Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 46.: Porovnání verzí

 

Řekové, národ starožitný, od Javana, jináč syna Jáfeta, jehož otcem byl Noë, pošli; důvod toho máme v písmích Starého Zákona, kdežto Daniel prorok, v 8. kap., předpovídaje o zkáze monarchiae Perské skrze krále Javan, v židovské řeči vyložili [ho] sedmdesáte vykladačů [na] krále Řeckého, totiž Alexandra Velikého, jakož i v 27. kap. Ezechiele proroka totéž slovo se nachází, a od nich v spůsobu oznámeném jest vyloženo. Math. Beroaldus lib. 4. Chron. seu supputat. temp.

 

Sloul pak ten národ drahně časů tím jménem Jones; až potom původem nějakého krále jmenovali se Řekové, v svém však jazyku (Plinius lib. 4. c. 7.); ačkoli jeden kraj a díl jejich jméno staré až posavád zachovali.

 

Měli a mají krajinu v Evropě, začínající se k polední straně od země Peloponnesu, nyní Morea řečené, až zase k straně půlnoční, k moři Černému; od východu pak od moře až na západ k řece Acheleos v Epiru ležící.

 

Dělili se za starodávna na krajiny zvláštní, od nichž jména svá brali; jako byla krajina Attica, Boëtia, Arcadia, Achaja, Acarnia, Aetolia, Locrensis, Phocensis etc., o nichž obzvláštně píší Claudius in Ruff. lib. carm., Homer. Iliad. 2., Sylius lib. 15., Statut. Theb. lib. 1. et 7., Lucanus lib. 3. a jiní. Palnigenius in canc. in leo. in Sagitt. Byl pak ten národ Řecký předešlých časův nad jiné ve všech věcech správy a řízení dobrého se dotýkajících vznešený. Nebo nejpřednější mezi nimi povstali práv skladatelové, od nichž jiní pravidla řádu dobrého brali a se učili; mezi nimi byli mudrci, sapientes Graeciae, po všem světě známí, a nejučenější všech umění muži; nejprvé ze všech jiných moci a úžitku bylin i lékařství poznání vyhledali a sepsali; časy na měsíce a léta rozdělili; počtářství, měřičství, silozpyt, mravovědu přirozenou a jiné spůsoby filosofie napravili a zlepšili; a tak vše vlastně a pilně zachovávali, že téměř všeho umění literního, i jiného svobodného rodičkou a původem slouli a nad jiné národy byli.

 

Nad to za mnoho set let žádného královského a monarchického panování nepoznali, nýbrž všelijak jemu na odpor mocí násilnou odporovali, v svých svobodách se spravujíce, jedni v stavu demokratickém, jiní aristokratickém (coby to bylo, nahoře při vypsání města Benátek jsem dotekl); a protož měli se všech stran krále sousedy své za úhlavní nepřátely, proti nimž mnohé a veliké války vésti musili.

 

Nejpřednějších pak dotýkajíc, měli válku proti Priamovi, králi Asie a Trojanskému, jehož v desíti letech tak těžce a bez přestání oblehli, až ho i přemohli a dokonce s rodinou i s městem Trojou v nic obrátili, jakž o tom obšírně píší Homerus Iliad., Dictys Cretensis a Dares Phrigius etc.; a za našich časův ještě města toho slavného říceniny od bran, věží, bašt, dvou zámkův z bílého, červeného i černého mramoru, a jiných stavení vystavených, k velikému podivu každého spatřujícího, se nacházejí; a jakž Bellonius lib. 2. cap. 6. píše: "ne bez příčiny sláva toho města byla zvelebována, jehož říceniny tak předivné hledícím na ně jsou, že jich sláva žádnou krátkou řečí vypraviti se nemůže."

 

Potom povstali proti nim Perští mocnářové a všelijak se o ně pokoušeli, až naposledy Xerxes král tím úmyslem sebral lidu do patnáctikrát sto tisíc (někteří více a jiní méně pokládají, však do dvanáctikrát sto tisíc nejméně ho měl), aby je pod svou moc přivedl, a s tím táhl proti nim do Řecké země, vedlé toho silnou armádu do tří tisíc lodí maje (jiní přes šest tisíc i více pokládají); a však od samých Athenienského města obyvatelův a některých málo, však nejmenších měst řeckých, po několikráte na zemi i na moři přemožen byl, že sotva s celou kůží z země odjel, svá bohatství i lid vězeti zanechav; jakž o tom pěkné a hodné paměti píší Herodotus, Thucidides a jiní historikové.

 

Po vítězství nad Peršany a dosažení z loupeží znamenitého bohatství oddali se na rozkoše a pýchu; jakž toho Horatius poëta v krátkých slovích dotýká

 

Ut primum positis nugari Graecia bellis<br/>

Odkudž pošlo, že jedna obec proti druhé, z příčin špatných a různic nehodných, válku domácí začali, mnoho let mezi sebou se zabíjejíce až do zemdlení, a k králi Macedonskému Philippovi někteří se o pomoc utíkali; kterýž jich nemeškal více vaditi a lid svůj mdlejším na pomoc posílati, a potom je pod svou moc přivozovati, až naposledy vší Řecké země správcím a ochráncím učiněn a ode všech přijat byl; o čemž Xenophon a Diodorus Siculus dostatečně vypisují.

Potom přišli v moc krále Alexandra Velikého, syna Filipova, kterýž, aby řecké jméno zvelebil a od strachu perského osvobodit, vzal před sebe válku proti Peršanům, a táhl proti Dariovi, králi Perskému, s malým lidem, sotva 40.000 vojákův, a tím porazil po třikráte netoliko Daria vždycky několikráte sto tisíc lidu pospolu majícího, ale odtud táhl proti jiným všem a těch časů málo známým mocnářům a národům východním, kteréž všecky v málo letech přemohl, a všecken východ pod svou moc, i dobrý díl Afriky s Evropou podmanil, a monarchii Řeckou, z dávna od Daniele proroka předpověděnou, začal a do živobytí svého pokojně spravoval. O jeho činech píše Quintus Curtius, Diodorus Siculus, a něco Plutarchus.

 

<ref>Amedeus, pustil se do země Řecké.</ref>Po Alexandrově smrti začaly se války mezi jeho předními hejtmany a důstojníky, chtěje každý tu zemi, kteráž mu od Alexandra k správě svěřena byla, zděditi a za vlastní držeti (nebo syn pozůstalý brzo po Alexandrovi umřel); pročež Řecká země přišla jiným v moc, a mezi potomky jejich mnohé zlé snášeti musila, jakž to Polybius vypisuje; až potom dotčení Řečtí králové pomalu od Římanův byli přemáháni a jeden po druhém pod jich moc přivozováni, a tak Řekové nejprvé pod moc Římanův přišli, o čemž Livius píše.

 

Pod jejich pak mocí, i za časův monarchiae Římské v Římě, i též monarchiae přenešené do Konstantinopole do vlasti jejich, zůstávali a byli několik set let pořád; kteříž jak spravováni od císařův byli, mnohoby se mohlo psáti; ale vypisují to Zonaras, Procopius, Nicetas, Nicephorus, Annas Alexiados a jiní historikové. Toho toliko dotknu, že po mnohém pokojném císařův Konstantinopolitánských panování a spravování potomkové jejich dali se ve mnohé sváry, války a nejednomyslnosti, jak sami mezi sebou, tak také s jinými křesťany v Evropě, netoliko v věcech politických, ale i v náboženství; pročež nejednou válčili proti nim křesťané zemí západních, od nich Latini řečení, a s druhé strany Turci z východních krajin. Turkům zajisté jako brána skrze dobytí Syrie do Asie menší a do Řecké země byla otevřína, a potom je sami do svých krajin vábili. Nebo když císař Cantacuzenus knížete Bulharského válkou sužoval, žádal týž kníže od Amuratha, Tureckého císaře, pomoci, kterýž 12.000 Turkův do Řecké země poslal. Kteřížto jak se domů vrátili, o dobrotě a tučnosti té země a hojnosti všeho v ní vypravovali, až k tomu Amurathu ponukli, že sebrav mnoho lidu, dal se přes úzké moře, někdy "úžina Hellespontská", nyní Calliopoli řečené, do Řecké země s lidem převezti, a tu vpády čině, Adrianopoli a jiná města i země, jako Bulgarii, Servii etc. sobě podmanil; což se dálo za času Římského císaře Karla, toho jména IV.; a čím dále skrze nesvornost Řekův, tak opouštění jich jiných křesťanských mocnářův, Turci se v těch zemích rozmáhali, až všeho okolo Konstantinopole dosáhli, že nebozí císařové Řečtí sotva město a některé ostrovy blízké za některý čas v své moci drželi, až potom i poplatek Turkům dávati musili, a naposledy léta 1453. 29, dne Března i město Konstantinopolis, svobodu a životy své s nenabytou škodou všeho křesťanstva ztratili, pod jichžto ukrutnou mocí lid Řecký až do dneška zůstává. Laonicus de rebus Turcicis, Leuenclavius Histor. Musulmannorum lib. 15., Sabellicus a jiní.

 

Císařové Turečtí, jak Řeky pod své tyranství přivedli, všelijak hleděli týž národ rozptýliti, skloniti a v služebnost podrobiti; slavné pány jejich, z knížecích a císařských rodův pošlé, pobiti dali, tak aby budoucně nijakž hlavy pozdvihnouti a zase povstati nemohli.

 

Pročež nenachází se mezi nimi nežli toliko dvojí stav : první urozených, mezi něž se měšťané a kupci bohatí pojímají, a druhý robotných lidí, totiž řemeslníkův a sedlákův. Urození nosí klobouky vyšší a šaty nákladnější nežli robotní, a po těch se nejspíše poznati mohou; nebo sice v které zemi jsou, takový kroj nosí, buďto pod Turkem, buďto pod křesťanskou vrchností. Jsou zajisté v mnohých zemích nad jiný národ světa osedlí v množství velikém.

 

V Turcích všickni spravedlností tureckou spravovati se musejí; kteráž jaká jest, v druhém dílu putování svého psáti budu. V jiných věcech tureckým obyčejům navykli, málo pak ano téměř nic svých starobylých mravův, řádův atd. nezachovávají. V domích, jako Turci, žádných téměř hospodářských potřeb nemají, na zemi líhají na modracích vlněných aneb bavlněných, po turecku, na zemi sedíc okolo malého a nizkého koženého stolečku jedí, skrovně a chatrně; však rádi víno pijí, a ten při tom starý obyčej zachovávají, že čím nejlepší a nejsilnější víno jest, tím z menších skleniček je pijí, a jeden po druhém, druhého nebrzo předstíhaje; a snad odtud přísloví o nich pošlo mezi Vlachy : Bon vin, cattiva testa, dice il Grego, totiž "dobré víno škodí hlavě, praví Řekové," protož je pomalu pijí; však bez držadel sklenice mají, že se dlouho nimi nemeškají. Odkudž pochází, že se velikým pitím, a jako u nás hned při prvním zasedění, nepřeplňují, ale povlovně pijíc, s čistou veselou myslí spolu za drahnou chvíli posedění drží; od čehož staré přísloví o nich bylo a posavad jest: graecari, totiž řeckým spůsobem píti.

 

Jejich náboženství nejrozšířenější se nachází: jako počnouc od Tatarův, na díle jsou Rusové, Moškovitové aneb Moskvané, na díle Poláci Podolští, Circassi, Valachové, Rácové, Bulgaři, potom v Muldavii, Servii aneb Croatii, Mysii, Illyrii aneb Dalmatii, Slavonii, Bosnii, Albanii, Macedonii, Thracii, Graecii a jiných zemích okolo moře Pontus Euxinus [Černé] řečeného, kteréž země Turci jmenují Romanii, a Řeky vůbec Rumuleri. Potom v Asii, Phrigii, Bythinii, Lydii, Carii, Paphlagonii, Magnesii, Cappadocii, Comagenii, Syrii, na horách Libánských, v zemi Svaté, v Egyptě a dalších krajinách; v ostrovích velikých, jako v Cypru, Lemno, Chio, Pathmo, Lesbo, Rhodo, Corcidra, Candii, Athou a jiných mnohých pro krátkost pominutých.

 

V těch dotčených a míněných krajinách jednoho náboženství užívají, a v něm jednomyslnost zachovávají. Nebo mají svých církví až posavad, jak za staré církve byli, nařízené v jistých městech patriarchy, totiž nejvyšší správce náboženství aneb nejvyšší otce duchovní, o nichž jsem také něco napřed dotekl.

 

Přední jest patriarcha Konstantinopolitánský, ten bydlí v Konstantinopoli, a pod svou správou má církve všecky v Evropě, ostrovy moře prostředního Aegaei, s té strany řečeného. Má sobě k radě přidaných dvanácte osob, kteříž s ním všecky arcibiskupy a jiné duchovní spravují, v Konstantinopoli přes 20 kostelův a far drží; v Tessalonice, nyní Salonich řečené, do třidceti, a všudy po jiných městech tureckých veliký počet kostelů svobodně užívá; svobodně sněmy svolati může, že časem do několika set kněží jejich pospolu shromážděných bývá. A však plat z té svobody Tureckému císaři, totiž patriarcha Konstantinopolitánský za své církve každoročně 12.000 dukátův, dávati musí.

 

Patriarcha kdo má býti volen, musí býti metropolitanem, a turecký vezirbassa jej voleného potvrzuje, a na stolici, však ne darmo, dosazuje; po té vede ho k císaři Tureckému, před ním padna, sukni jeho políbiti musí. Potom v takové u nich vážnosti, jako křesťanského mocnáře legát a vyslaný, a často v ledajakýchs radách strany písma svatého, snův a proroctví výkladu, obsílán a dožádán bývá.

 

Druhý patriarcha jest Alexandrinský, a ten nyní v Cairu bydlí a vládne církvemi řeckými v Egyptu a Arabii; třetí Antiochenský, ten byt svůj má v nejkrásnějším ve všem tureckém panství městě Damašku, a spravuje církve v Barut, Alepu, Tripoli a jinde po Syrii a Asii; čtvrtý Jerusalémský, ten malou jurisdikcí má.

 

Řadův metropolitánův, arcibiskupův a biskupův užívají, po těch nižší dva stupně a úřady duchovní mají, kněží obecných, kteříž se ženiti mohou, a calojerů jako mnichův, ješto se nikdá nežení. Slovou pak calojeri, a ženy calogriae, jakoby česky řekl "dobrý otec" a "dobrá máteř", anebo "dobrý stařec" a "stará".

 

Kláštery mnohé v rozdílných zemích mají, v nichž se calojeri drží a odtud na fary, se dosazují; však ve všech jejich zemích nad calojeri hory Athos, vlasky Monte santo řečené, života, obcováním, množstvím a privilegiemi obdaření se nenacházejí. Ta hora Athos leží in Chersoneso, mezi Macedonií a Thracií, na dýl vedlé moře mnoho mil, a tak vysoké vrcholky má, že město Mirina, dvě míle odtud ležící, stínem slunečným přikrývá, a jakž Bellonius píše lib. 1. obser., že ostrov Lemnum dosahuje; anobrž vyšší má býti nežli regio aëris, totiž povětří, kdež se oblekové shromažďují, odkudž pršívá a vláha na zemi dochází; ani větru, kterýžby prachem hnul, tam nebývá. Jardin de flores Curiosas, compuesto per Anth. de Torquemade. Jest také táž hora samými calojeri osazená, jichž přes šest tisíc osob mužského pohlaví se nachází, a všickni v 24 klášteřích zdmi obhražených bydlejí. Ti tento obyčej zachovávají: nebo jakž ráno svítá, každý s nádobím rozdílným, jako s lopatou, nosatcem neb kratcí, sekerou atd. a s mošnou, v níž chléb biscokt řečený, totiž dvakrát pečený, a cibule syrové mají, vycházejí; z nichž jedni vinice, jiní rolí vzdělávají, jiní štěpí sekají, spravují, a lodí z nich anebo něco jiného dělají; jiní, kteříž jsou krejčí, ševci, tkadlci a jiných řemesl, ti v klášteře pracují a jiným okolním zemím mimo svou potřebu prodávají. Oděv jejich jest prostý jako heremitův, z rudého aneb šerého sukna tlustého; jmenují se společně otci a syny, a přijímají mezi sebe každého v jakémkoli věku, když toliko neženatý jest, by i vdovcem byl, a co kdo s sebou od bohatství přinese, toho se vůbec užívá; nic neštudují, než toliko coby mohli někteří mše v jich řeči čísti, a ti, kteříž čísti umějí, v kostele napřed zpívati musejí hlasitě a výslovně, aby jiní neumělí po nich zpívati mohli; a žádné přednosti jedni před druhými neužívají, nýbrž jednostejně všickni od nejstaršího až de nejmladšího prací rukou svých, vedlé umění, řemesla neb díla, živiti se do společnosti musejí; tak že při nich přísloví monacho indoctior [méň učený nežli mnich] pravé býti může. Nicméně, ačkoli těžce den ode dne robotují, velmi chatrných pokrmů užívají, totiž vaření, ovoce a jistých časův ryby; masa pak pokudž jsou živi nejedí, a za tou příčinou žádného živého ani mrtvého zvířete od ptactva, ani co jiného chovají a mnozí z nich ani toho nic živého nikdy z blízka neviděli, ani v rukou neměli. Však málo sobě nachovati mohou, pro veliké množství jich; nebo v některém klášteře jest jich 200, 300 i více. Pročež dodávají se jim almužny ze všech zemí náboženství řeckého, proto že u všech v veliké vážnosti jsou. Kostely mají ozdobené jako jiní Řekové, obrazy svatých a světic a svíce hořící v nich; ale zvonů nikdež neužívají, nežli tito calojeri hory Athos a někteří jiní, mimo obyčejný spůsob v těch zemích; mají při vratech kostela železo co šín, tří prstů tlusté, však nákřivé a pookrouhlé, to jest na hřeb přibité, na to tlukou a zvuk dosti daleko se rozlíhající vydávají.

 

Již pak nyní ke všem Řekům vesměs přistoupím.

 

Škol žádných pro mládež nemají, a žádných spisovatelův pohanských, básnických a filosofických nečtou, pod pokutou kladby, a z té nebývají bez velikého pokání, postův a pokut propuštěni; a kteříž se čemu mezi nimi učí, ti své vlastní neporušené staré řecké řeči čísti a rozuměti se učí (neb obecně mluví řeč tak daleko od první řečtiny vzdálenou, co vlaská neb španělská od latinské jest), buďto od učitelův v křesťanských školách vycvičených, buď po předcích zachovalých; a nečtou nežli některé málo starých doktorů spisy, jako Basilia a Chrysostoma liturgiae a mše, potom breviáře, jež oni orologion jmenují, totiž modlitby na hodiny rozdělené; těch nemají tištěných, než všecko psané, leč které ze Vlach v Benátkách neb jinde vytištěné dostanou, proto že žádné tiskárny nemají, ačby ji mohli míti příkladem Židův v těch zemích; ale snad lidí hodných a nákladů k tomu litují.

 

Biskup žádného kněze nesvětí, leč má vysvědčení ode tři hodnověrných osob svého chování, a musí býti mužem jedné manželky, totiž jednu toliko za svého živobytí míti a žádné potom více, byť s ní nebyl nežli jeden den v stavu manželském, jiné vzíti nesmí; nebo vedlé řeči svatého Pavla k Timoth. 1. v kapitole 3. "Musíť biskup býti bez úhony, jedné manželky muž," chtějí bigamii etc. aneb druhé manželství při kněžích jalově potupovati, kdežto první dovolují; o čemž theologové naši dosti píší.

 

Smilstvo při kněžích trescí ssazením a odsouzením jich do věčného vězení aneb na galery. Jiným leikům v tom hříchu známým neposluhují svátostí velebnou, než toliko do kostela jim choditi dopouštějí. Zase kdoby se z leikův podvakrát oženil, aneb některá vdala, nedopustí jim potřetí k stavu manželskému přistoupiti; lečby kteří rodiny neměli, tu jim patriarcha může dáti povolení; však do dvou let jim neposluhuje, a každou středu a pátek do téhodne na samém chlebě a vodě do téhož času přestati musejí.

 

Půst čtyrykrát do roka drží. První zároveň s naším mají, kromě v tom se dělí, že jej začínají teprva v první neděli postní, a my ve středu; také, že netoliko masa žádného nejedí, ale ani ryb, a mnozí toliko samý chléb jedí a vodu pijí. Druhý začínají na svatou Trojici, a drží jej až do svatého Petra a Pavla. Třetí mají prvního dne Srpna, a trvá až do nanebevzetí panny Marie. Čtvrtý bývá v Advent, a trvá do sedmi neděl pořád.

 

Suchých dní žádných jako my nemají. V středu a v pátek masa nejedí.

 

Mše a liturgiae v řeči srozumitelné a hlasité slouží, od sv. Basilia a Chrisostoma sepsané. Po mši lidu obecnému a klečícímu pod obojí podávají; chléb pak posvátný ne na hostiae, ale na kousky, zkrájené obdloužné z chleba a bochníků kvasem zadělaného, rozdělený lidu podávají, a místo kalichu sklenic aneb dřevěných nádob užívají.

 

V kterém domě šestinedělka jest, z toho domu žádný do kostela nesmí, dřív nežli kněz přijda, je jistými modlitbami posvětíc, jim jíti do něho dovolí, a dřív dítěte nekřtí, než až matka po šesti nedělích do kostela jíti může, a to den čtyřidcátý. Při křtu potřikráte dítě do vody potopí, jednou ke jménu otce, podruhé ke jménu syna a potřetí ke jménu ducha svatého. Tu potom vodu do země vylejí a pokaždé jinou světí.

 

O svátosti biřmování a posledním mazání, o očistci a některých jiných článcích nic nedrží; však za mrtvé se modlí, kterýmž boha dobrotivého v ráji činiti se chlubí.

 

Největší blud jejich jest, že ducha svatého od otce a syna pocházejícího zapírají, a od samého otce toliko jej býti praví, proti předních církevních sborů řeckých, jako Nicenského, kdež Symbolum Athanasii složeno bylo, a jiných smyslu a učení.

 

Zpěvův figurálních a vedlé muziky na hlasy neužívají a neumějí; ale jak kdo může a navykl, tak zpívá.

 

Všickni obyčej mají dlouhé fousy na bradě nositi, i duchovní jejich, a nedělí se kněží od lidu obecného ničímž, toliko patriarchové; kteříž mají na čepici kříž tkaný z zlata, a oděv jako jiní calojeri.

 

Hod narození Krista pána drží a slaví 15. dne měsíce Září, proti obyčeji našich západních církví, kterýž my 25. dne Prasince slavíme; a svědčí to muži učení našich krajin, jako Beda de natura rerum, Theodorus Gaza de mensibus, Beroaldus lib. 4. Chronic. jiní, že vlastně 15. dne Září Kristus pán a spasitel náš naroditi se ráčil, a ne Prasince měsíce; čehož theologům k uvážení zanechávám.

 

Jak mrtvé své oplakávají, o tom jsem nahoře při vypsání ostrova Candie doložil.

 

 

{{Konec formy}}