Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/IX. Král Jindřich V.

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
VIII. Král Jindřich IV.	IX. Král Jindřich V.	X. Král Jindřich VI.

Údaje o textu
Titulek:	IX. Král Jindřich V.
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Dostupné online. S. 99–105.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jindřich V.(Shakespeare)

Jindřich V.^[1] panoval v Anglii teprve krátkou dobu, an vzpomněl si na nárok Edvarda III.; odhodlav se obnoviti jej, vypravil ke králi francouzskému vévodu Exeterského^[2] s tímto poselstvím:

„— Tak zdraví on Váš Majestát:
I žádá všemocného jménem,
by svlékl jste a složil pocty
jen vypůjčené, darem nebes
a přírody i lidstva zákonem
jež jemu náleží jen, dědicům
též jeho. — —“

Francouzský Daufin^[3] nic tak si nepřál jako války s Anglií a před krátkou dobou, kdy Jindřich přisvojoval si některá vévodství francouzská, poslal mu balík míčů tennisových, chtěje tím naznačiti hlavní jeho zaměstnání z dřívějších dob. Nyní pak prohlásil, kdyby otec jeho byl poslal příznivou odpověď na požadavek anglický, že bylo by to proti jeho vůli.

Jindřich opustil s ohromnou armádou Southampton a vniknuv do ústí Seiny, napadl silnou pevnost Harfleur,^[4] povzbuzuje mužstvo své slovy: „Bůh za Harryho, Anglii a sv. Jiří!“

Pět neděl bránilo se město oblehateli. Konečně však nadešel den, kdy nuceni byli se vzdáti; a guvernér pravil:

             „— A proto, velký králi,
své životy a město na milost
tvou vydáváme. Vstup ve brány,
neb déle nejsme schopni obrany.“

Po tomto vítězství král francouzský poslal k Jindřichovi Mountjoye, dvorního hlasatele, se zprávou: „Rci Jindřichu Anglickému: Ačkoliv zdá se, že jsme přemoženi, dřímeme toliko; výhoda jest lepším vojínem než ukvapenost. Rci mu, že byli bychom jej ztrestali u Harfleuru, že však nechtěli jsme vypláceti za bezpráví, pokud úplně neuzrálo. Nyní mluvíme rozhodně a to hlasem velitelským: Anglie bude litovati své pošetilosti, pozná svou slabotu a podiví se naší trpělivosti.“

Armáda Jindřichova utrpěla velké ztráty; než hrozby tyto jej nezastrašily, i poslal odpověď, že, jakkoliv by v nynějším stavu nevyhledával boje, nicméně nechce se mu vyhýbati. Vedl tedy vojska vpřed přes řeku Somme^[5] i blížil se k Agincourtu,^[6] kdež jej očekávalo několik set tisíc Francouzů.

Jindřich dobře pozoroval, že málo má naděje na vítězství, i pravil k vévodovi Gloucesterskému:

„Že velké nebezpečí hrozí, vím,
tím větší pak kéž smělost naše jest!“

Žádaje pak pány své, by jej opustili, takto se modlil, když byl samoten:

„Ó Bože bitev, srdce vojínův,
by nebáli se, zocel!…“

A hned dále:

                  „Ne dnes, ó pane,
ó, dnes kéž nevzpomínáš chyby,
jíž dopustil se tehdáž otec
můj, koruny se domáhaje. —“

Byl přerušen Gloucesterem, jenž pravil mu, že svítání volá je do bitky. Když pak vyjel ven, by povzbudil k statečnosti malou svou armádu, byl osloven hlasatelem, jenž jménem Constable^[7] Francouzského tázal se ho, zda nechce raději za mír žádati než v jistou se vrci záhubu. Jindřich nechtěl slyšeti návrhů přátelských a vyraziv s mužstvem vpřed, bojoval celý den v nejkrutším boji, vyvázl však bez pohromy jako vítěz, kdežto Constable zahynul a s ním jedenáct tisíc francouzského vojska. Hlasatel Montjoy vyhledal opětně krále anglického, tentokráte však s prosbou o povolení ku pohřbení padlých.

Když Jindřich byl jist vítězstvím, pravil:

„Jak sluje hrad, jenž zrovna vedle jest?“

A když dostalo se mu v odpověď, že Agincourt, prohlásil:

„Pak pole toto Agincourtským
ať nazývá se!…“

Když donesen byl Jindřichovi seznam padlých a raněných a viděl, kterak nepatrné poměrně byly jeho ztráty, zvolal:

„— Ó Bože, tvé tu bylo rámě
a my ne sobě, tvé jen moci
vše připisujem; — kdy beze lsti
a úskoku na poli válečném
jen nepatrná byla ztráta má,
an nepřítel tak bědně pokořen.“

Když vrátil se do Anglie, veselé uvítání očekávalo vítězného krále. Pobřeží poseto bylo muži, ženami a dětmi, vlajícími praporci a radostí hřmotícími:

          „— a páni jeho žádají,
by městem před sebou dal nésti
svou přilbu rozbitou a pokřivený
meč; než on to nepřeje si,
jsa prost vší marnivosti, pýchy
a všechnu slávu, trofej boje
jen Bohu připisuje. —“

Dvě léta po té jest Jindřich opět ve Francii, kdež tak vítězně pokračoval, že mohl stanoviti vlastní podmínky míru. Jednou z podmínek bylo, že má se mu dostati v manželství princezny francouzské, Kateřiny. I možno si představiti lesk a nádheru společnosti, shromážděné v paláci froyském v Champagni (na Seině), kde zasnoubení toto se slavilo a jednáno o podmínkách míru. Královna Isabela, vítajíc Jindřicha, pravila, že ačkoliv zraky jeho hněvivě doposud obracely se na Francii, doufá, že všechny neshody a spory toho dne v lásku se promění. Přítomný vévoda Burgundský (Filip) mluvil o spoustách válkou způsobených, kterak v krásné zemi této víno zůstalo neořezáno, ploty neopraveny a travou všechno zarostlo; kdežto „ošklivý šťovík, bolehlav, chrastavec a lopuch“ jsou jediné rostliny všude bující. Všechno to že bylo výsledkem vzájemného nepřátelství. Nyní však že nadchází doba pokoje a Francie opětně rozkvete.

                 „— Nuž tedy, mír,
jejž dříve tak jste žádali, v jeho
jest odpovědi —“

pravil Jindřich, dívaje se na krále francouzského; jenž hned na to odebral se s královnou a rádci poradit se o podmínkách, kdežto princezna Kateřina zůstavena s dámskou družinou, by hovořila se svým královským milovníkem.

Hovor nebyl tak snadný, neboť princezna mluvila málo anglicky a jazyk francouzský ztěžka plynul se rtů Jindřichových. Pravil však princezně, že miluje-li jen věrně svým „srdcem francouzským“, milerád to uslyší i řečí ‚lámanou‘. Na to Kateřina tázala se ho, považuje-li možným, by mohla milovati nepřítele Francie. „Ne, toť nemožno, ale mne milujíc, přítele Francie miluješ; miluji zajisté tolik Francii, že nerad bych se rozloučil se žádnou její vesničkou: chci vše by mým bylo; a drahá, když Francie jest mou a já tvým, pak Francie jest tvou a ty mou.“

V tom vrátil se zpět král a královna s panstvem anglickým i francouzským, i bylo prohlášeno, že navržené podmínky míru úplně byly přijaty; neboť pravil hrabě Westmorelandský (k svému jsa obrácen pánu):

„Král svolil ke každému článku,
jak dcery předem co se týká,
tak ostatních, jak bylo žádáno.“

A dávaje dceru svou Jindřichovi, pravil král, že doufá,

             „— že říše spokojeně,
jak Anglická tak Francká, jichžto
i břehy bledé závist jevily
ze blaha země druhé,
již konec učiní vší závisti a
že spojení to drahé zárodkem
jen bude křesťanské vždy shody
a nikdy více válka nevzpřáhne
svých mečů zkrvácených mezi
Anglií a Francií. —“

---

1. Jindřich V. (1413—1422).
2. Vévoda Exeterský byl strýcem Jindřicha V.
3. Karel VII., syn Karla VI. — Dauphin, název francouzských následníků trůnu.
4. Harfleur, město poblíž kanálu Lamancheského.
5. V departementě téhož jména.
6. Agincourt v departementě Pas-de-Calais, kdež zvítězili Angličané r. 1415; pole bitevní pak nazval Jindřich V. týmž jménem.
7. Constable (Konnetable) z lat comes tabuli, nejvyšší vůdce jízdy.