Nová Evropa : stanovisko slovanské/2.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Milda přesunul stránku Nová Evropa: Stanovisko slovanské/2. na Nová Evropa : stanovisko slovanské/2. bez založení přesměrování: podle katalogu NK ČR |
m korektura a úprava |
||
Řádek 1:
}}
{{Textinfo
| TITULEK = 2. Pangermanský plán světového panství: Berlín–Bagdad
| AUTOR = [[Autor:Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Garrigue Masaryk]]
| ZDROJ = MASARYK, Tomáš Garrigue. ''Nová Evropa : stanovisko slovanské.'' II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 26–42. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:133af0e0-7490-11e4-b2f6-005056827e51 Dostupné online.]
| VYDÁNO = 1920
| LICENCE = PD old 70
| WIKIPEDIA = Nová Evropa: Stanovisko slovanské
}}
{{Forma|proza}}
2. Moderní historik prý má podávat historii budoucnosti a moderní politik má předvídat vývoj událostí, — předvídání je měřítkem vědecké přesnosti.
Shledal jsem si za vojny několik autorů, kteří ve formě románu nebo politického pojednání válku předpověděli; ale všecky ty tak zvané předpovědi vystihly skutečný vývoj velmi nedokonale. Podobně předvídal jsem1 válku také já. Od ruské revoluce 1905 revidoval jsem svá studia o Rusku a snažil jsem se pochopit problém Ruska v jeho významu pro Evropu; do jaké míry se mi to podařilo, o tom dává svědectví můj spis o Rusku. V souvislosti s tím snažil jsem se vniknouti v jihoslovanský a balkánský problém — a právě odtud čekal jsem tuto válku, pravda, později než vypukla a ne tak ohromnou. Na jaře roku 1914, před sarajevským atentátem, jsem podnikal kroky k usmíření Srbů a Bulharů, proto že jsem se obával nepřátelství Bulharska proti Srbsku v budoucí válce. Mé prostředkování se mi na straně srbské dařilo, — je to zajímavý důkaz, že odpovědní politikové srbští byli přístupni rozumným kompromissům, jak to ostatně dokázali za napjetí s Rakouskem po okupaci. Vzpomínám svého prostředkování mezi ministrem Pašičem a hrabětem Berchtoldem.
Mé předvídání, nebo skromněji a lépe řečeno, očekávání války zakládalo se také na pečlivém pozorování Rakousko-Uherska a Německa, a na stopování pangermanistického hnutí a jeho historické a politické literatury.
3. Pangermanism podle jména označuje sjednocení Němců nebo v širším smyslu Germanů vůbec; podobně užívá se termínu: panslavism, panskandinavism, a j. Dnes pangermanism je předně filosofií dějin, dějin německého národa a celého lidstva; je to pokus, soustavným studiem historického vývoje a stavu Německa a ostatních zemí určit místo německého národa mezi národy v historickém vývoji; zároveň pangermanismem rozumíme politické úsilí a hnutí
založené na pangermanistické theorii.
Veliká francouzská revoluce a následující reakce a restaurace, pak revoluce menší, jakožto pokračování revoluce veliké, obracely pozornost nejširších vrstev na protivy a boj starého a nového režimu a živily theorie a pokusy o lepší, co možná definitivní reorganisaci států, národů Evropy a lidstva; v té době vzniká uvědomělý socialism. Theoreticky doba nalézá svůj výraz v nové, vědecké historiografii. Filosofie dějin pěstuje se u všech národů, kvete historie, oekonomika, a vůbec všechny společenské vědy; ustaluje se sociologie jako soubor všech těchto speciálních pokusů, jako věda o lidské společnosti a jejím vývoji. Zároveň se politika prohlubuje vědecky.
Němci záhy stáli v popředí tohoto theoretického i praktického hnutí; filosofie dějin, počínajíc Herderem, a s ní historie stávají se přímo národními obory; německá filosofie po Kantovi je podstatně historickou (Fichte, Schelling, Hegel atd.). Socialism a speciálně marxism je po výtce historický, se svou určitou filosofií dějin; evolucionism (darwinism) sesiluje tento zvláštní historism. Němci vynikají také ve všech speciálních společenských vědách, v ekonomice, a zejména ve státní vědě a v studiu práva.
Nejen vědy společenské, i vědy přírodní věnují se studiu stavu německého národa. Biologie, na příklad, spekuluje o správné a laciné výživě jednotlivce a mass, o podmínkách síly a zdraví národa; chemie slouží témuž cíli a usiluje o zdokonalení hmotného podkladu národního bytu vůbec.
Na tomto širokém vědeckém a filosofickém podkladě organisoval se v poslední době pangermanism jako filosofie a politika německého národa; Lagarde je jeho čelný filosofický a theologický representant, Treitschke jeho historik, císař Vilém jeho politik. Organisoval se celý systém theoretického a praktického pangermanismu: spolky a společnosti rozšiřující učení publikací spisů, map, časopisů a revuí, letáků atd.
Stopoval jsem toto hnutí pečlivě; to mne přivedlo v osobní i písemný styk s některými vynikajícími pangermanisty, s Constantinem Frantzem a Lagardem samým; poznání pangermanismu, hnutí a literatury, mne vedlo k očekávání této války. Bylo mi divno, jak málo se pangermanismem zabývali Angličané a Francouzi; své krajany upozorňoval jsem na hrozící nebezpečí články a přednáškami. Chystal jsem se napsat přehled pangermanismu a analogických hnutí a směrů u jiných národů — válka mne předešla. Za války, nemaje své knihovny a rukopisů, zabavených rakouskou policií, mohl jsem jen zhruba
a více z paměti na věc upozornit.<ref>V londýnském týdeníku „{{Cizojazyčně|en|The New Europe}}“, Oct. 1916 a násl. probral jsem celé pangermánské hnutí podrobněji; všeobecný přehled je v knize prof. Ch. Andlera „{{Cizojazyčně|fr|Les Origines du Pangermanisme}}“ (1800—1888) a „{{Cizojazyčně|fr|Le Pangermanisme Continental sous Guillaume II.}}“ (1888—1914), 2. vyd. 1915. Prof. Andler správně počíná historii pangermanismu v 18tém století (Dietrich von Bülow, 1757—1807).</ref>
4. Pangermanism hned se samého počátku nebyl pouze theorií a politickým ideálem, nýbrž také výrazem politického vývoje německého národa. V 18. století Němci, jako jiní národové v Evropě, cítili již silně národně; úsilí o sjednocení četných německých států a státečků bylo legitimní, stejně jako úsilí Italů a jiných národů po sjednocení. Problém stával se těžším, když se jednalo o sjednocení s částmi národa, žijícími v neněmeckých státech. Tu vznikal především těžký problém poměru Německa, vedeného Pruskem, k Rakousku; upravení tohoto poměru bylo vyžadováno staletým vývojem, zejména od dob reformace a antireformace, když se Prusko stalo představitelem protestantismu, Rakousko katolicismu a antireformace. Mimo Rakousko a Uhersko jsou Němci ještě ve Švýcarsku; na Rusku jsou německé kolonie v baltických provinciích z dob rytířských řádů a Hansy; emigrací vznikaly německé kolonie v novější době na ruském východě, v Polsku, ve Spojených Státech, v Jižní Americe a v Africe. Po sjednocení Německa 1870 Bismarck zahájil (1884) koloniální politiku, sahající do Afriky, Asie a Australasie.
Energická industrialisace Německa po 1870 svazovala s Německem netoliko kolonie, nýbrž i ostatní země; Spojené Státy, Rusko, Anglie a Indie, Rakousko-Uhersko, Italie, Holandsko, Švýcary, Brazilie, Argentina dostaly se s Německem do intimního spojení obchodního — německá „penetration pacifique“, jak se teď říká, byla všude velmi účinná. Němci nalézali pro svou industrii dostatek odbytu a dovedli si zaopatřiti nutné suroviny a polotovary cizích zemí; císař Vilém dal výraz skutečnému stavu věci, když Němce odkazoval na moře.
Úspěšná industrialisace a světová tržba suggerovaly světové panství a sesilovaly takto tradiční ideu německého imperialismu římského císařství; poražením Napoleona III. Prusko obnovilo středověké imperium, Rakouskem 1806 zrušené; Zollverein a Bund byly přechodem k industrialisaci a k imperialismu.
Ještě za války jsem našel dosti politických lidí, kteří pangermanism odbývali pokrčením ramen a úsměškem — „utopism“, „studentská, professorská politika“.
Bismarck upravil po 1866 nesnadný poměr k Rakousku. Docílil toho, že Rakousko po porážce bylo odstraněno z Německa bez ztráty území a za nicotný poplatek; šetřil takto osobní ambice Františka Josefa a připoutal si Rakousko jako oddaného spojence. Maďaři, přijati na milost seslabenými Habsburky a získáni přetvořením Rakouska v dualistické Rakousko-Uhersko, po 1867 přilnuli k Německu — Prusko mělo takto 50millionovou říši ke své disposici; také Lagarde určil poměr Rakouska k Německu jako kolonie Německa. Němci v Rakousku stali se nejradikálnějšími pangermanisty; Bismarck byl chytrý dost, že se jich zříkal („{{Cizojazyčně|de|Herbstzeitlose}}“), ale pangermanskou studentskou deputaci z Rakouska nabádal, aby se učili slovanským jazykům, chtějí-li slovanské národy opanovat.
Okkupací Bosny a Hercegoviny odkázáno Rakousko-Uhersko na Balkán a císař Vilém zahájil aktivní politiku turkofilskou, pokračuje v politice Bedřicha Velikého; po Řecku Rumunsko, Bulharsko, Albanie, ba i Černá Hora zaopatřeny německými dynastiemi a princeznami. Turecké vojsko obdrželo pruské instruktory a t. p. Rakousko-Uhersko stalo se Německu „mostem“ na Balkán a do bližší Asie a Afriky.
Trojspolek svázal nejen Rakousko-Uhersko s Německem, nýbrž odzbrojil i italskou irredentu, — Lagarde a pangermáni důrazně obhajovali Terst a Adrii pro Německo. Němečtí kapitalisté zároveň velmi dovedně, bez velkých investicí, okupovali značnou část italských bank, němečtí professoři, učitelé a massa menších turistů byli v Italii účinnými agitátory pro Německo. Starší vliv anglický byl do značné míry paralysován.
Tento skutečný vývoj Německa a jeho politického vlivu v Evropě a v celém světě blížil se ideálům pangermánského imperialismu; ustálil se zejména pojem Centrální Evropy pod německým vedením, — Německo, Rakousko-Uhersko, Balkán a Turecko. Tato Centrální Evropa, obsahující Turecko, přirozeně se přičleňovala k Asii a k Africe, v níž získány značné kolonie; pangermánští spisovatelé mluví proto o doplnění Centrální Evropy Centrální Afrikou. Rakouský pangermán ustálil heslový program: Berlín—Bagdad, kteréžto heslo by se dalo docela dobře nahradit heslem: Berlín—Kairo. Z Berlína do Bagdadu cesta vede přes Prahu, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Sofii, Cařihrad; do Kaira vede táž dráha, a kratší, přes Prahu, Vídeň, Terst a Soluň, mořem k Suezskému kanálu, k italskému a francouzskému pobřeží africkému.
K hlavnímu jádru Centrální Evropy pangermáni připojují ještě země Skandinávské, Holandsko a Belgii (Antverpy!) a Švýcary; tyto země zdrženlivější pangermáni chtěli by připojiti k Říši ve volné formě federace, nebo i oekonamické unie. Důrazněji však přisvojují si slovanské a jiné pohraniční země na západě Ruska, Ruské Polsko a Ukrajinu, baltické provincie a Litvu. Z Berlína do Bagdadu lze také přes Varšavu, Kyjev, Oděsu a Trapezunt. Pangermáni vzpomínají starých germánských Varjagů a jejich pochodu na Cařihrad a odkazují na příklad německé Hansy.
Heslově pangermáni často mluví o mořích: Baltickém, Černém, Egejském, Červeném a o Perském zálivu; plán vyznačuje se také řekami: Rýn, Dunaj, Visla, Dněpr, a kanály spojujícími tyto řeky a umožňujícími německým lodím dopravu ze Severního a Baltického moře do moře Černého a Aegejského. Za války se přetřásají velmi pilně potřebná kanálová spojení a zdůrazňují se některé lokální ambice a potřeby (jako Mnichov—Bagdad, Hamburg—Bagdad a t. p.).
5. Politický hrot pangermánského úsilí obrací se na tři světové strany – na západ, na jih, na východ; proti Francii a Anglii, proti Italii a Balkánu, proti Rusku. Proti Italii, zejména od trojspolku, nápor byl slabší, pangermáni spokojovali se spolkem s Italií, zabezpečujícím Terst a Adrii; proti Francii po přičlenění Alsasko-Lotrinska také se dělaly menší požadavky, více se obracela rozhořčenost proti francouzské politice revanche a hrozilo se definitivním zlomením Francie. Francii mnozí pangermáni pokládali za quantité negligeable — že je již malá (40 milionů proti 68) a že bude „relativně“ stále menší, že je, jako románští národové vůbec, degenerovaná, že svou roli již dohrála. Za to ukazovali pangermáni na Belgii a Hollandsko (kolonie vých.-indické); novému kursu hodil by se belgický břeh kanálu, je k němu z Německa blíže než přes severní Francii a k tomu Flámové, jako Hollanďané, reklamováni jakožto kmen německý. O Antverpách a jejich významu pro Němce je celá pangermánská literatura.
V popředí diskussí a plánů stály však Anglie a — Rusko. Industriální rozpjetí, budování velikého loďstva k opanování moří, koloniální politika v Africe a naposled v Asii a Australii a zjevný plán Berlín—Bagdad vedly Německo proti Anglii. S Ruskem Prusko až do Bismarcka bylo ve výhodném přátelství; ale týž Bismarck, připojiv k Německu Rakousko a tím Balkán, a ještě více Vilém se svou tureckou a asijskou politikou pořád více a více Rusku se odcizovali. Výsledek byl, že Anglie se dohodla s Ruskem, a vznikla čtyřdohoda.
Mezi pangermány vznikl dvojí směr; jedni prohlašovali Rusko za nebezpečnějšího nepřítele Němců — druzí Angličany; proti Rusku vystupovali zejména baltičtí Němci, jako Schiemann, Rohrbach a j., proti Anglii hrabě Reventlov a přívrženci. Bismarckovu politiku vůči Rusku hájil professor Hoetzsch a mnozí konservativci, Rohrbach nabízel proti Rusku ruku Angličanům.
Odpůrcové Ruska ukazují na velikost Ruska a jeho ohromného počtu obyvatelstva v nedaleké budoucnosti a usuzují z toho, že Rusko je pravým nebezpečím Německa; Anglie je odloučena mořem, nesousedí přímo s Německem, v Evropě je malá, její síla spočívá v loďstvu, Německu proto nemůže být nebezpečna; Německo bude míti loďstvo čelící Anglii. Jeho armáda, doplněná armádou Rakousko-Uherska, balkánských států a Turecka, po případě i Italie, dovede čelit Rusku i Francii.
6. Vznik a vývoj války se úplně řídí pangermánskou politikou. Rakousko-Uhersko, jakožto německá avantgarda na Balkáně, vrhlo se na malé Srbsko a provokovalo tím Rusko; Německo „musilo“ jít se svým spojencem; Turecko a Bulharsko se připojily a německá Centrální Evropa byla vojensky zorganisována. Poražení Ruska a Srbska přenechávalo se Rakousku, Německo chtělo s největší rychlostí porazit Francii, dříve než by se Anglie vojensky připravila, proto také vtrhli do Belgie. Válečného vystoupení Anglie Němci nečekali a v tom se mýlili, jak se také mýlili v posuzování Francie — chtěli být v Paříži za několik málo neděl; mýlili se také ohledně vojenské síly Ruska, v rakouské armádě a jejích vůdcích se také mýlili, a neočekávali, že Amerika se připojí ke spojencům. Ale přes to pangermánský plán zatím uskutečněn.
Dnes německá Centrální Evropa vypadá takto: Německo má 68 milionů obyvatel; k tomu disponuje Rakousko-Uherskem (51), Bulharskem (5½) a Tureckem (21), — 146 milionů. Už toto číslo stačí, aby Berlín mohl čelit Rusku, největšímu státu Evropy; má sice Rusko o 30 milionů obyvatel více, ale nedostatek železnic a silnic, řídkost obyvatelstva na ohromném territoriu a konečně zaostalost v oekonomickém, finančním a kulturním ohledu dává Centrální Evropě rozhodnou převahu. Převahu nejen proti Rusku, nýbrž i proti Francii.
Německo okupovalo ještě Belgii (6½), severní Francii (6), Srbsko (5), Černou Horu (½); v Rusku drží baltické provincie, Polsko s Litvou, a Ukrajinu — asi 60 milionů. Německo tedy disponuje 224 miliony lidí. Kde nemůže užít sil vojenských, vykořisťuje síly finanční a hospodářské. Mimo to vykořisťuje Finsko a do značné míry také Rusko.
Rusko, strategicky seslabeno revolucí, uzavřelo zhoubný a nečestný mír — Schiemannové a Rohrbachové dosáhli zatím svého cíle, Reventlov tím silněji doufá, že dosáhne svého cíle také. Německo se svou Centrální Evropou má od samého počátku války výhodu centralisace a jednotné organisace všech sil; k tomu Německo strategicky a politicky (plán a cíl vojny) bylo připraveno, kdežto Spojenci připraveni nebyli, nedovedli své roztroušené síly spojit a neměli jasného a jednotného plánu. Odtud počáteční strategická výhoda Německo-Rakouska. Německo-Rakousko mělo a má určitý, právě pangermány podrobně vypracovaný plán; od Viléma až k důstojníkům a vojákům každý kombattant směřuje k témuž cíli, ví, zač bojuje — taková připravenost programová je velikou vojenskou silou. Rozumí se, že Němci musili měnit své strategické plány a methody, je pravda, že při vší prozíravosti také mnohého nevěděli, nepoznali, nedovedli, přes to pangermanism jim valně napomáhal; proti spojencům, kteří byli jeden od druhého odloučeni, užívali s výhodou taktiky Horatia Cocla. Kontinentální Rusko zatím seslabeno, — přijde na řadu námořská Anglie, — tam ukazuje směřování k mořím, — Baltickému, Černému, Jaderskému, Egejskému, Červenému, Perskému.
Spojenci dnes disponují: Anglie 45 miliony, Canada 7, Australie 7, Francie 48, Alžír 2, Italie 36, dohromady 137 miliony. Pokud běží o vojenskou moc, německá Centrální Evropa je dnes silnější než Spojenci evropští; avšak připojení Ameriky má po eliminaci Ruska rozhodující význam vojensky i o ekonomicky. Pangermáni nepochybují o síle a zdatnosti Spojených Států; čelní jejich autoři zdůrazňují americké nebezpečí Evropě a hledí naivním Evropanům namluvit, že německá Centrální Evropa je nutnou protiváhou Spojených Států Severoamerických a vůdcem Spojených Států Evropských.
7. Právo ku své záchvatné politice pangermáni dovozují několikerým způsobem
Němci se bojí hladu. Ukazují na rychlý vzrůst svého obyvatelstva. Do roku 1845 Francie měla více obyvatel než Německo; od té doby Němci rychle rostou, kdežto Francouzové se téměř nerozmnožují. Tím samo sebou odstraňováno francouzské nebezpečí, za to vzniká nebezpečí ruské: 1789 Francie byla nejlidnatější stát (Francie 26 milionů, Turecko 23, Rakousko 19,
Anglie 17, Prusko 6, Polsko 9, Rusko 20, v Asii 5), a to vysvětluje veliký vliv a sílu Francie. Německo je dnes mnohem silnější Francie a jednotlivých západních národů, — musí však čeliti příliš mnoha nepřátelům. Kolem roku 2000 bude obraz Evropy asi takový: Rakousko-Uhersko 84 (54 a 30), Italie 58, Anglie 145, Francie 84, Rusko 400 (s Asií 500), Spoj. Státy 1195, Německo 165. Ne-li Evropa, tož Německo mohlo by se stát kozáckým a proto je vlastním nebezpečím Rusko. A proto musí Německo seslabit Rusko a co možná okupovat ruskou půdu pro své rostoucí obyvatelstvo. Na západě Německo potřebuje Antverp, potřebuje kraje Bricy, vůbec potřebuje půdy, chleba, surovin, přístavů! S brutální naivností pangermáni zapomínají, že také jiní národové potřebují chleba, — „nouze nezná příkazu“, prohlašuje Bethmann-Hollweg pangermánskou jurisprudenci.
Stejné kvality je argument strategický: geografické položení Němců, obklopených se tří stran nepřátelskými národy, vyžaduje rektifikace hranic, tedy také zabrání neněmeckého území; na politický a strategický význam centrálního položení, na úsilí z centra (na rozdíl od úsilí s periferie a t. p.) upozornil pangermány Ratzel. Vůbec nejen geografie, nýbrž i geologie atd. rozhodují o právu: území geologicky podobné německému patří — Němcům. A němečtí geografové už systemisují zvláštní vědu: geopolitiku.
Němci, pangermáni dokazují, jsou nejlepšími vojáky světa, pruský militarism je vzorný; Němec je od přírody voják — vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský, jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství. Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní přikázání — vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!
Němci, podle pangermánů mají prvenství v industrii a technice; vedle úspěchů vojenských mají úspěchy a přímo prvenství ve vědě, školství, filosofii, hudbě a umění, — Němci svou kulturou mají právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou jedním slovem Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo, čteme doslova, stane se spasitelem Evropy a lidstva. Němci pangermánským plánem dovršují jen svůj historický vývoj: Prusko roku 1871, sjednotivši Němce, pokračuje v budování německého imperia středověku; již říše Karla Velikého, pokračování římského imperia, vytvořila politický pojem Centrální Evropy — prusko-německý imperialism a militarism je dovršením světové římské ideje, Berlín je čtvrtým Římem, po Římě, Byzanci, Moskvě…
Pangermáni, jak vidno, věří v hmotu a sílu, v techniku; ne Herder a Schiller, ani Kant, nýbrž Hegel, Feuerbach, Büchner („{{Cizojazyčně|de|Kraft und Stoff}}“), Schoppenhauer, Hartmann a Nietzsche stali se vůdci popruštělých Němců. Tento materialism docela dobře se spojuje s nacionální a rasovou mystikou, kterou pangermáni čerpají z Francouze Gobineau, z Nietzsche, Schoppenhauera, Hartmanna a j.; Lagarde Němcům předpisuje i své zvláštní, vyšší náboženství a Vilém věří ve své a svého děda mesiášství – zakladatel pruského císařství, loutka Bismarckova, je Vilémovi poslancem božím. Pangermánští materialisté přijímají toto sacrilegium docela spokojeně, nerozčilují se jím ani marxističtí materialisté pana Scheidemanna…
Pangermáni vědomě udržují a šíří nepřátelství a nenávist k sousedním národům, zejména k Slovanům; obzvláště Čechové, pro své zvláštní postavení světové, jsou Němcům trnem v oku. V pangermánské literatuře hrozí se Čechům, stejně Polákům, vyhubením a násilnou germanisací. Je znám projev Mommsenův, že Němci mají Čechům přerážet tvrdé lebky, Lagarde a jiní vůdcové pangermanismu mluví stejně brutálně. Pangermáni převrátili historii a sociologii v zoologii a mechaniku — je to v souhlase se zastrašovací taktikou, praktikovanou v této válce.
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}
| |||