Život M. Daniele Adama z Veleslavína: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
n., první část po str. XVIII |
+pokračování po str. XXXV |
||
Řádek 6:
|ZDROJ=''M. Daniele Adama z Veleslavína Práce původní.'' Veleslavínových spisův svazek I. Praha : Jan Václav Rozum, 1853. S. I–XLVIII. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/1292862 Dostupné online.]
|VYDÁNO=
|LICENCE=PD
|SOUVISEJÍCÍ=[[Autor:Daniel Adam z Veleslavína]]
|WIKIPEDIA-HESLO=
Řádek 60:
V tomto domě tedy spatřujeme {{Prostrkaně|Veleslavína}} neunaveně působícího od roku 1580 až do roku 1599 až do úmrtí jeho, plných 19 let. Činnosť jeho byla tak mnohostranná, neustálá a jako bez oddechu, že, jak se někdo vtipně vyjádřil, {{Prostrkaně|Veleslavín}} ani času neměl, aby byl mohl podnikati práce zevrubné, původní, obmezuje se více na
překlady tehdy za výborné vesměs uznaných děl jinojazyčních, všude hotov jsa přiložiti rukou svých, aby se práce od jiných započaly, prováděly i dokonaly, sbíraje, kde jen mohl, nové podněty a předměty k dílům a výrobkům tiskárny své, nabádaje a podpaluje duchy jaré, práce jejich prohlížeje a opravuje a při tom všem zvlášť na milou mládež vlasteneckou nikdy nezapomínaje.<ref>''<span lang="la">… denique quidquid doctum et eruditum Rudolfo II. imperante in Bohemia lucem adspexit, {{Prostrkaně|Veleslavinum}} vel authorem, vel interpretem, vel adjutorem, vel ad extremum typographum habuit. B. Balb.</span>''</ref> Velmi chytře uměl praktický {{Prostrkaně|Veleslavín}} působiti předmluvami a dedikacemi svými k tomu, aby lásku k materskému jazyku roznítil, zvlášť u velmožů českých, aby jednotlivé osoby, řády, obce a města k svému a svého umění prospěchu přijměl, aby se zároveň obránil a jako obrnil proti utrhačům a závistníkům svým, aby čtenářům svým konečně všecky pěkné stránky velebné duše své rozprostřel a tak tyto k milování sebe a věci, kterou zastával, jako přinutil. A to vše konal přede vším proto, aby rozedmul a rozplamenil v účastnících lásku k {{Prostrkaně|vlasti, Bohu a mocnáři}}! Říkávalť: že raději chce všecko jmění své obětovati, nežli přestati pracovati pro dobro vlasti své (viz dále báseň {{Prostrkaně|Laurentia Benedicta}}).
A tak spatřujeme {{Prostrkaně|Veleslavína}} tu překládati s přítelem jeho {{Prostrkaně|Janem Kocínem z Kocínétu}} historii církevní ''Eusebia Pamphilia'', tu opět pracovati s {{Prostrkaně|Ad. Huberem z Riesenbachu}} o Herbáři čili Bylináři českém, ohromném to foliantu s přemnohými vyobrazeními bylin, kterýchžto však formy v dřevě řezané {{Prostrkaně|Mathiol}} sebou do Tirol odvezl, a bylo se co starati o pěkné figurky z Frankfurta, opatřené od {{Prostrkaně|Cameraria}}, obnovitele a rozšířovatele Mathiolova herbáře, a bylo „nejen pospíšiti ale téměř kvapiti, protože jistý čas a termín uložen byl, v němž formy bylin tomu, kdo jich propůjčil, navrátiti se měly;“ tu opět vybízí se od {{Prostrkaně|Jiřího Fuňky z Olivetu}}, k. komory sekretáře, k vyobrazení a plánu města Jerusaléma, k překladu spisu Adrichomiova, tu ''<span lang="la">Politiam historicam</span>'' v jazyk český jakž nejvlastněji býti mohlo uvádí, „však ne bez pomoci jiných učených mužův a dobrých přátel svých“ („abych se nezdál všeho sobě osobovati, v čemž jiní také díl práce a chvály mají“); tu jej spatřujeme nabádati {{Prostrkaně|M. Trojana}} ku překládání Hyperiovy knihy „o opatrování chudých“,<ref>Soukromá poznámka vlastnoruční Dobrovského.</ref> tu opět už poddaný mu od kohosi překlad spisu ''<span lang="la">Joannis Lodovici: Vivis ad veram sapientiam introductio</span>'' opatrně prohlížeti a porovnávati; tu slyšíme jej rozmlouvati s učeným mužem a dobrým pedagogem, {{Prostrkaně|Mikul. Albertem}}, přišedším z Moravy a navštívivším ho, co muže znamenitého v Praze (viz ''<span lang="la">{{Prostrkaně|Sylva quadrl.}}</span>'' v předm.) o důležitosti a dobrém zařízení fraseologie česko-německo-latinsko-řecké ku prospěchu mládeže studující. Konečně když mu v této neunavené píli do rukou přišla kniha ''<span lang="la">Itenerarium s. scripturae</span>'' od {{Prostrkaně|M. Henricha Buntinga}}, faráře v Grunově, původně sepsaná, a on viděl, že „se takových kněh v jazyku českém nenachází“; poodložil na stranu jiných prací povolání svého a vzal před sebe již dotčené ''<span lang="la">Itenerarium s. scripturae</span>'', aby je na česko přeložil, „předně pro zvelebení cti a slávy Božího jména, potom pro obecný užitek a rozšíření národu a jazyka našeho slovanského a nelituje v tom ani práce, ani statečku svého, s nemalým nákladem vytisknouti dal.“ Takto ustavičně rozmnožovaly a proplítaly se záležitosti a povinnosti povolání jeho a rostly rok co rok, den co den. A v tomto ruchu, v této píli, když byl s přítelem svým {{Prostrkaně|Kocínem}} více pojednání o příčinách a vlastnostech moru tehdy národy hustě trápivšího na světlo vydal, zastížen jest sám touto ranou morovou, dne 18. října 1599. Pět a třidcet toho času v Praze žijících učencův a básníkův skládali elegie latinské na jeho úmrtí.<ref>Tyto elegie v quartu pěkně svázané tiskem také vyšly a nápis jejich jest následující: ''<span lang="la">Nobili ac ampliss. viro {{Prostrkaně|M. Danieli Adamo a Veleslavina}}, civi patricio et architypographo Pragensi. — Ob innumeras animi, virtute Christiana, doctrina liberali, mira rerum plurimarum experientia cultissimi dotes et adfectum cum in bonos candidum ac benevolum, tum in rei literariae sludiosos singularem. — Ubivis gentium notissimo et clarissimo, amico incomparabili et bene merito, compatri observando — XVIII. Octobrit, qui s. Lucae sacer est, anno Chrisli MDXCIX., hora matutina XII. morlali ex hac peregrinatione in aeternam patriam pie evocato, posteaqam vixisset annos LIII. men. I, dies XVIII. — Suo et communi nomine publici luctus testimonium, virtutis debitum, sui amoris et observantiae monumentum — Barlholomaeus Havlik, Srnovecius a Varvažova, Georgius Carolides a Carlsperga, poeta caesareus, moerentes posuerunt.</span>''</ref>
Domýšleti se můžeme, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} takovýmto přičiněním a smělým podnikáním i pěkného jmění snad docílil, ačkoliv z jeho vlastních udání to nevysvítá. Víme sice z listiny už svrchu dotčené zkonfiskovaných domů po bitvě na Bílé Hoře, že měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} v Praze dům blíž mostu a na venku statek. Nepochybně domu toho nezdědil po svém tchánu {{Prostrkaně|Melantrichu}}, poněvadž v téže listině uvádí se jiný Melantrichovský dům v „Konešovic“ ulici, který po {{Prostrkaně|Samuelu Melantrichovi}} k ruce J. M. C. zkonfiskován byl.<ref>„Dům v Konešovic ulici Melantrichovský, po Samuelovi Melantrichovi, k ruce J. M. C. konfiscirovaný. J. M. Osvícené kníže Karel vladař domu Lichtenštejnského ráčil prodati p. Juditě Bilinovéza jistou summu peněz od ní docela a zouplna vyplacenou. Však aby 1500 zl. {{Prostrkaně|Lidmile Samuele z Veleslavína}} věna z téhož domu odvedla. Act. Decret 25. máje Anno 1621. Takové věno jest jí {{Prostrkaně|Lidmile z Veleslavína}} odvedeno.“</ref> A vůbec nebylo snad {{Prostrkaně|Veleslavínovo}} jmění zděděné ani příliš tak veliké, nebo bez pochyby z tiskárny ostatní dědice {{Prostrkaně|Melantrichovy}} vypláceti musil, z čehož opět vysvítá, že i jmění svého {{Prostrkaně|Veleslavín}} nejvíce vlastním přičiněním, sám sebou nabyl. Jiná otázka jest, zdali toto jmění v skutku {{Prostrkaně|znamenité}} bylo? Kdybychom soudili podlé nemovitých statkův právě uvedených, podlé některých naznačení nalezajících se v předmluvách {{Prostrkaně|Veleslavínových}} o tom, kterak kvapně knihy jeho se rozebíraly,<ref>Víme zajisté, že některé spisy jeho, n. p. Kalendář historický ještě za jeho živobytí {{Prostrkaně|druhého}} vydání došly, že mnohem více jich hned po jeho úmrtí od dědicův podruhé, potřetí vydáno, jako: ''<span lang="la">Politia historica</span>'', ''apoteka'' domácí a mnoho jiných. V ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'' (roku 1598) praví spisovatel sám o ''<span lang="la">Dictionarium</span>'' svém: ''<span lang="la">„vel hoc uno argumento constare mihi potest: quod exempla eius omnia, quae sane haud pauca excusa fuerant, distracta sint et divendita, et quod non Bohemi solum, verum etiam Germani, linguae nostrae studiosi, illud appetierint et ad usum suum converterint.“</span>'' Co se týče cen kněh {{Prostrkaně|Veleslavínových}}, ovšem málokterá naznačení zachovala se nám. Na desce knihy „Štít víry pravé“ vyšlé 1591 zaznamenáno stojí: „Léta Páně 1597 koupena tato kniha za 2 kopy a 15 grošův míšeňských “ Což by, poněvadž Štít viry kniha menšího formatu a objemu jest, na tehdejší poměry peněžité znamenitá cena byla. Viz o penězích p. 288.<!-- Zde doplnit redakční poznámku, že se jedná o text Ukázka Kalendáře historického, kapitola Leden VII. --></ref> podlé toho, že tiskárna {{Prostrkaně|Veleslavínova}} byla první v Praze a že i rozličné věci úřední, sněmovní, jakož i práva zemská tutéž se tiskla, konečně podlé jaksi rozhýřelého života syna a universálního dědice jeho {{Prostrkaně|Samuela}}, který z počátku XVII. věku v Praze skvostně živ byl a zkompromitovav se v pobouření pražském před bitvou na Bílé Hoře, opustiv statek a dům s celým ostatním jměním svým do Drážďan vytáhl,<ref>{{Prostrkaně|Samuel z Veleslavína}}, syn {{Prostrkaně|Danielův}}, byl náčelník a na slovo vzatý mluvčí oné strany revoluční, která r. 1618 některé pány české z hradu pražského oknem vymetala. Pro jeho bohatství a skvělejší život velkou váhu měl u své strany. Zachovala se nám jeho svadební smlouva od roku 1619. O jeho ostatních osudech ve vyhnanctví nic nám známo není.</ref> kdybychom podlé těchto okolností soudili: musili bychom vyznati, že jmění to bylo dosti znamenité. Jinak však {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám věc tu naznačuje.
Není téměř knihy od {{Prostrkaně|Veleslavína}} vydané, totiž předmluvy v ní, v nížby se zmínka neděla o tom, žeby tak velkého nákladu sotva bylo vydavateli dostihnouti, kdyby jej a čeládku jeho nebyl peněžitě podporoval ten aneb onen vlastimil, ten aneb onen přítel a pan kmotr jeho. A my tuto, jako typus a karakteristický kus takovýchto jako ustálených obratův v předmluvách, uvozujeme cosi z předmluvy k Kocínovu překladu {{Prostrkaně|Historie církevní}} (1594): „Což se pak mé vlastní snažnosti“ praví tamto {{Prostrkaně|Veleslavín}}, „a nákladu na knihu tuto dotýče, jaký ten a jak veliký býti musil, aspoň z toho každý porozumí, že teď blízko k půldruhému létu s čeládkou při vytisknutí jejím jsem pracoval. A mně jistě nevelmi zásobnému, nikoli nebylo možné, tak veliké a ustavičné útraty a vydání na papír, čeládku a jiné potřeby, zastoupiti a podniknouti, kdyby mi v tom moji dobří páni a přátelé pomocné ruky nepodali, a mne dosti velikou summou peněz dobrotivě a z lásky nezaložili. Z nichžto první jest urozený pan {{Prostrkaně|Vít Flavín z Rotenfeldu}} a na {{Prostrkaně|Pokraticích}}, místosudí dvorský království českého, pan kmotr můj příznivý, kterýž zvláštní náchylností k své vlasti jak zdravou radou a otcovským napomenutím, tak i štědrou pomocí hotových peněz mne k tomu měl a ponukl, abych takovou práci před sebe vzal; připověděv i dále mne v nedostatcích mých neopouštěti. Potom přičinili k témuž svou také pomoc urození a stateční rytíři pan {{Prostrkaně|Jan Mladší}} pan {{Prostrkaně|Přech}}, vlastní bratří z {{Prostrkaně|Hodějova}} na {{Prostrkaně|Floskově}} atd., urozeného a statečného rytíře pana {{Prostrkaně|Bernharta Staršího z Hodějova}} atd. J. M. C. rady, synové, kteříž také zvěděvše o tomto mém začatém předsevzetí, tímž úmyslem se ke mně v lásce své pronesli, a nedostatku v nákladích trpěti nedopustili. Smejšlejíce bez pochyby, že slušné jest z věcí časných od Boha štědře a hojně přijatých, zase něco pro Boha a čest jeho vynaložititi. A mně ovšem nevidělo se jména jejich tuto mlčením pominouti, abych aspoň tímto připomenutím, nemaje čím jiným, vděčnosti své k nim dokázal, a nynějším i budoucím ponavrhl, když historii tuto s potěšením a s prospěchem čísti budou, aby také věděli, komu z toho daru po Bohu děkovati mají, a kdo jsou k tomu radou i skutečnou pomocí příčinu dali. Pán Bůh rač dáti, aby těchto pobožných a šlechetných pánův památka v požehnání a počestném připomínání u věrných Čechův dlouho zůstávala, a příkladem jejich i jiní také mocní a bohatí v Čechách ponuknuti byli k tomu, aby pravou pobožnosť, moudrosť a obecné dobré vlasti své z velkých a přehojných statkův, jimiž vládnou, tím bedlivěji rozmnožovati a podporovati pomáhali.“ — Ve své ''<span lang="la">Sylva quadrilinguis</span>'', v listě dedikačním, synům {{Prostrkaně|Hodějovým}} přímo udává, že otec jejich penězi jej zpodporoval, a za budoucího dlužníka jim dědicům se vyznává.<ref>''<span lang="la">Altera causa (dedicationis meae): quod Magnifici patris vestri D. Przechii ab Hoděiova tanta sint in me merita, ut ea sine turpi ingratudinis scelere silentio praeterire nequaquam possum. Ab eo enim tempore, quo singulari Dei beneficio et meo felici fato primum illi innotui, semper me beniqnissime atque humanissime complexus est, et praeter meritum meum fovit liberalissime. Cum ante annos sex natus mihi esset filius {{Prostrkaně|Samuel}}, in sacro baptismate pro infante fidem suam sponsor interposuit. Si quando etiam opus mihi fuit subsidio ({{Prostrkaně|ut angusta res domi meae et magnitudo impensarum typographicarum non raro alienis auxiliis indiget}}) ex sua copia munifice inopiam meam sublevavit; non passus mihi deesse, quod sibi abunde esset vel superesset, adeo ut nunc esse me in illius aere libenter fatear, et vobis haeredibus ejus, omni officio me obligari ingenue agnoscam ac publice testatum faciam. {{Prostrkaně|Sylva quadril.}}</span>''</ref> Na jiném místě ''(<span lang="la">Sapientia Jesu Sirachi 1586</span>)'', že taktéž za prokázaná dobrodiní povinen jest vděkem mecenáši svému panu {{Prostrkaně|Vilému Ostroeckému z Kralovic}} ''(„<span lang="la">pro ipsius ingentibus, quae in me contulit, beneficiis</span>“)''; a tak na mnoha jiných místech. Možná že skutečně veliké výlohy, ježto přináší sebou kněhtlačitelství, a které teprv po letech, když se sklad vyprodá, se nahražují, {{Prostrkaně|Veleslavína}} do okamžitých rozpakův přiváděly, tak že nucen byl cizích podpor vyhledávati. Možná také, že rodinné poměry byly takové, že musil vydávati více, než by si byl přál, možná však také, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} vyhledávaje a velebě mecenáše své, sám se co největší mecenáš jiným zvlášť mladým nadaným spisovatelům a studující mládeži prokazoval, podněcuje avšak i podporuje je peněžitě.<ref>Viz o tom později kus z básně ''<span lang="la">Laurentia Benedicta</span>''.</ref> My však obzvlášť nakloněni jsouce této poslední domněnce, máme zároveň za to, že se toto časté v předmluvách k jeho spisům nalezající se poukazování na obmezenosť a skrovnosť statečku, pouze za osvědčení jeho skromnosti a nenávisti k všeliké ukázalosti považovati musí. Nebo jako {{Prostrkaně|Veleslavín}} učenosť a skutečné zásluhy své místy až příliš úzkostlivě hleděl zastříti ukazováním na cizí zásluhy a cizí učenosť, a jako hleděl uznáváním své vlastní nedostatečnosti už napřed ztupiti jaksi šípy závisti bledé: tak i častým naznačováním svého nedostatku materialního, obmezenosti statečku svého podlé dobrého staročeského spůsobu vystříci se hleděl všelikým útržkám a výčitkám vychloubavosti, a záští sprostému; čehož všeho v předmluvách jeho husté stopy nalezáme. Nebo žeby čacký {{Prostrkaně|Veleslavín}}, muž tak učený, a tak vznešenými idejemi nadšený skrovněl a skrbil, nemůžeme připustiti.
Co se poměrů jeho rodinných dotýče, o těch ovšem málo víme. Možná nadíti se, že on, muž srdečný, upřímný a citům přátelství a lásky, jak později ještě vysvitne, velmi nakloněný, i v rodině své největšího a nejčistšího blaha a obveselení požíval; nebo zrovna ta okolnosť, že se o domácnosti své v předmluvách svých nikde, ač se
často příležitosť nahazuje, nezmíňuje, nasvědčuje tomu, že své domácí veselí a utěšení nechtěl na trh vynášeti. Víme přece o jeho domácnosti tolik, že měl dva syny, dceru Majdalenu, a (bez pochyby) strýce jménem: ''<span lang="la">Mag. Joannes Kanhaeus de Veleslavina</span>''. Syn Samuel narodil se mu dne 15. dubna 1592, a zemřel, jak se už podotklo, ve vyhnanství po bitvě na Bílé Hoře, měv v držení tiskárnu {{Prostrkaně|Veleslavínskou}} přes 20 let, a vydávaje v tom čase nejvíce díla otce svého po druhé, po třetí. Známý básník {{Prostrkaně|Jiří Carolides}} učinil na jeho narození následující genethliatické verše s chronostichem:
<poem lang="la" class="kurzivou">
Ter qVInto AprILIs ConCessIt In aethere CVrsV
NataLI SaMVeL VeLesLaVIne tVo.
Vive puer, spe patris et ad pia vota bonorum,
Quo te olim referat patria grata Deo.
</poem>
Syn Jiří narodil se mu dne 8. února roku 1596, o němž dále ničehož povědomo není, nežli opět verše genethliatické od téhož básníka:
<poem lang="la" class="kurzivou">
Februus octavo Veleslavina orte Georgi
Stirpe, facem cunis contulit orbe tuis.
Vive Deo patriaeque puer: tibi Fata paternum
Ingenium, sed avi nomen opesque dabunt.
</poem>
Z čehož vysvítá, že nazván jest dle děda svého {{Prostrkaně|Jiřího Melantricha}}, jakož že i bohatství {{Prostrkaně|Veleslavínovo}} od tohoto první původ vzalo. Dceruška {{Prostrkaně|Veleslavínova}} narodila se roku 1593 a zemřela dne 17. srpna roku 1599. Zemřela osm neděl před smrtí otcovou, jakoby tímto andělem brzké přijití otce za hrobem mělo býti ohlášeno; ona nazývala se podlé o 7 let starší dcerušky věrného přítele {{Prostrkaně|Veleslavínova Kocína z Kocínetu: Majdalena}}. {{Prostrkaně|Carolides}} učinil na její úmrtí následující něžné epitaphium:
<poem lang="la" class="kurzivou">
Magdalis hoc tegitur loculo, Danielis Adami
Nata, Annae matris deliciosus amor.
A teneris edocta pios pia psaltria mores,
Angelica suevit voce sonare Deum.
Hinc Deus, angelicis inserta cohortibus, inquit,
Suavius in nostra arce concinet melos.
</poem>
Co se dotýče onoho strýce aneb bratra {{Prostrkaně|Veleslavínova}}, {{Prostrkaně|Jana Kanhy z Veleslavína}}, víme o něm pouze to, co se opět v epitaphium na jeho úmrtí od {{Prostrkaně|Carolidesa}} složeném nalezá, totiž že byl muž zasloužilý, zámožný, učitel veřejný, a však podagrou stále trápený, až touto nemocí dne 29. prosince 1599, tedy as osm neděl po úmrtí {{Prostrkaně|Veleslavína}} sešel. {{Prostrkaně|Carolides}} nemoci jeho jaksi humoristicky podotýká, pravě mezi jiným, že se dostal nyní duší svou tam, kam by se nemohl za živa pro podagru nikdy dokulhati, totiž do nebe:
<poem lang="la" class="kurzivou">
Sola valetudo, ne felicissimus esset,
Obstitit, et vexans saeva podagra pedes,
Illa necis causa est; sed et illa est janua vitae,
Namque animo invenit, quo pede non potuit.
Complexuque tenet praemissum nuper Adamum,
Aelernoque breves pensat amore moras.
</poem>
{{Prostrkaně|Veleslavínova}} něžnosť a náboženským duchem proniklá ochotnosť, kterou obzvláštně k paničkám jevil, jak poznati lze jest z listův v této sbírce umístěných, dotvrzuje to, že byl {{Prostrkaně|Veleslavín}}, muž nejen učený, zámožný, praktický, čacký, anobrž že byl i srdečným upřímným manželem i láskyplným otcem, že byl muž mající hlavu a srdce, jak říkáme, na svém místě.
''<span lang="la">Adauctus Voigt</span>'' (v pozn. 11. tuto na str. XII uvedeném) tvrdí, že byl {{Prostrkaně|Veleslavín}} ''<span lang="la">Primas in decemviratu antiquae urbis Pragensis</span>'', tudíž jako purkmistr aneb první starší obce; z čehož plyne, že velkou důvěru jakož i úctu měl u spoluobčanův svých. Co se ostatně karakteru {{Prostrkaně|Veleslavínova}} dotýče, obdivovati se nám jest obzvlášť jeho {{Prostrkaně|skromnosti}}. Není předmluvy, není úvodu v kteroukolivěk knihu {{Prostrkaně|Veleslavínem}} aneb sepsanou aneb od něho vydanou, v kteréžby se této znamenité skromnosti zřejmé stopy nenalezaly.<ref>Pěkné místo semto náležející jest n. p.: <span lang="la">„''Etsi vero non tam arroganter de meipso sentio, ut insigne aliquod commodum omnibus patriae vicibus ex me polliceri audeam: tamen si schoslasticae institutioni opem aliquam afferri a me posse existimo, id nequaquam ambitioni tribuendum est, aut arrogantiae, sed amori potius communis patriae, et utilitatis publicae conservandae studio… Sed de hac causa non decet me pluribus diserere, ne cujus culpae suspicionem a me alienam esse volo, in eam vana verbositate incidere, et de luce fumum dare videar.''“ {{Prostrkaně|Diction}}.</span> Ostatně se skromnosť a vůbec mírnosť jeho v celém tomto svazku „Bibl. starč.“ tak zajímavě líčí, žeby ne vhod bylo, chtíti důraz ten, který spis na čítatele bezpečně učiní, rozkládati.</ref> Všude hledí zásluhy jiných sebe nepatrnější zevrubně uváděti, o svých vlastních, ač často mnohem znamenitějších, mlče, aneb jako naschvál je zastíraje. To pak tuším jej zvlášť milým činí. O jeho neunavené pilnosti a neustálé přičinlivosti už dříve jsme podotkli, jakož i o jeho lásce k Bohu, vlasti a mocnáři. Z několika předmluv vysvítá, jak s outlými, přátelskými svazky spojen byl s jednotlivými osobami, jako n. p. s {{Prostrkaně|Kocínem z Kocínétu}} a s jinými. V předmluvě ku {{Prostrkaně|kronice Moskevské Matouše Hossia}} z Vysokého Mýta, kteroužto {{Prostrkaně|Veleslavín}} 1590 vydal, nalezá se místo, z kterého pěkně plyne, jak vysoce si vážil {{Prostrkaně|Veleslavín}} pravého, totiž bezzištného přátelství.<ref>„Od mnoha let byl jsem v dobré známosti a v důvěrném přátelství s Matoušem Hossiem, rodičem z Vysokého Mejta, měštěnínem a spoluobyvatelem města vašeho (Nového Kolína), kterážto známosť, jakž začátky své vzala v mladším věku našem, ne z naděje nějakého užitku a zisku, kterého tehdáž jeden od druhého očekávati nemohl, poněvadž žádný z nás hádati, nadto pak věděti nemohl, k čemu ho Pán Bůh povolati ráčí (ale z samé pouhé upřímnosti, nebo že jeden při druhém spatřoval, což mu se líbilo), tak trvala mezi námi bez přetržení i v starším věku až do jeho smrti, a bez pochyby déleji trvati mohla, kdyby mu byl pán Bůh dalšího života popříti ráčil.“</ref> A však i některým městům v Čechách, jako Kutné Hoře, pro zpomínky rodinné, byl přede vším nakloněn, a jim i kde mohl, srdečnosť svou projevoval.<ref>''<span lang="la">Benevolentiam autem vestram et civium vestrorum tantam semper expertus fui, quantam vix sperare auderem, si in ipsa civitate vestra natus essem. {{Prostrkaně|Nomenclator}}.</span>'' Při té příležitosti zmiňuje se o školách kutnohorských v tento smysl: ''<span lang="la">Respublica vestra semper obtinuit hanc laudem, quod et amaret honestas artes et liberaliter proveheret illarum studia. Id verissimum esse, ostendit {{Prostrkaně|schola vestra superior}} magnis sumptibus ab ipsis fundamentis denovo exstructa… Praesertim quod non contenti aedificium hoc pro Musis erexisse, stipendia etiam docentibus in eo constituistis honestissima; discentibus autem pauperibus ita de sustentatione providistis, ut citra metum famis ac inopiae utrique cum docere tum discere bonas artes, et officio suo vacare possint.</span>''</ref>
Však vyličujíce karakter {{Prostrkaně|Veleslavínův}} i na některé slabosti jeho pozornosť obrátiti musíme. Nápadné jest, kterak mohl muž jinak tak osvícený jako {{Prostrkaně|Veleslavín}}, hověti mnohým pověrám tehdejšího věku, čehož zvláště v Kalendáři husté stopy nalezáme; tak objevování se komet, rození se nestvůr atp. u něho důležitý tajný význam mělo, tak též jakési záští a osočování židův, dle spůsobu tehdejšího věku i jeho se z části zmocňovalo. I musíme, ač máme-li jej v tom ohledu spravedlivě posukovati, stanoviště tehdejšího věku, zvlášť jelikož spisovatele pro zábavu obecného lidu píšícího, vždy míti na zřeteli. Ještě nápadnější a podivnější jest jeho pevná víra v domněnku tehdy velmi rozšířenou, že totiž věk XVI. jest poslední věk celého světa, a že po něm veliké, znamenité, a téměř nepochopitelné změny všude nastanou. {{Prostrkaně|Veleslavín}} tudíž téměř na všech knihách z tiskárny jeho vyšlých k dátum přikládá fatalistickou frási: „{{Prostrkaně|léta posledního věku}}“; ano v úvodu v překlad kroniky {{Prostrkaně|Eneaše Sylvia}} (papeže Pia II.) velmi zevrubně a s jakousi chutí vykládá nutnosť toho, že věk XVI. ovšem musí býti věkem posledním, koncem světa, a sice z důvodův historických, a zároveň pragnostických. V tom ohledu činí {{Prostrkaně|Veleslavín}} velikou koncesí tehdejším obvyklým pověrám pragnostickým, které s alchymií zároveň náležely k bludům oblíbeným toho věku, jichž nejméně prost byl i tehdejší mocnář Rudolf II. sám. Viděti z toho, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} všelikou auktoritu, a proto i auktoritu tehdejšího ducha časového nanejvýš ctil a ji si obliboval; začež byl také spisovatelem právě národním, populárním. Jinak měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} ostrý soud, který všude, obzvlášť v úvodu ku kronice {{Prostrkaně|Eneašově}}, osvědčuje. Opatrností a znamenitou šetrností ke všemu stávajícímu vynikal, a co spisovateli a zároveň nakladateli, prospělo to. Nesnázím z mnohých stran mu hrozícím uměl se vyhnouti tak, že jako prutem čarovným proměňoval nepřátely své v přátely; vlasť, jazyk a národ svůj a jeho práva miloval s velikou horlivostí, aniž by se však propůjčoval nenávisti k jiným národům. Cizí zajisté ctil, vlastní i miloval. Souvěcí spisovatelé o něm vypravují, že velmi dobrotivě a přívětivě s každým zacházel, že byl zvlášť velikomyslně dobročinným k těm, kteří se byli věnovali vědám a uměním. Náklonnosť jeho k studující mládeži významně se chválí.
{{Poznámky pod čarou}}
| |||