Život M. Daniele Adama z Veleslavína: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
+pokračování po str. XXXV
dokončení
Řádek 63:
A tak spatřujeme {{Prostrkaně|Veleslavína}} tu překládati s přítelem jeho {{Prostrkaně|Janem Kocínem z Kocínétu}} historii církevní ''Eusebia Pamphilia'', tu opět pracovati s {{Prostrkaně|Ad. Huberem z Riesenbachu}} o Herbáři čili Bylináři českém, ohromném to foliantu s přemnohými vyobrazeními bylin, kterýchžto však formy v dřevě řezané {{Prostrkaně|Mathiol}} sebou do Tirol odvezl, a bylo se co starati o pěkné figurky z Frankfurta, opatřené od {{Prostrkaně|Cameraria}}, obnovitele a rozšířovatele Mathiolova herbáře, a bylo „nejen pospíšiti ale téměř kvapiti, protože jistý čas a termín uložen byl, v němž formy bylin tomu, kdo jich propůjčil, navrátiti se měly;“ tu opět vybízí se od {{Prostrkaně|Jiřího Fuňky z Olivetu}}, k.&nbsp;komory sekretáře, k vyobrazení a plánu města Jerusaléma, k překladu spisu Adrichomiova, tu ''<span lang="la">Politiam historicam</span>'' v jazyk český jakž nejvlastněji býti mohlo uvádí, „však ne bez pomoci jiných učených mužův a dobrých přátel svých“ („abych se nezdál všeho sobě osobovati, v čemž jiní také díl práce a chvály mají“); tu jej spatřujeme nabádati {{Prostrkaně|M.&nbsp;Trojana}} ku překládání Hyperiovy knihy „o opatrování chudých“,<ref>Soukromá poznámka vlastnoruční Dobrovského.</ref> tu opět už poddaný mu od kohosi překlad spisu ''<span lang="la">Joannis Lodovici: Vivis ad veram sapientiam introductio</span>'' opatrně prohlížeti a porovnávati; tu slyšíme jej rozmlouvati s učeným mužem a dobrým pedagogem, {{Prostrkaně|Mikul. Albertem}}, přišedším z Moravy a navštívivším ho, co muže znamenitého v Praze (viz ''<span lang="la">{{Prostrkaně|Sylva quadrl.}}</span>'' v předm.) o důležitosti a dobrém zařízení fraseologie česko-německo-latinsko-řecké ku prospěchu mládeže studující. Konečně když mu v této neunavené píli do rukou přišla kniha ''<span lang="la">Itenerarium s.&nbsp;scripturae</span>'' od {{Prostrkaně|M.&nbsp;Henricha Buntinga}}, faráře v Grunově, původně sepsaná, a on viděl, že „se takových kněh v jazyku českém nenachází“; poodložil na stranu jiných prací povolání svého a vzal před sebe již dotčené ''<span lang="la">Itenerarium s.&nbsp;scripturae</span>'', aby je na česko přeložil, „předně pro zvelebení cti a slávy Božího jména, potom pro obecný užitek a rozšíření národu a jazyka našeho slovanského a nelituje v tom ani práce, ani statečku svého, s nemalým nákladem vytisknouti dal.“ Takto ustavičně rozmnožovaly a proplítaly se záležitosti a povinnosti povolání jeho a rostly rok co rok, den co den. A v tomto ruchu, v této píli, když byl s přítelem svým {{Prostrkaně|Kocínem}} více pojednání o příčinách a vlastnostech moru tehdy národy hustě trápivšího na světlo vydal, zastížen jest sám touto ranou morovou, dne 18.&nbsp;října&nbsp;1599. Pět a třidcet toho času v Praze žijících učencův a básníkův skládali elegie latinské na jeho úmrtí.<ref>Tyto elegie v quartu pěkně svázané tiskem také vyšly a nápis jejich jest následující: ''<span lang="la">Nobili ac ampliss. viro {{Prostrkaně|M.&nbsp;Danieli Adamo a Veleslavina}}, civi patricio et architypographo Pragensi. — Ob innumeras animi, virtute Christiana, doctrina liberali, mira rerum plurimarum experientia cultissimi dotes et adfectum cum in bonos candidum ac benevolum, tum in rei literariae sludiosos singularem. — Ubivis gentium notissimo et clarissimo, amico incomparabili et bene merito, compatri observando — XVIII.&nbsp;Octobrit, qui s.&nbsp;Lucae sacer est, anno Chrisli MDXCIX., hora matutina XII. morlali ex hac peregrinatione in aeternam patriam pie evocato, posteaqam vixisset annos LIII. men. I, dies XVIII. — Suo et communi nomine publici luctus testimonium, virtutis debitum, sui amoris et observantiae monumentum — Barlholomaeus Havlik, Srnovecius a Varvažova, Georgius Carolides a Carlsperga, poeta caesareus, moerentes posuerunt.</span>''</ref>
 
Domýšleti se můžeme, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} takovýmto přičiněním a smělým podnikáním i pěkného jmění snad docílil, ačkoliv z jeho vlastních udání to nevysvítá. Víme sice z listiny už svrchu dotčené zkonfiskovaných domů po bitvě na Bílé Hoře, že měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} v Praze dům blíž mostu a na venku statek. Nepochybně domu toho nezdědil po svém tchánu {{Prostrkaně|Melantrichu}}, poněvadž v téže listině uvádí se jiný Melantrichovský dům v „Konešovic“ ulici, který po {{Prostrkaně|Samuelu Melantrichovi}} k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. zkonfiskován byl.<ref>„Dům v Konešovic ulici Melantrichovský, po Samuelovi Melantrichovi, k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. konfiscirovaný. J.&nbsp;M. Osvícené kníže Karel vladař domu Lichtenštejnského ráčil prodati p.&nbsp;Juditě Bilinovéza jistou summu peněz od ní docela a zouplna vyplacenou. Však aby 1500&nbsp;zl. {{Prostrkaně|Lidmile Samuele z Veleslavína}} věna z téhož domu odvedla. Act. Decret 25.&nbsp;máje Anno 1621. Takové věno jest jí {{Prostrkaně|Lidmile z Veleslavína}} odvedeno.“</ref> A vůbec nebylo snad {{Prostrkaně|Veleslavínovo}} jmění zděděné ani příliš tak veliké, nebo bez pochyby z tiskárny ostatní dědice {{Prostrkaně|Melantrichovy}} vypláceti musil, z čehož opět vysvítá, že i jmění svého {{Prostrkaně|Veleslavín}} nejvíce vlastním přičiněním, sám sebou nabyl. Jiná otázka jest, zdali toto jmění v skutku {{Prostrkaně|znamenité}} bylo? Kdybychom soudili podlé nemovitých statkův právě uvedených, podlé některých naznačení nalezajících se v předmluvách {{Prostrkaně|Veleslavínových}} o tom, kterak kvapně knihy jeho se rozebíraly,<{{#tag:ref>|Víme zajisté, že některé spisy jeho, n.&nbsp;p. Kalendář historický ještě za jeho živobytí {{Prostrkaně|druhého}} vydání došly, že mnohem více jich hned po jeho úmrtí od dědicův podruhé, potřetí vydáno, jako: ''<span lang="la">Politia historica</span>'', ''apoteka'' domácí a mnoho jiných. V ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'' (roku 1598) praví spisovatel sám o ''<span lang="la">Dictionarium</span>'' svém: ''<span lang="la">„vel hoc uno argumento constare mihi potest: quod exempla eius omnia, quae sane haud pauca excusa fuerant, distracta sint et divendita, et quod non Bohemi solum, verum etiam Germani, linguae nostrae studiosi, illud appetierint et ad usum suum converterint.“</span>'' Co se týče cen kněh {{Prostrkaně|Veleslavínových}}, ovšem málokterá naznačení zachovala se nám. Na desce knihy „Štít víry pravé“ vyšlé 1591 zaznamenáno stojí: „Léta Páně 1597 koupena tato kniha za 2&nbsp;kopy a 15&nbsp;grošův míšeňských “ Což by, poněvadž Štít viry kniha menšího formatu a objemu jest, na tehdejší poměry peněžité znamenitá cena byla. Viz o penězích p.&nbsp;288.<!--{{Redakční Zde doplnit redakční poznámku, že se jedná o textpoznámka|Dokument [[Ukázka Kalendáře historického]], kapitola Leden VII., je --></ref>ve Wikizdrojích dostupný.}}}} podlé toho, že tiskárna {{Prostrkaně|Veleslavínova}} byla první v Praze a že i rozličné věci úřední, sněmovní, jakož i práva zemská tutéž se tiskla, konečně podlé jaksi rozhýřelého života syna a universálního dědice jeho {{Prostrkaně|Samuela}}, který z počátku XVII.&nbsp;věku v Praze skvostně živ byl a zkompromitovav se v pobouření pražském před bitvou na Bílé Hoře, opustiv statek a dům s celým ostatním jměním svým do Drážďan vytáhl,<ref>{{Prostrkaně|Samuel z Veleslavína}}, syn {{Prostrkaně|Danielův}}, byl náčelník a na slovo vzatý mluvčí oné strany revoluční, která r.&nbsp;1618 některé pány české z hradu pražského oknem vymetala. Pro jeho bohatství a skvělejší život velkou váhu měl u své strany. Zachovala se nám jeho svadební smlouva od roku 1619. O jeho ostatních osudech ve vyhnanctví nic nám známo není.</ref> kdybychom podlé těchto okolností soudili: musili bychom vyznati, že jmění to bylo dosti znamenité. Jinak však {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám věc tu naznačuje.
 
Není téměř knihy od {{Prostrkaně|Veleslavína}} vydané, totiž předmluvy v ní, v nížby se zmínka neděla o tom, žeby tak velkého nákladu sotva bylo vydavateli dostihnouti, kdyby jej a čeládku jeho nebyl peněžitě podporoval ten aneb onen vlastimil, ten aneb onen přítel a pan kmotr jeho. A my tuto, jako typus a karakteristický kus takovýchto jako ustálených obratův v předmluvách, uvozujeme cosi z předmluvy k Kocínovu překladu {{Prostrkaně|Historie církevní}} (1594): „Což se pak mé vlastní snažnosti“ praví tamto {{Prostrkaně|Veleslavín}}, „a nákladu na knihu tuto dotýče, jaký ten a jak veliký býti musil, aspoň z toho každý porozumí, že teď blízko k půldruhému létu s čeládkou při vytisknutí jejím jsem pracoval. A mně jistě nevelmi zásobnému, nikoli nebylo možné, tak veliké a ustavičné útraty a vydání na papír, čeládku a jiné potřeby, zastoupiti a podniknouti, kdyby mi v tom moji dobří páni a přátelé pomocné ruky nepodali, a mne dosti velikou summou peněz dobrotivě a z lásky nezaložili. Z nichžto první jest urozený pan {{Prostrkaně|Vít Flavín z Rotenfeldu}} a na {{Prostrkaně|Pokraticích}}, místosudí dvorský království českého, pan kmotr můj příznivý, kterýž zvláštní náchylností k své vlasti jak zdravou radou a otcovským napomenutím, tak i štědrou pomocí hotových peněz mne k tomu měl a ponukl, abych takovou práci před sebe vzal; připověděv i dále mne v nedostatcích mých neopouštěti. Potom přičinili k témuž svou také pomoc urození a stateční rytíři pan {{Prostrkaně|Jan Mladší}} pan {{Prostrkaně|Přech}}, vlastní bratří z {{Prostrkaně|Hodějova}} na {{Prostrkaně|Floskově}} atd., urozeného a statečného rytíře pana {{Prostrkaně|Bernharta Staršího z Hodějova}} atd. J.&nbsp;M.&nbsp;C. rady, synové, kteříž také zvěděvše o tomto mém začatém předsevzetí, tímž úmyslem se ke mně v lásce své pronesli, a nedostatku v nákladích trpěti nedopustili. Smejšlejíce bez pochyby, že slušné jest z věcí časných od Boha štědře a hojně přijatých, zase něco pro Boha a čest jeho vynaložititi. A mně ovšem nevidělo se jména jejich tuto mlčením pominouti, abych aspoň tímto připomenutím, nemaje čím jiným, vděčnosti své k nim dokázal, a nynějším i budoucím ponavrhl, když historii tuto s potěšením a s prospěchem čísti budou, aby také věděli, komu z toho daru po Bohu děkovati mají, a kdo jsou k tomu radou i skutečnou pomocí příčinu dali. Pán Bůh rač dáti, aby těchto pobožných a šlechetných pánův památka v požehnání a počestném připomínání u věrných Čechův dlouho zůstávala, a příkladem jejich i jiní také mocní a bohatí v Čechách ponuknuti byli k tomu, aby pravou pobožnosť, moudrosť a obecné dobré vlasti své z velkých a přehojných statkův, jimiž vládnou, tím bedlivěji rozmnožovati a podporovati pomáhali.“ — Ve své ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'', v listě dedikačním, synům {{Prostrkaně|Hodějovým}} přímo udává, že otec jejich penězi jej zpodporoval, a za budoucího dlužníka jim dědicům se vyznává.<ref>''<span lang="la">Altera causa (dedicationis meae): quod Magnifici patris vestri D.&nbsp;Przechii ab Hoděiova tanta sint in me merita, ut ea sine turpi ingratudinis scelere silentio praeterire nequaquam possum. Ab eo enim tempore, quo singulari Dei beneficio et meo felici fato primum illi innotui, semper me beniqnissime atque humanissime complexus est, et praeter meritum meum fovit liberalissime. Cum ante annos sex natus mihi esset filius {{Prostrkaně|Samuel}}, in sacro baptismate pro infante fidem suam sponsor interposuit. Si quando etiam opus mihi fuit subsidio ({{Prostrkaně|ut angusta res domi meae et magnitudo impensarum typographicarum non raro alienis auxiliis indiget}}) ex sua copia munifice inopiam meam sublevavit; non passus mihi deesse, quod sibi abunde esset vel superesset, adeo ut nunc esse me in illius aere libenter fatear, et vobis haeredibus ejus, omni officio me obligari ingenue agnoscam ac publice testatum faciam. {{Prostrkaně|Sylva quadril.}}</span>''</ref> Na jiném místě ''(<span lang="la">Sapientia Jesu Sirachi 1586</span>)'', že taktéž za prokázaná dobrodiní povinen jest vděkem mecenáši svému panu {{Prostrkaně|Vilému Ostroeckému z Kralovic}} ''(„<span lang="la">pro ipsius ingentibus, quae in me contulit, beneficiis</span>“)''; a tak na mnoha jiných místech. Možná že skutečně veliké výlohy, ježto přináší sebou kněhtlačitelství, a které teprv po letech, když se sklad vyprodá, se nahražují, {{Prostrkaně|Veleslavína}} do okamžitých rozpakův přiváděly, tak že nucen byl cizích podpor vyhledávati. Možná také, že rodinné poměry byly takové, že musil vydávati více, než by si byl přál, možná však také, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} vyhledávaje a velebě mecenáše své, sám se co největší mecenáš jiným zvlášť mladým nadaným spisovatelům a studující mládeži prokazoval, podněcuje avšak i podporuje je peněžitě.<ref>Viz o tom později kus z básně ''<span lang="la">Laurentia Benedicta</span>''.</ref> My však obzvlášť nakloněni jsouce této poslední domněnce, máme zároveň za to, že se toto časté v předmluvách k jeho spisům nalezající se poukazování na obmezenosť a skrovnosť statečku, pouze za osvědčení jeho skromnosti a nenávisti k všeliké ukázalosti považovati musí. Nebo jako {{Prostrkaně|Veleslavín}} učenosť a skutečné zásluhy své místy až příliš úzkostlivě hleděl zastříti ukazováním na cizí zásluhy a cizí učenosť, a jako hleděl uznáváním své vlastní nedostatečnosti už napřed ztupiti jaksi šípy závisti bledé: tak i častým naznačováním svého nedostatku materialního, obmezenosti statečku svého podlé dobrého staročeského spůsobu vystříci se hleděl všelikým útržkám a výčitkám vychloubavosti, a záští sprostému; čehož všeho v předmluvách jeho husté stopy nalezáme. Nebo žeby čacký {{Prostrkaně|Veleslavín}}, muž tak učený, a tak vznešenými idejemi nadšený skrovněl a skrbil, nemůžeme připustiti.
Řádek 113:
 
Však vyličujíce karakter {{Prostrkaně|Veleslavínův}} i na některé slabosti jeho pozornosť obrátiti musíme. Nápadné jest, kterak mohl muž jinak tak osvícený jako {{Prostrkaně|Veleslavín}}, hověti mnohým pověrám tehdejšího věku, čehož zvláště v Kalendáři husté stopy nalezáme; tak objevování se komet, rození se nestvůr atp. u něho důležitý tajný význam mělo, tak též jakési záští a osočování židův, dle spůsobu tehdejšího věku i jeho se z části zmocňovalo. I musíme, ač máme-li jej v tom ohledu spravedlivě posukovati, stanoviště tehdejšího věku, zvlášť jelikož spisovatele pro zábavu obecného lidu píšícího, vždy míti na zřeteli. Ještě nápadnější a podivnější jest jeho pevná víra v domněnku tehdy velmi rozšířenou, že totiž věk&nbsp;XVI. jest poslední věk celého světa, a že po něm veliké, znamenité, a téměř nepochopitelné změny všude nastanou. {{Prostrkaně|Veleslavín}} tudíž téměř na všech knihách z tiskárny jeho vyšlých k dátum přikládá fatalistickou frási: „{{Prostrkaně|léta posledního věku}}“; ano v úvodu v překlad kroniky {{Prostrkaně|Eneaše Sylvia}} (papeže Pia&nbsp;II.) velmi zevrubně a s jakousi chutí vykládá nutnosť toho, že věk&nbsp;XVI. ovšem musí býti věkem posledním, koncem světa, a sice z důvodův historických, a zároveň pragnostických. V tom ohledu činí {{Prostrkaně|Veleslavín}} velikou koncesí tehdejším obvyklým pověrám pragnostickým, které s alchymií zároveň náležely k bludům oblíbeným toho věku, jichž nejméně prost byl i tehdejší mocnář Rudolf&nbsp;II. sám. Viděti z toho, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} všelikou auktoritu, a proto i auktoritu tehdejšího ducha časového nanejvýš ctil a ji si obliboval; začež byl také spisovatelem právě národním, populárním. Jinak měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} ostrý soud, který všude, obzvlášť v úvodu ku kronice {{Prostrkaně|Eneašově}}, osvědčuje. Opatrností a znamenitou šetrností ke všemu stávajícímu vynikal, a co spisovateli a zároveň nakladateli, prospělo to. Nesnázím z mnohých stran mu hrozícím uměl se vyhnouti tak, že jako prutem čarovným proměňoval nepřátely své v přátely; vlasť, jazyk a národ svůj a jeho práva miloval s velikou horlivostí, aniž by se však propůjčoval nenávisti k jiným národům. Cizí zajisté ctil, vlastní i miloval. Souvěcí spisovatelé o něm vypravují, že velmi dobrotivě a přívětivě s každým zacházel, že byl zvlášť velikomyslně dobročinným k těm, kteří se byli věnovali vědám a uměním. Náklonnosť jeho k studující mládeži významně se chválí.
 
Karakter našeho {{Prostrkaně|Veleslavína}} nejkratčeji a nejurčitěji naznačuje básník souvěký, ''<span lang="la">Laurentius Benedictus</span>'', z jehožto elegie tuto kus uvádím:
 
<poem lang="la" class="kurzivou">
Ante lubens, quae possideo, impendam omnia, dixit,
Quam patriae nostro pectore cura cadat.
Judicio plenus, res circumspectus in omnes
Et cultu superum religiosus erat.
Et cui non clemens, cui non afabilis ore?
Saepe favens Musis dona benigna dabat.
Vir bonus, et sanctae legis sectator, amicus
Omnibus, in primis, docta juventa tibi.
</poem>
 
{{Prostrkaně|Veleslavín}} spisy svými utvořil znamenitou epochu, kteroužto nastal v literatuře české zlatý věk {{Prostrkaně|pěkné prosy}}; nebo ač obyčejně zlatým věkem vůbec se nazývá, přec v něm výborné básnictví pohřešujeme, a {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám mimo překlad tak nazvaných ''<span lang="la">versus Salernitani</span>'' nic básnického nepsal.<ref>Jako měla literatura německá dva zlaté věky básnictví svého, totiž za času tak nazvaných {{Prostrkaně|milostných}} pěvcův v XIII.&nbsp;věku a za času {{Prostrkaně|Schillera a Goetheua}}: tak odslavila i literatura česká první zlatou dobu básnictví svého už v těch časech, když se byly básně Rukopisu kralodvorského skládaly. Druhá zlata doba bude bohdá následovati, až vyvinutá bude pěkná prosa česká už za časův {{Prostrkaně|Veleslavínových}} započatá, násilně přetržená a nyní opět, téměř po třech stoletích hlubokého spánku porozkvétající. Bodejžby k tomuto origentování přítomná knížečka přispěla.</ref> Ovšem už před {{Prostrkaně|Veleslavínem}} byli dosti znamenití spisovatelé čeští, prosaičtí však žádný, tak dokonale a správně jazyku materského mocen nebyl jako právě on. Spisy jeho, co se týče správnosti mluvnické, na vždy budou vzorem pěkné, attické češtiny, a nejlepší spisovatelé čeští dle nich vždy se vzdělávali, a nynější mládež vlastenecká k vyšším stavům příznivým osudem povolaná a materským jazykem vzdělávaná, zvlášť k těmto zřídlům ryzí češtiny musí prohlížeti. Ovšem že v spisech jeho husté stopy spatřujeme, ač dosti samostatného, napodobování vzorův latinských, však to právě jim spíše k prospěchu než k ujmě jest; nebo právě latinští spisovatelé byli mistři slohu, jakožto vzorové všem národům všech věkův budoucích. Tato uhlazenosť slohová činí spisy {{Prostrkaně|Veleslavínovy klassickými}}, a jelikož takové, nepomíjejícími, ač co do látky více archeologické než čistě vědecké ceny do sebe mají.
 
Už tuto uvedu spisy jeho, pokud mně známé jsou, podlé let, v kterých vyšly, a podotknu též některé práce od {{Prostrkaně|Veleslavína}} pouze opravené aneb pouze vydané:
 
1.&nbsp;{{Prostrkaně|Kalendář historický, krátké a summovní poznamenání, všechněch dnův jednoho každého měsíce přes celý rok}} atd. Od M. {{Prostrkaně|Daniele Adama Pražského}} s pilností sebraný. A nyní v nově pro obecný užitek všech Čechův vydaný a vytištěný v Starém městě pražském u {{Prostrkaně|Jiřího Melantricha z Aventinu}} a M. {{Prostrkaně|Daniela Adama Pražského}}, léta Páně 1578. Dedikací: Purgmistrům a raddám Starého a Nového slavných měst pražských, pánům a ochrancům sobě laskavě
příznivým.
 
Druhé velmi rozmnožené vydání od roku 1590 („léta posledního věku“), se stejným nápisem. K jednotlivým dnům s doložením let buďto od stvoření světa, aneb od narození Božího přidány jsou, víry a paměti hodné historie o rozličných proměnách a příhodách, šťastných i nešťastných, veselých i smutných, obecných i osobních, jak v jiných národech a zemích, tak obzvláštně v slavném národu a království českém, zběhlých.
 
Napřed položeny jsou ''<span lang="la">genealogiae</span>'' aneb tabule rodův, velikomocných knížat a králův, kteříž od začátku až do těchto časův v české zemi kralovali. Jest i mnohých jiných rodův královských a knížecích místy svými v Kalendáři dotknuto, kteříž nyní v Evropě a v Říši panují. ''<span lang="la">Indices a registra</span>'' dostatečná napřed i nazad se najdou. To všecko znova rozšířeno, a k libosti těm, ješto celých historií a obšírných kronik míti, aneb pro příčiny čísti nemohou (však s ukázáním, kdeby více hledati a najíti měli) a pilností sebráno, vytištěno a vydáno, prací a nákladem M. {{Prostrkaně|Daniele Adama z Veleslavína}}. Mimo předmluvu a rejstříky str.&nbsp;636 ve čtverci.
 
Kniha tato svědčí přede vším o nesmírné učenosti a zečtenosti spisovatelově, pramenové i jinojazyční, všude velmi přísně udáni, létopočty provedeny až i dnové a hodiny důležitých dějův udány; než mnoho pověr a předsudkův z tehdejších časových poměrův plynoucích zároveň uvedeno. Největší vada spisu, že právě Kalendář jest, a že tudíž dějové nikoliv ve své souvislosti a příčinosti pragmatické, nýbrž nahodile podlé jednotlivých dnův roku se uvádějí. Tím se celá historie rozdrobuje, a co by mělo býti stavbou, jest pouhým materialem, ba jen hromadou písku.<ref>Sed ut verum fatear, totum hoc Calendarium et illa historiae scribendae ratio, mihi quidem nunquam satisfacit, quamvis sciam germanos quoque scriptores ut {{Prostrkaně|Paulum, Eberum}} Calendarium elaborasse. Ordo temporum anima est historiae, quis autem ordo servatur, cum sub unum diem ea, quae saeculis dislant, coguntur? cum jam regum funera, jam proelia, postea cunabula narrantur, et modo nepos, paulo post abavus describitur. Hoc certe chaos rerum tam variarum non confirmat memoriam, sed confundit, et lectores, qui nationis alicujus integrae hůtoriam scire ex fundamento cupiunt, eique rei uni imminent, nunquam satis erudiuntur, male enim quod saeeula, causae et eventus diviserunt, nunc dies conjungit. {{Prostrkaně|Balbini Bohemia docta}} II., p.&nbsp;67.</ref> Jest ten ostatně nejobšírnější spis docela původní {{Prostrkaně|Veleslavínův}} a žel, že nebyl od něho dle postupu v příčinné souvislosti a u vyvinování dějinném sepsán, byloby to zajisté dílo až posud i co do látky klassické. Jazyk ovšem nanejvýš ušlechtilý, plynný a správný.
 
{{Prostrkaně|Petrus Capella z Elbingu}} učinil na Kalendář ten následující verše:
 
<poem "lang=la" class="kurzivou">
Qui patriam illustrat scriptis, et gesta parentum
Historia aeterno servat ab interitu:
Dignus, quem patria illustret, celebrentque nepotes,
Historia et pariter servet ab interitu.
</poem>
 
A básník {{Prostrkaně|Frencelius}} („''<span lang="la">poeta caesareus, non amore sed virtute optimi amici adductus scribebam</span>“):
 
<poem "lang=la" class="kurzivou">
Ignorant multi sese ipsos, lapsaque gentis
Orsa suae, seriem succiduosque gradus.
Illorum inscitiae Daniel medicatur Adamus,
Solerti evolvens semisepulta manu.
Omnia quae patriae debet, persolvit Adamus,
Dum juvat ingenio templa, scholasque suo.
Impendit nullas patriae qui ingratus opellas,
Nomine homo forsan, caetera truncus erit.
</poem>
 
2.&nbsp;''<span lang="la">Dictionarium linguae latinae ex magno Basilii Fabri Thesauro collectum atque concinnatum. Nunc primum in gratiam studiosae juventutis bohemicae editum studio et opera M.&nbsp;{{Prostrkaně|Danieli Adami}} Prageni. Pragae typis {{Prostrkaně|Georgii Melantrichi}} ab {{Prostrkaně|Aventino}} 1579. Ded. Carissimis viris, prudentissimis consulibus, aequissimis judicibus, optimis senatorii ordinis civibus Žatecii, Hradecii Reginae, Litoměřicii et Lunae, regiarum urbium in Bohemia dominis. „Potius sub nomine vestro universae juventutis bohemicae offert dictionarium.“</span>'' Jest ten slovník, latinsko-český, dosti hrubý svazek. {{Prostrkaně|Veleslavín}} s velkou skromností a nedůvěrou ve vlastní síly na světlo jej vydává. Ačkoliv skutečnou zásluhu nejen českým překladem, nýbrž i tím si vyzískal, že všeliké možné významy slov latinských nemíchá v jedinou směs, jako před ním se dělo; ovšem je roztříďuje a v rozličná oddělení rovná, zvlášť ku kmenům hledí a takto mládež navozuje, aby tyto sama hledati a nalezati mohla. Přidal též ozdoby a příslušnosti syntaktické.<ref>Viz ''<span lang="la">{{Prostrkaně|Adauctus Voigt}} (Act. litt. Boh. et Mor.). „Veleslavinae hoc lexicon non tantum prioribus duobus saeculis sed et nostra aetate longe esse inter bohemica praestantissimum.“</span>''</ref>
 
3.&nbsp;Knížky sv.&nbsp;Augustina: ''<span lang="la">Soliloquia</span>'' a též <span lang="la">Manuale</span>''. V Praze 1583. Překlad výborný, často vydáván, naposled od {{Prostrkaně|Fr. Faust. Procházky}} 1786, později též od konsistoře arcibiskupské jako příloha k časopisu theologickému.
 
4.&nbsp;''<span lang="la">Politia historica</span>'' o vrchnostech a správcích světských.<ref>Z úvodu k této knize nejlépe lze jest poznati politické smýšlení {{Prostrkaně|Veleslavínovo}}. Praví mezi jiným následovně: „Ne všickni spisové političtí o správě a regimentu království a obcí užitečni jsou a hodni, aby vůbec od lidí čteni byli. Nebo někteří z nich základ správy staví na bezbožnosti, a nespravedlnosti a vedou vrchnosti k nezřízené přísnosti a k tyranství, jiní pod zástěrou obecné svobody pozdvihují poddaných proti vrchnostem a pánům. Což obé království a obce, jakkoli mocné a silné, k zahynutí a zkáze přivozuje. Ale v této knize nic takového se nevynachází.“</ref> Knihy patery ku poctivosti všech dobrých, ctných a šlechetných vrchností, správcův, soudcův atd. slavného a dalece rozmnoženého národu slovanského. Podlé německého <span lang="de">Regentenbuch</span> od {{Prostrkaně|Jiřího Lauterbeka}}, rady knížat markrabství brandenburského. V Praze 1584 („léta posledního věku“). Dedikací. Raddám a nejvyšším úředníkům zemským v království českém, pánům sobě milostivě a laskavě příznivým, Jich milostem. Po druhé vytlačena a obnovena od dědicův {{Prostrkaně|Veleslavínových}}, roku 1606 a dedikována panu {{Prostrkaně|Vilémovi z Chlumu a Košumberka}} a panu {{Prostrkaně|Krištofovi Harantovi z Polčic a Bezdrazic}}. Registřík od {{Prostrkaně|Veleslavína}} pilně spracovaný.
 
5.&nbsp;Kronika světa od {{Prostrkaně|Jana Kariona}} pod čtyrmi monarchiemi krátce sebrána. V Praze léta posledního věku 1584. Už dříve (roku 1539 do jazyku českého uvedena a v Litomyšli) vytištěna jest roku 1521. {{Prostrkaně|Veleslavín}} ji znova přehlédl a v češtině poopravil a až do smrti císaře Maxmiliána&nbsp;II. (roku 1584) dovedl. Též u jeho dědicův roku 1602 vyšla.
 
6.&nbsp;Kroniky dvě o založení země české, {{Prostrkaně|Eneaše Sylvia}} a {{Prostrkaně|Martina Kuthena}}. V Praze léta posledního věku 1585. Zvlášť předmluva k tomuto spisu jest důležita, jeliož velmi promyšlena a za vzor jmína býti může pragmatického historického slohu. Dříve také {{Prostrkaně|Konáč}} (roku 1510) ji z latiny přeložil, kterýžto překlad za časů {{Prostrkaně|Veleslavínových}} už za zastaralý se pokládal. V novějším čase ji tak též {{Prostrkaně|Kramerius}} roku 1817 vydal.
 
7.&nbsp;''<span lang="la">Joannis Ludovici Vivis Valentini ad veram sapientiam introductio, libellus doctus et elegans.</span>'' V jazyk český uvedený a zároveň s textem vydaný. V Praze 1586.
 
8.&nbsp;''<span lang="la">Nomenclator, omnium rerum propria nomina tribus linguis latina, bojemica et germanica, explicata continens, ex Hadriano Junio Medico excerptus et pro usu scholarum bojemicarum editus. In quatuor classes distinctus: de Deo, natura, homine, artibus. In fine indices copiosissimi bohemicus et latinus. Pragae 1586.</span>'' Později doplnil {{Prostrkaně|Veleslavín}} spis ten jazykem řeckým a pod jménem: ''<span lang="la">Nomenclator quadrilinguis</span>'' roku 1598 opět vydal.
 
9,&nbsp;10.&nbsp;Roku 1587 vyšel velmi ozdobný překlad veršův Salernitanských a též Hospodáře užitečného, kteroužto poslední knihu, původně byl sepsal M.&nbsp;{{Prostrkaně|Mikuláš Černobejl}}, měšťan žatecký (Viz ''Boh. doct. II., p.&nbsp;291'').
 
11,&nbsp;12.&nbsp;Roku 1588 vyšel Výklad na Věřím v Pána Boha, kniha mně pouze podlé Jungmannovy historie liter. známá. Napotom: Tabule sedmi zlých a sedmi dobrých věcí. V Praze 1588. Věnována přítelkyni jeho za její nemoci. Jest ta kniha v maloučkém formátu, tak že podivné jest, kterak vedlé ohromných foliantův tak něžné knížečky vycházely.
 
13,&nbsp;14.&nbsp;Roku 1589 vyšly školní knížky: ''<span lang="la">Elegantiarum Terentii, Plauti et Ciceronis (epislolarum) interpretatio bohemica</span>''.
 
15.&nbsp;Roku 1590 spracoval a vydal {{Prostrkaně|Veleslavín}}: Vypsání krajin země ruské od {{Prostrkaně|Matouše Hossia Vysokomýtského}}, rozmnoživ vydání to s některými jinými monografiemi.
 
16.&nbsp;Roku 1591 vyšel „Štít víry pravé“, z latiny přeložen, kterýžto překlad Jungmann ve své hist. liter. co zvlášť výborný podotýká.
 
17,&nbsp;18.&nbsp;Roku 1592 vyšlo tiskem: Vypsání města Jerusaléma, zároveň s historií Židovskou od {{Prostrkaně|Plácela z Elbingu}}. Též toho roku spatřil světlo Boží foliant: Putování svatých, překlad M.&nbsp;{{Prostrkaně|Henricha Buntinga}}: ''<span lang="la">Itinerarium sacrae scripturae</span>''. K tomu připojil {{Prostrkaně|Veleslavín}} pojednání o mincích starohebrejských. To vše napotom od dědicův opětně vydáno.
 
19.&nbsp;Roku 1594 povstal překlad M.&nbsp;{{Prostrkaně|Mollera}}: ''<span lang="la">Soliloquia de passione D.&nbsp;N. Jesu Christi</span>''. Kterýžto spis poznovu {{Prostrkaně|Nejedlý}} byl na světlo vydal.
 
20,&nbsp;21.&nbsp;Roku 1595 vyšla Apoteka domácí a už dříve roku 1587 Regiment zdraví (<span lang="la">therapie a diaetetica</span>), na kterýchžto dvou spisech na slovo vzatý lékař Ad. ''<span lang="la">Huberus</span>'' {{Prostrkaně|z Risenbachu}} též pracoval.
 
22,&nbsp;23.&nbsp;Konečně vyšel roku 1596 ohromný foliant, totiž Herbář {{Prostrkaně|Mathiolův}}, v jehožto sepsání (zvlášť co se týče indexu, této „svíce celého spisu“) a vydání {{Prostrkaně|Veleslavín}} s {{Prostrkaně|Thadeašem Hájkem z Hájku}} největší účastenství měl; roku pak 1598 ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'', náčelní dílo {{Prostrkaně|Veleslavínovo}}, na světlo jest vydáno. Herbář věnován jest {{Prostrkaně|Petru Vokovi z Rožmberka}} a {{Prostrkaně|Adamu z Hradce}} na Hradci, nejvyššímu purkrabí pražskému; ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'' věnována jest synům pána {{Prostrkaně|z Hodějova}}. Tato poslední jest fraseologie a zároveň synonymický slovník latinsko-česko, řecko-německý, posud v literatuře české nepřekonaný a sice jazykem českým především vyložený.<ref>''<span lang="la">{{Prostrkaně|Adauctus Voigt}}: „Ut congestis synonymicis notionibus et phrasibus linguae bohemicae cuivis et comparatio illius cum ceteris linguis et copia, elegantia, splendorque, quibus haud ulli cedit, facile adpareret.</span>''</ref> Po jeho smrti roku 1600 vyšlo teprv dílo jeho: Pravidlo křesťanského života podle pořádku desatera Božích přikázaní.
 
Pomyslíme-li, že knihy tyto větším dílem samé folianty jsou, a že se tuto ani neuvedly všecky knihy, které {{Prostrkaně|Veleslavínovým}} přičiněním na světlo vyšly, jakož n.&nbsp;p. už hned pohřešujeme Čeledního vůdce (aneb jak se původně nazýval čeledního Ďábla) od roku 1586 a mnoho jiných méně patrných spisův: musíme se jen diviti této veliké činnosti i čilosti {{Prostrkaně|Veleslavínově}}.
 
Tuto ještě kladu pohřební báseň na {{Prostrkaně|Veleslavína}} od {{Prostrkaně|Carolidesa}}:
 
<poem lang="la" class="kurzivou">
Genie Veleslavia Daniel deductus Adamus,
Hoc sua post obitum condidit ossa solo.
Cujus si rarum ingenii viventis acumen,
Si dotes magni frugiferas animi;
Si dulce eloquium quatuor manabile linguis,
Si patriae impensum aevum omne pro amore suae,
Dum revocat priscum Boemo in sermone nitorem,
Quo Latios cogit, Grajugenasque loqui;
Si grave concilium, placidae si munera Suadae,
Quae facilis pleno promserat ille penu;
Si certum in dubiis, si promptum in rebus agendis
Officium experti judiciumque viri;
Si quavis in sorte animos moresque videbis
Tam gravitate bonos, quam bonitate pares;
Denique quos scripsit calamoque typisque libellos,
Non operis partas addere parcus opes,
Doctrina instructus varia, rerumque peritus,
Quarum nostra usu vita carere nequit;
Haec si perspicias et tecum singula penses
Judicio sensus interiore tui:
Nestora, cum lacrymis dices, obiisse Bohemum,
Si non hic meritis Nestore major erat.
</poem>
 
Stůj tu též čásť z básně na <span lang="la">Nomenclator</span> {{Prostrkaně|Veleslavínův}} od téhož básníka:
 
<poem lang="la" class="kurzivou">
Ille unus linguas, quibus Ausonis utraque tellus,
Graecia et Italia, elatae super aethera quondam
Nomina jactabant rudibus veneranda colonis,
Bojemis retulit Germanum idiomaque junxit:
Interea patrio quantum in sermone nitoris,
Quantum operae, cultusque novi, quantum artis et usus
Hoc autore queat prudens deprendere lector,
Malo data in lucem librorum immensa loquantur
Tot monumenta, quam ega, quae sunt certissima, tester.
 
Tu vero, o patriae pubes, studiosa juventus,
Quando aliud restat tenerae nihil, accipe tanti
Usibus expositum vestris exemplar amoris,
Librum praesentem, quo rerum nomina linguis
Quattuor efferri personarumque docentur;
Quo plures docta formae ratione loquendi
More poetarum, qui dulcibus aspera miscent
Fulmina tesserulis; et legibus oratorum,
Quorum ex adfectu moderata oratio surgit,
Et qui simplicibus narrant sua sensa, tenentur.
 
Sic vestri ingenii cultu exaugebitur ardor,
Sic patriae frugescet bonos et gloria gentis,
Sic vestra impensi causa Danielis Adami
Tot tantique suo vivent in flore labores.
</poem>
 
Co se však konečně tohoto vydání dotýče, nebude snad zapotřebí zvláštní omluvy, že jsem v pravopis novější obrátil starý, bratrský, a tudíž že jsem mimo jiné upustil též od tvrdých ł u větší části spisův {{Prostrkaně|Veleslavínových}} důsledně provedených; nad to jsem co novinku, bohdá organickou, přijal měkčení souhlásek na konci hlavních jmen podlé „kosť“ padujících; ostatně jsem alespoň v prvním článku podržel rozdíl mezi oběma {{Prostrkaně|Veleslavínskými}} kommaty, totiž fonetickými a logickými, čili dlouhými a krátkými. Tu a tam musily se jednotlivosti ovšem vypustiti. Co se týče uspořádání samého, nehleděl jsem tak k systému nějakému jako k rozmanitosti. I přeji z plného srdce, aby tato sbírka posloužila nynějšímu věku k pochútce a k povzbuzení, jsouc zároveň vzorem pěkného písemnictví zvlášť mládeži gymnasialní, dle vys. vynešení hlavně v 6.&nbsp;třídě věkem literatury české „{{Prostrkaně|Veleslavínským}}“ se obírající. Už tuto má ona {{Prostrkaně|Veleslavína}} v jeho pěkném, plném znění. My pak u vydávání jeho spisův pokračovati hodláme ještě svazéčkem druhým, třetím.
 
{{Vspace}}
V Praze dne 1. března 1853.
 
<p class="podpis">Dr. Frant. Čupr.</p>
 
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}
{{Redakční poznámky}}
 
[[Kategorie:Životopisy]]