Akkord/Otokar Březina: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava kódu; - whitespace
oprava kódu
Řádek 376:
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo rozvíjí podobenství, které rozvětvuje v nejdelší odnože ideový motiv velkého rozpětí obrazovým vodopádem ''Rukou'' — vždy uchvacuje závratnou imaginací, strhuje bezoddyšným letem snů, jak oblaků neustále se přelévajících z tvaru v tvar, otvírajících perspektivu za perspektivou. A nejsou to náhodné metafory stilisty, který se spokojuje dvěma, třemi rysy hmotné analogie, ale vpravdě vidiny, nová jakási skutečnost, úplná, určitá, živá: vidiny, které vyčerpávají i empirii básníkova postřehu i myšlenku, kterou v něj promítá, vytěžující celou zrcadelní mocnost jevů a dějů.</p>
 
Právě že jest myšlenkovou koncepcí, liší se zde obraz podstatně od náladového reflexu, jehož kouzlem působí, jehož náhodností bývá zrazen lyrický impressionismus. Kde jímá sensitiv — Keats nebo Verlaine — ostrou smyslovou věrností, dojmovou intensitou a citovou mlhou postřehu, kterým suggeruje svůj duševní stav, tam podmaňuje visionář rodu Březinova evokační silou, skutečností a tvárností obrazu, zřeného v plném, tichém světle, které jej ozařuje se všech stran a prozařuje v samé krystalické struktuře, v němž se nerozplývá, nýbrž ještě určitěji vystupuje podobou i podstatou. Byť znělo paradoxně toto slovo, lze mluviti o ''realismu'' Březinovy imaginace — v tom smyslu, že jeho obrazy se differencují jak sama skutečnost, z níž jsou vytěženy, a že jejich symboličnost tkví skoro vždy právě v dynamické, dějové a životní, složce této skutečnosti, proniknuté a ovládnuté schopností, o niž prosí básník strofou ''Modlitby večerní:''
Řádek 432:
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Nic není příliš odvážného pro tento nástroj, rozehrávaný mistrem, poslušný nejen ruky, ale i srdce, které se vydechuje v jeho struny, zvonící i šeptající melodiemi ''Letního Slunovratu'' a ''Úsměvu Života'', jásající v nejvyšších polohách závratnou árií ''Vigilií'', prožehující zvukovými blesky, orkestrální proudy ''Poledního zrání'', ''Stavitelů chrámu'', ''Rukou''.</p>
 
Silou hudebního smyslu zjemnil Otokar Březina hluboce dané útvary verše, kterým zůstal věren zvláště v starších pracích. ''Tajemné dálky'' a převahou i ''Svítání na Západě'', kde básně jsou setkány z dojmů, nálad, zpomínek, a kde sensitiv v básníkovi ještě není přemožen visionářem, poutají citové roznícení, z něhož prýští, formou přísně uzavřenou v tradiční schema rythmu a rýmu. Jakoby básníkova imaginace teprve se rozpínala k mocným vidinám, jimiž se nechá uchvátiti později, zde sleduje vlnění sensací, roztírá barvy a hledá tóny, jak je vnímá přímým dotekem života, a protože již v těchto reflexech vyšlehuje transcendentní svit jeho budoucích vidin, pointuje ekstatickým výzvukem touhy, tušení, úžasu. ''Zapomenutí'' je vzor ''pointované rêverie'', jejíž lehké, měkké rythmy sledují rozechvění básníkovy sensibility:
Řádek 474:
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo tichne v pianissimo vzdechu</op>
 
<poem class="kurzivou">
Řádek 561:
</poem>|2=(Tys nešla)}}
 
<p style="text-indent: 0">''Vteřiny'', ''Slyším v duši'', ''Tajemství bolesti'', ''Němé setkání'', ''Mé dědictví položils…'', básně, kterými ''Svítání na západě'' souvisí s ''Tajemnými dálkami'' a rozvíjí jejich motivy v poslední hasnoucí akkordy, zjevují všecky týž proces vnitřní krystalisace lyrismu sensitivního v transcendentní, impressionistické sebemalby v ideovou a visionářskou rhapsodii ducha, v niž se rozlévají ''Ranní modlitba'', ''Vladaři snů'', ''Mythus duše'', ''Vítězná píseň'', ''Víno Silných''; první básně zralého díla Březinova, preludia mystické hudby ''Větrů od Pólů'', ''Stavitelů chrámu'', ''Rukou''.</p>
 
''Větry od Pólů'' jsou kniha dosaženého cíle, skladbou i obsahem chvalozpěv ducha, vyrostšího z mlh touhy a tušení v opojnou skutečnost poznání.