Božena Němcová (Vávra)/IV. V Červeném Kostelci a v Polné: Porovnání verzí

m
opr. odkazů po přesunu
m ({{Poznámky pod čarou}},)
m (opr. odkazů po přesunu)
Červený Kostelec byl tehdáž městem nepatrným, tichým a klidným jako jiná městečka horská. Obyvatelstvo z části se živilo řemeslem a obchodem, zámožnější též rolnictvím. Chudý lid provozoval tkalcovinu. Ježto v Podkrkonoší všude daří se výborný len, jest průmysl tkalcovský do dnešní doby tam hlavním pramenem výživy. Průmysl továrnický povznesl za dob našich Červený Kostelec na město rozsáhlé, plné ruchu a života. Závody jsou, jako byly, posud skoro vesměs v rukou českých. Roku 1890 bylo v městě již 3200 obyvatel.
 
V Kostelci Němcová dosud nebyla. I tázala se známého pána<ref>Boženy Němcové Sebrané spisy. Díl III. [[Chudí lidé (Němcová)/I|Chudí lidé]], str.&nbsp;149. V Praze, 1869.</ref> na okolnosti podrobnější. „Oh to je hnízdo!“ řekl mi. „Tam se vám znechce bydleti. Ani pořádného bytu tam nedostanete, ani co by k potřebám pořádného žití sloužilo. Suďte z toho, že tam ani doktora nemají; hodinu cesty musí se proň posílati až do lázní.<ref>Malo-Svatoňovských. ''Pozn. spis.''</ref> Purkmistra také nemají, jen rychtáře; a ten jest jako sedlák. Dlažby tam není, ani procházek, a společnost až běda. Jediný člověk, s kterým se hodí mluviti, je farář.“
 
Byt si vyhledala Němcová na náměstí proti faře v domě kupce Aug. Hulka,<ref>„Hloušek“ v Chudých lidech, str. 157.</ref> jejž mistrně, ale také věrně dle skutečné jeho povahy vyličuje. Dům tento, patřící nyní poštmistru panu Janu Wolfovi, znám jest asi mnohým čtenářům z obrazu K.&nbsp;Štapfrova.<ref>Illustr. vyd. Babičky, v Praze 1891.</ref>
 
„Celé průčelí bylo bílé jako sníh, u oken byly letní zelené okenice, hlavní dvéře a vedle nich jedny od polovice se skleněnými okny byly hnědé. Za sklem těch dveří bylo viděti rozličné věci: kalouny, vřetena, trubku malovanou, dýmky, fíky, míče, strakaté harasky — slovem: věci, které svědčiti měly, že tam bydlí ''kupec''… Vstoupila jsem do prostranné, čisté světnice… U stolu seděla domácí paní, buclatá, velmi veselé, přívětivé tváři, v černém kabátku, dlouhé sukni, mající červený hedvábný šátek uvázaný na hlavě. Sedíc u vysokého kolovrátku tak zvaného kozlíku, předla len. Hned vedle ní protahoval se mourovatý kocour. U nízkých kamen, při nichž i plotna byla, seděl na lavici domácí pán, nevelký, spíše hubený než tlustý, snědé tváři, ale velmi dobrého vzezření. Měl na sobě tmavomodrou kazajku, též takovou vestu i spodky dole vyhrnuté, bílý šátek na krku, pantofle a na hlavě aksamitovou čepičku na způsob malé homole cukru, kterou, když jsem přišla, smekl. Pod čepičkou se mu kroužilo na sta kroužků, které mu k jeho dobré tváři mnohem lépe slušely než ta čepice; ale on o tom, myslím, ani nevěděl. Seděl u nízkého kolovratu a předl koudel, čemuž jsem se nepodivila, vědouc, že v té krajině muži, ženy i děti předou.“<ref>[[Chudí lidé (Němcová)/I|Chudí lidé]], str.&nbsp;151.</ref>
 
Tam se tedy mladá Němcová přistěhovala a milou svou povahou ihned dobyla si srdce obou manželů kupcových, které nám tak rozkošným způsobem vylíčila r.&nbsp;1857 v povídce „''Chudí lidé''“. Zdomácněla tu brzo a pokládána byla jako členem rodiny dobromyslného kupce. Mladé paní bylo pravou útěchou, že dostala se do rodiny tak hodné, pořádné a sdílné. ——
Není tedy divu, že Němcová v pozdějších svých povídkách tak věrně, přesně, dokonale a ''realisticky'' líčí povahy vzaté z našeho lidu. Mělať před duševním svým zrakem, spisujíc tu onu povídku, vždy ''určitou'' osobu před sebou, jak jednala a žila. Nikdy si hrdinu neb hrdinku povídky nevymýšlela, nýbrž brala je ze života skutečného. Ukázali jsme již, že v ''Panu učiteli'' měla na mysli učitele svého Aug. Purma, v ''Chudých lidech'' rodinu Hulkovu. Také nejbohatší plátenník kostelecký, jejž nazývá Němcová Martoněm, vzat je ze skutečnosti. Jmenovalť se Jos. Mach. „Měl syna a dvě dcery. Lehkomyslností synovou a mnohými ztrátami v obchodě pozbyl mnoho jmění, a co zbylo, ztrávil požár, takže rodina úplně na mizinu přišla.“<ref>Zpráva p.&nbsp;F.&nbsp;J.&nbsp;Stejskala, majetníka tkalcovny v Č.&nbsp;Kostelci; v soukromém dopise ze dne 16.&nbsp;března 1894.</ref> Tak tomu bylo i v ''Babičce''. Vedle babičky ''skutečné'' rozkošným způsobem vylíčila ''mlynáře'' Ignáce Ludra, Rizenburského ''myslivce'' Ant. Peterku; i nešťastná Viktorka byla osobou ''skutečnou''. V samotě a opuštěnosti, ke které byla Němcová odsouzena neblahými poměry v Kostelci, vyhledávala styku s lidem, s lidem však ''jen dobrým'' a ''nezkaženým''. Špatní lidé mysli její byli protivní; s těmi se nestýkala, jimi se v mysli neobírala, a také je v povídkách jejích zřídka nalézáme. Němcová volila téměř bez výminky lidi dobré, a proto její povídky mají tak nesmírně velikou ''cenu vzdělávací'', tím větší, že brala je pouze ze skutečného života. Každá osoba v jejích povídkách je tedy ''typem'' ze skutečnosti, a to ze skutečnosti ''české''.
 
Ježto četby německé, které byla dosud Němcová uvykla, v Kostelci nebylo, a o české literatuře novější neměla zdání, zabývala se nejvíce tím, že studovala své okolí, lid, ptala se na jeho obyčeje, kroj, slavnosti, poslouchala místní pověsti a pohádky, což vše si bedlivě zapisovala ''do zápisníku po česku''. Na základě toho zápisníku sepsala ''teprve roku 1857'' svou mistrnou, v každé příčině dokonalou povídku ''Chudí lidé''. To vedlo k domnění, že ji napsala již v Kostelci. V ''Chudých lidech'' jsou některá místa krásy neobyčejné, ba posud nepřekonané v naší literatuře, která zcela jasně dokazují, že povídka ta ''není prací začátečnickou'', nýbrž že psána jest v době, kdy Němcová mistrně vládla pérem. Zmiňujeme se pouze o tom, jak popisuje oheň v Kostelci (str.&nbsp;160), jak vyličuje rodinu Hlouškovu a zvláště Jakuba Halinu. Kdož by, maje smysl pro skutečnou poesii, nepokochal se na př. tímto líčením: „Po jídle chvíli poseděli<ref>Velebný pán s učitelem; [[Chudí lidé (Němcová)/I|Chudí lidé]], str.&nbsp;165.</ref> bavíce se rozmluvou, pak se ještě na chvíli po zahradě procházeli a pak vešli do fary. Na to za dlouhou chvíli ozvaly se z otevřených oken líbezné zvuky dvojích houslí.
 
„Poslouchejte, maminko, tatínku!“ volala Francla do okna, „pojďte ven, vždyť dnes velebný pán s učitelem hraje!“