Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 19.: Porovnání verzí

 

Když jsme k těm Turkům docházeli (jichž bylo osm pospolu, a někteří z nich seděli na kamenných lavicích, koberci přistřených, tak tu po stranách dveří kostelních od starodávna udělaných), vystoupil jeden z prostředku jejich s klíčmi, a dvéře kostela zamčené otevřel; tu hned jednoho po druhém počítajíce dveřmi do kostela pouštěli, až nás všecky spořádali, potom dvéře pilně zavřeli a spečetili. Stojí pak ty dvéře proti polední dvoje, jedny vedlé druhých, pěkným mramorem s nákladnými figurami vytesaným osazené. Jedny z nich, když se do kostela jde, po pravé ruce, jsou zazděné, ale druhé do polovice se otvírají, a jest v spodnější polovici díra aneb okno, z kteréhožto na dvůr i z dvoru do kostela hleděti se může.

 

A tak všedše již do kostela, šli jsme nejprvé před kapličku aneb sklípek, kdež jest hrob boží, a tu jsme napořád s nábožnou myslí klekli; ale pan Antonio Donato, jak té kaply dosáhl, s hurtem na zem, jakoby omdlel, padl; což my vidouce, nemálo jsme se lekli, nevěděvše toho pádu jiné příčiny, jediné samou velikou horlivost jeho, a po chvíli se upamatovav, s námi po vyříkání některých modliteb zase vyvstal.

 

Odtud šli jsme všickni do jakési kaply, kteréž mniši latinští (tak našeho gvardiana spolu s jeho conventem k lepšímu rozeznání tam jmenují) v držení byli, a ta sloula blahoslavené panny Marie.

 

V kteréžto kaple oblekl se gvardian v roucho, slove pluviale, kteréž jaké jest a co znamená, Durandus lib. 3. de amictu, cap. 1. In ration. divin. officiorum vypisuje; a v tom nám pěkné napomenutí a probuzení v řeči vlaské učinil, jakbychom se v těch místech chovati a co o nich smýšleti měli; při závírce pak za hodnou věc a nábožnou soudil, aby každý obuví noh svých zzul a bosýma nohama po těch všech místech chodil. Což také sám nejprvé vykonal, a my po něm napořád, a tu dav každému z nás hořící svíci voskovou, v též kaple počal nám věci níže položené ukazovati.

 

A předně po levé straně oltáře vedl nás k almaře ve zdi, nápodobné oknu slepému; v té jsme viděli kus sloupu kamenného, k mramoru podobného, při kterémž Kristus pán byv přivázán tělem svým svatým, v domě Pilátově bičován a ukrutně mrskán býti ráčil. Math. 17. Marci 15. Lucae 22. Joh. 19.

 

Ten kus jest veliký na dýl okolo tří pídí, a okrouhlostí něco málo více, stojí za mřeží železnou, velmi hustou, do zdi vsazenú, uprostřed kteréž jest malé okénko, a na zámek se zavírá, před nímž visí lampa ustavičně se svítící a hořící; na tom místě začali jsme zpívati hymnum:

 

Eia fratres charissimi, Christi mortis mysteria Canamus etc.

až jsme jej vyzpívali.

 

Po tom zpívání a vykonání tu náležitých obřadův šli jsme s procesí ven z kaply do velikého kostela, na levou stranu k východu, mezi zdí kostela a kůrem, k místům nížepsaným.

 

Nejprvé do vězení Krista pána, zpívajíce hymnum prvnější melodií, těmito slovy

 

Qui lucem dedit patribus etc.

Tu jsme přišli až do jakési tmavé kaplice, vytesané v skále, od kaply panny Marie třidceti sedm krokův (mého vlastního počítání a měření, ve všech těch místech) vzdálí, v kteréžto lampa hořela. Po vyzpívání hymny, gvardian stoje u oltáře tváří k nám obrácenou, oznamoval, žeby to bylo místo, v kterém Kristus pán u vězení seděti ráčil, a to tehdáž, když jsou jej na kříž pověsiti měli, dokud všech příprav nepřihotovili. A ta kapla jest Řekům a Georgianům přivlastněná, kteříž v ní slouží a své věci chovají.

 

Několik krokův od té kaply jest malá kaplička, otevřená zpředu od vrchu až dolů, však úzká, že v ní sotva neveliký oltář stojí, na kterémžto místě pána Krista z šatů jeho, kteréž k ranám jeho od mrskání přilnuly, svlekli, a jemu více bolesti přidali, vedlé proroctví sv. Davida v žalmu 68., kterýž takto poznamenal: "Nebo tomu, jehož jsi zbil, se protivili, a bolest ran mých rozmnožili." Také na tom místě dali Kristu pánu píti víno s žlučí smíšené. Math. 27. Ale u té kapličky nic se obzváštního zpěvy a modlitbami nedálo, nýbrž šli jsme dáleji k místu, kdež los o roucho Kristovo metali, zpívajíce hymnum:

 

Canamus modo canticum Ad salvatoris gloriam etc.

Tu jest kapla na šedesáte pět krokův od kaply vězení, před níž lampa hořící visela, a v ní oltář mezi půlnocí a východem. Tu nám gvardian mluvil, že na tom místě, kde oltář stojí, rytíři los o sukni Krista pána, po jeho ukřižování, metali. Joh. 19. vedlé předpovědění žalmu 21.: Rozdělili sobě roucha má, a o můj oděv los metali;" jakož jej celistvý podnes v Triru aneb v Treviru ukazují. A jsou té kaply v držení Armeniani.

 

Po vykonání toho šli jsme dáleji k místu, kde kříž svatý nalezen byl, a začali jsme zpívati hymnum:

 

Ad crucis locum pergere Debemus, et hanc quaerere etc.

 

A jdouce na šest krokův ke dveřům dosti velikým po levé ruce, vešli jsme do nich, a tu hned se začínají schody dolů široké a kamenné, okolo devíti a dvadcíti stupňův, k straně východní vedlé vrchu Calvariae. Po těch jsme dolů šli až do čisté prostranné kaply, slove "kapla svaté Heleny", a přes tu, od stupně posledního počítajíc, nohou rovnou jedenácte krokův do jiné nižší kaply, po jedenácti stupních kamenných dolův hlouběji jsme vešli, v níž jest oltář, okolo něhož vůkol a vůkol obcházeti se může; po levé jeho straně jest výstupek a před ním řimsa, aby do něho lidé nechodili, a jest táž kapla i výstupek z pouhé tvrdé skály vytesaný; před tím výstupkem visí několik lamp hořících, a gvardian oznamoval, že na tom místě svatá Helena kříž Krista pána nalezla; o čemž něco pořádněji a obšírněji položiti musím.

 

Mezi horou Calvariae aneb Golgatha, to jest česky : popravní aneb lebu zločincův, kteříž na tom vrchu odpravováni bývali, a mezi zdí městskou prvnějšího Jerusaléma, byla jáma aneb malé údolí, kdežto těla mrtvá a spáleniny kostí odsouzených (jako u nás pod šibenicemi jámy obyčejně udělané bývají) metávali. Do té tedy jámy když jsou vojáci (neb u Římanův vojáci lidi odpravovali) hnáty dvoum zločincům, kteříž s obou stran Krista pána ukřižováni byli, přelámali, a pro svátek tehdáž nastávající těla jejich i kříže, a při tom kříž Krista pána (jehož tělo ku pohřbu vyprošeno a pohřbeno bylo, Johan. 19.) a nápis s tabulí do též rokle spolu vházeli; a těch časů přes zdi a z bran smeti a nečistoty tam zanášeli, až potom v letech 38. po smrti Krista pána, když Jerusalém zkažen byl, tak množství rumu po všech příkopích rozmetáno bylo, že jest kříž Krista pána s jinými dvěma hluboko dole zasypaný zůstal, a tak trval v těch neřádích za tři sta let pořád. Eusebius in vita Constant. lib. 3. cap. 24.

 

Jakož pak týmž spůsobem i hrob páně, jakoby naschvále se na to vydali, zasypali a přikryli, a v potomním čase pohané z vnuknutí ďábelského, aby proti Kristu pánu a křesťanům potupu a zlost svou provedli, na místě umučení Krista pána modlu Venuše a kostel z mramoru; na místě pak z mrtvých vstání, Jupitera obraz; v Betlémě na místě jesliček a narození Krista pána, modlu a chrám Adonidis, lotra a miláčka Venuše, postavili, aby křesťané, kdyžby ta místa navštěvovati a na nich se modliti chtěli, ta místa zohavená a jich pohanské bohy navštíviti a je ctíti musili. Hieron. tom. 1. epist. 13. ad Paulinum, et tom. 3. in loc. Actor. Apost. lit. H. Ambros. tom. 3. in orat. fun. Theod. Imper. Paul. Nolan. epist. 1. ad Severum Sulpitium. Ruff. in Euseb. hist. Eccles. lib. 10. cap. 7. et 8. Soc. 1. hist. Eccles. 13.

 

Pán bůh pak všemohoucí svou nestíhlou moudrostí ukázal to, že není úkladu proti Hospodinu. Nebo jsouce těch časův křesťané za mnoho let pod pohanskou a židovskou mocí, nerci-li těch míst a věcí svatých, ale ani svých životův hájiti a chrániti nemohli; nýbrž myslili snad, že všecko v zapomenutí přijde, a skrze mnohá tehdejší ukrutenství křesťané mučedlnickou smrtí z světa shlazeni budou; jakož již také málo památky, jak v spisích tak na místech zohavených, křesťané měli a věděli, jakž níže poznáme.

 

Až léta po narození Krista pána 326, oslavil pán bůh přede vším světem jméno své, a jak předně učení křesťanské a náboženství z moci pohanův vytrhl a z pohanění vymohl, tak také místa svatá a chrámy křesťanské osvobodil a od ohavností vyčistil. Nebo nastal císař Konstantin Veliký a toho jména první, kterýž nejprvnější z císařův Římských křesťanem byl učiněn, a křesťanské jméno zvelebovati hleděl. Pročež císařová Helena, máteř Konstantina, žena osmdesáti let docházející, vydala se z horlivé mysli na to, aby příkladem syna svého místa svatá v zemi Svaté navštívila, a všelijak očistila a osvobodila. I vypravila se s vojskem syna svého z Konstantinopole upřímo do Jerusaléma, a tu všecko modlářství, modly a neřády zrušila a napravila, nejvíce se starajíc, aby paměti, spisy a věci svaté a svatých, skryté a založené, zas na světlo vyvesti mohla; jakož pak mnohé svatých a předešlých křesťanů spisy a těla mrtvá našla, i místa svatá vyčistiti dala.

 

Nicméně vždy na kříž Krista pána se vyptávala, a pro tu příčinu Židy svolávala, aby jí místo Golgatha ukázali. Ale oni o tom věděti nic nechtěli, a však bojíce se hněvu jejího, jakéhos Žida věcí a pamětí židovských povědomého, aby od toho se vyptala, jí představili.

 

Toho když císařová žádnými dobrými slovy ani sliby k tomu, aby místo to oznámil, přivesti nemohla, do studnice bez vody jej spustiti a hladem trápiti poručila. Žid vida, žeby žertu nebylo, po vytrpení hladu za některý den, sliboval místo ukázati, a jsa z studnice vytažen, tak se zachoval, a místo hrobu božího ukazoval, pravě že tu nedaleko i Golgatha jest, a tu žeby něco našli, jakž o tom z spisu starého děda svého poznamenání měl.

 

Tak tedy císařová, množství vojákův a křesťanův pomocí, dala široce místo ukázané dobývati, rumy z něho vybírati a daleko pryč zavážeti, až se hrobu božího dobrala, v kterémžto našla hřeby, jimiž K. pán na kříži přibit byl, a korunu z trní, kterouž na své svaté hlavě k smrti nesl; a málo doleji stranou východní, však hlouběji, tři kříže pospolu neporušené, a nedaleko jich tabuli s nápisem židovským, řeckým a latinským, s jakou radostí, každý křesťan upřímný souditi může, dosáhla. Že pak věděti nemohla, který by z těch tří pravý a vlastní kříž Krista pána byl, s radou biskupa Jerusalémského, Macaria jménem, dala je k jedné nemocné a téměř umírající matroně snésti, a v své i jiných přítomnosti modlitbu hlasitou skrze biskupa Macaria těmito slovy říkati : "Pane bože všemohoucí, jenž jsi nám skrze syna svého spasení prostředkem smrti a kříže dáti ráčil, a těchto časův ráčil jsi v srdce děvky své vnuknouti, aby dřevo, na němž spasitel náš viseti ráčil, hledala a našla, okažiž patrně, kterýby z těchto tří křížů oslavený byl a podrobenství pokuta, aby ta žena napoly mrtvá, hned jakž se jí dřevo prospěšné dotkne, od smrti zachována a živá byla."

 

Tu když z těch tří křížů jeden na ni položili, nic nemocná lépe se neměla; potom druhý, aniž ten co prospěl; ale jakž třetí položili, hned po něm zdráva byla, povstala a chodila, s nesmírnou radostí všech přístojících, ano i na víru obrácením dotčeného Žida, kterýž potom od hledání kříže Quiriacus latinským jazykem nazván byl, a praví, že on nejprvé řád rytířův Křížovníkův vyzdvihl, také za času Juliana císaře mučedlnickou smrtí skonal. Odtud památka nalezení sv. kříže v církvi, aby každého roku třetího dne máje slavená byla, nařízena jest. De consecrat. dist. 3. cap. crucis. A tak dotčená císařová dala se do stavení, a na místech předních skutkův Krista pána, jako narození, umučení, z mrtvých vstání, na nebe vstoupení a jiných, slavné kostely vystavěla a založila, jichž do třidceti mnohými důchody a dary nadala.

 

Obzvláštně pak kus kříže v stříbrné truhličce v kostele hrobu božího zanechala; s ostatním domů do Konstantinopole se navrátila a jeden hřeb do lebky aneb helmu císaře, syna svého, vdělati dala, druhý do úzdy koňské vložila; díl kříže císaři k schování dala, a ten císař do obrazu svého, kterýž v Konstantinopoli na náměstí Konstantinovu, na velikém sloupě z mramoru egyptského, porphyrites latině, červená a bílá oka majícího, postaven byl, vložil a zavřel. Třetí díl kříže sobě zanechala, kterýž s tabulí nápisu, s houbou, jedním hřebíkem a kusy trní z koruny, v Římě v kostele S. Crucis podnes býti svědčí Pagninus lib. interp. Hebr. Serran. de 7. urbis Ecclesiis, Onuphrius de 7. urbis Eccles. Kdo o tom o všem věděti žádostiv jest, může sobě přečísti Theodor. 1. hist. Eccles. 18. Sozom. 2. hist. Eccles. 28. 29. 30. et 50. Socratem, Ambrosium, Nicephorum lib. 8. cap. 29. Breviarium Roman. Petr. de Natal. in catalogo sanct. lib. 4. cap. 17. a jiné mnohé.

 

{{Konec formy}}