Ottův slovník naučný/Platón: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založeno |
m oprava grc |
||
Řádek 13:
|ISBN=
|LICENCE= PD-old-70
|SOUVISEJÍCÍ=
|JINÉ=
|WIKIPEDIA-HESLO= Platón
Řádek 21:
}}
{{Forma|proza}}
'''Platón''', ''{{Cizojazyčně|grc|Πλάτων}}'', lat. ''Plato'' (* 427 – † 347 př. Kr.
Jisto jest, že ke konci asi r. 386 '''P'''. zahájil vyučování v gymnaseiu v posvátném okrese héroa {{Prostrkaně|Akadéma}} (či Hekadéma), asi ¼ hodiny na severozápad od Athén vzdáleném; když pak '''P'''. zakoupil tu sousední zahradu a zbudoval v ní jednak chrámek Musám (''
Když již delší dobu Akadémie trvala a '''P'''. těšil se již slávě a úctě, filosofickou činností zasloužené, brzy po smrti tyranna Dionysia staršího (r. 368) byl prostřednictvím Diónovým pozván na dvůr Dionysia mladšího. '''P'''. uposlechl rád, doufaje, že podaří se mu uskutečniti ideály, jež načrtl ve »Státě« svém. Byl s velikou slávou uvítán, vládce sprvu horlivě se svěřoval vzdělání a vychování jeho a s ním i celý dvůr oddával se pěstování věd. Ale nedlouho potom podařilo se intrikám protivníků vzbuditi ve vládci podezření proti Diónovi, tak že jej vypověděl a '''P'''-a v jakémsi »skvělém zajetí« u sebe zdržoval. Posléze jej sice přece propustil, ale vymohl si na něm slib, že podle možnosti do Syrakus se vrátí. A vskutku '''P'''. za nedlouho dal se pohnouti žádostí Diónovou, aby mezi oběma příbuznými dosažen byl smír, a odebral se po třetí na dvůr sicilský. Ještě však dříve než při druhé návštěvě poznav, jak jsou marny jeho snahy, byl rád, že zakročením přítele a státníka Archyty mohl volně ze Syrakus odejíti. I odjel na Peloponnés a setkav se tu o hrách olympijských (r. 360) s Diónem, navrátil se do Athén a věnoval se pak jen činnosti své v Akadémii a spisování děl filosofických. Ve velmi velikém věku, 80 letech, zemřel podle pověsti na jakési svatební hostině i pohřben byl v Akadémii. Později postavena v Akadémii jeho socha, od Silanióna zhotovená, jejíž (vzdálenější) kopií jest asi zachovaná nám socha '''P'''-a sedícího a pak známé poprsí.
Řádek 29:
{{Prostrkaně|Povaha}} '''P'''-ova jeví se dosud ve světle co nejkrásnějším. Sice i u něho již za starověku vyskytli se pomlouvači (Hegesandros, Theopompos, Aristoxenos a j.), kteří rozličné nectnosti mu vytýkali, ba i z plagování (zcela bezdůvodně) byl nařčen, ale většina zpráv starověkých líčí nám '''P'''-a jako člověka naskrze šlechetného, skromného, nezištného, jenž nad to nadán byl i krásou tělesnou. Spisy pak jeho vlastní prozrazují nám nejen muže mravně velice vznešeného, ale ukazují k jiné ještě vlastnosti, důslednosti, s čímž opět to, co víme o jeho životě, úplně se srovnává. Veřejné činnosti '''P'''. ve své vlasti se stranil; neváhal sice za otčinu bojovati (u Tanagry a Korintha), ale v účasti v politickém životě athénském jemu, aristokratovi rodem i duchem, sprvu bránila demokratická aera, když pak vláda 30 tyrannův mu ukázala, kterak i v aristokratech athénských se klamal, zdržel se působnosti politické naprosto oddávaje se jen studiu svému filosofickému a vědeckému.
{{Prostrkaně|Spisy}} ({{Prostrkaně|Platónská otázka}}). Ze spisů '''P'''-nových žádný, co víme, se nám neztratil. Sice '''P'''. sám ohlašuje (jako pokračování Politeie, Timaia a Kritiy) dialog {{Prostrkaně|Hermokratés}}, jehož nemáme; ale k sepsání jeho '''P'''. zajisté se nedostal, vždyť i Kritias zůstal zlomkem. Rovněž tak '''P'''. ohlašuje sepsání dialogu »{{Prostrkaně|Filosofos}}«, jehož nemáme, jejž někteří hledali v '''P'''-ově Politeii (V.–VI. kn., Spengel), jiní dokonce v Euthydému (Pfleiderer), ale jehož '''P'''. nejspíše rovněž nenapsal. Konečně označuje se za starověku jako '''P'''-ův spis ''
Druhá část otázky '''P'''-ské, o chronologickém pořadí rozmluv Platónových, jest otázka ryze novověká. Za starověku sice také rozmluvy '''P'''-ovy byly pořádány v jisté skupiny. Již '''P'''. sám naznačil u některých rozhovorů, že k sobě náležejí, a podle těchto pokynů asi na př. již alexandrinský bibliotékář Aristofanés Byzantský (ok. r. 200 př. Kr. ) spořádal 15 dialogů '''P'''-ových v {{Prostrkaně|trilogie}} (ve skupiny po 3) a grammatik a astrolog Thrasyllos (za vlády Tiberiovy) po vzoru snad Derkyllidově nebo Tyrannionově sestavil 36 dialogů v 9 {{Prostrkaně|tetralogií}}, pojav mezi ně i dialogy za starověku již athétované. (Pořádek Thrasyllovských tetralogií zachován i v našich rukopisech '''P'''-ových děl a ve vulgátě, t. j. edici Stephanově). Podobně za starověku byly spořádány rozmluvy '''P'''-ovy podle {{Prostrkaně|celkového rázu obsahu}} (stanoveno tu celkem 8 kategorií, na př. ''μαιεντιχοί'', ''πειραστιχοί'' atd., seřazených v kategorie vyšší), anebo řazeny dialogy ty s hlediska {{Prostrkaně|didaktického}}, v jakém pořádku sluší se je čísti a pod. Otázky chronologické, datování jednotlivých dialogů, staří nedbali, a kde přece zaznamenáno nám nějaké určení doby vzniku některého dialogu, libovolnost a nespolehlivost jeho nebývá nesnadno rozpoznati. Také novější badatelé v '''P'''-ovi, od Schleiermachera počínaje, nevěnovali pokaždé náležité pozornosti otázce chronologického pořádku rozmluv '''P'''-ových, anebo ještě častěji libovolný nějaký předsudný princip, podle něhož řadu dialogů těch si stanovili, pokládali za rozhodný i pro otázku chronologickou. Myšlenka, že i '''P'''-ova filosofie zajisté prodělala jistý vývoj, dosti brzy se vyskýtá, ale odpověď k otázce, kterak jej stanoviti, dlouho marně byla hledána. Jedni přestávali na seskupení dialogů ve 3–4 doby (Sókratické, dialektické, konstruktivní či systematické dialogy anebo podobné názvy je vyznačují), jiní žádali, aby o každém dialogu nejprve zvlášť bylo pracováno a datum jeho (příbližné) určeno, jiní (Teichmüller) podle rámce a formy dialogů hleděli stanoviti jejich pořad, jiní (Ueberweg, zvl. Siebeck) chtěli využitkovati odkazů, v dialozích '''P'''-ových se vyskytujících na jiný dialog, konečně v posledních letech (vlastně již Campbell r. 1867, ale. pak samostatně opět Dittenberger, Schanz, Ritter, Lutosławski a mn. j.) ve slohu, zejména v statistice jistých rčení, obratů, částic atd. (t. zv. {{Prostrkaně|stilometrii}}), zřeli nejen záruku authentičnosti, ale také oporu k relativnímu datování rozmluv '''P'''-ových. Jisto jest, že žádný z těchto prostředků navrhovaných sám o sobě nepostačí k bezpečnějšímu určení doby vzniku jisté rozmluvy, jisto také, že každá z těch method má své slabé stránky, nicméně k relativnímu určení data, t. j. k určení místa jistého dialogu v řadě všech, může přispěti každá z těch method, zvl. pak stilometrie. Absolutní datum určiti bylo by možno (při nedostatku spolehlivých zpráv starověkých) jedině pomoci narážek v rozmluvách obsažených. Vskutku také z anachronistické narážky v Symposiu lze souditi, že bylo složeno po r. 385, a podobně z anachronismu v Menónu můžeme datovati tuto rozmluvu v rok 394; ale jiné narážky (na př. v Prótagoru, Menexenu, Lachétu atd.) jsou mnohem méně spolehlivy. Přes všecky tyto nesnáze možno dnes pokládati za pravděpodobnou tuto chronologickou řadu hovorů '''P'''-ových: Hippias menší, Lysis, Charmidés, Lachés, Prótagoras, Menón (394), Gorgias (asi 393–392), Faidros (asi 388) a po něm Euthydémos, Symposion (384), Faidón, po něm Kratylos; v poslední dobu pak náležejí v této posloupnosti asi: Parmenidés, Sofistés, Politikos, Filébos, Timaios, Kritias, Zákony. Nejisté naprosto jest dosud datování rozmluv: Apologie, Kritóna, Euthyfróna a Theaitéta (370?) a ovšem také Státu.
Řádek 39:
{{Prostrkaně|Filosofii}} '''P'''-ovu nastíniti jest svrchovaně nesnadno, poněvadž jednak za 50leté činnosti filosofické prodělala změny dosti značné, jednak poněvadž, jakmile jmeme se sestavovati výroky '''P'''-ovy v přihrádky jednotlivych nauk t. zv. filosofických, vytrháváme je ze souvislosti pro ně nejen tak charakteristické, ale i dodávající jim opravdu jedině vlastního významu. Neboť kouzlo i podstata filosofie Sókratovsko-Platónské spočívá nikoli v přednášení pravd, nýbrž v {{Prostrkaně|hledání a stopování}} jich, nikoli v nějaké theorii, nýbrž v {{Prostrkaně|methodě}}, v tom, jak nás, čtenáře sebe pozdnější, nutí, abychom sami přemýšleli o věcech, pokoušeli se o vyluštění jádra jejího, abychom, jak sám jednou '''P'''. pověděl, »kladli si počet ze svého dosavadního života« a uvědomili si nejvážnější otázky theoretické, éthické, sociologické a otázky života vůbec.
Filosofii '''P'''-ovu v celku i jednotlivostech vyznačuje ráz idealističnosti, t. j. úsilí povznésti se jak v theoretických tak éthických otázkách nad to, co skýtá smyslová a všední zkušenost, v říši rozumovosti a nadsmyslna. S rationalistického stanoviska '''P'''. nechce pokládati svět věcí, jak se nám jeví, za skutečné jsoucno, nýbrž rozumové pojmy, jednotliviny shrnující, mají podle něho nejen větší, nýbrž jedinou opravdovou jsoucnost. Věci smysly vnímané jen potud existují, pokud na těchto vzorech svých, {{Prostrkaně|ideách}} ({{Cizojazyčně|grc|''
'''P'''-ův názor o světě není tedy dualistický v tomto pojetí ideí; neprávem od dob Aristotelových vytýká se mu, že »svět zdvojil« klada existenci světa ideí a světa věcí tělesných. '''P'''. klade jen existenci ideí; věci, jak je vnímáme smysly, nemají podle něho reálnosti, jsou jen obrazy (''
Za to však správně postřehl, že jest nutno, aby propast mezi ideami a věcmi byla překlenuta nějakým prostředníkem, majícím společného něco s oběma, a proto zavádí ponětí {{Prostrkaně|duše světa}}. V mythickém onom nástinu kosmogonie (v Timaiu), v němž tak nesnadno rozlišiti, co jest pouze přičísti na vrub básnického líčení a co jest míněním Platónovým, líčí nám, kterak tvůrce světa (''
Když démiurg je stvořil, poručil těmto bohům, aby stvořili bytosti smrtelné. Bohové stvořili tělo lidské, stvořili smrtelnou čásť duše, démiurg pak sám v téže nádobě, ve které tvořil duši světovou, stvořil také nesmrtelnou čásť duše člověka. Proto duše lidská, jsouc co do podstaty rovna duši světové, jest pro svůj vlastní pohyb příčinou pohybu těla, a jsouc nerozlucně spojena s ideou života, jest nesmrtelna. Duše existovala již před sloučením s tělem a v této praeexistenci zírala na idey; proto také zírajíc na věci smyslné, obrazy to ideí, seznává je tím, že {{Prostrkaně|rozpomíná se}} na idee jejich, jež dříve zřela. Všecko poznávání lidské jest proto rozpomínání se (anamnésis). Po rozloučení s tělem duše stěhuje se v tělo jiné, lidské nebo i zvířecí (metempsychosa), aby v jiném člověku znovu (palingenesis) život pozemský prodělávala; duše zatvrzelých a velikých ničemníků trpí strašné tresty v podsvětí, duše pak, jež prožily život mravně bezúhonný a poznání ideí věnovaný, vracejí se do onoho nadsvětí, z něhož pocházejí. Podle vzniku svého duše lidská vykazuje tři různé součástky. Nejvyšší čásť duše, božská, nesmrtelná, jest {{Prostrkaně|rozumová}} (''
Nejvyšší cíl poznání jest idea dobra, a ta zároveň jest cílem veškerého jednání člověka; neboť dosíci dobra jest nejvyšší blaženost, poslední cíl života lidského. Dokud duše spojena jest s tělem, jest jakoby vězněna; zbaběle utéci ze života, sebevraždou, jest proti ustanovení božímu, ale pravý filosof snaží se vyprostiti z okovů smyslnosti tím, že ctností a moudrostí snaží se činiti sebe Bohu podobným. Proto filosof raději křivdu snáší, než by ji činil, raději trest za poklesky přijímá, než by beztrestným chtěl zůstati, věda, že ctnost sama sebou přináší nejvyšší odměnu a blaho.
Ctnosť, v podstatě své vlastně jediná a na porozumění založená, jest učitelná. Rozlišovati lze sice několik druhů jejích, ale v kořeni svém převádějí se na ctnost nejvyšší a základní, rozumnost či moudrost (''{{Cizojazyčně|grc|σοφία}}''). Sprvu '''P'''. stanovil patero základních ctností: moudrost, uměřenost, udatnost, spravedlnost a zbožnost; později však {{Prostrkaně|zbožnost}} redukoval na spravedlnost (k Bohu) a s psychologickými názory uvedl 4 ony kardinální ctnosti v souhlas tak, že {{Prostrkaně|moudrost}} záleží v náležité povaze rozumové stránky duše; {{Prostrkaně|udatnost}} v tom, jak odvahová stránka duše dovede proti slasti a strasti uhájiti to, co rozum ustanovil za hrozivé anebo za nestrašné; {{Prostrkaně|uměřenost}} (''
Aby však ctnost mohla ve světě se udržeti a vrchu nabýti v jednání lidském, jest třeba nezbytně žíti ve společnosti, v {{Prostrkaně|státu}}. Stát sice původ svůj má ve fysických potřebách člověka a jejich ukájení, nicméně s hlediska filosofie '''P'''-ovy oprávněn jest jediné, pokud občany vychovává ke ctnosti a tím dopomáhá jim k dosažení pravé blaženosti. Poněvadž však pravá ctnosť zakládá se na pravém poznání filosofickém, jest třeba, aby v ideálním státě vládnoucí mocí byla filosofie, {{Prostrkaně|stav filosofů}}. Jemu ostatní třídy společenské musí býti podrobeny k úplné a bezvýminečné poslušnosti. Aby však stát měl jednak dostatečnou moc exekutivní, jednak na venek proti nepřátelům byl zabezpečen, jest třeba druhého stavu, {{Prostrkaně|vojínů}} (''{{Cizojazyčně|grc|φύλαχες,
'''P'''-ův stát ideální zajisté jest utopie, avšak neméně jest jisto, že '''P'''. jej za utopii nepokládal, nýbrž že jej měl za zcela uskutečnitelný, ba za nutný, a všecky ostatní státy a státní formy té doby existující za horší. Lze také dobře nalézti, že přese všecku utopičnost v státu tomto zřetelně se hlásí živly ústavy dórské, především spartské, pro něž aristokratický filosof byl patrně nadšen. Posléze třeba pamatovati, že nejednou věcí '''P'''. předstihl tu svou dobu a že pozdější vývoj historický aspoň v jistém smysle a jistou měrou dal za pravdu jeho ideám (na př. o nutnosti podřazení individua zájmům společnosti, o emancipaci žen atd.). Naproti tomu přes všecky podobnosti s příbuznými snahami pozdějšími a moderními zase nesmí se přehlédnouti nejeden podstatný rozdíl; tak na př. od moderních náběhův a theorií kommunistických podstatně liší '''P'''-a jeho stanovisko k militarismu atd.
Nejvyššímu cíli státu, vychování a pěstění ke ctnosti, podříditi se musí vše, i umění i náboženství. Veškeré {{Prostrkaně|umění}} má působiti k tomu, aby vynikla co nejlépe hodnota ctnosti a hanebnost neřesti. Proto odstraniti chce ze svého státu nejen komédii, ale i epos, pokud nepěkné představy o bozích šíří (tudíž i Homéra); jen vážnou a mravnou poesii lyrickou a tragédii, pokud sentimentálností nevede ke změkčilosti, připouští ve svém státě. Neméně ostře častěji obrací se proti rhétorice, umění řečnickému, jak provozováno bylo za jeho doby v Athénách od sofistův a rhétorův, a rovněž i zamítá hudbu rozmařilou a ke změkčilosti svádějící. Vůbec mínění '''P'''-ovo o umění spíše jest podceňující, v čemž spolupůsobila vedle vlivu zřetele éthického i jeho nauka o ideích. Skutečné jsoucno jsou jen idee, napodobením jich jsou věci smyslné, výtvory umění však jsou dalším napodobením (''{{Cizojazyčně|grc|μίμησις}}'') těchto »napodobenin«. Tvořivost umělecká vzniká z nadšení, což jest druh blouznění (''
A jako v aesthetických názorech podléhá svému stanovisku éthickému a metafysickému a nepropracoval ho podrobněji, nejinak i názor '''P'''-ův o {{Prostrkaně|náboženství}} se jeví nepropracovaným a éthickému hledisku podřazeným. '''P'''. netají se odsuzováním běžných představ mythologických, a jestliže přes to ve svém státě by dopřál mythům ve výchově dětí místa, naznačuje zcela určitě, že by vymýtil všecko, cokoli v mythických vypravováních jest nevážné, nemravné a bohů nedůstojné. O bytosti, počtu bohů nepodal určitě svého mínění. Jednak totiž jsou mu hvězdy a vesmír bohy a mluví často úplně ve smysle víry lidové o bozích, a to s úctou, jednak zase v duchu metafysiky své prohlašuje idee za věčné bohy a zase mezi nimi idei dobra líčí tak, že patrně ta mu jest božstvem v pravém slova smysle. Proto otázky, zdali '''P'''. hlásí se k monotheismu, zdali boha pojímal osobně či neosobně, zdali obvyklé náboženství své vlasti zavrhoval či pokládal za schopno reformování atd., nelze definitivně rozhodnouti; jediné zdá se, že tíhl k zdokonalení náboženských názorů hellénských směrem k monotheismu, a ač určitě a rozhodně toho hlásati se neodvažoval, přece neopominul naznačiti, že jeho filosofie, především noétika a éthika, by měla nastoupiti na místo hellénské mythologie a náboženství.
Řádek 61:
Filosofie '''P'''-ova se vyvíjela. Vznikajíc za účinku '''P'''-ova studia věd odborných, nauk filosofův dřívějších, především Hérakleita, Eleatův a Démokrita, zdokonalujíc se zkušenostmi na hojných a dosti dalekých cestách nabytými, rozvíjela se v odporu k rhétorice a sofistice soudobé nejvíce pod vlivem mohutného ducha a filosofie Sókratovy. Nicméně geniální žák velikého mudrce athénského nepřestal na přijetí učení jeho, nýbrž dobře postihl, co vše se skrývá v učení tom, i postoupil nad ně ve hloubce spekulace, trvaje přes to neustále na základním přesvědčení Sókratově, že filosofie jako pravá láska k moudrosti není jen nějaké mínění o světě, člověku i jeho životu, nýbrž že znamená úsilí po pravdě, uspořádání celého života tak, aby člověk ze smyslného světa povznášel se výše, maje za nejvyšší a konečný cíl dobro a podřizuje ctnostnému jednání jakékoli jiné zájmy a žádosti.
Od tohoto základního přesvědčení a pojímání filosofie '''P'''. po celý život neustoupil. Naproti tomu v jednotlivých učeních sledovati lze nenáhlou přeměnu, která zvláště ke konci života '''P'''-ova stala se v nejedné věci dosti značnou. V rozmluvách '''P'''-ových můžeme jen sem tam postřehnouti toho stopy, zejména v rozmluvě Filébos, z části i v Sofistu, Politiku a Timaiovi; pokud se týče učení o státě, změnu onu patrnou máme v Zákonech; avšak zvláště zprávy Aristotelovy ukazují nám, že '''P'''. ke konci věku velice zvláště v metafysice přichýlil se k Pythagorovcům. Nebyly tu již idee praprvky jsoucna, ale hledaje i v nich další součástky, nalezl, že též idee obsahují pojmy jedna a mnoha, omezena a neomezena, že idee v podstatě jsou {{Prostrkaně|čísla}} a čísla že jsou základem, prvotou a podstatou všeho jsoucna. Idee připouštěl v tomto věku jen pro věci přírodní, nikoli pro vlastnosti, vztahy atd. Kdežto dříve učil, že duše světová jest základ všeho ladu a pořádku všehomíra, učí ve stáří, že základem jeho jest pojem {{Prostrkaně|meze}} (''
Sklon k pythagoreismu možno v té době u '''P'''-a pozorovati i v díle jeho sociologickém, Zákonech, jež nevyšlo úplně zpracováno a vypilováno z rukou '''P'''-ových. Jednak stáří ke konservativismu pokaždé nakloněné, jednak zkušenosti na dvoře sicilském přivedly '''P'''-a k upuštění od nejednoho radikálního požadavku, jak jej v Politeii si stanovil. '''P'''. trvá na tom, že stát v Politeii líčený jest ideální stát, ale ochoten jest vejíti v kompromiss s tíhou poměrů potud, že líčí stát, který se mu nejvíce blíží a snáze schopný byl by realisace. I v tomto státě zůstává hlavním cílem dobro, hlavním požadavkem vychování občanů ke ctnosti, ale v čele státu nejsou již filosofové, nýbrž »rada«, jisté množství lidí rozvážných; stát není založen na moudrosti, nýbrž na rozumové rozvážnosti (''{{Cizojazyčně|grc|φρόνησις}}''), ústava není aristokratická, nýbrž směs prý ze základních forem ústavních: monarchické a demokratické. Ve vzdělání hlavní váha klade se na mathematické vědomosti, ve výchově na zbožnost; náboženství, jak tu '''P'''. je pojímá, jest hellénské náboženství lidové, jenže s hledisek éthických upravené. Vzdal se '''P'''. myšlenky na kommunismus žen a dětí; místo toho rád by zavedl přímý dozor nad životem rodinným. Vzdal se kommunismu majetku; půda budiž stejnoměrně rozdělena mezi počet občanů, jejž chce míti omezený na 5040; je-li obava, že potomstvem by počet se překročil, má jednak omeziti se plození dětí, po případě užiti posílání do osad, je-li obava, že se počtu toho nedostoupí, třeba podporovati vzrůst občanstva, po případě přijmouti cizince do státu. Podíl dědí syn; není-li mužského potomka, má býti použito adopce. Aby nevznikla touha po obohacení, zakazuje užívání peněz, dávání věna dcerám a obchod veškeren dovoluje jediné metoikům a propuštěncům. Výchova dětí státem, rovnost obou pohlaví, přípustnost uměleckých plodů, společné stolování a pod. jsou celkem tytéž jako v Politeii. Zákony jednotlivé k udržení pořádku ve státě tu velice podrobně udává a ustanovuje k zachovávání jich sbor 37 volených »strážců zákona« (''
'''P'''-ova nauka a působení jeho filosofické ukázalo se významným pro všecky dosud věky. Za starověku učení jeho dále zpracováváno v Akadémii, kteráž, třebas později podstatně se uchýlila od učení svého zakladatele, udržela se až do r. 529. Mystické jádro v '''P'''-ově filosofii obsažené a zejména ke konci života vystupující náchylnost ke škole pythagorejské ožilo a rozvilo se ve škole novoplatónské. Když pak křesťanství nalézalo přívržence i v řadách učených Řekův a Římanů, ujímalo se značně právě v řadách stoupenců nauky platónské, což arci mělo v zápětí vzájemný vliv platónismu nejen na formulaci dogmat křesťanských, ale i na vnější organisaci křesťanské církve. Když pak za doby renaissance a reformace vystupovati se počalo proti církevnímu aristotelismu, jenž po velikých sporech realistův a nominalistův opanoval a scholastickými koryfeji stal se officiální jaksi filosofií církevní, zase jest to platónismus, jenž jako filosofická renaissance se dostavuje, dává vznik slavné akadémii ve Florencii. Platónismus dodává i v XVI. stol. zbraně proti scholastice, uplatňuje vliv svůj v protestantismu a v celé filosofii novověké nalézá výhradnější nebo méně výlučné přívržence i mezi nejpřednějšími filosofy. A když prohloubením studií filologických nastalo v naší době důkladnější poznáni obsahu nauky té a spisy '''P'''-ovy staly se předmětem také úsilného badání historicko literárního a filologického, význam nauky '''P'''-ovy pro svou hloubku, ucelenost a ideální povahu spíše fakticky stoupl ještě. I v naší české filosofii novodobé, jakkoli nedlouhý jest její rozvoj, vliv platónismu bylo by lze doložiti na nejednom jejím zástupci.
|