Ottův slovník naučný/Afgánistán: Porovnání verzí

{{Textinfo

|TITULEK= Afgánistán

|POPISEK=

|ZDROJ= ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 326–341. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n348/mode/1up Dostupné online.]

{{Prostrkaně|Literatura}} afgánská jest dosti hojná a v jednotlivostech i velmi cenná; platí to zvl. o poesii a dějinách, kde snesly by literární výkony spisovatelův afg. dle Dorna nejostřejší kritiku soudců evropských; jinak jest velmi závislou obsahem na duchu islámském a Arabech (zvl. literatura theologická), formou na Peršanech (poesie a literatura zábavná). Vedlé hlavních odborů (poesie, dějin a theologie) vyvinuta jest literatura prostonárodní, k níž druží se literatura překladů hlavně z arabštiny a perštiny. Počátky literatury afg., pokud možno je sledovati, náležejí do poč. XV. stol., a nejstarším dílem literárním jest historie o dobytí Svátu a ostatních horských krajů sev. řeky Kábula mezi l. 1413–1424 sepsaná náčelníkem dobyvatelů šeichem Malím. Z konce XV. stol. datuje se zpráva jiného náčelníka {{Prostrkaně|Chána Kadžú}} o ''dobytí Búnara a Pandžkory'' s dějinami jeho kmene (Júsufzajů) od vyjití z Kábulu do jeho doby. Obě díla jsouce velmi rozsáhlá jsou nejdůležitějšími spisy historickými Afgánů, ač Evropě neznáma, ba přímo nepřístupna, čímž ovšem důležitý jich obsah zkoumání vědeckému zůstává prozatím bezcenným. Z ostatní literatury dějepisné důležito jest rozsáhlé dílo {{Prostrkaně|Afzal}}-{{Prostrkaně|chána}}, vnuka básníka Chušhála, ''Táríchi murassa<nowiki>'</nowiki>'' (historie drahokamy vykládaná) o 1600 str. o historii afgánské; vedlé toho některé překlady téhož z arabštiny (na př. děje života Muhammedova) a&nbsp;j. Z literatury theologické nejpozoruhodnější jsou spisy zakladatele sekty Róšaniovců, {{Prostrkaně|Bájezída}} Ansárovce zvaného {{Prostrkaně|Píri}}-{{Prostrkaně|Róšan}} (světlý stařec), obyčejně přezděného a známého jménem {{Prostrkaně|Píritarík}} (temný stařec), jehož nauky za vládce Akbara (†&nbsp;1605) veliký ruch vyvolaly nejen v '''A'''-ě, ale i v Indii, a sice ''Béjánul chair'' (výklad dobra), jemuž pro sektářský směr přezděno ''Beján-uš-šarr'' (výklad zla) a ''Churpán'' (zkomolené Furkán = spasení, jak korán se zove), obě psána na potupu islámu a proto následkem pronásledování sekty Róšaniovců velmi vzácná. S ním polemisoval {{Prostrkaně|Áchúnd Darveza}}, slavný světec Afgánů, více než 50 traktáty až na ''Machzan-ul-asrár'' (sklad tajemství) též ''machzani afgáni'' neznámými. Jinak obsahuje literatura theol. spisy populární, jako ''Gulistáni rahmat'' (růžosad milosrdenství od {{Prostrkaně|Navvába Muhammeda Mustadžib chána}}), ''Heját-ul-muminín'' (život věřících), ''Áchir náma'' (kniha o věcech posledních), ''Rašíd-ul-beján'' (vůdce zjevení, katechismus pro ženy a děti, veršem), ''Kasída Burda'' (báseň k oslavě Muhammedově z arabštiny od Áchúnda Darvezy), Muntachab-ulakáid (výbor článků náboženských z arab. od mully {{Prostrkaně|Dádína Chattaka}}) a&nbsp;j. S theologií souvisí co nejúžeji právo zastoupené velmi cenným spisem ''Faváid-uš-šarí'a'' (prospěchy práva) psaným r. 1713 {{Prostrkaně|Áchúndem Kásimem}}. Náležejí sem i spisy ''Hidája'' (správné vedení) a ''<nowiki>'</nowiki>Ynájet'' (milost), oba z arab. přeloženy básníkem {{Prostrkaně|Chušhálem}}, o právu, dále ''Tafsíri Kurán'' (výklad koránu od {{Prostrkaně|Afzal}}-{{Prostrkaně|chána}}) a druhý Tafsír a&nbsp;j. Z literatury prostonárodní oblíbena jsou themata o Hasanovi a Husainovi, synech Aliových, spracovaná na př. {{Prostrkaně|Gulámem Muhammedem}}, auktorem i jiných romantických básní (''Saif-ul-mulúk'', meč králů, ''Badri-džemál'', úplněk krásy, ''Mi'rádžnáma'', kniha o vystoupení na nebe proroka Muhammeda) pode jménem ''Džangnáma'' (kniha boje, jiná »kniha boje«, báseň, pochází od {{Prostrkaně|Amíra Hamzy}}), a {{Prostrkaně|Sajjidem Hasanem}}, ''Adam Chán vo Dur Chánaí'' (od Fachruddína Sáhibzádeho prosou, poesií od básníků {{Prostrkaně|Abdul Kádir chána}} a {{Prostrkaně|Sadr chána}}), slavná po zemi afgánské milostná povídka o ''panu Adamovi a panně Perle'', povídka o ''sultánu Džumdžumovi'' (od {{Prostrkaně|Imád}}-{{Prostrkaně|ud}}-{{Prostrkaně|dína}} , ''Madžnún vo Laila'' (z perského od {{Prostrkaně|Bajchána}}), ''Kalíla vo Dimna, Šáh vo gadá'' (král a žebrák), ''Behrámgúr'' (pověsť o perském králi téhož jména spracovaná na př. {{Prostrkaně|Fijázem}}), povídka o růži a pinii a jiné prostonárodními pěvci zpívané, dále ''Hazár masáil'' (tisíc přísloví) a&nbsp;p. Nejdůležitější obor literatury afgánské jest však poesie, vynikající nejen množstvím básníků, ale zvláště cenou jejich prací. Nejznámějším a i za nejznamenitějšího pokládaným básníkem jest {{Prostrkaně|Abdurrahmán}} za vlády Aurangzebovy (pol. stol. XVII.) s dívánem básní náboženskomravoučných (bylť mullou, t.&nbsp;j. knězem a učitelem). Jemu po boku stojí slavný náčelník kmene Chattaků za vlády Sáhdžihánovy a Aurangzebovy, Chušhál, rovněž slavný básníkjako válečník zvláště proti Aurangzebovi, od něhož byl do Indie vypověděn. Sepsal prv asi 360 spisů. Ve vyhnanství psal své krásné básně vynikající vlastenectvím a láskou k vlasti, jimiž i známým v oboru tom básníkům evropským mohl by čeliti, sebrané v {{Prostrkaně|Díváně}} a dále ve sbírce ''Kullijját'' (sebrané básně); psal i ''Ru-báijját'' (čtyřverší) a ''Fazal-náma'' (kniha přednosti, spor mezi mečem apérem). I potomci Chušhálovi v celé řadě generací vynikali pracemi literárními, hlavně pak poesií, ani ženy nevyjímaje. Pět synů jeho básnilo: {{Prostrkaně|Ašraf chán}}, příjmením »Vyhnanec«, jak zván sdíleje s otcem svým vyhnanství, v němž i zemřel, se sbírkou cituplných, pathetickým slohem psaných básní; {{Prostrkaně|Abdulkádir chán}} (od jiného Abdulkádira je sbírka pětiverší ''Muhammas'') a {{Prostrkaně|Sadr chán}}, oba s dívánem básní a spracováním známé po '''A'''-ě milostné povídky o Adamovi a Durchánaí, oba i překladatelé z perštiny. Prvější přeložil Sa'dího: ''Bustán'' (Sad) a ''Gulistán'' (Růžosad) – jiný překlad Gulistánu je od Muhammeda Ansárího – a Džámího romantickou báseň ''Júsuf a Zulaichá'' jsa i původcem sbírky hádanek ''Muammá'' (právě tak jako jiný syn Gohar chán), druhý přeložil Nízámího romantické básně ''Chosrau a Šírín''. {{Prostrkaně|Sikandar chán}} psal báseň ''Mihr vo muštarí'' (Slunce a Juppiter) a složil i sbírku básní právě tak jako zmíněný Gohar chán. Vnuk Chušhálův, zmíněný již historik {{Prostrkaně|Afzal chán}}, podal zdokonalený naproti bombastické formě původní překlad bajek Pílpájových na základě perského skráceného textu ''Anvári-suhailí'' (světla Canopova) pod názvem ''Kalíla vo Dimna'', zvaný též ''Ylmchánai dániš'' (dům moudrosti a vědění) neb snad i ''Ajári dániš'' (průbní kámen vědění). Z jeho synů byl {{Prostrkaně|Kásim}} zvaný {{Prostrkaně|Šaidá}} (láskou pomatený) původcem vynikajícího, avšak mluvou svou na perské básníky (obtížnější než sloh ostatních) upomínajícího dívánu. I jiní členové básnili, ač plody jejich nezachovány. Z ženských členů byla zvláště žena Chušhálova, matka Ašrafehánova, básnířkou nikoli nepatrnou, jak svědčí zachované její básně. Jiným z básníků znamenitých ač i v '''A'''-ě samém dosti neznámých jest {{Prostrkaně|Chádža Muhammed}}, vrstevník Chušhálův, sbírkou cenných básní. V oboru poesie erótické a mystické slavný jest v '''A'''-ě, snad nad zásluhu, {{Prostrkaně|Ahmed Šáh Abdálí}}, zakladatel dynastie Duránijovců. Z jeho vlády datuje se i díván ''Dádína Chattaka''. Jeho syn a nástupce mullá {{Prostrkaně|Abdulhamíd}} (koncem stol. XVIII.), auktor sbírky cituplných básní erótických a mravoučných s názvem ''Dur vo mardžán'' (perly a korále), jakož i básně ''Nírangi yšk'' (kouzlo lásky, snad překladu z perštiny), pokládá se vedlé Chušhála za největšího básníka afgánského, uznávaného i v Persii, nepřekonaného a snad vůbec nepřekonatelného, ač jiní díván Šáha Šarfa z Dželálábáda i nad jeho básně kladou. Mystickým básníkem ve smysle sekty Róšaniovců oblíbeností Abdulhamídovi nejbližší jest potomek zakladatele této sekty se sbírkou mnohdy velmi vznešených básní mystických. Mystického rázu, ač ne zvláštní ceny, jest i díván {{Prostrkaně|Kásima Alí chána}}, Afgána hindustánského, který žil za Napoleona I. a znal netoliko i jazyk anglický, ale i básněmi svými proti vládě anglické v Indii vystupoval. I jiní básníci prosluli: zmíněný již {{Prostrkaně|Šáh Šarf dželálábádský}}, {{Prostrkaně|Pír Muhammad kandahárský}} (kolují i veršované ''Madžmúáti Kandahárí'', snůšky kandahárské), {{Prostrkaně|Alí chán Daulat}}, {{Prostrkaně|Miján Abdurrahím}} a řada jiných. A i moderní '''A'''. vykazuje jména v poesii vynikající ({{Prostrkaně|Miján Muhammad Bákir}} příjmením {{Prostrkaně|Abd}}, {{Prostrkaně|Miján Muhammed}} příjm. {{Prostrkaně|Nagzí}} a mnohé jiné); ale jsou-li básně prvějších velmi vzácné, kolují básně básníků moderních nesebrány v ústech lidu. Největší půvab básní afgánských spočívá v jejich jednoduchosti, od níž jen někteří básníci se uchylují. Jako zvláštnost jmenujeme Chušhálovy básně ''Báz-náma'' (kniha sokolí, o chovu a lovu jich) a ''Dastár-náma'' (kniha o turbanu, různém jeho způsobu a souvisícími s ním modlitbami). Chušhál vytvořil i jakýsi těsnopis ''zandžírí'' ((řetězové, t.&nbsp;j. písmo), jehož rodina jeho užívala.

 

 

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Není země v Asii, která by měla větší význam v dějinách národův asijských nad '''A'''. Pravíť již indické přísloví, že nikdo nemůže býti pánem Hindustánu, kdo nebyl prve pánem v Kábulu. Leží totiž Kábul při »silnici královské«, jediné a pravé cestě mezi Přední a Zadní Indií; po ní táhly od nejstarších dob karavany, jakož i národové bojovní; pročež obyvatelé krajin těch, {{Prostrkaně|Afgánové}}, od staletí jakožto strážcové průsmyků vedoucích do zemí sousedních měli velikou důležitost. Jméno Afgánů vyskytuje se teprve v dějinách pozdějších dob; neboť v nejstarší době historické východní kraje '''A'''-u, {{Prostrkaně|Kábulistán}} řečené, počítány byly k Indii. Obyvatelé tehdejší jazykem i mravy spřízněni byli s obyvateli Indie ještě za doby, kdy první z národův evropských, Řekové, zemi poznali. Ve II. stol. př. Kr. králové bakterští původu řeckého stali se pány i v Kábulistáně. Řecké to panství udrželo se až do polov. I. století př. Kr., kdy od severu přihrnuli se do země {{Prostrkaně|Massageti}} a ve vládě nad ní až do počátku V. stol. po Kr. se udrželi. Krátké bylo panství {{Prostrkaně|Sásánovců}} v těchto stranách, neboť za vlády {{Prostrkaně|Fírúzovy}} (458–488) ustoupilo panství {{Prostrkaně|bílých Hunnů}}, {{Prostrkaně|Abtele}} zvaných, jež někteří dějepisci a národopisci pokládají za praotce Afgánů. Tito vládli zemi afgánské až do poč. VIII. stol., kdy mocní tehdy {{Prostrkaně|Arabové}} zemi uchvátili. Po všechnu tu dobu řečení národové byli nad '''A'''-em vrchními pány, ve skutečnosti však kraje ty byly poddány králům buddhistickým, kteří vrchní toto nadvládí arci uznávali. Dokladem jsou stavební památky z oněch dob zachované, mohutné to věže, ''tope'' zvané. Panství arabské, jež buddhismus ze země vytlačilo a víru muhammedánskou mezi obyvateli rozšířilo, trpělo vpády kmenů tureckých a vzpourami místodržitelů. V této době poprvé vyskytuje se jméno {{Prostrkaně|Afgánů}}, kteří od jihozápadu na sever do země proniknuvše, Arije odtud vypudili. {{Prostrkaně|Alptegín}}, místodržitel vých. Iránu, vzbouřil se proti panství Sámánovcův a pomocí bojovných kmenův afgánských zmocniv se pevnosti Gazny zřídil svou vlastní vládu. Při smrti své (975) zanechal říši zeti {{Prostrkaně|Sebuktegínovi}}, který panství o Kandahár rozšířil a poraziv indického knížete Džaibala až k Pešáveru zemí ovládal. Jeho nástupce, slavný {{Prostrkaně|Mahmúd}}, podnikl 12 tažení (1001–1024) proti knížatům indickým, puzen jsa hlavně touhou po bohatství. Tak za posledního tažení obmýšlel zmocniti se pokladů, jimiž rozhlášen byl chrám boha Šivy Somnat na Gudžeratu. Na tažení pomocí 20.000 velbloudů, kteří nesli potraviny a vodu, bez pohromy prošel s vojskem svým pouští 500&nbsp;''km'' dlouhou. Když dobyl chrámu, oslněn byl nádherou jeho: 65 uměle řezaných sloupů neslo střechu chrámovou, s níž na těžkém řetěze zlat=m visela svítilna. Ač mu za ušetření modly nabízeno veliké výkupné, přece ji sekerou rozbil, načež vysypalo se z vnitřku množství démantův a drahokamů, jež Mahmúd pobral s jinými poklady. Mahmúd povahou svou byl z nejznamenitějších vládců východu, kde mužnost, súravedlivost a velikomyslnost pokládají se za hlavní ctnosti vládcovy. Nahromaděných pokladů značnou čásť obracel k odměnám za zásluhy a ku podpoře věd a umění. Sídlo své Gaznu ozdobil nádhernými stavbami. Když ke dvoru jeho táhlo se mnoho muslimův a počet pobožných do mešit se nevešel, kázal vystavěti nový nádherný chrám »nebeská nevěsta« zvaný; vedlé něho dal vystavěti školu a klášter, v němž uložena bohatá knihovna. Vedlé paláce sultánského krášlily město četné budovy velmožů, mešity, veřejné budovy a vodovody. Sloni, v městě tehdy hojně chovaní, měli sto stájí s rozsáhlými budovami pro hlídače. Při dvoře Mahmúdově žil slavný básník {{Prostrkaně|Firdeusí}} a&nbsp;j. Po smrti Mahmúdově udrželi se potomci jeho v Gazně jen asi půl století, načež se afgánští náčelníci z Góru, krajiny severní, vlády v zemi zmocnili. {{Prostrkaně|Aláuddín Husejn}} pomocí vojínů horských dobyl Gazny; mezi tím, co vojíni jeho město drancovali, bavil se divoký král tancem krasavic, opíjel se nejlepšími víny a oddával se rozkošem. Nástupcové jeho rozšířili panství do severní Indie; ale v dobách pozdějších panství jejich se rozpadlo a bitvou u Panipata (1525) učiněn na vždy konec panství afgánskému nad Indií. Bylť mezi tím {{Prostrkaně|Báber}}, potomek Timurův v šestém koleně, zradou se zmocnil Kábulu a pomocí tureckých i mongolských hord porazil Afgány, kteří měli obsazené průsmyky do Indie vedoucí. Darmo prosili, trávu mezi zuby držíce, za milost; porubáni jsou a hlavy jejich v pyramidách nahromaděny. Bitvou u Panipata zmocnil se Báber měst Delhi a Agry a založil {{Prostrkaně|mogulské panství}} v Indii. Báber pokládal Kábul za kolébku štěstí svého, za hlavní město říše své; pročež Kábul s okolím měl císařským statkem býti a nikdy neměl se státi údělem někoho z rodu. Ale nařízení toho později nebylo šetřeno. Byl spravován od místodržících, kteří větší menší závislostí vázáni byli k panství mogulskému v Indii. Neodvislosti nabyla země teprve v době, kdy říše velkomogulská v Indii nalézala se v rozkladu. Stalo se tak v 1.&nbsp;pol. XVIII. stol., kdy {{Prostrkaně|vůdce Gildžů}}, {{Prostrkaně|Mahmúd}}, nejen uchvátil nadvládu nad Kandahárem, ale odtud i proti Persii se obrátil a hlavního města Ispahána se zmocnil (1722). Krutá vláda jeho v Persii způsobila všeobecnou vzpouru, v níž Mahmúd od vlastního lidu jest sesazen a sťat, načež synovec jeho {{Prostrkaně|Ešref}} na trůn jest povýšen. Ale i proti němu povstaly vzpoury; kmen Abdálův ve spojení s Peršany zvítěziv nad ním vypudil jej z Persie. Ešref úkladnou vraždou zahynul v Belúdžistáně. Zatím povstalo v Kandaláru nové panství Gildžů, jež založil Mahmúdův bratr {{Prostrkaně|Husejn}}. Obávaje se rostoucí moci perské hleděl Husejn spojiti všechny kmeny afgánské ku spolku na výboj a odboj; vítězně odpíral útokům perským, až když v Persii povstal mocný vojevůdce Nádíršáh a vládcem se prohlásil, upadl Husejn do zajetí perského. Ale i Nádír pro své tyranství sešel vraždou (1747), čehož užil {{Prostrkaně|Ahmed chán}}, náčelník Abdálův a sluha Nádírův, aby se prohlásil za vladaře '''A'''-u. Říše jeho i kmen všechen nazván »Durrání« = perla doby. Ahmed hleděl sobě zabezpečiti přede vším oddanost kmene; pročež potvrdil dědičné šlechtě obvyklá práva a mnohé ze vznešenějších kmenů k sobě připoutal tím, že je dědičně dosadil na výnosné úřady dvorské i státní a svobodníkům ponechal práva rozhodovati na sněmích. Jen co vztahovalo se k hotovosti zemské a k udržení pořádku zemského, vyhrazeno knížeti. Správu kmenovou ponechal v plné platnosti a nevšímal si ani toho, když některý kmen poslušnost mu vypověděl, dobře věda, že by v zemi své násilím ničeho nesvedl. Této moudré politice domácí děkoval za úspěchy, jichž dosáhl při podrobování jak ostatní země domácí, tak i krajů sousedních. V brzku zval svým Herát a všechnu zemi až na hranici velké solné pouště; Kábul, Dželálábád a Pešáver již dříve uznaly jeho vládu. Odbojný místodržitel láhórský pokořen a všechny kraje až po Sirhind Afgánům jsou odstoupeny. Brzy nastaly nové boje o Delhi; opětně došlo ku krvavému boji u Panipata (1761) mezi Ahmedem a Maharaty; ač zvítězil Ahmed, přece pro jiné zápletky nemíchal se více do záležitostí indických a pečoval z Kandaháru o správu země na upevnění vlády nad odbojnými kmeny domácími. Při smrti své (1773) zanechal synu svému {{Prostrkaně|Timurovi}} říši, jež od nejzápadnějších hranic Chorásánu sáhala až k Sirhindu a od řeky Amu k moři Perskému a Arabskému.