavení frančiny), znenáhla se v státní správě
užívá i jazyků před tím neupotřebovaných a potlačovaných. Zejména to platí o státech
národně smíšených, Rakousku, Rusku atd.
 
Tento nepoměr v officiálním hodnocení národnosti a státu vyplývá ze středověkého hodnocení státu církví nábožensky posvěceného, kteréžto hodnocení se přejalo novodobým absolutismem. Tento absolutism byl držen dynastiemi a aristokraciemi; když však v 18.&nbsp;století veliká revoluce (ta revoluce nebyla jen politická, ale také mravní a myšlenková) organisovala demokratism a republikanism, když absolutism, monarchism a aristokratism byl seslaben, přišly také národnost a jazyk v státní administraci ku platnosti. Theokratické přeceňování a přímo apotheosa státu — {{Cizojazyčně|la|in concreto}} dynastů — ustoupilo demokratickému hodnocení; stát se stává centrálním orgánem administrace, nikoli aristokratického panování, a stává se tudíž také prostředkem národů a jejich kulturního snažení. Odtud v celé Evropě úsilí všech národů o politické sjednocení a osvobození, o politickou organisaci Evropy na základě národnosti. Vnitřní historická souvislost demokratismu a socialismu i národnosti vysvětluje, proč demokratické státy, Francie, Anglie, Italie atd. a teď revoluční Rusko, slavnostně prohlásily právo všech národů na sebeurčení.
Jazyk (mateřský), jako prostředek dorozumívací, je intimně spojen s myšlením, cítěním a
celým duchovním a kulturním životem jednotlivců a národů; tou měrou, jakou se všichni
národové v Evropě účastnili kulturní práce, jak práce ta pokračovala a jak se zdokonalovala,
jazykové se stávají kulturně bohatšími a cennějšími a nastává kulturní rovnoprávnost jazyků,
odpovídající politické a mezinárodní rovnoprávnosti národů. Moderní komunikační
prostředky umožnily částem národů, ovládaných různými státy, kulturní jednotu – národnost
stala se uvědomělou mocí, jazyk jejím exponentem a literatura v nejširším slova smyslu stala
se výrazem a nejplatnějším orgánem národnosti.
 
A stejně je jasno, proč militaristické monarchie středověkého rázu theokratického, proč Prusko-Německo, Rakousko a Turecko (Ferdinand bulharský se k té trojici hodí velmi dobře) odporují principu národnostnímu, stavíce nad národnost stát a dovozujíce z toho svého úzkého étatismu zásadu, že se do „vnitřních“ záležitostí jejich států Spojenci nemají práva vměšovat.
Proto se dnes politická nesamostatnost národů a částí národů ve smíšených státech tak silné a
tak všeobecně pociťuje a tak těžce nese. Jaké na př. bylo a je barbarství, roztrojit polský národ
a zakazovat v Prusku a Rusku i dětem polsky mluvit! Jakým právem jsou Poláci, Čechové a
Slováci atd. politicky potlačeni, když národové jiní a menší (Dánové, Hollanďané atd.) jsou
volní? Není to přímo nesmysl, když Rumun v Rumunsku je volný, ale jeho soused a bratr v
Uhrách potlačený? Proč mají mít Albánci svůj stát, ale Jihoslované ho mít nemají? A t. d.!
Tento nepoměr v officiálním hodnocení národnosti a státu vyplývá ze středověkého
hodnocení státu církví nábožensky posvěceného, kteréžto hodnocení se přejalo novodobým
absolutismem. Tento absolutism byl držen dynastiemi a aristokraciemi; když však v 18. století
veliká revoluce (ta revoluce nebyla jen politická, ale také mravní a myšlenková) organisovala
demokratism a republikanism, když absolutism, monarchism a aristokratem byl seslaben,
přišly také národnost a jazyk v státní administraci ku platnosti. Theokratické přeceňování a
přímo apotheosa státu – in concreto dynastů – ustouplo demokratickému hodnocení; stát se
stává centrálním orgánem administrace, nikoli aristokratického panování a stává se tudíž také
prostředkem národů a jejich kulturního snažení. Odtud v celé Evropě úsilí všech národů o
politické sjednocení a osvobození, o politickou organisaci Evropy na základě národnosti.
Vnitřní historická souvislost demokratismu a socialismu i národnosti vysvětluje, proč
demokratické státy, Francie, Anglie, Italie atd. a teď revoluční Rusko, slavnostně prohlásily
právo všech národů na sebeurčení.
 
Sebeurčení národů se ovšem provést nedá, pokud tato farisejská zásada bude platit. Velký německý list už prohlásil řež Arménů za — vnitřní záležitost Turecka! Takovou vnitřní záležitostí bylo potlačování Slovanů, Rumunů a Italů v Rakousko-Uhersku, takou vnitřní záležitostí je kulturní vraždění Poláků v Prusku, a přece z těchto „vnitřních záležitostí“ vznikla tato „vnější“ světová válka.
A stejně je jasno, proč militaristické monarchie středověkého rázu theokratického, proč
Prusko–Německo, Rakousko a Turecko (Ferdinand bulharský se k té trojici hodí velmi dobře)
odporují principu národnostnímu, stavíce nad národnost stát a dovozujíce z toho svého úzkého
étatismu zásadu, že se do „vnitřních“ záležitostí jejich států Spojenci nemají práva vměšovat.
Sebeurčení národů se ovšem provést nedá, pokud tato farisejská zásada bude platit. Velký
německý list už prohlásil řež Arménů za – vnitřní záležitost Turecka! Takovou vnitřní
záležitostí bylo potlačování Slovanů, Rumunů a Italů v Rakousko-Uhersku, takou vnitřní
záležitostí je kulturní vraždění Poláků v Prusku, a přece z těchto „vnitřních záležitostí“
vznikla tato „vnější“ světová válka.
 
Notou Spojenců presidentu Wilsonovi národnostní otázky staly se otázkami mezinárodními;
otázka Belgie, Srbů a Jihoslovanů vůbec, Alsaska-Lotrinska, Dánů v Šlesviku, rakouskouherských
Italů, Rumunů, Čechoslováků a Slovanů vůbec, otázka polská, jsou teď otázkami
mezinárodními, otázkami Evropy a lidstva. Pangermáni se teď ovšem ideálům humanitním,
třebaže byly hlásány největšími a nejlepšími Němci, jen vysmívají: jeden z jejich vynikajících
vůdců, prof. Haase, výslovně prohlašuje, že láska k bližnímu může býti mezi individui, ale
nemůže být připuštěna, jedná-li se o národy. Na tomto mravním základě pangermáni
formulují své aggressivní, ryze materialistické požadavky: Němci si musejí upravit své
hranice – Němci se musejí postarat o chléb pro své rostoucí obyvatelstvo – Němci jsou
obklopeni cizími národy, proto musejí být militaristy atd. Jakoby druzí národové také neměli
křivolaké hranice a nebyli obklopeni (na př. my Čechové), a neměli starosti o chléb – ne, buď
Kant nebo Bismarck, buď Schiller nebo Vilém, buď Lessing nebo Bernhardi! Car Vilém stále
se dovolává boha, sám sebe prohlašuje za boží nástroj – Ježíše se ovšem nedovolává; avšak
tento pruský Jahve je ve skutečnosti politická moc církve, státem uznávané a privilegované,
která carovi a jeho státu v každé vesnici dává pastora jako božího gendarma. Už bylo řečeno,
že evropské státy posud jsou theokratickými; proto demokracie všude stojí proti státům a
církvím: demokracie má základ lidský, ne božský ve smyslu theokracie, má základ v
mravnosti, ne v officiálním náboženství. Jen pokud mravnost – láska k bližnímu – je
posvěcena pravým, čistým, nepolitickým náboženstvím, uznává demokracie politiku sub
specie aeternitatis. Taková politika je možná na základě Ježíšova učení a jeho obou přikázání
a je možná jen na tomto základě.
 
Notou Spojenců presidentu Wilsonovi národnostní otázky staly se otázkami mezinárodními; otázka Belgie, Srbů a Jihoslovanů vůbec, Alsaska-Lotrinska, Dánů v Šlesviku, rakousko-uherských Italů, Rumunů, Čechoslováků a Slovanů vůbec, otázka polská, jsou teď otázkami mezinárodními, otázkami Evropy a lidstva. Pangermáni se teď ovšem ideálům humanitním, třebaže byly hlásány největšími a nejlepšími Němci, jen vysmívají: jeden z jejich vynikajících vůdců, prof. Haase, výslovně prohlašuje, že láska k bližnímu může býti mezi individui, ale nemůže být připuštěna, jedná-li se o národy. Na tomto mravním základě pangermáni formulují své aggressivní, ryze materialistické požadavky: Němci si musejí upravit své hranice — Němci se musejí postarat o chléb pro své rostoucí obyvatelstvo — Němci jsou obklopeni cizími národy, proto musejí být militaristy atd. Jakoby druzí národové také neměli křivolaké hranice a nebyli obklopeni (na př. my Čechové), a neměli starosti o chléb — ne, buď Kant nebo Bismarck, buď Schiller nebo Vilém, buď Lessing nebo Bernhardi! Car Vilém stále se dovolává boha, sám sebe prohlašuje za boží nástroj – Ježíše se ovšem nedovolává; avšak tento pruský Jahve je ve skutečnosti politická moc církve, státem uznávané a privilegované, která carovi a jeho státu v každé vesnici dává pastora jako božího gendarma. Už bylo řečeno, že evropské státy posud jsou theokratickými; proto demokracie všude stojí proti státům a církvím: demokracie má základ lidský, ne božský ve smyslu theokracie, má základ v mravnosti, ne v officiálním náboženství. Jen pokud mravnost — láska k bližnímu — je posvěcena pravým, čistým, nepolitickým náboženstvím, uznává demokracie politiku {{Cizojazyčně|la|sub specie aeternitatis}}. Taková politika je možná na základě Ježíšova učení a jeho obou přikázání a je možná jen na tomto základě.<ref>Základní názor o historické protivě demokracie a theokracie vyložen obšírněji ve spise o Rusku.</ref>
 
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}