Ottův slovník naučný/Locke: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m oprava parametru
m opr. podle originálu; smazáno: "DEFAULTSORT:Locke", neboť zabránilo ve zveřejnění změn
 
Řádek 24:
'''Locke''' [lok] {{Prostrkaně|John}}, slavný filosof anglický (* 29. srp. 1632 ve Wringtoně u Bristolu – † 28. října 1704 v Oatesu). Po studiích ve Westminsteru oddal se v Oxfordě studiím filosofickým a lékařským; lékařskému povolání však pro slabé zdraví nemohl se věnovati, a tak oddal se plně filosofii. Scholastika ho neupokojila, více nadchly jej spisy Baconovy a zvláště spisy Descartesovy, zajisté především proto, že stavěly na základech tehdejší výše věd přírodních. R. 1665 provázel '''L.''' vyslance sira Waltera {{Prostrkaně|Vanea}} na braniborský dvůr, r. 1668 hrab. z Northumberlandu na cestách po Italii a Francii. Po tom řídil po několik let vychování syna hraběte Ashleye ze Shaftesbury, s nímž se velmi důvěrně spřátelil a s nímž buď v důstojnostech postupoval anebo nemilosti královy zakoušel. V l. 1675–1679 ''L.'' vážně churavěl i odebral se do Francie (do Montpellieru a do Paříže) a pěstoval tu styky s Herbertem (pozdějším) hrab. z Pembrokea. Potom navrátil se do Londýna, ale když r. 1683 Shaftesbury upadl v nemilost, odešel s ním do Hollandska. Po pádu Jakuba II. vrátil se r. 1688 jako přívrženec Viléma Oranienského i dosáhl dosti vysokých úřadův. Avšak vzduch londýnský nesvědčil '''L'''-ovi, a tak odebral se brzy na venek, do Oatesu nedaleko Londýna (v hrabství Essexu), kdež žil až do smrti v domě sira Františka {{Prostrkaně|Mashama}}. – {{Prostrkaně|Filosofie}} '''L'''-ova jeví zřejmě především dva vlivy, jednak vliv empiristického úsilí Baconova, jednak rationalismu Descartesova a jeho školy. Proti kartesianismu staví se sice (právě jako proti scholastice), přece však vlivu jeho se neubránil a jen na první pohled zdá se filosofie '''L'''-ova empirismem.
 
{{Prostrkaně|Psychologie a noétika}} '''L'''-ova. Hlavní spis theoretické filosofie a filosofie '''L'''-ovy vůbec jest ''An essay concerning human understanding'', »Pojednání o lidském rozumu«, jejž načrtl již r. 1670, dokončil však teprve za pobytu pařížského a vydal v Londýně r. 1690, věnovav jej lordu Pembrokeovi. Předmětem tohoto díla a stežejnou otázkou duševědy i poznatkosloví '''L'''-ova jest otázka v novodobé filosofii vyvolaná kartesianismem, jsou-li vrozené představy (''ideae innatae'') čili nic. V první ze 4 knih uvedeného spisu odpovídá k otázce negativně, že není takových vrozených ideí; v dalších knihách positivně ukazuje, odkud tedy idee naše jsou. Aby se dokázala vrozenost ideí a zásad jistých, jak theoretických, tak praktických (mravních), dovolávali se toho, že jsou obecně (ode všech lidi) uznávány. Ale '''L.''' odpovídá, že předně obecně uznávány nejsou (nejlépe to viděti na mravních zásadách a ideách) a, i kdyby byl tu souhlas obecný mezi lidmi o nich, bylo by možno jej vyložiti jinak. Kdyby byly zásady anebo idee ty vrozeny, musily by býti od počátku života člověku známy. Namítá-li se, že sice od počátku v duši jsou, ale nejsou uvědoměny, '''L.''' ptá se, jaké jsou to idee, o nichž duše neví! Ale není pravda ani, že by s vyspíváním rozumu se dostavovaly; dítě dávno dovede veliké množství věci rozeznávati (sladké od hořkého, teplé od studeného atd.), aniž mu známa jest obecná zásada kontradikce. Rovněž tak nejsou vrozeny mravní zásady anebo idee, čehož nejlepší důkaz jest ten, že se ode všech moralistů dokazují. Vrozena jest každému člověku jen touha po blaženosti a odpor proti strasti, avšak praktické zásady jak jednotlivců, tak celých národů, kmenů atd., nejsou vrozeny, což dokazuje již jejich rozdílnost, ba často protivnost; pokud pak jest mezi nimi shoda, vysvětluje se jednak zkušeností nabytou, že plnění jistých zásad vede k blahu společnosti, jednak způsobena jest tato shoda vychováním, stykem, návykem. Odkud tedy jsou naše idee a veškeré naše poznání a vědění? Dle '''L'''-a duše lidská původně jest jako bílý, nepopsaný papír a všech ideí nabývá z dvojího pramene, dvojí zkušeností, ze vnějšku vnímáním (''sensation''), z vnitra svého vniterním postřehnutím, reflexí (''reflection''). Smysly přivádějí duši sensací idee o předmětech vnějších, a když duše o těchto ideích reflektuje, dostává jinou řadu ideí, které nemohou pocházeti ze věcí vnějších. Dle těchto pramenů dvou dělí se tudíž veškeré naše idee {{Prostrkaně|původní}} či {{Prostrkaně|prvotní}} (a zároveň jednoduché) na idee získané: 1. sensací jediného smyslu (barva, zvuk, teplo, chuť, neprostupnost); 2. sensací několika smyslů (a to zraku a hmatu: idee rozsáhlosti, tvaru, pohybu a klidu, čísla); 3. idee získané pouhou reflexí (pojímání [''perception''] a chtění či žádání); 4) idee získané reflexí a sensací (idee libosti a nelibosti, jsoucnosti, jednoty, posloupnosti). Některé z těchto ideí zobrazují věci, jak jsou vskutku; tak všecky idee plynoucí z reflexe a pak i idee t. řecřeč. primárních vlastností těles (velikost, tvar, počet, poloha, pohyb či klid); jiné idee mají původ v tom, že tělesa těmito primárními kvalitami na nás působí a vyvolávají tak idee tak řečených sekundárních vlastností či kvalit (teplota, barva, zvuk, chuť atd.); konečně tělesa primárními kvalitami mohou působiti na tělesa jiná tak, že tato tělesa na nás jinak účinkují a zavdávají tak podnět ke vzniku ideí rozličných »sil«. Z ideí jednoduchých (a prvotních) vznikají rozmanitou kombinací jich idee {{Prostrkaně|složené}}; kdežto při oněch chová se rozum passivně, při složených ideách rozum jest aktivní, ačkoli nikoli tvůrčí, neboť nad poskytnuté prvky ideové postoupiti nemůže a omezen jest na jich skládání a kombinování. Složené skupiny dělí se ve 3 skupiny: ''a'') {{Prostrkaně|mody}} (stavy, vlastnosti), totiž skupiny představ, které mají jedině tím platnost, že se vyskytují na nějakém předmětě (idea kopy, tuctu; idea bojování, běžení atd.); ''b'') {{Prostrkaně|substance}} (podstaty), t. j. onen přimýšlený podklad či substrát, který podkládáme skupinám jistých kvalit, které pokaždé pospolu zastihujeme; tak rozum ze skupin jistých počitkových ideí dochází k idei substance tělesa, ze skupin ideí reflekčních k idei substance ducha; ''c'') {{Prostrkaně|relace}} (idea většího, idea otce, idea příčiny atd.); tyto idee nejsou kopie věcí, nýbrž jsou volné výtvory rozumu, při nich netážeme se, shodují-li se s věcmi, nýbrž shodují-li se a pokud věci s nimi.
 
Noétickou hodnotou dělí se idee dle '''L'''-a na {{Prostrkaně|věcné}}, které odpovídají svému vzoru (ať vnějšímu předmětu, ať vniternímu stavu duševnímu), a {{Prostrkaně|nevěcné}}, které neodpovídají, které jsou »vymyšlené«. Odpovídati zase mohou buď úplně, a pak zove je adaequátní, anebo neúplně, neadaequátní idee. Pravdivost i omyl, nepravdivost, spočívá pokaždé v kladu nebo popření, tedy v soudu. Předmětem vědění nejsou ani jednotlivé idee, ani poměr ideí k věcem, nýbrž vzájemný poměr mezi ideami. Poznatek jest právě proto postřehnuti souhlasu neb odporu mezi dvěma (nebo více) ideami a pravda spočívá ve správném spojování neb odlučování symbolů ideí (slov). Poznání má stupně: 1. Nejvyšší bezprostřední či {{Prostrkaně|intuitivní}} poznání; poznání to je samo sebou zřejmé, evidentní (na př. poznání, že existuji). 2. Poznání důkazové či {{Prostrkaně|demonstrativní}}, když duše postřehuje shodu mezi ideami pomocí jiných ideí; takové poznání podávají na př. mathematika a mravouka. 3. Poznání vjemové či {{Prostrkaně|sensitivní}}, t. j. poznávání věcí mimo nás vnímáním. Rozsah vědění lidského jest velmi omezený a daleko menší rozsahu nevědění. Rozšiřujeme své vědění omezené jednak postupem zkušenosti, jednak ujasňováním a ozřejmováním ideí, kterých jsme již nabyli, jednak objevováním a methodickým spořádáním ideí zprostředkovacích. Avšak význam syllogismu při této práci jest pramalý, význam vět analytických a školských, tak řecřeč. »principů«, žádný. Kde zkušenost a důkazy scházejí, tam nastupuje místo vědění {{Prostrkaně|mínění}}. Životní potřeby nedopouštějí často, abychom čekali, až dojdeme plné jistoty, i jsme nuceni spokojiti se (podle svědectví jiných, spolehlivých osob anebo po případě dle analogií a pod.) pravděpodobností. Mezi věděním a míněním uprostřed nalézá se {{Prostrkaně|víra}}, jakožto kladení něčeho za jisté, co opírá se o svědectví. Jak patrno, v theoretické filosofii '''L.''' postupuje od empiristického základu k rationalistickému vrcholu. V celé soustavě jeho zříme jak vliv (a to positivně i negativně) dualismu Descartesova, tak i snahu udržeti stanovisko empirismu, čímž '''L.''' stává se předchůdcem Humeovým. Ale oba tyto vlivy přirozeně nevyrovnávají se pokaždé s náležitou důsledností a odtud vyplývá, proč není možno '''L'''-a prohlásiti za obhájce empirismu. Nad empirismus nejednou povznášejí se jeho vývody jak v jednotlivostech, tak v oceňování celých nauk, na př. mathematiky a mravouky.
 
'''L'''-ovy názory o {{Prostrkaně|éthice a náboženství}} roztroušeny jsou v rozličných spisech, tak zvl. v jeho ''Essay'', II. kn. (pojednává tu o svobodě vůle), a v monografiích: ''The reasonableness of christianity as delivered in the scriptures'' (1695) a ''Letters concerning toleration'' (1685 a 1689). Věty éthiky jsou právě tak jisty, exaktní a na vnější přírodě nezávisly, jako věty mathematiky; kdo je náležitě promyslí a pochopi, nemůže jich neuznati. Jedině větší složitost a spletitost pojmů éthických jest příčinou, že tu snáze může se vyskytnouti nedorozumění. Dobro ve smyslu fysickém jest všecko, co v nás budí anebo zvyšuje slasť, resp. co potlačuje anebo zmírňuje strasť, aneb (nepřímo) to, co přispívá, abychom dosáhli jiného dobra, resp. předešli jinému zlu. Mravně dobré jsou však jen skutky a jednání, které souhlasí s pravidly či zákony, dle kterých se posuzují. Bytosti svobodné totiž charakterisuje, že si kladou na zachovávání jistých »zákonů« odměny, na přestupování jich tresty. Takovéto zákony, s nimiž musí se skutek shodovati, má-li býti »dobrý«, jsou trojí; 1. zákony Boží; skutky dle nich: »ctnostné« resp. hříšné, a odplata: na onom světě; 2. zákony občanské; skutky dle nich buď »nezávadné« anebo »přečiny« (zločiny); odplata: právní tresty; 3. zákony veřejného míněni; skutky dle nich: slušné (čestné) a ohavné (nečestné); odplata: chvála (česť) a nechválení (zlá pověst) u bližních. Z lidí sotva jeden z deseti řídí se především zřetelem k prvním dvěma druhům zákonů, pro množství jest rozhodným ohled na mínění bližních. Aby byl možný mravní soud a aby skutky bylo možno přičítati člověku, nutno jest uznati svobodu vůle. Správněji arci než o svobodě vůle bylo by mluviti o svobodě člověka. Akt volní má 4 stadia: 1. žádost (t. j. jistou nespokojenost s přítomným stavem); 2. úvahu, v niž kombinují se idee; 3. rozumový soud; 4. předsevzetí. Svoboda člověka jeví se ve stadii druhém; neboť na něm záleží, dopustí-li vůbec, aby došlo ke konečnému soudu o tom, co činiti. Rozum dovede se povznésti nad pouhé libosti anebo vášně. – Ani idea Boha není vrozená, nýbrž i v ní rozliční kmenové a i jednotlivci téhož národa, ba téhož vyznáni znamenitě se liší. Avšak k nějaké idei o Bohu dochází každý člověk, poněvadž stopy moudrosti a moci Boží v přírodě a v tvorstvu jsou tak jasny, že nemohou býti nezpozorovány od bytosti rozumné; jakmile pak jedenkráte člověk dospěl k idei Boha, nemůže tato idea zmizeti, majíc původ v sloučení ideí jsoucnosti, síly, moci, vědění, blaženosti s představou neskončenosti. Věty víry jsou právě tak jisty, jako věty vědění (ač opírají se jen o svědectví), protože svědectví jich pochází od Boha, který nemůže klamati ani býti oklamán. Rozum může rozhodovati o tom jedině, zdali to, co se nám podává jako zjevení Boží, také jím jest čili nic. Křesťanství má těžiště v učeni o vykoupení a prokazuje člověku trojí službu neocenitelnou: 1. dává mu poučeni o povinnostech (k čemuž by sice rozum sám o sobě také dospěl, ale ani ne tak rychle, ani tak jistě); 2. dodává dobru naprosté závaznosti, hlásajíc je jako příkaz Boží; 3. rozmnožuje pohnutky, vedoucí k mravnosti, učíc nesmrtelnosti duše a odplatě na věčnosti. Jednotlivá vyznání náboženská mají míti ve státě rovnost, volnost úplnou, navzájem k sobě snášelivost, a církev má býti od státu odloučena. Z tolerance mají býti vyloučena však taková vyznání, která sama nejsou tolerantní, a atheisté, poněvadž nemohou skládati přísahy. – Éthické a náboženské názory '''L'''-ovy projevily nesmírný vliv na celou filosofii franc. XVIII. stol., zejména na encyklopaedisty.
Řádek 37:
{{Konec formy}}
 
{{DEFAULTSORT:Locke}}
[[Kategorie:Angličtí filosofové v Ottově slovníku naučném]]